Moira | VST: Část 32.

Odchod?

Přistihlo mě to nepřipravenou. Ta obrovská nervozita a strach. Stejně jako ty křeče. Opět se vracely pozůstatky mého vzkříšení. Avšak to nějak šlo překousnout, byly jen mírné (a já si vroucně přála, ať se nijak nezhorší). Teď byl důležitý ten strach. Ten strach, kvůli kterému se mi třásla kolena, kvůli kterému jsem měla srdce v krku, ten strach, který mi zatemňoval racionální uvažování. Jednoduše strach. Něco, co jsem neznala zas až tak důvěrně. A teď mě zasáhl obzvláště tvrdě. Byl to strach před Lovci. Bála jsem se Lovců. Jaká ironie!

Základna už byla na dohled...

Pak se přibližovala, svými kroky jsem čím dál pomaleji zkracovala vzdálenost mezi námi...

A už jsem byla na schodech vedoucí dovnitř. Jeden, dva, pět, osm..

A náhle jsem procházela dveřmi a byla tu. Cítila jsem, jak mi ucho tašky prokluzuje dlaní. Cítila jsem na ni studený pot.

,,Děje se něco?" ozval se hlas a já se leknutím až moc prudce otočila. Pak jsem překvapením oněměla a následně šíleně zrozpačitěla.

,,Zdravím." vydechla jsem takřka neslyšně. Pohled mi bleskově plřelétl mého společníka, zdola nahoru. Až jsem se dostala k jeho obličeji. Nezměnil se. Byl stále až nespravedlivě krásný. Jeho aura mě ukolébávala, cítila jsem, jak mě objímá... Jeho energie mě VÁŽNĚ objímala! Jako by se se mnou vítala!

Erik. Byl to Erik. Rozhostilo se rozpačité ticho a já pevně stiskla rty. Napadlalo mě plno hloupostí, které bych plácla jen proto, abych ticho přerušila, proto jsem se snažila držet jazyk za zuby.

,,Kde jsi se toulal?" vypadlo nakonec ze mě. Neudržela jsem. Už i tak jsem měla nervy napjaté nadoraz, další nápor bych nemusela zvládnout. A Erik účelně prodlužoval ticho, čekajíc, co udělám. Sakra, poznal, že se mnou je něco v nepořádku. Jak to dokázal? Odpověď mě napadla vzápětí. Uměl číst mé emoce. Vsadila bych se, že ze mě strach cítil už kilometr daleko. Kruci...

,,Byl jsem... plnil jsem úkol." pečlivě Erik volil slova. Řekl to váhavěji, než měl, přesto jsem se toho chytila.

,,Misi?" zeptala jsem se nejspíše příkřeji, než jsem měla. Jenže já tak maskovala roztřesený hlas a měla tak jistotu, že mi hlas nepřeskočí trapně i o dvě tóniny výš. Dala jsem si nervózně ruce za záda a pohupovala se na patách. Ani jsem si neuvědomila, že to dělám, tak zakořeněný jsem ten zlozvyk měla.

,,Ani jednou jsem necítil nutkavou touhu tě hledat. Možná těsně po odjezdu,a le to je vše. To podivné spojení vymizelo nebo jsi NELOVILA?" zeptal se jemně Erik. Až moc. Hrál na mé nervy jako hudebník na nástroj. A uměl to. Pak jsem si však uvědomila jeho slova a zaraženě uvažovala.

Já nelovila... téměř tři měsíce... a... nechybí mi to...

polkla jsem a upírala pohled do země.

,,Kdy jsi přijel?" vyhla jsem se otázce, stejně jako on té mé o misi.

,,Vešel jsem a uviděl tě." pobaveně odvětil Erik. Až teď jsem si všimla batohu a jakého si pytle v jeho rukou. Ticho. Zase se mezi námi rozhostilo to tíživé ticho. Ne, ani přetím jsme s Erikem nebyli zrovna nejukecanější, ale to ticho bývalo příjemné, uvolněné a přátelské. Toto ticho neslo podtón... ani nevím čeho. Nejspíše mě ten strach ovlivňuje více, ještě více, než tuším.

Zavřela jsem oči, ale nebyla to nejšťastnější reakce. S Erikovou přítomností (jeho nádhernou vůní) se mi vybavilo i... to. Ta trapná situace, ve které se ukázalo, jak nedospělá stále ještě jsem. Hell, co by se stalo, kdyby mi teď babička našla manžela?Znala bych ho ještě méně než Erika a jako Erika bych ho odmítnou mohla jen těžko...

Zarazila jsem se. Babička! Kdybych se tehdy s Erikem... vyspala... babička by mě vydědila. V tom lepším případě. Neznámo proč mi to na tváři vykouzlilo úsměv. Jaká matka, taková dcera... napadlo mě.

Bouchly věci a Erik mě nečekaně objal. Jako by na můj úsměv čekal a byl to spínač či startovní vlaječka. Zajíkla jsem se a ztuhla, pak však Erikovi obětí oplatila. Jen jemně a přátelsky. Pak se však stalo něco nečekaného.

Erik mi nosem přejel po krku a hned na to hrdelně zavrčel. Tiše. Strašně tiše a o to děsivěji. Ten zvuk mě k smrti vyděsil, možná i více, než vibrace, které jsem skrz Erikovu hruď cítila. Prudce jsem s Erikovi vytrhla a uskočila. Srdce mi bilo ještě splašeněji než předtím a věděla jsem, že teď nejspíše budu mít krev nadopovanou adrenalinem - jako před bojem. Studovala jsem Erikovu tvář a v tu chvíli ucítila vlnu emocí. Doteď okolo mě Erikova energie jen líně plula - byl klidný a vyrovnaný. Teď do mě však prudce narazila a štípala mě na kůži. Zalapala jsem po dechu. Erik cítil zlost a vztek, ty dvě emoce především a proto mi jeho emoce ubližovaly. Ne tak, jako poprvé, když mě takřka spálily, ale stále dost na to, abych na Erika pohlížela se strachem v očích. Strachem? napadlo mě zmateně. Já se ho přece nebojím, nebojím se ničeho! (Jo, jo, holka, to si nalhávej jiným... napadlo mě vzápětí.) Avšak ten... NE-strach měl důvod. Když toto Erik udělá jen změnou emocí, co dokáže udělat účelně? Poprvé mě napadlo, zda - kdyby to bylo možné - by dokázl Mystikou zabít. Měla jsem pocit, že Eri to určitě dokáže, že je mocnější, než za jakého se vydává, že je vlastně něco víc, než mi ostatní.

Je Loka. Ne jen nějaká napodobenina, on JE pravým Lokou. Mocným Temným.

(Ta myšlenka byla nezřetelná a mé vědomí jí zavrhlo dříve, než jsem si to mohla uvědomit. Mělo to jediný prostý důvod. Uznat, že je Erik Temný by bylo stejné, jako uznat, že Lovci jsou zkažení, že jsou to lstivý podvodníci a lháři. I tato myšlenka mě kdysi napadla (tehdy, kdy mě zabil vlkodlak a tvrdil, že se s Lovci domluvili na dočasném míru či čem). Stejně převratná ta myšlenka byla a pro mou křehkou psychiku zatím moc velká. A šokující.)

Avšak, když jsem si teď na ty emoce jakš takš zvykla, dokázala jsem se v energiích více orientovat. A nebyl tam jen vztek. Byly tam - takřka nepatrně - smutek a lítost. Pocity způsobené zradou. napadlo mě. A v tu chvíli mi to došlo. Je ze mě cítit Chris. Ruka mi vystřelila ke krku a vyhledala jsem Erikův pohled. V jeho nebylo nic, byl to jen modrý led. Já moc dobře věděla, že v mých očích najde smutek.

,,Chceš slyšet, co se tu stalo, když jsi byl pryč? Pak se mě neptej, já jsem tu nebyla. Možná bys ale chtěl slyšet, co se stalo mě." odvětila jsem tiše. Chvíli se ani jeden z nás nepohl. Pak si Erik vzal věci a pokynul mi, ať ho následuju. Uvědomila jsem si jednu podivnou věc. Přestože jsem teď měla velmi dlouhou dovolenou, za tu chvilku s Erikem jsem se cítila odpočatěji než za celé ty takřka tři měsíce. I po těch křečích, kterým předcházela strnulost svalů, odezněli a já věděla, že v nejbližší době po nich nebude ani památky. Když jsem tak šla za Erikem, pociťovala jsem i jisté uvolnění. Zakroužila jsem rameny a cítila se fajn. Prostě dobře. Vešli jsme do pokoje, otevřela jsem okno a přestože byla zima, sedla jsem si na parapet. Pohled jsem nepřítomně upírala do dálky a uvažovala, jak začít, co říct, jak to podat...

,,Začalo to mým nedělním Lovem." odvětila jsem, když jsem si myšlenky utřídila. Popsala jsem boj, pak roztržku mě a Letky. Po chvilce váhání sem popsala i boj, který jsem s Letkou svedla (alespoň, co jsem si uvědomovala) a jeho následky a důsledky. Odvětila jsem to klidným, nezúčastněním hlasem. Zdálo se mi to špatně. Měla bych být smutná, ne?

,,Byla jsem z toho úplně na dně." pokračovala jsem po chvíli. Erik mě podivně upřeně pozoroval. ,,Agneszka mě pochopila a navrhla dovolenou... " v tu chvíli mi na rtech začal hrát úsměv. Popsala jsem setkání s kapelou i svůj bláznivý nápad přidat se. Co se dělo pak jsem chtěla popsat ve zkratce, avšak z úst mi vždy splynula nějaká historka. Byla jsem tak zabraná do vzpomínek, že jsem si ani nevšimla, že Erikův úsměv je podivně strnulý.

,,A tak jsem se dostala k tomu..." prudce jsem znejistěla. Mám mu to říct? Dozví se to tak jako tak, avšak nebylo by lepší, aby to slyšel ode mě? Možná mi ale bude bránit... a já se bála, že by mě OPRAVDU zastavil, i když v této chvíli nevím jak... Zatímco jsem se nemohla rozhodnout, sledovala jsem své ruce, které nervózně mnuly jeden prst za druhým. Řeknu mu to. Zaslouží si to. Snad nedělám chybu... rozhodla jsem se nakonec.

,,Že... Chci odejít od Lovců." dodala jsem tiše. Nejdříve Erik vydal zvuk, jako by k tomu názoru došel dříve než já, že ho čekal. Byl to pohrdavý zvuk, který na mě působil jako šlehnutí tyčí. Pak jen tiše seděl a díval se na místo kousek před ním. Čekala jsem pak vše možné, jen ne to, co se stalo.

Erik se začal smát. Vykolejeně jsem ho pozorovala. Jeho smích ale nebyl vůbec veselý, byl děsivě smutný a zahořklý.

,,Co je na tom k smíchu?" zeptala jsem se zmateně, a to vedlo k tomu, že jsem se začala cítit naštvaně. Erik mě pozoroval podivně unaveným pohledem.

,,Jednou Lovcem, vždycky Lovcem. To stojí v kodexu. I kdyby jsi sebevíce chtěla, nikdy tě nepustí. Ne dobrovolně. Můžeš utéct, avšak cejch zrádce už nesmažeš. Bude se za tebou táhnout jako stín, bude tě pohlcovat a deptat až zbyde jen on a pocit viny. Lovci jsou jako mor. Jsou všude - prodavači v obchoddě, vedoucí či majitelé elektráren..." odvětil Erik zákeřně spokojeně. Až jsem měla pocit, že rád špiní Lovecké společenství. Mě pomalu docházela jeho slova.

,,Ne..." zašeptala jsem zhrozeně. Matka vyprávěla, tvrdila, že MÁM volbu. Bezpečí a opovržení nebo lov a bolest. Vždy tvrdila, že volbu má každý. Avšak...

,,Správně. Možná by tě pustili... kdybys nebyla tak dobrý Lovec." odvětil nemilosrdně Erik. Složla jsem si hlavu do dlaní. Musela jsem přemýšlet. Nic mě však nenapadlo. Jen snad...

(Že když mi to budou zakazovat, o to víc budu chtít s Chrisem být... avšak to je vedlejší.)

Erik měl pravdu. Pokud bych utekla, budu lovná, a to jen proto, aby mě Lovci chytily a pak na vodítku pouštěli do boje.

,,Ach Hell, ty zatracená děvko..." uklouzlo mi. Erik mlčel. Nesmál se té nadávce. Možná také v Hell věřil. Nikdy jsem se ho na to nezeptala a teď, hned po takové urážce, není vhodné se ptát.

Změna identity. napadlo mě pak. Lovci - minimálně většina - nejsou nikde registrovaní - neexistují. Má to jednoduchý důvod. Když Lovec při boji zemře, nikdo do toho nebude strkat nos.

,,Pokud chceš utéct, uteč a nikomu to neříkej." odvětil zničeho nic a zdálo se, že se musí přemáhat, aby to řekl. Nevěřila jsem vlastním uším. Erik mi pak bezeslova na kousek papíru napsal číslo. Z sestavení čísla jsem rozeznala jen to, že to bude přes satelit. Oproti tomu je můj mobil ořezávátko. ,,Můžeš se na mě spolehnout." dodal pak jemně. Zírala jsem na něj jak slepice na volské oko.

,,Nechápu..." dostala jsem ze sebe. ,,Já..."

V tu chvíli někdo zabušil na dveře.

,,Marie, potřebuju si s tebou vážně promluvit!" zahřměla Gabriela. V duchu jsem zaúpěla.

Utečeš hned? zeptal se pár posunky Erik. Vypadal pobaveně. Panicky jsem zavrtěla hlavou.

Gabriela by to viděla. nevěděla jsem, jak popsat vize, tak jsem prostě naznačila mysl a oči. Možná to Erik pochopil, možná né.

Jak jsem mohla zapomenout na Gabrieliny vize?