VST: Část 20.

27. říjen 2010 | 13.26 |

Jubilejní 20. kapitola!! Tuto kapitolu (a že to není jen tak nějaká :D) bych chtěla věnovat holčině, která se mnou byla téměř od "narození" Meye... a to je Dara. Díky moc, jsem vážně ráda, že jsi se mnou vydržela tak dlouho... :)) Poděkování také patří všem mým věrným čtenářům (isabella, faire, lucia, thereskaaaaa, alice c., chuckyna...), kucimu za jeho kritiku a mische, že mě vůbec donutila ve VNN a světě Meye pokračovat... :))

Jako důkaz, že jsem vám vážně vděčná jsem se rozhodla (snad poprvé) napsat kapitolu i z jiného úhlu pohledu než Meyeniného. Těšte se na Erika! Jejich dva pohledy se budou střídat (nebo jsem to alespoň měla v úmyslu do doby, než se kapitola natáhla do takové délky, že jsem jí musela rozdělit). Dost tajnůstkaření!! V této kapitole se dozvíte, kdo je Erik.  Ale už se přestanu vykecávat, určitě se těšíte na něco jiného, že? :)) Předem upozorňuju, budu vás v jednom kuse šokovat... :D Kapitola je možná trochu chaotická, psala jsem jí v dost velkém spěchu, ale jinak doufám, že si jí užijete, m.

Obchodník

Erik:

Hraně rychlou a nervózní chůzí jsem šel pár kroků před naším sledovaným. Celá ta věc s dětmi se zvrtla. Já tomu hlupákovi říkal, ať si dává pozor, ale on si stál na svém a... Meye ho odhalila. Všechna práce teď půjde vniveč. Faosti bude zuřit... napadlo mě chmurně. Věděl jsem, že Obchodník - jak se muži s dětmi říkalo - míří do metra. Má se tam totiž setkat se mnou a já mu mám dát peníze a také plány na další zásilku. Pravda, toto obchodování mi bylo silně proti srsti, ale pokud jsem si proti sobě Faostiho nechtěl poštvat a chtěl dodělat, co jsem začal, musel jsem tancovat, jak on píská. Jediné, co mě může utěšovat je fakt, že Obchodník nezná mou tvář, tudíž na mě teď nezačne hulákat: Kamaráde, naval prachy a plány... a tudíž ani nic podezřelého nespozoruje Marie. Zamyslel jsem se nad tou podivuhodnou osůbkou.

Viděl jsem co udělala při tom ukradení dítěte. Nechala ty lidi zemřít, jen se odvrátila. Stále jsem si nebyl jistý, zda to udělala sama nebo to opravdu byla schopnost skřeta. Ale pak toho litovala, takže ta možnost se skřetem se zdál pravděpodobnější. Nesedělo mi jen to, co jsem z Meye cítil, když se do toho tranzu dostala. Byla to prázdnota a zášť. Jako by to těm lidem přála. Čím dál zajmavější.. pomyslel jsem si suše a bezmyšlenkově zatočil doleva.

Že půjdu před mužem napadlo Meye a já jsem její schopnosti špeha ocenil. Kdybych šel za mužem, stoprocentně by mě podezříval z toho, že ho sleduji a ani by nebyl daleko od pravdy. Když jsem šel před ním, také mě sice podezříval, ale o hodně méně. Meye se držela pár kroků za mužem, né moc blízko, ale ve vzdálenosti, jenž dává jasně ve známost, že Meye nějakou ochranu od muže "čeká". Tvářila se dokonale vyplašeně. Byla výborná herečka, ani já jsem nedokázal v jejím vystupování najít faleš a to jsem na divadélka zvyklý. Holt, někteří lidé jsou dokonalý herci... což je v některých ohledech až děsivé. Dokonalost není součást světa a už vůbec né toho lidského. Celou situaci ještě více komplikoval fakt, že byla noc a my tři byli jediní lidé mimo nezpečí domova. Obvykle se v celém městě najde stěží pět lidí mimo své útočiště, a tři na jednom místě jsou dost podezřelí. A já navíc mířím do metra, které přes noc nejezdí...

Uvažoval jsem, co teď udělám. Nemůžu Meye nechat zjístit jakoukoliv, i na první pohled nedůležitou maličkost. Je dostatečně inteligentní, aby i z drobku sestavila koláč. A já si v žádném případě nemůž dovolit, aby po mě začala Marie slídit... i když by v podstatě ani netušila, že jsem to já, kdo drží zdejší Temnou komunitu pod palcem. Alespoň prozatím jí ovládám. Jako Vznešený mám ve městě nejvyšší postavení. Navíc Meye zabila Širokého, který byl, hned po mě, nejsilnějším Temným ve městě. Zabila mi zástupce, jenž se měl zaobírat špínou (jenž jsou skřítci a podobná havěť). Všechno se najednou komplikuje. Už jen fakt, že Meye dokázala zabít někoho tak silného byl znepokojující...

Netrvalo dlouho a muž si mě začal podezřívavě prohlížet. Cítil jsem, jak po mě jeho zkoumavý pohled splývá a odolal nutkání jakkoliv reagovat. Avšak mužův zájem mi připomněl, že bych se měl chovat alespoň trochu jako člověk a naoko obezřetně se rozhlédl po okolních stínech. Pravděpodobnost, že by na mě nějaký Temný zaútočil byla méně než mizivá, byl jsem totiž jedním z nich, navíc silnější. Už dlouhých třicet let jsem na různých Základnách a Stanovištích špehem a zvědem a zatím mi na to nikdo nepřišel. Samozřejmě až na tu z Rady... Agneszku. Byla Lokou a cítila, že jsem také Temný. Zatím jí od nařčení ze zrady zrazoval jen prsten Loki, jenž jsem také nosil, ale přesto byla v mém případě až nadprůměrně všímavá ve všech prohřešcích. To byl také důvod, proč jsem si drobnou Meye připustil trochu více k tělu. Chtěl jsem si z ní udělat "přítelkyni", aby mě kryla a vyvrátila Agneszčiné oprávněné obavy. Teď jsem se však o Meye začal zajímat a to nebylo dobré. Protože ten zájem byl oboustranný.

Koutkem oka jsem postřehl, jak muž nenápadně sáhl po své pistoli u boku. Je to tady, už mě nebude dále snášet ve své blízkosti, zastřelí mě a pak mě nechá napospas Temným, jenž se živí mršinami. Nebo se alepsoň o to bude snažit. Napnul jsem se a chtěl rychle proti muži zaútočit, stalo se však něco, s čím ani jeden z nás nepočítal. Úplně jsme pozapomněli na Meye.

,,P-pane!" vřískl Meyin hlas a oba dva jsme sebou trhli a otočili se. Muži se v ruce zablýskla zbraň, jenž rychle zase schovával. ,,Prosím vás, počkejte!" křikla téměř plačtivě Marie a klopítala k muži, jenž se zastavil. Pomalu jsem se dal zase do kroku.

,,N-něco tam bylo!" vzlykla Meye a vrhla se muži shodou okoloností po ruce, v níž měl skrytý nůž. Nenápadně jsem pozoroval, jak Meye pořádá jedno ze svých divadélek. Miloval jsem divadlo. Vždy mě přitahovalo, v tomto u mě měli lidé velkou, dalo by se říct podporu. Pokud jsem nablízku, nikdy nenechávám Temné útočit na divadla ani podobná zařízení. Avšak pokud to je pravé divadlo, bez všech kamer a sestříhávání, počítačových úprav a herců, jenž hrají jen pro peníze a né pro své potěšení a potlesk publika. Sám jsem, v třicátých letech dvacátého století, hrál na Brodwayi. Miloval jsem to tam. Avšak díky tomu, že jsem nestárl, jsem se tam nemohl zas tak dlouho zdržovat. Mou nejmilejší vzpomínkou bylo, když jsem si změnil vzhled a zahrál si Drákulu. Toto mě neuvěřitelně pobavilo a navzdory sekýrování a ponižování režisérů to byla jedna z těch nepříliš častých šťastných vzpomínek. Pak šlo všechno z kopce. Ze vzpomínání mě vytrhl mužův hlas.

,,Nemám čas!" zavrčel nevrle Obchodník a já viděl, jak dýka muže mizela v Meyenině kapse. Neopatrný blbec, jak jsem si takového troubu mohl vybrat jako prostředníka?

,,Ale pane..." i na tu dálku jsem rozpoznal, jak Meyin hlas nabral určitý podtón flirtování a jak nepokrytě vystavovala na obdiv své poprsí ještě zvrazněné černým rolákem. Nepatrně jsem zakroutil hlavou. Pokud toto dokáže udělat, aby zaměřila pozornost muže, jenž mě chtěl zabít na sebe, co by udělala proto, aby z toho muže vymámila informace... ? Ne, že bych jí za něco takového odsuzoval, ve své roli Temného její chování maximálně podporuji, ale byla to rušivá informace. Znepokojeně jsem se zamračil a zase o trošku více si posunul pomyslné hranice, které jsem si vytvořil ve svém profilu Meye, ke kterým by byla Meye ochotná zajít, aby dosáhla svého cíle. Také mě napadlo, že jsem si vážně "perfektně" vybral partnerku, s níž jsem chtěl po zbytek pobytu zde na Základně strávit čas. Já si opravdu nemohl vybrat nějakou vymazanou blondýnu jako je například ta Romanova Dolahová. Já si musel vybrat nejslibnější žačku, která na Základně je... Pak jsem se zarazil nad svými myšlenkovými pochody. Na to, jak dlouho už žiji, zase začnám uvažovat jako dorost.

Zamnul jsem si prst, na němž ještě donedávna byl můj prsten. Prsten mého rodu, jenž si usmyslel, že se prostě ztratí. Ta nejistota, že nevím, kde je, mě ničila. Byl pryč už moc dlouho. Dokázal by ovlivnit mé nálady, energii, velikost moci a dokonce i mé myšlení, jak se teď názorně ukázalo, a mě štvalo, že nevím, kdo ten prsten má. Musela to být nějaká mladá dívka. Prsten vybírá vždy partnery pro své nositele. A mladá bude proto, jakým směrem se mé myšlení ubírá. Celý vnitřně mládnu. Což je svým způsobem příjemné pomyšlení, ale i děsivá skutečnost. Ta dívka je na Pražské Základně, jelikož prsten stále cítím ve své blízkosti, prozatím se nijak nevzdaloval.

Kromě té věci s prstenem mě znepokojovalo i to, jaké pouto s Meye máme. Když poprvé vyrazila na lov, sama, jako bych se zbláznil. Nutkání jí ochraňovat bylo až chorobné. Nechápal jsem, co se děje. Bál jsem se, že jsem Meye nějak k sobě připoutal, i když mě políbila jen jednou jedinkrát, čímž mě ihned zaujala. Pak jsem se párkrát pokusil se s ní sblížit, ale bylo to moc riskantní. Zaprvé by mohla odhalit, co jsem a za druhé bych mohl já sám odhalit, co jsem... a to tím nejhorším způsobem. Jako třeba, že bych se neovládl a pokusil se jí vysát. Další příčinou spojení může být to, že jí dávám svou krev. Musím okamžite přestat. Vlastně doteď nechápu, proč jí vůbec svou krev pít dávám. Ale pokaždé, když je Meye slabá a na pokraji zhroucení, udělám to jaksi podvědomě a pak už je pozdě s tím přestat. Meye to naštěstí brala jako nějaký lék a nerozpoznala v tom krev. Což je podivné, když se nad tím takto zamýšlím...

Podvědomě jsem vešel do postraní uličky a šlehl pohledem po pomalu jdoucí dvojici za mnou. Muž nepokrytě Meye osahával a ve mě na okamžik vyšlehl ledový vztek. Překvapeně jsem ho rychle potlačil. Nenápadně jsem na Meye kývnul a doufal, že pochopí, co mám v plánu. Ani na mě neupřela pohled. Buď si mě nevšimla nebo svým pohledem nechtěla prozradit, že se známe. Za chvíli jsem však poznal, že pochopila, dokonce více než dobře. Ozval se vyděšený výkřik a pak dusot utíkajících nohou. Chtěl jsem po Meye, aby Obchodníka nějak dostala do uličky za mnou. A ona to teď dělala.

,,N-něco p-p-právě vtáhlo toho k-kluka do uličky!" vyjekla Meye a běžící kroky se blížili. O dost neochodněji jí následoval i Obchodník. Meye vběhla do průchodu a nechala se chytit až dva metry za místem, kam až se natahovaly žalostná světla lamp a poskytovaly mylný pocit bezpečí. Muž Meye zezadu objal a rukou jí přejel po hrudi, pak se však zarazil.

,,Co to máš na zádech?" zeptal se muž a já téměř líně přeskočil nezpozorován až k východu z uličky a zatarasil jí. Meč, ty idiote... pomyslel jsem si znuděně. Kdyby ho neměla, už by se po ulicích Prahy rozhodně neprocházela, blbče... Meye jeho ohromení využila a v náručí se mu otočila. Cítil jsem, jak je znechucená jen z toho, že se Obchodníka jen dotýká.

,,Ale copak, brouku..." zavrněla Meye a tak hezky temně se pousmála. Obyčejného člověka a pravděpodobně i Lovce by ten úsměv plný dravosti a zvráceného nadšení vyděsil. Mě se opravdu líbil. Cítil jsem z Meye potlačovanou agresi, byla jen krůček od toho, aby muže zabila. Ale to neudělá. Na to má moc pevné sebeovládání. A moc velkou úctu k životu. Škoda... povzdechl jsem si v duchu. Celkem už jsem se na Základně nudil. Pořád to samé, stále dokola... Muž vyjekl a překotně od Marie odstupoval. Na Meyenině tváři se rozrostl vítězoslavný a vyloženě zlý úsměv. S takovým by bodovala i mezi řadami úpírů... napadlo mě pobaveně. Zarazil jsem se však a pozorněji jsem si Meye prohlédl. Něco se mi na ní zdálo divné.

Upřeně jsem se na ní zadíval a opatrně nasál vzduch i její energii. Nemohl jsem se mýlit. Bylo v ní něco bytostně Temného. Ruce se mi roztřásly a celý jsem se napjal v toužebném očekávání. Smysly mi omámeně nařizovaly, ať k Meye přistoupím a... něco. Něco, ale nevěděl jsem co. Zkoumavě jsem se snažil upřeným pohledem zjístit, co se to děje. A pak mě napadla šílená myšlenka. Šílená myšlenka, která ale sebou nesla cosi zakázaně přitažlivého. Jen jsem se musel přesvědčit, že se ve svých domněnkách nemýlím. Pokud se ta věc stala, určitě to bude v Meyeniných spisech... Zatím jsem opustil od teorie, jenž se mi začala nezřetelně rýsovat v mysli. Nejdříve se musím přesvědčit, že TO se stalo. Pak můžu začít teorizovat. A byla by to teorie opravdu ryze sladká a opravdu příjemná... Z myšlenkem mě opět vytrhl Obchodník. Znechuceně jsem nasál jeho ustrašenou energii, ze které se mi dělalo zle.

,,Slí-slíbil, že mě necháte na pokoji! Všichni!!" nepříčetně se rozeřval muž a já si matně vzpomněl na to, jak jsem mu slíbil ochranu před ostatními Vznešenými. Ano, asi toto tím myslel. Narazil do mě zády a já uvažoval, co bude rychlejší - jestli dýka nebo kouzlo. Ten muž nemohl žít. Mohl by prozradit i něco o mě. Nakonec jsem se rozhodl pro kouzlo. Nenápadně jsem skroutil prsty do znamení a...

Muž zachrochtal a padl k zemi jako podťatý. Meye po mě hodila podezřívavý a zamračený pohled a k muži přiklekla.

,,Zabil jsi ho?" zeptala se hlasem oproštěným o emoce, ale její pocity jí prozrazovaly. Cítila zadostiučinění, úlevu a také zmatek. Vůbec se na mě nezlobila. Nenahmatala mužovy základní životní funkce a chvilku setrvala v kleku, jako by muži ještě chtěla dát resuscitaci. ,,Infarkt.. ?" šeptla si pro sebe. Natáhla ruce k muži, ale pak si to rozmyslela a znechuceně se postavila. Pak se zhnuseně otřásla. Překvapilo mě, že se jej Meye nepokoušela zachránit. Byla povinnost Lovce uchovat život... ať už byl jakýkoliv. Už alespoň kvůli informacím, které muž má by se o to měla snažit, ne? Zase mě překvapila svým chováním. Byla nevypočitatelná a to mě kupodivu přitahovalo, né odpuzovalo. Ticho se prodlužovalo a já zvažoval zda mám nechat Meye tiše truchlit nad mrtvým nebo jí vytrhnut ze zamyšlení. Rozhodl jsem se pro druhé.

,,Hrála jsi to dobře.." poznamenal jsem. Byla to více než nemístná slova, jelikož mrtvola muže ještě ani nevychladla. Meye se na mě roztržitě podívala a já v jejích očích četl obvinění.

,,I ty jsi jej mohl oživit." hlesla tiše a vytrvale mi hleděla do očí. Byla to věta naprosto z kontextu a prozrazovala, o čem Meye přemýšlela. V podstatě o tom samém, co já. O tom, že jsme oba ještě mohli zachránit život toho idiota. Ale ani jeden jsme to neudělali. Znepokojeně jsem se odvrátil, jelikož něco v pohledu té drobné Lovkyně mě silně zepokojovalo. V duchu jsem se hořce uchechtl. V soubojí vůlí jsem byl mistrem, nebylo Vznešeného, jenž by vydržel můj pohled... a teď mě takhle porazí drobná lidská dívka. Jak je život rozmanitý! Pomyslel jsem si navzdory tomu potěšeně.

,,Asi máš pravdu. Nebýt Lovců, jsem herečka..." utrousila Marie sarkasticky a tím navázala na poznámku, jenž jsem pronesl. Pak se zatvářila nepřítomně a já nedokázal odoloat nutkání se podívat, na co má společnice myslí. Bylo velmi obtížné se jí dostat do mysli, musela projít neuvěřitelně tvrdým výcvikem, když se tak skvěle chrání, ale šlo to. V jednom místě měla štěrbinu, jenž jsem se jí do mysli vždy pracně dostal. Ta štěrbina byla má osoba. Chránila si vzpomínky na mou osobu tak urputně, až si nedávala pozor na vzpomínky na okraji této části mysli. Chránila vzpomínky na mě tak silně, že koncentrovala sílu i z blízkého okolí té části mysli a zatímco jinde byla ochrana rovnoměrně rozdělená, na okrajích vzpomínek o mě se dalo lehce proklouznout dovnitř.

Čtení myšlenek je neuvěřitelně složitý děj, není to jako čtení v knize. Člověk taky nepřemýšlí způsobem, že se mu jeho myšlenky zobrazují před očima. Ale někdy, když se člověk zamyslí, se myšlenky ustálí natolik, aby je cizí člověk dokázal rozluštit. Lepší čtenáři dokážou i nesrozumitelné myšlenky poskládat tak, aby jim rozumněli, ale ostatním je pravděpodobně už nedokáží přeinterpretovat. Je to moc složité a člověk příliš myslí způsobem, jakým uvažuje ten, koho myšlenky jsou, tudíž je to pro třetí osobu jen sled podivných pocitů a obrazců. Pokud však myšlenky nemají pevný základ. Jako třeba vražda či jiná emocionálně vytříbená situace. Meye v tuto chvíli uvažovala naprosto srozumitelným způsobem a její mysl byla tak hlasitá, až jsem se divil, že jsem to neslyšel i přes ty její obrany.

...přesvědčivě lhát jsem se naučila dříve, než číst, za což vděčím babičce, jelikož matka mě učila jen zpívat. K čemu mi to dnes je? Kdo by poslouchal můj 'úžasně čistý' soprán? Můžu zpívat tak nanejvíš vlčkům před posledním spočinutím... pomyslela si Meye sarkasticky a mě její smýšlení pobavilo. Přesvědčivě hrát něco, co jsem necítila, jsem se naučila dříve, než psát. Opět boduje babička. Pohled Marie padl na mrtvého a já pocítil jako přílivovou vlnu palčivý vztek takové intenzity, až mě to ohromilo. Zato tenhle bastard... myšlenky Meye se ze vteřiny na vteřinu změnily o sto osmdesát stupňů.

,,Nemůžu tomu uvěřit!" vztekle křikla Meye a já se na ní překvapeně podíval. Svým výkřikem mě vyvedla z míry natolik, že jsem ztratil soustředění a její mysl mě doslova vytlačila. ,,Zaslouží si, svině jedna, horší smrt než toto!" dodala Meye a naprosto bez rozpaků mrtvého nakopla. Pozorně jsem to pozoroval. Toto nebylo lidské, i když podle čeho se měří lidskost? Člověk je i ten, co týrá a mučí děti, sexuálně je zneužívá, nebo mučí a zabíjí lidi. A to jsou také lidé. Jaká ironie, Lovci loví Temné kvůli tomu, že jsou "zlí", a přitom více než polovina Temných je o mnoho lepší, než masový vrah - člověk. To samozřejmě mluvím o Vznešených a elfech. Dalším paradoxem je, že Lovci loví jen ty hodné Temné (opět mluvím o Vznešených a elfech), na ty opravdu zlé obvykle nenarazí ani zdaleka.

,,Nic nebývá tak, jak si přejeme..." odvětil jsem tiše. Ano, kolik "hodných" Temných už Lovci zabili... Meye si zakryla tvář rukama, jako by se chtěla před okolním světem schovat. Měl jsem nutkání udělat to samé. Co se to se mnou děje? pomyslel jsem si znepokojeně. Už dříve jsem si všiml, že se v její blízkosti chovám podivně.

,,Ty to nechápeš..." Meyenin hlas zněl najednou tak žalostně. Zmatenějsem uvažoval, jaký zvrat se musel v Meyenině mysli stát, že je najednou tak rozhozená. Vypadá téměř stejně, jako když jsem jí našel u těch mrtvých... pak mi to došlo. Meye si vzpoměla na ty mrtvé a zřejmě si to klade za vinu.

,,Eriku... Největším nebezpečím jsem pro Temné v okolí zřejmě já." odmlčela se a mě její tón silně znepokojil. ,,Ale jsou opravdu Temní tou největší zrůdou v okolí?" ten dvojí význam těch slov mě zamrazil a já zavřel oči a snažil se uklidnit. Ne,milá Meye. Já jsem největší zrůda v okolí. chtělo se mi odvětit, ale včas jsem se zarazil. Ale musím uznat, že i ty se rychle šplháš nahoru. Lovecký svět je tak pošetilý ve výchově svých dětí! Podívejte se jen na to, co jste stvořili! Dokonalého zabijáka pod maskou nevinné dívky. Ale ta dívka je také živá bytost. - doteď jsem si to neuvědomoval ani já, ale ted jsem zřetelně viděl, jak to Meye ničí. Jak jí lov ničí. Opravdu šťastnou jsem jí naposledy viděl snad když byla ve své démonické podobě. Mimoděk jsem se při té vzpomínce pousmál.

Meye na mě hodila hořký pohled a odvrátila se.

..........

Meye:

Klidně jsme bok po boku s Erikem kráčeli ulicí.Temní se nám chytře nestavěli do cesty a neútočili na nás. Alespoň ti, co nemají úplně vymytý mozek. Bylo za pět půl osmé. Stále jsme měli dost času k tomu, abychom ty děti zachránili.

,,Proč jsi byl tak naštvaný a napjatý?" zetala jsem se, abych přerušila ticho. Ticho mi dávalo prostor k přemýšlení a to vedlo k nepěkným vzpomínkám. Tudíž jsem se snažila tichu, jenž mě jindy uklidňovalo, vyhýbat.

,,Kdy?" zeptal se nepřítomně Erik. Celou cestu vypadal zamyšleněji, než obvykle a vrhal na mě postranní pohledy. To se mu vůbec nepodobalo.

,,Nevím... když jsi sledoval útulek, předtím, než vyšel ten... muž." poslední slovo jsem takřka vyplivla. ,,Když jsi zatáčel do uličky, ve které v klidu a pokoji," odvětila jsem škodolibě. ,,Odpočívá ten... ten... ty víš kdo." odvětila jsem těžce. Ne, tohle téma ne, až moc se přibližuje k tomu, co jsem NEudělala.

,,Co se stalo tam, v tom podzemí, jak jsem se probudila a ty jsi mi dával ten všelék?" Ano, tohle bylo dost neutrální téma.. alespoň pro mě. Musela jsem se zbavit děsu a úzkosti, která ve mě hrozila vybuchnout. Který jsem měla ZE SEBE SAMÉ. Jinak bych mohla začít zděšeně řvát. A možná bych nepřestala křičet ani kdyby mi došel dech.

,,Ach toto..." odvětil Erik stále nepřítomným hlasem. Zdálo se mi to, nebo se Erik nepatrně uvolnil? ,,Propadla jsi své Samaelové podobě, tak jsem tě z ní vytáhl." Erik se odmlčel a nevypadalo to, že by se sám zase rozpovídal. Mlčela jsem tudíž i já. A zatím úspěšně odolávala děsivým démonům dnešní noci. Protentokrát jen těm v mé mysli...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 20. dara 27. 10. 2010 - 19:58
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:50
RE: VST: Část 20. judy 28. 10. 2010 - 14:38
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:50
RE: VST: Část 20. isabella* 28. 10. 2010 - 18:43
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:51
RE: VST: Část 20. thereskaaaaa 29. 10. 2010 - 00:06
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:55
RE: VST: Část 20. isabella* 29. 10. 2010 - 11:28
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:56
RE: VST: Část 20. faire 29. 10. 2010 - 11:55
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:57
RE: VST: Část 20. nyx 29. 10. 2010 - 15:06
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:58
RE: VST: Část 20. lucia* 29. 10. 2010 - 17:29
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 15:59
RE: VST: Část 20. myska.. 29. 10. 2010 - 22:04
RE(2x): VST: Část 20. moira 01. 11. 2010 - 16:01
RE: VST: Část 20. lucia* 03. 11. 2010 - 17:58
RE: VST: Část 20. alice c. 10. 11. 2010 - 21:35
RE(2x): VST: Část 20. moira 11. 11. 2010 - 13:52
RE: VST: Část 20. ronnie 08. 10. 2011 - 19:07