Moira | MV: Kapitola 6.

Jo, stihla jsem to!! Máte tu i kapitolku MV.. :)) iri

1800. noc p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika

Seděla jsem ve svém novém pokoji a koukala do zdi. Pokoj byl menší, ale i to pro měl byl nebývalý přepych. Mít vlastní pokoj, postel a stoleček... Roztřásla jsem se, najednou se do mě dala zima. Strašná zima. A oheň jsem raději nepřivolávala. Kdo ví, co by se stalo tady v té magické škole, kdybych volala na ohřátí oheň? Darien mě varoval, že zde je plno, pro mě nepochopitelných, pravidel, jenž bych neměla porušovat. Co když je užívání ohně jedním z nich?

Sáhla jsem po své brašně a vyklopila její obsah na pelest postele. Tvrdé, kamenné, studené, ale postele!! Moc věcí jsem neměla. Těch pár kousků jsem naskládala zpět do brašny - vždy připravená k útěku - a nechala si jen pokrývku, kterou jsem si chtěla vytáhnout. Zachumlala jsem se do ní a rozhlédla se. V pokoji byla postel (pokoj býl úzký, postel byla podél pravé zdi, nohama ke dveřím, hlavou k oknu), malý stoleček se svíčkou, nad kterým bylo okno s dřevěnými okenicemi a truhla, do kterého jsem svou brašnu uložila. Ta byla u nohou postele.

Najednou se ozvalo zaklepání a já sebou až trhla, jak jsem se lekla. Nedůveřivě jsem se dívala na dveře a čekala od nich podraz. Dveře byly také - pro mě - něco nového. Nelíbilo se mi, že jsem někde zavřená za bytelnými dveřmi, avšak pomyšlení, že před světem jsem chráněná takovou překážkou bylo zvláštně uklidňující. Nic se nedělo. Ozvalo se druhé zaklepání a já tiše čekala, co se bude dít.

,,Je tam někdo?" ozval se mužský hlas. Napjala jsem se. Muži pro mě vždy představovali něco jako synonymum nebezpečí. Až na Erika a Dariena samozřejmě. Za celou dobu, co jsem se toulala venku, na mě zaútočilo stěží osm čarodějek. Mužů byly stovky. Jak vášnivě jsem milovala a nenáviděla mužská stvoření... Darienova slova. Jednou o tom složil báseň. Pamatovala jsem si jen její rytmus, slova už né, což byla škoda.

,,Ano?" zeptala jsem se podezřívavě a na prstech měla kouzlo. Ihned se mi však po těle rozlil nepříjemný pocit - to Darienův náramek - mě téměř kopl a upozorňoval mě, ať se krotím. Poslušně jsem tedy změnila smrtící kouzlo za omračovací. Schovala jsem ruce za záda a v prstech svírala péřové pírko - téměř péro.

,,Mohu dále?" zeptal se hlas. Ne! chtělo se mi odseknout, ale udržela jsem se a po chvíli odvětila, že ano. Dveře se otevřely a vešel asi dvacetiletý muž s teplýma hnědýma očima. Plavé vlasy mu padaly až na ramena a v neposlušných kudrnách mu rámovaly pohlednou tvář.

,,Zdravím tě. Jsem Anselm lichý, učitel boje - teď však tvůj průvodce. Ředitelka čarodějka mě poslala, abych ti pomáhal se sžitím se se školou." odvětil muž přívetivě. Lichý? pomyslela jsem si a hned se mi zvedla nálada.

,,To asi bude... opravdu potřeba." usmála jsem se nejistě a muž na mě mrkl.

,,Nejdříve ti ukážu školu, souhlasíš?" zeptal se. ,,Pak pozemky." dodal. Znejistěla jsem. Byla jsem zvyklá na jedno místo, chodit na jistotu. Tohle se mi nelíbilo.

,,Já... no... dobrá." vykoktala jsem. Bylo by neslušné odmítnou, aspoň základy společenských pravidel mě Darien naučil. Muž si mě prohlížel. Pozorně až jsem se zamračila a stáhla se do obranné pozice. Pak muž ztrápeně vydechl.

,,Ty a tvůj otec... byly jste také lovná, že?" zeptal se pak nesouhlasně.

,,Cože?" zeptala jsem se překvapeně, jelikož jsem nerozumněla.

,,Proto ředitelka vybrala mě..." šeptal si pro sebe Anselm. ,,Protože máme podobný osud..." lítostivě se na mě podíval.

,,Co to říkáš, jaký osud?" zeptaůa jsem se zmateně a zamračeně.

,,To tě nemusí zajímat, maličká. Mám za úkol tě naučit vše, co by jsi už měla umět. Musíš totiž dohnat své spolužáky." odvětil muž s úsměvem, ale ten optimizmus, s kterým přišel, tak už nebyl. ,,Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se.

,,Anne. Anne lichá." odpověděla jsem poslušně, ale měřila si muže nesouhlasným pohledem. V první řadě mi řekl maličká, i když už mám šestnáct a za druhé ignoroval mé otázky, což mi bylo silně proti srsti.

,,Dobrá Anne, následuj mě." usmál se a vyšel z mého pokoje. Už při odchodu jsem se (ne)pěkně ztrapnila, když jsem si pokoj nezamkla a Anselm mě na to jemně upozornil. Do té chvíle jsem netušila, na co tam ten kousek zohýbaného kovu, vysícího vedle dveří, je.

**

Poslouchala jsem Anselmovo vyprávění o škole a obdivovala lásku, jakou k ní cítil.

,,Nejvýchodnější tři budovy jsou koleje, budovy plné pokojů jako ten tvůj. Mimochodem... Připomeň mi na cestě zpět, že mám vzkázat Zarye, aby ti nechala zacpat rámy pokoje mechem. Je zima a v tvém pokoji je chlad jak v psinci... Teď jsme ve vestibulu. Když se otočíš směrem, kterým jsme přišli uvidíš troje dveře. Ty úplně nalevo vedou na kolej sudých," Anselm dobře zpozoroval, jak jsem se celá napjala a chlácholivě mi položil ruku na rameno. ,,Uprostřed jsou dveře vedoucí do učotelských kabinetů a jejich komnat a napravo jsou dveře pro pokoje lichých." když jsem se na Anselma tázavě podívala, jen se pousmál.

,,Proč..." ani jsem nedořekla otázku a Anselm už mi odpovídal.

,,Proč jsme nikoho nepotkali? To je jednoduché - sudí spí a liší mají vyučování." odvětil s úsměvem Anseml. Rozmrzele jsem na něj koukala. Jen velice řídce se mi stávalo, že by mi Darien skákal do řeči, natož Erik, který je 'skoro němý', takže jsem z toho byla nesvá.

,,Když budeme pokračovat, dostaneme se do srdce školy. Opět je rozdělená na dvě poloviny. Jižní je pro liché, severní pro sudé. Sever je směrem do leva." odvětil Anselm a když jsem na něj upřela pohled, který obvykle náležel sudým, rychle se odvrátil. Ani nevím proč jsem na Anselma byla tak nepříjemná - byl příjemný, zábavný, LICHÝ...

,,No... ehm... liché a sudé křídlo.. ehm..." netrvalo mi dlouho a pochopila jsem že Anselm se snaží nevybuchnout smíchy. Zřejmě jsem ho svým pohledem pobavila a jemu to přišlo tak zábavné, že ze sebe ani nedokázal dostat kloudnou větu. Opravdu skvělé... zabručela jsem si v duchu. Muž se už mezitím uklidnil a dal se znova do vypravování. Veselé jiskřičky v hnědých očích však už nezmizely.

,,Liché a sudé křídlo odděluje knihovna. Je to jediné místo, na kterém se mohou liší a sudí volně stýkat. Knihovna je totiž chráněna mocným kouzlem, díky němuž se v ní nemůže kouzlit. Tam jsme všichni jen obyčejní lidé.." Vešli jsme do knihovny a já se s nezájmem na knížky podívala. Číst jsem neuměla, takže mě ty papíry plné podivných značek nijak nevzrušily. Vrátili jsme se zpět do vestibulu a šli levými dveřmi a já zaslechla arytmické rány a dunění. To mě zaujalo.

,,Teď vejdeme do tělocvičky. Budou tam právě teď tví budoucí spolužáci, pokud se nemýlím. Však to poznáš sama..." Anselm otevřel dveře a já mohla pohlédnout na snad desítky lidí najenom místě, bojujících proti sobě. Už jsem chtěla zasáhnout a někomu pomoct, když jsem si uvědomila že nemám komu. Všichni jsou liší a já proti lichým kouzla nepoužiji. Zmateně jsem se na to koukala a až teď mi došlo, že zdaleka né všichnise tváří zarputile a vážně. Někteří se smíchem uhýbali z dosahu dřevěných klacků, klacek odhodili a svalili svého protivníka k zemi, nekteří zase předstírali boj jen naoko... Všichni byli tak v mém věku.

,,V tělocvičně se trénuje boj. Jen cvičně, pokoušíme soupeřit bez zranění..." vysvětlil Anselm, který jako by vycítil, že netuším, co se děje. Když jsem to teď pochopila, zmocnila se mě úzkost. Nutkání chránit druhé odeznělo a dostavila se jiná emoce. Úzkost. Nelíbilo se mi, že je tolik lidí na jednom místě. Naposledy jsem tolik lidí viděla v boji mých rodičů proti skupině sudých. A že to nebyla hezká vzpomínka snad ani nemusím poznamenávat...

,,Chci pryč..." šeptla jsem sotva slyšitelně. Vzpomínky se draly na povrch a rány hraných soubojů mých soukmenovců to jen posilovaly. Anselm mě uslyšel a vyšel z tělocvičny zase zpět. Následovala jsem ho téměř panicky.

,,No... Tak na koně a zvířata se podíváme později." odvětil rozpačitě a vedl mě na druhý konec vestibulu, k druhým dveřím po pravici těch od knihovny. ,,Tyto dveře vedou do nemocnice, ale to tě asi zajímat nebude..." odvětil Anselm a vedl mě skrz velkou, vybílenou místnost k dalším dveřím. Nenápadnějsem se rozhlížela a spozorovala obrovský počet postelí, po celém obvodu místnosti byly stoly nebo skříňky či pultíky a na nich byliny, obvazy, nože, pilky a... a další věci.

To už jsme však procházely do další místnosti a do obličeje mě náhle uhodilo vedro. Až jsem zalapala po dechu a jen stěží odolala nutkání ustoupit.

,,A jsme v kovárně. Zde se kují školské meče a jiné nástroje." usmál se Anselm. Prováděl mě po kovárně a vše mi představoval, i pár lidí, jenž vypadali, že není lepšího místa, než jejich drahé kovárny. Pryč z kovárny jsme odcházely příliš brzy, začala jsem si totiž konečně na to vedro zvykat a dokonce jsem vnímala, co mi Anseml říká. Bohužel to už mě vedl druhými dveřmi do další místnosti.

,,A jídelna a kuchyně. Tam se ti bude líbit, na to vsadím pírka!!" usmál se Anselm a otevřel dveře před námi. Měl pravdu. Jídelnu jsem si ihned oblíbila a nebylo to jen proto, že by tu všude vonělo jídlo. Místnost, ač byla neuvěřitelně velká, byla útulnáa příjemná. Teď však pustá. Možná i proto na mě udělala tak dobrý první dojem. To už mě Anselm vedl do kuchyně a...

,,Zdravím dámy, vedu vám představit nováčka." zahlaholil vesele můj průvodce. Rozkoukalajsem se po velké místnosti kde to bylo všude čístě, ale chaoticky neuklizené. Po místnosti kmitalo sedm žen. Dvě čarodějky (obě sudé) a pět žen. A slovem žena myslím člověka. Překvapeně jsem se na ně koukala.

,,Ahoj zlato, nemáš hlad?" odvětila mile jedna z žen a už mi strkala zvláštní kus měkého, tmavého něčeho, co ještě bylo teplé z vaření, pokud se nemýlím. Nahoře to mělo malé černé věcičky vzdáleně připomínající mouchy.

,,Kousni si do toho, uvidíš, že si to oblíbíš." šeptl mi nenápadně Anselm, jenž už si zvykl, že mnoho pro něj obyčejných věcí neznám. ,,Tvoje koláče jsou vždy výborné, Lusío." odvětil rošťácky Anselm. Dala jsem tedy na svého průvodce a opatrně si do toho kousla. Koláč, co to asi je.. ? Překvapeně jsem pak strnula, když mi na jazyku vybuchla ohromná záplava nových, pestrých a výrazných chutí. Zamrkala jsem a znovu si kousla, tentokrát už větší kousek. Lusía se usmívala.

,,Poděkuj." šeptl mi nenápadně Anselm. Nechápavě jsem se na něj podívala, když mi pak došlo, o čem mluví. Né vše, co mě Darien učil, jsem si bezchybně pamatovala. Spořádaně jsem dožvýkala (Nemluvit s plnou pusou! To jsem si zapamatovala, zvláštní...) a pak odvětila tiché (ale nadšené): Děkuji!

Pak mě Anselm dovedl na střechu školy a odtud mi pak ukázal i pozemky. Severně byla pole a louky, jižně spíše zahrady a těsně za nimi neprostupné lesy. Ze západu byla škola chráněná propastí, do níž se vlévala řeka a její voda mizela v nenávratnu. Východně školu zase chránily skály. To byl konec mé obchůzky. Anselm mi slíbil, že zítra mi vysvětlí pravdila školy, dá mi knihy a úbor školy a navštívíme tu stáj a zvěřinec. Kupodivu jsem se těšila.