MV: Kapitola 12.

19. únor 2011 | 14.13 |

Nevím jak, ale dělám z této povídky slaďárnu na druhou a emocionální výcuc. Avšak nemíním to už měnit, tak se utopte v pocitech Am, která nic jiného, než své pocity neprobírá. (To je ale skvělé navnadění, hm? x)) m.

1836. noc p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika

Seděli jsme v prázdné třídě. Anselm mlčel. Já mlčela. U mě to byla tvrdohlavost. Anselm mlčel možná ze zamyšlení, možná jen proto, že čekal, až promluvím já.

Anselm mlčel. Čekala jsem křik. Darien často křičel i když jsem věděla, že to vážně nemyslí vážně. Chtěla jsem, aby Anselm křičel. Ukázal by se pak jako člověk, jako obyčejný lichý, o nic lepší, než průměrný kouzelník. I když o Darienovi se dá těžko mluvit jako o průměrném. Avšak myslela jsem to jen v ohledu moci. A v tomto ohledu byl Darien opravdu jen průměrný. Narozdíl od Anselma.

Avšak Anselm nekřičel. On mlčel a mě to štvalo a děsilo zároveň. Chtěla jsem bojovat, měla jsem nutkání zabíjel, jediný i kraťoučký boj by mi stačil. Byla jsem jako závislá. Uvědomovala jsem si to. A stejně jsem chtěla utéct, najít sudého, rozervat mu holýma rukama hrdlo a až pak se vrátit a žádat o odpuštění. To je vždy snažší, než žádat o svolení. Kde jsem to jen slyšela...

,,Nedokázala jsem poslouchat jeho hloupé řeči." svolila jsem nakonec v hloupém úsilí mlčet. Nemělo to smysl. Mohli bychom tu stát dny... mé tělo k tomu bylo přizpůsobeno, Anselmovo více či méně také, avšak byla by to ztráta času. Anselm stále mlčel. Takřka jsem slyšela jeho: A to je důvod zabíjet?

,,Pokud chceš vědět více, vyptej se toho idiota Davida!" vybuchla jsem nakonec a mé cítění Matky rodu mě podvědomě nasměrovalo k tykání každému muži, který byl v mém okolí. Oni by si to samozřejmě dovolit nesměli. Teď byl poblíž jen Anselm. Brala jsem ho jako svého ochránce - ale podřízeného. Anselmovi cukl koutek rtů a v očích mu začalo jiskřit pobavení. Ignorovala jsem to a zamračila se. Anselm jako by přebral část mé vážnosti se zachmuřil a zdálo se, jako by si na něco nepříjemného vzpomněl. Nakonec to i tak bylo.

,,Volala jsi oheň a on tě vyslyšel. Ale neměl. Naš patron chrání jen své bojovníky. Musela jsi už... zabít.

Oheň pije krev svých nepřátel z rukou svých chráněnců..."

odvětil Anselm truchlivě. Tato věta mi byla známá. Říkali jí rodiče. Byla to mantra lichých bojovníků. Celá jsem se při vzpomínce na rodiče vypjala a probudila se ve mě hrdost a také část mé osobnosti, jenž tak elegantně zabíjí - bez smilování.

Zvedla jsem hlavu a tvrdě se na Anselma podívala. Do svého pohledu jsem dala celičkou svou vůli, veškeré soustředění a mentální sílu, kterou jsem měla k dispozici - pokud nepočítám i bratrovu mentální sílu, kterou mohu napojit na svou, avšak v tomto ohledu by byla jen na obtíž. Byla totiž mužská.

 A já jednoho muže právě krotila. Dělala jsem to naprosto instinktivně, určitě ne vědomně, jelikož jsem ani netušila, že něco takového je, natož abych se to někdy učila.

A přestože mi bylo pouhých šestnáct let, Anselm se zachvěl, chvíli beznadějně bojoval, pak si však přede mě kajícně klekl. Sklonil hlavu, aby jí měl co nejníže. Já se naopak před něj ladně postavila (Anselm mi úslužně pomohl).

,,Jdu si lehnout." odvětila jsem tiše a unaveně. Anselm vydal podivný zvuk a já na něj udiveně pohlédla. Zvedl se, došel ke mě a opatrně mi pohlédl do očí.

,,Dovolte mi Vás obejmout, dovolte mi Vás utěšit..." šeptl toužebně. Nic jsem neřekla a on to udělal. Objal mě a dal mi na chvíli pocítit chvilkovou iluzi bezpečí. Darien mi dal domov. Avšak všichni víme, že mi nedokázal dodat pocit bezpečí. To JÁ chránila jej. Věděla jsem také, že Anselm umí bojovat - a on mi dal pocit ochrany. Jen na chvíli jsem si dala možnost si to užít. Pak někdo zaklepal a já se Anselmovi jemně vykroutila. Klepání ignoroval, jen na mě upíral takřka toužebný pohled. Nakonec nebyl tak starý, jak jsem si myslela, jelikož tak lehce podlehl mému pohledu.

Nebo já měla netušeně silnou vůli.

,,Anselme..." odvětila jsem něžně. Celý se zachvěl při zvuku mého hlasu. ,,Seber se." pronesla jsem tiše a otevřela.

Vešel David a v závěsu za ním ředitelka. Ta jedinkrát pohlédla na Anselma a ostře jej okřikla. Zmateně se zbavoval mého vlivu, ale jednu skutečnost už nemohl zvrátit. Byl můj. Měl na duši mé znamení. Znamení vpálené do jeho mysli mou vůlí. A bude můj dokud nezemře nebo mi ho nepřebere jiná, silnější Matka.

,,Zde David Lichý si stěžoval na vaši chráněnku, Anselme Lichý. Můžete mi to vysvětlit?"

,,Anna se rozhodla kát se prací v kuchyni." Anselm na mě nenuceně mrkl tak, aby si toho dva nově příchozí nevšimli. Zdálo se, že už je v pořádku. Nemohla jsem vědět, že jen své rozbouřené emoce skrývá. Nevěděla jsem totiž, jaký dopad má Podmanění na muže.

Anselm moc dobře věděl, jak mě ženy v kuchyni milují a nepustí mě k práci - i kdyby to měli od ředitelky samotné písemně. Donutila jsem se potlačit úsměv a zatvářila se zkroušeně a znechuceně.

,,Co se ale stalo?" zeptala se ředitelka. Nepěkně jsem se usmála a škodolibě na Davida mrkla. Byl to snad takový hlupák, že sám sebe udá? napadlo mě pobaveně. Už jsem otevírala pusu ke slovu, když...

,,Neposlouchejte jí! Je to lhářka!" křikl David panicky a já se znechuceně ušklíbla. Zbabělec.

,,A to jsi zjístil za těch deset minut, kdy jsi mluvil převážně o sobě?" zeptala jsem se arogantně. Mlčel a mírně znachověl. Opovržlivě jsem zkroutila rty.

,,Tadyhle David Lichý zpochybňoval pravdivost tvrzení, že jsem Matka rodu. Jsem výbušná povaha a to mi pocuchalo ego." odvětila jsem měkce. Až moc. David zrudl (což oproti jeho předchozí barvě nebyl zas tak drastický rozdíl) a mě napadlo, proč to ten hlupák vážně udělal. Sám se zatáhl do problémů. Avšak má povaha Matky rodu a pýcha mi nedovolili ho prásknout. Pýcha pro pocit zadostiučinění. Matka rodu zase muže chrání, ne naopak. Upřela jsem na Davida pohled a dala si záležet, aby si to přečetl. Křečovitě polkl a odvrátil se, než jsem jej mohla spoutat. A to jsem prosím nepoužila ani zlomek toho, co u Anselma.

,,Jelikož Anna NIC neudělala, nenavrhuji více než tři dny." ředitelka na Anselma kývla a odešla. Zůstali jsme jen tři.

,,Tak co se stalo?" zeptal se po dlouhé chvíli ticha Anselm, zatímco jsem koukala z okna a uvažovala, jestli se naučím vařit tak dobře, jako kuchařky. Erik a Darien by se zbláznili radostí.

,,Zaútočila na mě vodou!" prskl David. Upřela jsem na něj pobavený pohled.

,,Anno?" Anselm se na mě zmateně otočil.

,,Zaútočila jsem na něj tak nanejvýše uměním." odvětila jsem ironicky a hraně pohoršeně.

,,Ty jedna lidská- ehm..." David se zarazil, když zachytil Anselmův mrazivý pohled. ,,Ty... ehm... neobratná čarodějnice." použil David mírnější nadávku.

,,Ale copak Davídku, magie ti ukradla jazyk?" rýpla jsem si.

,,Jak se opovažuješ? Mám třikrát lepší postavení, než ty!" křikl. Zarazila jsem se a stáhla se. Vzpomínka na rodiče mě zabolela.

,,No přiznej se! Kdo byla tvá matka? Nebyla to obyčejná lidská žena?"

,,Zaraž ho Anselme, jinak mu ublížíím."

,,Tvůj otec neměl na lepší, jelikož ho žádná čarodějka nechtěla, co?" ptal se posměšně, nadšený z toho, že mě takto může ponižovat a ubližuje mi. Prudce jsem se obrátila a prchala. Ruce jsem si dala na uši. Už jsem neviděla, jak Anselm Davida praštil. Ani to, jak David zaraženě sledoval můj útěk. A nevnímala jsem ani své slzy.

Jen hlubokou bolest. Potřebovala jsem svou druhou půlku duše. Erika. Za každou cenu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 12. mixx 19. 02. 2011 - 22:05
RE(2x): MV: Kapitola 12. moira 05. 03. 2011 - 18:12
RE: MV: Kapitola 12. kuci 19. 02. 2011 - 23:03
RE(2x): MV: Kapitola 12. moira 05. 03. 2011 - 18:13