VST: Část 21.

5. listopad 2010 | 19.23 |

Jelikož se ozvalo několik osamělých hlasů, jenž chtěli vědět něco o Liamovi, tak tu máte kapitolku o něm. Je kratší, než na jaké jste zvyklé, ale... Užijte si to...!! :)) iri

Zatracený prsten

Liam:

Bloudil jsem stíny světa mrtvých. Ploužil jsem se po stezkách černějších než nicota a kam nikdy živá duše nevkročila. Třásl jsem se slabostí, ale nic jsem s tím nemohl dělat. Mám tak velký hlad! Je mi tak, TAK velká zima!

Netuším, jak dlouhá doba uběhla od toho incidentu. Pro mě to byl zlomek věčnosti, což je nekonečno samo o sobě. Zaúpěl jsem a chytil se za hlavu, pak se před všudy přítomnou nicotou schoval do klubíčka. Otevřel jsem ústa se rty téměř černými, jak byly prochladle modré a bolestně řval do okolí svůj stesk po světě živých, teplu. Ale můj hlas zanikal sotva po metru... a nesl se až do hlubin propasti. Do nicoty, která mi pohlcovala zbytky mého bití.

,Meye!!' pokusil jsem se znovu zavolat tu, k níž jsem byl připoután, ale stále nic. Mé volání se odráželo od překážky, která mě téměř odsekla od mé amuy. Dokonce jsem i věděl, co tu překážku způsobuje. Prsten. Ten prokletý prsten, který si Meye tak nešťastně nasadila a mě tím od sebe odmrštila až do hlubin Říše Hell.

Znovu se mi před očima objevila ta scéna, poslední střípek vzpomínky na svět smrtelných.

Věděl jsem o tom Temném Vznešeném od chvíle, kdy jsem ho ucítil.

Znovu jsem zaúpěl a pevněji se svinul do klubíčka, mrazivá zima mě však téměř hravě znovu popadla do svých čelistí a bezcitně drásala. Nemohl jsem umřít, vždyť už jsem v říši mrtvých byl, o to to bylo horší. Trpěl jsem mukami, které mě pomalu připravovaly o rozum.

Musíš se soustředit na vzpomínky... nabádal jsem se tvrdohlavě. Pokud si vzpomínku budu opakovat stále dokola, nepodlehnu šílenství. Vždy jsem to dokázal... Nepodlehnu...

Ten Vznešený... Ten s těma krutýma modrýma očima. Znal jsem ho. Střetávali jsme se mnohokrát. Bral mi vše, co mohl. Duchové a Vznešení spolu od počátků věků válčí, nenávidí se, nedokážou se vystát. Ale Vznešení jsou mocnější. Jsou mocnější o to, že se dokáží do Nicoty - Našeho světa!. - ponořit a čerpat z ní moc... z nás, z jejich obyvatelů. My zase čerpáme moc z lidí, ale je to pro nás mnohem, tisíckrát obtížnější. Protože my chodíme do světa živých, kde doma nejsme ani zdaleka. To však neplatilo v případě mě a Vlada.

Vlad se nořil do Nicoty s takovou elegancí a grácií, jako by nebyl ani živý, ani mrtví. Kdyby Hell nebyla lhostejná ke svým otrockým vazalům, snad bych i řekl, že je jejím miláčkem. Já se zase se stejnou lehkostí nořil do světa živých. Já, nejsilnější duch, ten, jehož lidé uctívali jako ducha přírody, jako boha. Byl jsem mocný, tak mocný, že jsem se vyrovnal většině Vznešených... A pak přišel

ten osudný okamžik. Na ten okamžik, kdy jsem ze zhoubné zvědavosti dovolil tomu lidskému mláděti žít, a ono mi vzalo vše. Ano, mluvím o Meye.I z toho jsem se však dokázal dostat a vytěžit z toho co nejvíce šlo. Avšak osud hrál proti mě.

Našel mě totiž Vlad, ten modrooký démon, a v oslabení mě porazil. Kdyby mě neodřízl od Meye, mého zdroje síly, zabil bych ho! Zabil bych ho s chutí, zabil bych ho a hodoval na jeho obnaženém nitru!!

Také jsem před ním (možná) chtěl chránit Meye. A jediný účinný způsob, jak jí chránit, byl mít jí u sebe. Tady, v zemi mrtvých, mimo jeho dosah, tady, kde jsem o trošku silnější, než on. Bohužel, použil Meye proti mě a já jsem...

TADY!!

Sám, slabý, hladový, rozzuřený a toužící. Nemůžu však nic udělat. Meye mě, umýslně či né, stejně je to jedno, vyhnala ze světa živých. Mohl bych po spojení vklouznout zpět k ní a promluvit jí do snůl, našeptat jí, aby mě povolala zpět, aby mě vrátila. V horším případě jí donutit... Ale je tam ta zatracená bariéra, která mě spolehlivě drží na místě, jako bych byl hladový pes, jenž se skleněným oknem dívá do místnosti s hostinou. Mám život na dosah... a přeci na něj nedosáhnu.

Zaúpěl jsem hlasitěji. Meye!!

Nic. Ticho. A v tom tichu.. smích. Překvapeně jsem zvedl hlavu a snažil se přestát křeče hladu, které mě mučily.

,Velký Liam a taková z něj zbyla troska....' ozval se přízračný a chraplavý hlas nějakého ducha, dost hloupého či pošetilého, že se ke mě přiblížil. Upřel jsem na něj zpola šílený, zpola zvířecí pohled. Pak se zle usmál. Duch příliš pozdě pochopil, jaké se dopustil chyby. V tu chvíli už jsem ho totiž rdousil a sál život, jenž on ukořistil jiným. Toto jsem uměl jen já. Vzít už ukradenou a použitou energii je odporný a namáhavý proces, já bych však bral všechno. Vzal bych i shnilou energi mrtvoly, abych si ulevil od toho příšerného hladu.

Vlad na Základně má stejnou prácičku, jakou jsem měl já u Meye. Špehovat. Vznešený to měl jednodušší. Mohl se vydávat za jednoho z nich. Všechno, Samael, prsteny i ta jejich Pomoc, vše dokáže jeho neživé a nemrtvé tělo zpracovat, podobně, jak by to udělalo to lidské. Jak to měl Vlad oproti mě jednoduché!!

Skrz ruku, jíž jsem dusil svého společníka, jsem přestal cítit život. Už jsem ho vyčerpal. Cítil jsem se lépe. Jen o trošku, ale přesto. Duch měl hodně energie, ale už jí měl zpracovanou a zachycenou ve svém těle. Kdyby přišel dříve... Pokusil jsem se znovu dostat k Meye a... stejný výsledek. Mé vědomí narazilo do bariéry jako bych šel hlavou proti zdi. Vztekle jsem sevřel ruku v pěst a bití ducha se mi roztříštilo v rukou. Chvilku jsem fascinovaně zíral na namodralé střípky, jako skleněné, a cáry mlhy, jako hedvábí, jenž mi jako nápodoba krve stékala z dlaně. Asi nejsem tak slabí, když stále dokážu zabít...

Jako vzdálený podrážděný povzdech jsem pocítil nespokojenost Hell s tím, že zabíjím v Její říši. Tuto výsadu si obvykle připisovala jen ona.

,Omlouvám se, paní...' šeptl jsem do vzduchu a věděl, že to uslyší. Hell vždy slyší, všechno. Už jsem si myslel, že vše bude lepší. A pak jsem zase ucítil hlad.

Zmučeně jsem zakřičel.

Pokud Meye prsten nesundá, zůstanu tady navždy takto živořit. A kdo ví, za jak dlouhou věčnost se nějaký duch opět osmělí přijít ke mě blíže? Něco velmi podobného děsu mi sevřelo nitro. Chtěl jsem zakřičet, ale musím šetřit síly. Musím se odtud nějak dostat. Musím...

Meye!!

..........

Meye:

Trhla jsem sebou a vykřikla překvapením, jelikož se mi Erikův prsten na ruce rozžhavil jako rozpálené železo. V prvním popudu jsem si ho chtěla sundat, ale.. prsten se zase uklidnil a stejně chladný jako dříve mi spočíval na prstě. Co to bylo? Měla jsem pocit, jako bych slyšela někoho volat mé jméno, tak jsem se rozhlédla, ale nikdo nikde nebyla. Co to?

,,Něco se děje?" zeptal se hlas blízko mě a já leknutím až nadskočila. Byl to však jen Erik.

,,Já... já..." zarazila jsem se a odolala nutkání se na prsten podívat. Mohlo by to přitáhnout Erikovu pozornost a čert ví, zda Erik v mém prstenu nepozná svůj. Možná se to bude zdát divné, já jsem nikdy nebyla zlodějka, ale prsten se mi už vracet nechtělo. Líbil se mi, né vzhledově, ale celkově... nosit jej mi připadalo... správné a... nevyhnutelné.

,,Eriku?" zeptala jsem se zachmuřeně. Chtěla jsem rychle odvést řeč jiným směrem. Erik asi vycítil v mém hlase něco, co se mu nelíbilo, jelikož své: Ano? pronesl více než obezřetně.

,,To ty jsi pořád šaškoval s posilami, tak kde jsou?" zeptala jsem se logicky. Erik překvapeně zamrkal.

,,Když ti řeknu, že jsem na to zapomněl, uvěříš mi?" zeptal se vážně.

,,Možná..." řekla jsem zmateně.

,,Zapomněl jsem na to." prohlásil Erik naoko sklíčeně. Zarazila jsem se v půli kroku.

,,Nevěřím ti..." odvětila jsem tiše. Co to Erik hraje za hru? Chce nás zabít? Erik si povzdechl.

,,Marie. Ani jeden tady nemáme být. A když hezky mimo Základnu zavoláme posily, kouká z toho něco více než jen pokárání. Třeba i vyloučení... na pár dnů." odvětil Erik a já musela uznat, že má pravdu. Pak jsem se však zamračila a prohlédla si Erika zkoumavým pohledem. Pokud toto věděl už předtím, proč to pořád navrhoval? Jako by chtěl zabránit, abychom do toho Temného doupěte šli...

,,Máš pravdu..." souhlasila jsem zničeho nic. Všechna podezření se mi najednou vypařila z hlavy a mě se zdálo, že Erik má ve všem pravdu. Překvapeně jsem zamrkala. To poslední, co chci, je dát Schmidovi záminku mě vyloučit. Možná mi pak Erik sám řekne, proč to tak navrhoval. Nebo mu to došlo až teď... pokradmu jsem se na Erika koukala.

,,Co tedy navrhuješ?" rezignovala jsem.

,,Policie..." odvětil Erik jednoduše. Už jsem se chtěla začít hádat, když mi došlo, že nic jiného se ani dělat nedá. Tak jsem tedy nechala Erika volat a sama šla několik kroků za ním. Zrovna jsme šli okolo útulku, když mě upoutalo něco na zemi. Erik šel několik kroků přede mnou, tak jsem pokrčila rameny a sehla se pro to. Pak jsem překvapeně zamrkala. Co to je?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 21. lucia* 05. 11. 2010 - 20:13
RE(2x): VST: Část 21. moira 07. 11. 2010 - 15:16
RE: VST: Část 21. dara 05. 11. 2010 - 21:11
RE(2x): VST: Část 21. moira 07. 11. 2010 - 15:17
RE: VST: Část 21. thereskaaaaa 06. 11. 2010 - 22:25
RE(2x): VST: Část 21. moira 07. 11. 2010 - 15:19
RE: VST: Část 21. isabella* 07. 11. 2010 - 08:29
RE(2x): VST: Část 21. moira 07. 11. 2010 - 15:21
RE(3x): VST: Část 21. nyx 08. 11. 2010 - 09:50
RE(4x): VST: Část 21. moira 08. 11. 2010 - 13:27
RE(5x): VST: Část 21. nyx 18. 11. 2010 - 16:45
RE: VST: Část 21. faire 08. 11. 2010 - 15:07
RE(2x): VST: Část 21. moira 08. 11. 2010 - 19:06
RE: VST: Část 21. kuci 09. 11. 2010 - 18:48
RE(2x): VST: Část 21. moira 09. 11. 2010 - 20:34
RE(3x): VST: Část 21. kuci 09. 11. 2010 - 22:08
RE(4x): VST: Část 21. moira 11. 11. 2010 - 13:49
RE: VST: Část 21. alice c. 12. 11. 2010 - 14:41
RE: VST: Část 21. lolita 29. 11. 2010 - 19:46
RE(2x): VST: Část 21. moira 01. 12. 2010 - 22:39
RE: VST: Část 21. ronnie 08. 10. 2011 - 19:30