VST: Část 22.

12. listopad 2010 | 17.38 |

A konečně jsem se dostala k tomu, co jse původně chtěla napsat už do dvacáté kapitoly: K Mystice (dnes bohužel jen první půlce hodiny). Hlavně kvůli vysvětlení toho, jak to s ní je, jsem udělala něco i z pohledu Erika. Jelikož jen on ví, co to Mystika doopravdy je - Lovci se jen domnívají, co to ovládají.
Původně byl Erik skrz naskrz zlá postava, ale usoudila jsem, že to by jste ai nepřekousli, proto jsem mu dala trošku ušlechtilý důvod, proč na Základně "straší". iri

Mystika 1/2

Překvapeně jsem převalovala předmět v ruce. To je žalud? obracela jsem věc a nahlížela na něj z různých úhlů. Žalud byl tak velký, že když jsem jej sevřela v dlani, celou rukou jsem jej nedokázala obejmout. A asi bych si měla aktualizovat znalosti z přírodopisu, jelikož jsem byla zmatená z barev žaludu. Čepičku měl rudou a tělíčko bylo černé, ebenově černé tak, že téměř pohlcovalo světlo. Něco mi to připomínalo. Cítila jsem, že žalud je živá věc - pocházející z přírody, ale černá část žaludu byla z podivného materiálu. Studeného  -  vůbec se nezahřál teplem mé dlaně - a tvrdého. Takový pocit jsem měla, když jsem jednou držela kotouč smirku, jímž otec brousil meč. Smirek byl sytě černý drahokam - něco jako safír, akorát v černém.

Pootočila jsem žaludem a najednou se ozvalo lupnutí a čepička žaludu mi zůstala v ruce, zatímco tělíčko padalo k zemi. Díky vybroušeným reflexům jsem jej zachytila před dopadem. Když jsem si žalud znovu prohlédla, byl úplně stejný, jako jeho přírodní odruda, jen na hlavičce měl něco vepsané. Temným jazykem: Ceho. Myslím, že to znamenalo něco jako sluha... nebo otrok. Uvnitř čepičky zase bylo něco jiného. Jméno. Dřívě, než jsem jej však dokázala rozluštit...

Najednou jsem ale měla ruce prázdné a přede mnou stál Erik. Tvářil se roztěkaně a možná byl i trošku pobledlý, ale mohlo to způsobit i osvětlení. Nechápavě jsem se dívala, jak doslova rozdrtil žalud v ruce, přestože mě se do něj nepodařilo vrýt nic ani dýkou. Konečně jsem se vzpamatovala.

,,Co to děláš?! Možná to mohl být důkazní materiál!" obořila jsem se na svého společníka.

,,Pojď!" odsekl ledově a odcházel ode mě, směrem k Základně. ,,Už teď máme zpoždění na Mystiku." dodal. Více než nechápavě jsem sledovala jeho odchod a pak se za ním zmateně rozběhla.

..........

Rozčileně jsem spěchala k učebně Mystiky. S Erikem jsme měli spoždění.. a jáke! Už jsem chtěla prudce zabočit za roh, když jsem si vyslechla útržek rozhovoru, který mě zaujal. Šla jsem směrem, odkud hlasy vycházely, ale došla jsem jen ke zdi. Zvědavost mi nedala a začala jsem poslouchat. Nemyslete si, nejsem drbna nebo šmírák, ale tohle znělo vážně!

,,...ruský hajzlík a americká běhna ti dávají nafrak ve tvé vlastní zemi!" téměř vrčel mužský hlas.

,,Otče..." překvapeně jsem ztuhla, když jsem rozpoznala Romanův hlas.

,,Nejprve útok ducha a zkrotí ho ten ruský přivandrovalec," začal Romanův otec.

,,Já nejsem Mystik!" namítl Roman, ale znělo to smířeně, jako by ani nečekal, že to bude jeho otec brát na vědomí.

,,Zapomněl jsi snad na svou starší sestru? Ta Mystičkou byla a k ničemu jí to nebylo." odvětil chladně muž.

,,Otče prosím..." prosebně zasténal Roman a v jeho hlase byla nefalšovaná bolest. Nevím, co mě ohromilo více - zda to, že Roman prosí nebo jeho bolest.

,,Jen poslouchej!" štěkl ostře Romanův otec. ,,Padla jako první! Jí započal hon na Mystiky..."

,,Já to vím!" zavrčel Roman zmučeně, jako poraněné zvíře.

,,...a pak se ta čubka dokázala vyšplhat za tak krátkou dobu tak vysoko: Nejlepší bojovnice z žen, ta která porazila i toho tvého přítelíčka Vladimíra. Výborná střelkyně s výbornou výdrží a úžasným pohybem v přírodě - to je snad poprvé, co jsem slyšel Letku na někoho pět chválu!!"

,,To ale není moje vina! Dělám co nejvíce dokážu!" neudržel se a zařval Roman.

,,Proč jsi se s ní vlastně nedal dohromady, ty idiote, jak jsem ti to "navrhoval"?!" pokračoval muž a mě se udělalo šptaně. ,,Už tak je těžké tu tvou... nemoc skrývat!" v hlase Romanova otce bylo slyšet tak velké pohrdání, až pode mnou povolila kolena a já se musela opřít o zeď, abych se neskácela k zemi. Chvěla jsem se rozčilením a nevědomky jsem si dala ruce za záda a žmurkala si prsty. Ustoupila bych, kdybych zeď nepotřebovala jako podporu. Dávný zlozvyk.

,,Není to nemoc..." chabě namítl Roman a jeho hlas zněl strašně slabě a roztřeseně. A hrubě. Jako by zadržoval pláč.

,,Kdyby ses alespoň netahal s tím.. Pavlem! Jak to mám asi tajit, když..."

Více jsem slyšet nemusela. Ponížení a bolest druhých je už sama o sobě dost zlé, mám své vlastní démony, nepotřebuji další a cizí... Otočila jsem se a co nejtišeji jsem prchala směrem k Mystice.

..........

Erik:

Chlad pokoje, v kterém jsem byl, mi nebyl nijak nepříjemný. Byl jsem jako had. Přijímal jsem okolní teplotu. Ani nedostatek světla mi nebránil ve čtení papírů, jenž jsem držel v ruce. Měl jsem i na Vznešené dobrý noční zrak. Než jsem složku otevřel, potily se mi dlaně, což mě překvapilo. Známky nervozity se u mě neprojevily tak dlouho, až jsem na ně téměř zapomněl. Téměř. Ale to nebylo vše. Dokonce mi i rychleji bušilo srdce, což bylo neobvyklé. Takto rozrušený jsem nebyl už dlouho. Nebál jsem se ale toho, že mě někdo najde v nejpřísněji hlídaných tajných archivech. Nad takové maličkosti jsem byl povznesený. Svědků se dá vždy zbavit. Byl jsem nervózní z toho, co najdu ve složce.

Je to tak... ruka se složkou se mi mírně roztřásla a já se na ní zlostně podíval. V hrudi se mi usazoval jakýsi pocit zadostiučinění a radosti, ale zatím byl přebit úžasem a nevěřícností. Po zádech mi přeběhl mráz a já zavřel oči a snažil s uklidnit. Ano, pomyslel jsem na to, ale něco si myslet je o hodně rozdílnější, než něco vědět.

Meye Dark,

rod Asijských Draků / Amerických kočkovitých šelem

Matka: Leese Dark (nar. Achiko Ryn), rod Asijkých Draků (...) *

Otec: Gabriel Dark, rod Amerických kočkovitých šelem (...)

(...)

Velmi dobrý, samostatný Lovec s přirozenou intuicí a uměním improvizace - Hodnocení: A+

Profese: Bojovník, Mystik, Loka

Boje: ML: 2, VL: 1, MB: 0, VB: 1, NB: 2 **

(...)

Nevysvětlitelné okolnosti: Zemřela a bez oživování se sama probrala.

(...)

stálo v jednom řádku napsané. Až příliš opatrně jsem položil složku na stolek vedle sebe a pak si opřel ruce o kolena, abych si ustálil rovnováhu. Svět se se mnou točil, nebo jsem alespoň měla ten pocit. Nevěděl jsem, co dělat. Zda řvát nebo se smát.

..........

Už klidně jsem kráčel chodbami Základny k učebně Mystiky. Ve chráněných tajných dokumentech jsem našel, co jsem hledal. Záznamy Meye. Jak jsem si myslel - už zemřela. Jednou nohou je na stejné straně jako já. Proti mé vůli se mě opět zmocnilo vzrušení. Malá část mě, která už se optřepala z šoku a ohromení, se tiše radovala. Nemohl jsem si pomoct. Na tváři mi pohrával úsměšek. Zároveň se nabízela jednoduchá otázka: Když už to teď vím jistě, co s tou informací... a vlastně s celou situací udělam?

Měl jsem ohromné zpoždění, ale vůbec jsem nespěchal. Když už jdeš pozdě, tak přicházej alespoň s důstojností a grácií... říkávala mi matka. Otevřel jsem dveře do učebny a rozhlédl se. Ticho. Zlověstné ticho. Tíživé ticho leželo na třídě, v níž byly tři osoby, jako dusivá přikrývka. Gabriela ostře klepla svými pěstěnými nehty do stolu a ten zvuk ostře prerušil klid, jenž ve tříd panovall. Dravčím pohledem sledovala, jak jsem si sedal do lavice, do prostřední řady, mezi Meye v poslední lavici u okna a Davida v první lavici u dveří. David vypadal nervózně, Meye naopak nehybně seděla v lavici a její tvář nepropouštěla žádné emoce, z držení jejího těla však šlo vyčíst, že je ztracená ve svých myšlenkách.

Už teď se pomalu měnila a ani si to neuvědomiovala. Za několik let bude umět sedět tak nehybně, že bude velmi pravěpodobné, že jí i při důkladném pohledu přehlédnou. Pokud by se však soustředili přímo na ni, mělo by jí vidět. Každopádně pokud se na ní nebudou soustředit, budou mít pocit, že vedle nich nikdo nesedí, že je to tam prázdné.

,,Omlouvám se, zapomněl jsem na tuto hodinu. Až do chvíle před několika minutami jsem měl mylný pocit, že i dnešní hodina odpadá." odvětil jsem arogantně a Gabriela se na mě podívala pohledem, jenž se rodiče dívají na neposlušné děti. Měl jsem chuť se začít smát.

,,Jelikož se pan Onetnyj uráčil dostavit, můžeme začít." odvětila Gabrielůa a já překvapeně zamrkal. Čekali na mě? Proč? ,,Hodně hodin, kvůli podivným náhodám, které si mě žádaly, odpadlo. Jelikož nám nezbývá už příliš moc času, i tato hodina bude krátká a spíše poučná. Teorie, zatím žádná praxe. Začněme něčím lehčím a všeobecně známím...

V Americe se pokládalo za pravdu, že Mystikem se může stát jen ten, koho napadl silný Temný. Já a Meye jsme toho zářným příkladem." Gabriela se odmlčela a toho využil David.

,,Kdo vás napadl?" zeptal se a z jeho tónu bylo poznat, jak moc je překvapený tím, že se odhodlal zeptat. Já to věděl. Cítil jsem sílu toho Temného v Gabriele. Jednoho mého druhu.

,,Mě napadl upír, podle síly mé Moci bych odhadla, že spíše Vznešený." odvětila Gabriela a já potlačil nutkání zavrčet. Nelíbilo se mi, že Gabriela považovala upíry - nemyslící, krvelačné obludy, oživlé mrtvoly - za stejný druh, jako Vznešené - rasa vysoce inteligentních Temných závislých na energii člověka či jiné živé bytosti, díky které jim pak jejich samotné srdce bije. Upíři se mohli rozmnožovat jen nakažením, nebo je mohl stvořit jiný Vznešený. Vznešení rodili své potomky, zloes, kteří se časem mohli stát buď Vznešenými nebo elfy. Z přemítání mě vytrhlo ticho, které se stále prodlužovalo. David v sobě nenašel další dávku odvahy se zeptat, a Gabriela chtěla, aby se někdo zeptal, co se stalo Meye. Rezignovaně jsem si tedy povzdechl a zeptal se na to.

Koutkem oka jsem postřehl, že Meye při zachycení svého jména sebou mírně trhla a začala vnímat. Gabriela na ní upřela jedovatý pohled. Zvláštní. Myslel jsem že jsou přítelkyně. Nebo se to tak alespoň říká.

,,Marie?" na tom slově byl otazník, ale znělo to spíše jako rozkaz. Možná se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, jako by Gabriela Meye z něčeho obviňovala. A Meye na to reagovala schoulením a rychlým kradmým pohledem na mě. Byla v tom provinilost, všiml jsem si i toho, jak si Meye nenápadně strčila obě ruce za záda a mnula si prsty, zatímco nohama se zapírala do židle. Už jsem si stačil uvědomit, že to dělá vždy, když není ve své kůži. Dá ruce za záda a ustupuje.

,,V desíti letech mě napadl duch. Matka ho zahnala dříve, než mě mohl zabít." odvětila Meye stručně. Zpozorněl jsem. Meye řekla: zahnala. Neřekla zničila. Možná si hraji se slovy, ale možná, že ten duch Meye pronásledoval až do teď. V hlavě se mi to rovnalo. Baron, jak se nazývá duch, jenž na mě zaútočil v přítomnosti Meye, je dostatečně silný, aby, kdyby už mu Meye ukradla sílu, se k ní nějak připoutal, aby o ní nepřišel zcela. Možná Meye nějakým způsobem ovládal. Že by v tom útoku na mě bylo více, než Meye a Gabriela dávají najevo? Že by se k němu Meye jen tak nepřipletla, jak tvrdí, ale že by Barona za zadkem měla od desíti let? Pak by Baron měl šest len na to, aby Meye nakukal kdo ví co. A malé děti jsou velmi dobře ovlivnitelné...

,,...ale zde bylo mnoho Mystiků, kteří neměli s útoky Temných nic společného, což značí, že to asi nebude tím, že? Tudíž jsem logicky vydedukovala, že to bude mít něco společného s něčím jiným, co má každý Lovec společné s ostatními. Samael. Nejstarší rody to už pravděpodobně budou mít v krvi..." odvětila Gabriela a touto větou mě vrátil do přítomnosti. S tou krví má pravdu... napadlo mě vesele a nedokázal jsem se neušklíbnout. V tom ostatním zas tak zcela ne.

,,Je vám něco k smíchu, Onetnyj?!" štěkla Gabriela. Pobaveně mě napadlo, co by asi Gabriela udělala, kdybych jí vážně vysvětlil, jak to s Mystikou je. Zřejmě by mě považovala za blázna. Nebo bych tím potvrdil podezření, které o mě má ta z Rady... Agneszka.

,,Jen je zajímavé, co jste řekla. Dozvídám se tak, že pocházím ze starého rodu." zalhal jsem bez mrknutí oka. Zachytil jsem pohyb a zaregistroval, že se na mě Meye otočila. Obdařila mě lítostivým pohledem. Zprvu jsem to nechápal, pak jsem si ale vzpomněl, že jsem jí nakukal, že mí rodiče zemřeli. Její lítost mě pobavila, ale zachoval jsem si nehybnou tvář.

Pravdou bylo, že všechny "staré rody", jak to nazvala Gabriela, měli mezi předky Temné - Vznešené. Netuším, jak se to mohlo stát, ale je to tak. Proto měla pravdu... v tom, že Mystiku mají v krvi. Díky tomu mohou Lovci používat sílu, jenž do této doby byla vyhrazena jen Vznešeným, elfům a bájným drakům či fénixům. Dva poslední jsou však mýtické bytosti a o jejich existenci se vedou spory. A samozřejmě Nelidé. Ti byli doslova Mistrři  ovládání síly, jenž by se mohla nazývat i magie. Ale stejně jako draci a fénixové, i oni jsou známí jen z legend.

Lovci si myslí, že za příchod Temných může nějaký čarodějníček. Nebyla to tak úplně pravda. Temní byli na zemi vždy, jen spali. Ten černokněžník tehdy prolil krev. Tím probudil Vznešené. Elfové už dávno vymřeli, ale bohužel my i oni pocházíme ze stejného druhu, tudíž netrvalo dlouho, a znovu se objevili i oni. K značné nelibosti obou stran se naše děti totiž nerodí jako Vznešení nebo elfové. Rodí se jako zloes, které se při dospívání rozhodnou, čím chtějí být. I to je jeden z důvodů, proč spolu stále válčíme.

My - Vznešení jsme si pak probudili své poddanné a pomocí magie stvořili i úplně nové druhy. Například Široký byl čistě můj výtvor, jenž byl kdysi člověkem. Byla to opravdu dobrá práce a je mi i celkem líto, že mi ho Meye zabila. Elfové prý probudili draky a fénixe. Fénixe jako své oře a draky jako své učitele. Ale toto byly jen pohádky, né fakta, pouhé dohady a tvrzení elfů.

Díky procitnutí draků se na zem vrátila magie. Když drak zemřel, jeho magie neodešla do nicoty, jak se velmi dlouho a myslně domnívali elfové a draci se jim to nenamáhali vyvracet. Magie po smrti draka zůstala a buď se vpila do země (to když se moc dlouho nechala jen tak "ležet") nebo se nechala využívat. Nelidé, citlivý na jakoukoliv energii, jí objevili jako první. A zlomyslně jí "zkazili" tak, aby se jí elfové štítili dotknout. Jen málo se jich přemohlo a také ji pouřívali. Samozřejmě pak naučili své děti - Vznešené, jak jí používat.

Draci postupně vymizeli a Vznešení si jejich energii čím dál více přivlastňovali. Až se jednoho dne slehla zem poosledním drakovi a energie se stala součástí Vznešených - přecházela z rodiče na potomka. Dědila se a už nebyla volně rozptýlená po zemi. Tak vymizela magie i z lidského světa. Změnila se v energii uvnitř Vznešených a v menší míře v elfech, na kterou si pak Vnešení zvykli i jejich protivníci zvykli. Jedno dne se pak zkřížili lidé a Vnešení (nebo možná lidé a elfové? Ale to je nepravděpodobné, jelikož elfové až úzkostlivě hlídají, aby se jejich čistá krev nemísila) a z nich vnikli Mystici Lovců.


* myslím, že to všichni znáte, ale pro jistotu to píšu, (...) znamená vynechání textu, ** ML znamená Malý lov, VL velký lov, MB Malý boj, VB velký boj a NB nečekané boje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 22. nyx 12. 11. 2010 - 18:08
RE(2x): VST: Část 22. moira 12. 11. 2010 - 18:20
RE: VST: Část 22. isabella* 12. 11. 2010 - 18:48
RE(2x): VST: Část 22. moira 12. 11. 2010 - 18:56
RE: VST: Část 22. dara 12. 11. 2010 - 20:34
RE(2x): VST: Část 22. moira 13. 11. 2010 - 19:40
RE: VST: Část 22. isabella* 12. 11. 2010 - 21:20
RE(2x): VST: Část 22. moira 13. 11. 2010 - 19:41
RE: VST: Část 22. faire 15. 11. 2010 - 16:19