VST: Část 23.

19. listopad 2010 | 22.28 |

Dnes mám podivně úděsnou náladu, nic se mi neche a je jen štěstí, že jsem si kapitolu VST napsala předem, jinak nevím, zda by se něco objevilo. Stejně pochmurný je i můj pohled na kapitolu. Zdá se mi špatná. Nudná. Únavná. Všude jsou samé chyby, ale já prostě nemám sílu na to je opravovat (že by tu někdo propadal sebelítosti a depresím?). Avšak napsat něco lepšího se mi nechce. Tudíž přežívejte na tom, co tu máte. MIMOCHODEM, je tu ta informace, proč Erik obíhá lovecký svět, kdyby to někoho zajímalo. Zdar! m.

Mystika 2/2

,,... prsteny soustřeďují Moc, slabší bez něj Moc nedokáží ovládat..." vnímal jsem útržky Gabrieliných slov. Jak už jsem jednou řekl Meye, prsteny magii jenom umocňují. Lovecké stříbro totiž energii shromažďuje a to až v takové míře, že to Temným ubližuje. Díky tomu dokáže Lovecké stříbro tak účinně ranit. Někdy je energie tolik (podle toho, kolik Temných a jakého druhu zbraň už zabila a pohltila - ano i Lovecké stříbro má plno netušených schopností o níž Lovci nic nevědí), že jí tělo Temného nedokáže zpracovat, naopak Lovec je náhle nebývale silný. U slabších to vede až k ochrnutí, častěji však k rozostření smyslů a prudkým výkyvům emocí. Ovšem kdyby Lovci s mečem z Loveckého stříbra zaútočili na opravdu mocného Temného, zranili by ho a zároveň posílili. Osobně jsem jednou viděl, jak Lovec s mocným mečem usekl mocnému Vznešenému ruku a ta ruka Vznešenému bez cizího zásahu dorostla. Nechutný, ale fascinující pohled.

Uvažoval jsem, jak dlouho se ještě na Základně zdržím. Mystiky - opravdu nebezpečné Lovce - jsem svým společníkům prodal (přeci jen i špeh nepracuje zadarmo, i když je mi často vytýkáno, že zrovna žadné peníze navíc nepotřebuji) tudíž největší hrozba byla prozatím zničena. I to, proč jsem vůbec s úlohou špeha souhlasil, jsem měl na dosah, mohl jsem si to vzít i teď hned. Ale...

Na druhou stranu tu byla Meye. Jako jediný důvod jsem si nalhával, že by mohla Temným citelně ublížit, i když k nim má v tuto chvíli blíže, než k lidem. Meye je potomkem velmi silného loveckého rodu a stalo se to, co bylo logické. Silná krev Temných přebila tu lidskou a .... Když Meye zemřela, stala se zloes. Dalo by se říct, že je mládětem Temných. Proto do sebe při příjezdu na základnu lila Samael - chyběla jí krev. Většinou Vznešení postiženi nedostatkem přítomnosti svého druhu zahánějí šílenství krví. Utopí v něm hlad po jiných svého druhu. Ale je to obtížné i pro silné vznešené. Byl vlastně zázrak, že Meye tak dlouho vydržela sama a nezbláznila se.

Pohled mi opět padl na Meye. Zklidnila se. napadlo mě. Ještě stále jsem si pamatoval, jak doslova zavrčela na Letku, když tu onehdá poprvé přišla. A změnila se postupem času v mé blízkosti i v jiných směrech. Například už nepila po ránu Samael, jak jsem si stačil všimnout. Ani já už nemusel. Pokud je Meye zloes, což JE, tak se vysvětluje i to, proč jí chutná má krev, kterou jí nepochopitelně dávám vždy, když se jí něco stane (a že se jí něco stává pořád.

) Také už nebyla roztěkaná a ztrhaná, když sem na Základnu přijela. Bylo to tím, že zloes nesmí vyrůstat samostatně, musí být v přítomnosti Vznešeného nebo elfa, jinak v bolestnech umírá. A jelikož já jsem Vznešený, mám na ní doslova blahodárné účinky. A v menší míře to platí i naopak. Vznešení se sdružují minimálně s jedním ze svého druhu, jinak divočí, stávají se krvelační a špatně se hojí. Děje se s nimi to, co s nezkroceným upírem. Upíři to mají v tomto ohledu jednodušší. Byli mrtvolami a vystačili si jen s krví. To, pravda, mělo za následek ztrátu lidskosti a soudnosti, ale stále to bylo jednodušší, než to mají Vznešení. Ale přestal jsem se zabývat tímto tématem a snažil se opět navrátit k přítomnosti a tomu, co říká Gabriela.

,,...ani Mystici se nedokáží bez Samaelu obejít..." odvětila takřka znuděně Gabriela a nezúčastněně si prohlížela své dokonalé nehty. Nevím proč, ale čekal jsem, že co nevidět vytáhne pilníček a začně si nehty upravovat k dokonalé dokonalosti.

To se Samaelem vyřešili Lovci také více než chytře. Samael byl v podstatě vlastně jen výtažek z krve velmi silného Vznešeného (proto to Meye pila jako náhražku krve). Vznešený ale musel být ve chvíli užívání Samaelu z jeho krve živý. Až na Shmida a pár vyvolených to nikdo neví, ale hluboko v podzemí je spoután Vznešený, hladový a rozzuřený, stále okrádán o svou nezměrnou energii, která se zoufale stále obnovuje. Ochuzen o společnost jiných svého druhu, proto na pokraji propasti šílenství.

Ten Vznešený je má sestra. To je jediný důvod, proč jsem Faostiho "prosbu" vyslyšel a na tento sebevražedný úkol šel. Musel jsem projít stovky stanovišť a tři Základny, než jsem Sirochi našel. Protože zmizela v Americe, logicky jsem začal hledat tam. Miliardy papírů a informací, téměř padesát let, kdy jsem se plížil a hledal zmíňku o Vznešené... Před měsícem jsem jí konečně našel. Je tady. V podzemí. Mě na dosah! Stačí se jen natáhnout a má milovaná sestra bude zase se mnou, na svobodě. Má to však jeden háček. Nevím, jak bude Sirochi reagovat, co udělá, nemám naplánovaný únikový plán ani přichystané žádné postředky. A nemíním padesát let mravenčí práce zahodit za pár vteřin domnělé svobody, po kterých nás Lovci opět polapí. Tentokrát oba dva. Musím plánovat. Nesmím nic uspěchat...

,,...moc se dá zkrotit i slovy Temného jazyka, zopakovány pozpátku..."co říkala Gabriela jsem vnímal jen napůl, ale toto byla zajímavá myšlenka. Na tento způsob využití magie přivedl Lovce II. Poutník. Doteď toto neumí ani Temní, mimo těch, co na to přišli sami při útoku na ně, samozřejmě. A mě. Toto je jedna z nejvýznamnějších novinek, které Faostimu - Nejvyššímu knězi Vznešených - přinesu a donutím ho za to zaplatit Argusovými pozemky, které si přivlastnil, ale právoplatně měli být jeho rodu. Jelikož jsem ten rod ale vyvraždil, připadá to mě. Jak jednoduché!

Vrátil jsem se ale k původnímu tématu. Na Základně se už nemůžu zdržet dlouho. Už padesát let se ochomítám v Loveckém společenství a už to nemůžu dělat jako doteď - když mě někdo znal z minulosti a připadalo mu divné, že stále vypadám jen na osmnáct let, tak ho zuřivě napadla smečka Temných nebo za záhadných okolností zmizel. Znalo mě na to už moc lidí. Ještě rok to tu vydržím, ale pak ve vší diskrétnosti... zmizím z povrchu zemského. Zatím nevím jak, ale stane se to.

,,Bohužel pomocí Mystiky neumíme zabíjet..." pronesla lítostivě Gabriela a já se musel opravdu snažit, abych se škodolibě neušklíbl. Jak moc by Lovci pomocí Mystiky chtěli zabíjet! Ale nemohou. Oni si magii jen půjčují - stále jsou z větší části jen lidé - a proto k tak závažnému činu, jako vražda, nemají ani ty nejstarší rody dost síly. Navíc, magie se neobrátí proti těm, z níž pocházejí, pokud ten, kdo to po ní chce, není dostatečně mocný a mentálně silný.

,,Zvláštní schopnosti jsou mezi Mystiky neobvyklé a vyskytují se jen řídce..." Gabrielin tón se nepatrně pozměnil a Meye se na ní dívala s jakousi zvláštní zvědavostí a snad i s nádechem zlomyslného zadostiučinění. Tahle hodina mě už začínala nudit. Jako na zavolanou si to začala myslet i Gabriela a dvacet minut před koncem hodiny ohlásila, že končíme a příští hodinu budeme zkoumat úroveň naší Moci. Zvedl jsem se a měl se k odchodu.

,,Meye, jdeš se mnou?" zeptal jsem se dříve, než jsm se mohl zarazit. Meye to nijak nepřekvapilo, jen zadumaně přikývla a zařadila se mi k boku.

,,Viděl jsi, jak Gabriela reagovala na tu.. telekinezi?" zeptala se s nádechem nadšení Meye a já přikývl, přestože jsem neměl ponětí, o čem mluví a sotva jsem jí vnímal. Mysl mi zabloudila k další otázce. Doneslo se mi, že se nějaká vzácná Lovecká osobnost dostavila na Základnu a o pár hodin později se Meye ptá na Poutníka. To nemohla být náhoda. Když přejdeme otázku, jak se Meye mohla o Poutníkovi dozvědět ještě dříve než já, zůstává otázka, CO tu Poutník dělá. Pokud je pravda to, co se o něm říká, může mě ochromit a zabít jen jeho blízkost. Až do legend Vznešených se doneslo, kolik silných Vznešených "pobil" I. Poutník, když se ho Temní snažili zabít. Nedokázali mu ani zkřivit vlásek. Možná mu nanejvýše hrozilo nebezpečí, že ho všechna ta mrtvá těla zavalí.

Ale Lovci se s Poutníkem setkávají pořád.. napadlo mě. A téměř většina Lovců měla v krvi krev Vznešených. Pokud vím, nic jim to nedělá. Poutníkovu blízkost myslím. Ale Lovci nejsoou zloes, jako Meye, ani Temní, jako já. Měl bych se probít do podzemí pro sestru a pak vzít nohy na ramena. Ale...

Z mě neznámého důvodu se mi příčilo nechat tu Meye umřít. Což ode mě bylo téměř až sarkastické, jelikož já zabíjel s rozkoší. Avšak stále zůstávalo faktem, že když odejdu, Meye s určitostí zemře. Umírala by dlouho, Lovci by jí testovali na různé nemoci, ale nic by nenašli. Dříve či později by jí zavřeli do nějaké laboratoře a chtěli by její nemoc zkoumat, aby jí nějak oddělili a mohli jí použít jako organicku zbraň vůči Temným. Nebo by možná Meye rychle našla cestu, jak lovit upíry. tím, že by jim byla na blízkualespoň když by je zabíjela, by jí snad mohlo zachránit. snad. spíše ne.

Šel jsem s Meye chodbami Základny a můj pohled zabloudil k něčemu, co se Meye zatřpitytilo na ruce. Prsten?Celkem připomínal prsten profese, ale jaký to byl? Meje byla Bojovník, Mystik i Loka. Výborná kombinace, stejná, jako má. Podobala se mi až děsivým způsobem... Ale když jsem prsten pozoroval, rozeznal jsem, že není profese. Mezi předky, konkrétně matka měla za otce křížence trpaslíka a gremlina, jsem měl kouzelnou bytost spesializující svou magii na kov, tudíž jsem byl ohledně kovů velice citlivý a uměl jsem s ním věci, které se daly nazývat i něco více, než kouzla. A tento prsten říkal, že nemá nic společného s profesemi. Byl zvláštní, našeptával mi nějaké poselství, už jsem to skoro vyluštil, když...

,,Kam nás to vedeš?" zeptala se Meye podivně stísněně a vytrhla mě tak ze zaujetí její půvabnou ručkou a klenotem na jednom z prstů. Přestal jsem zkoumat její prsten a zjístil, že na mě Meye zírá způsobem, jako by čekala, že na ní začnu řvát.

,,Já nás nikam nevedu." namítl jsem odtažitě. Už ve chvíli, kdy jsem tu větu vypustil z úst, jsem věděll že to není pravda. Já nás někam vedl - ať už podvědomě, nebo prostě nevědomky. Nějaká síla mě táhla na místo, kam jsem se chodil "schovávat", kam jsem chodil přemýšlet a meditovat. Na střechu.

,,Eriku..." Meyenin tón nasadil netypicky váhavý odstín a všechny mé smysli okamžitě zbystřily.

,,Ano?" zeptal jsem se lehce a do hlasu se mi samovolně vnesla arogance.

,,Ty nesouhlasíš s tím, co nám Gabriela řekla, že?" zeptala se a mě se tvář naučeně stáhla do masky nezájmu.

,,Myslíš?" můj tón byl tak jednoznačně podbarvený pobavením a s jemným nádechem pohrdání, až sebou Meye cukla. A toho jsem chtěl docílit. Pochopila, že na toto se nemá ptát a stáhla se. Nic proto neřekla, jen šla tiše se mnou, hluboce ponořená ve svých vlastních myšlenkách. Měl bych být zachmuřený, nebo alespoň znepokojený, jak mě ta malá Lovkyně za tak krátkou dobu poznala a prokoukla! Mě však, při pohledu na zloes vedle mě, ovládalo spíše zákeřné uspokojení. Meye je zloes. Je Temná, i když zatím jen z větší půlky.

Náhle mě napadlo, jak bych dokázal Meye přetáhnout na svou stranu. Mou, né stranu Temných. Stačilo by, aby se na mě fixovala. Jedoduše v ní vyvolat mylný pocit, že kromě mě jí nikdo nebere na zřetel, nikdo jí nechápe a ani jí NECHCE poslouchat. Mohl bych i předstírat zamilovanost, abych to urychlil. A pak by byla Meye moje. Ta malá, nezlomná, inteligentní Lovkyně by byla pod mou standartou. Zbývá už jen otázka, zda jsem natolik chytrý, abych to na ní dokázal ušít natolik nenápadně, aby se chytila. Aby spadla do pavučiny lsti a už se nevymotala, přitom nezjístila, že já jsem tvůrcem té pasti. Pokud by to takhle bylo...

,,Víš, že ti to dnes sluší, Meye?" nadhodil jsem nenuceně a zpola se na ní usmál. Překvapil jsem svou společnici natolik, až zakopla, ale nabyla rovnováhu dříve, než jsem se jí mohl džentlmensky nabídnout jako opěra.

,,Ehm.. no... děkuju..." vykoktala Marie a roztomile se začervenala. Roztomile? zděsil jsem se. Co to se mnou je?!

,,Eriku?" zeptala se Meye nervózně, žmoulala si za zády prsty a okusovala si spodní ret. Vyhýbala se mi pohledem.

,,Ano?" odvětil jsem a bavil se Meyeninými rozpaky. Jak křehká je tato dívka! Smrtonostná a přitom tak jemná a stydlivá. Kdybych jí dokázal přetáhnout na mou stranu, získal bych v ní skvělou zbraň. Na Nočních dvorech by byla přímo dokonalá společnice, špeh a informátorka, přitom by mi byla oddaná. A toho bych už nějak docílil, i kdybych jí měl zatemnit rozum. Dostlova. Meye otevřela pusu a chtěla něco říct, pak se však zarazila a znovu pusu zavřela. Mě nebavil fakt, že je někdo, konkrétně Meye, roztržitý. Mě bavil fakt, že konkrétně Meye je roztržitá z, konkrétně, mě. Obvykle ze mě ostatní cítili strach, z toho pramenící úctu, bázeň,respekt či touhu nebo nenávist či závist a nespočet podobných emocí. Rozpačitost byla tak řídká, že si jí pamatuju pokaždé, když se mě týkala. Dnes je to po osmé za celý můj dlouhý život. Jaké zvláštnosti si má mysl uchovává a jiné, možná i důležitější věci nechává upadat v zapomnění...

,,Pamatuješ si na ten slib, že ano?" zeptala se takřka panicky má společnice. Slib? Chvíli mi trvalo, než se mi propojilo, na co Marie narážela. Bohužel ano... pomyslel jsem si otráveně. Podvědomně jsem sáhl na prst, na němž do této doby trůnil můj rodový prsten. Byl mi útěchou, ale zrovna teď jsem jej neměl. Jaká škoda! Pocítil jsem nevysvětlitelnou touhu sáhnout si na něco, co mě spojuje s Temným světem, s mou rodinou a šťastnější minulostí. Ano, i já jsem sentimentální. Ale po těch stoletích na to mám, narozdíl od ostatních jiných, právo. Prsten byl někde... někde. A já stále nevěděl kde. Vrátil jsem se však zpět k rozhovoru s Marií a zvedla se mi nálada.

,,Dokud sama nebudeš chtít." odvětil jsem nahlas nonšalantně a začal si pohvizdovat. Přitom se doslova kochal Meyeniným vykolejeným a trošku zděšeným pohledem.

Já vždy dostanu to co chci... pomyslel jsem si ne snad namyšleně, jen jednoduše jistě a šel dále.

,,Is siv mecab, arap mulleb..." zamumlala Marie a já se zasmál. Větla byla z novějšího nářečí Temného jazyka, odvozené z latiny. Jen okrajově jsem si uvědomoval, jak na mě Meye okouzleně zírá. Ano, můj smích měl někdy velmi.. neobvyklé účinky, zvlášť na magii citlivá stvoření.

,,Proč myslíš, Meye?" zeptal jsem se s opravdovým zaujetím. Meye se ošila, ale hrdině mi čelila pohledem, což jsem ocenil. Nebylo moc lidí, Temných či jiných bytostí, kteří vydrží mou plnou pozornost.

,,Protože to tak bude. A nejen mezi námi." oděvětila Meye tiše. Úsměšek mi ztuhl na rtech a přeběhl mi mráz po zádech. Znělo to téměř jako proroctví.

Chceš-li mír, připravuj válku.

Ano, chceš-li mír, připravuj válku. Ani nevíš, jak velkou máš, má milá Meye, pravdu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 23. isabella* 20. 11. 2010 - 08:07
RE(2x): VST: Část 23. moira 20. 11. 2010 - 17:40
RE: VST: Část 23. lucia 20. 11. 2010 - 09:46
RE(2x): VST: Část 23. moira 20. 11. 2010 - 17:43
RE: VST: Část 23. dara 20. 11. 2010 - 14:14
RE(2x): VST: Část 23. moira 20. 11. 2010 - 17:45
RE: VST: Část 23. lucia 20. 11. 2010 - 19:38
RE(2x): VST: Část 23. moira 21. 11. 2010 - 10:51
RE: VST: Část 23. isabella* 20. 11. 2010 - 21:46
RE(2x): VST: Část 23. moira 21. 11. 2010 - 10:52
RE: VST: Část 23. isabella* 21. 11. 2010 - 19:31
RE: VST: Část 23. eipois 22. 11. 2010 - 17:06
RE(2x): VST: Část 23. moira 26. 11. 2010 - 21:30
RE: VST: Část 23. thereskaaaaa 25. 11. 2010 - 20:09
RE(2x): VST: Část 23. moira 26. 11. 2010 - 21:30
RE: VST: Část 23. kuci 25. 11. 2010 - 23:53
RE(2x): VST: Část 23. moira 26. 11. 2010 - 21:27
RE: VST: Část 23. nyx 27. 11. 2010 - 13:00
RE(2x): VST: Část 23. nyx 27. 11. 2010 - 14:49
RE(3x): VST: Část 23. moira 28. 11. 2010 - 16:03
RE(4x): VST: Část 23. nyx 28. 11. 2010 - 20:38
RE: VST: Část 23. faire 30. 11. 2010 - 16:22
RE: VST: Část 23. ronnie 08. 10. 2011 - 19:38