S kapitolkou jsem si ještě před tou katastrofou s notebookem pohrála a je tam pár obrázků. Pokud se vám kapitola bude zdát divná nebo uspěchaná, nebude to jen dojem, ale realita. Mohla bych vydat příručku :Příběh snadno a rychle.... ale to jsem zabočila někam neznámo kam a Vás to nemusí zajímat... Ať se líbí... :)) m.
1799. noc p.r.
Darienova jeskyně, lesy střední Evropy
,,Am, aspoň to vyzkoušej. Nučí tě tam VŠE, na co já nemám kvalifikaci či prostředky. Je to pro tvé dobro." domlouval mi lehce Darien.
,,Neopustím Erika! Kolikrát ti to mám opakovat?! Půjdu tam jedině s ním!!" už jsem dokonce křičela.
,,Nemůžeš tam jít s Erikem, jinak každý sudý pozná, co jste zač!" už i Darienovi lezla tato hádka krkem a zvýšil hlas. Pak poplašeně ucukl, jelikož si uvědomil, že zakřičel na svou Matku. Propalovala jsem ho ledovým pohledem.
,,Nepůjdu nikam, kde se mnou nebude Erik. To je mé poslední slovo. Radši budu hloupá a tupá, než špatná Matka! Kdo se o vás postará?! Ty bojovat neumíš, Erik zase ano, ale nevidí! Oba dva jste beze mě ztracení!" tiše jsem pronášela krutou pravdu. Nijak jsem jí nepřikrášlovala ani si nefandila, jen jsem sdělovala holý fakt.
,Sestři... běž tak... my se o sebe postaráme. Pokud nebudeš dostatečně vychována, bude to hanba našeho rodu...' opřel se do mě i Erik, ale jeho slova narozdíl od Darienových zabolela. Já... a... hanba... rodu? Do očí mi vstoupili slzy. Před očima se mi objevila otcova tvář, když ho zabíjeli. Zemřel pro mě a já mam jeho život, který za mě položil, zničit? věděla jsem, že to nejsou moje myšlenky, že mě k tomu to vede Erik. Věděla jsem to. Ale dávalo to smysl. Erik mi nelhal. Jen mi ukazoval tu stranu pravdy, kterou jsem neviděla.
,,Já..." zarazila jsem se, nevěděla, co říct. Darien vycítil příležitost a přitlačil.
,,Naučí tě tam kouzla smrti tak mocná, jaká si ani neumíš představit. Já sám jsem tě naučil tolik užitečných kouzel a to se ve smrti nevyžívám, představ si, co vše ti budou moct nabídnout ve škole!" Darien měl v hlase zapálení. By rozhodnutý mě do té magiské bojové školy jakkoliv dostat.
,,Já..." byla jsem nejistá, zoufalá, naštvaná a nerozhodná. Přesně taková, jaká by Matka neměla být.
,Navíc mě to pak naučíš, sestři, že ano?' ptal se Erik s takovou nadějí, že jsem prostě už nemohla odmítnout.
,,Dobrá..." šeptla jsem tiše. Darien se spokojeně usmál a začal dobalovat věci, které mi připravoval už od včerejšího rána. Trochu mě mrzelo, že jsem s Darienem společně strávila tak málo času. Opravdu mi za ten týden přirostl k srdci.
,Děláš dobře, sestři, nic se nám nestane. Budeme poblíž, ani ne dvě hodiny běhu.' povzbuzoval mě Erik, jelikož vycítil, že jsem trochu nejistá.
,,A co když ano? Co když... vás napadnou... a já se k vám nebudu moct dostat? Co pak?" Emoce podobná tísni mi svírala hruď a já se jí snažila neúspěšně zaplašit. Vždy jsem předvídala, že se přihodí jen to nejhorší a když se to tak nestalo, brala jsem to jako náhodu. Povětšinou se ale výsledek zas tak moc nelišil od mých představ, jen byl o trochu mírnější. Proto jsem nesnášela změny. I když k lepšímu. Změny sebou nesly nejistoty a prostor k nepěkným překvapením. Co když se vážně stane něco hrozného a já se sem dost rychle nedostanu? Tato myšlenka mě doslova a do písmene děsila.
,Neboj se, vše dobře dopadne a poznáš nové lidi. Nové liché, tudíž možné potencionální spojence...' utěšoval mě Erik. Chtěla jsem mu věřit. Ach, jak moc jsem mu chtěla věřit, ale... nešlo to. Byla jsem naučená předvídat to nejhorší a něco jako zábava či štěstí v mých plánech nebylo. Jen tvrdý boj o přežití a zachování rodu se všemy poctami, kolik jich jen je.
,,Snad, bratříčku... snad." šeptla jsem pochmurně. Objala jsem jej na rozloučenou a naposled mu ukázala všechny krásy Darienovx jeskyně. Darien říkal, že nedaleko odtut je kouzelná škola. Nebyla jsem si příliš jistá Darienovým pojmem nedaleko. Může to být kilometr, ale také deset. Darien však na mě už volal ať si pospíším. Že musíme vyjít, ať tam stihneme dojít do svítání. Povzdechla jsem si a rozhlédla se po místě, které jsem celý týden nazývala domonvem. Bylo to nejdéle od té doby, kdy byl Erik zraněn.
Snad nedělám chybu...
**
Už z dálky jsem viděla honosné stěny pevnosti, které si říkaly magická bojová škola. Majestátní bylo slovo, jenž mě napadalo.
foto z: http://hrady.me.cz/
Musela jsem uznat, že to dost podnítilo mou zvědavost. Ani jsem se nenadála a už jsme byli skoro tam.
foto z: http://hrady.me.cz/
Vedle schodů byl nějaký text, ale já ty podivné značky nedokázala přečíst. Darien si toho všimnul a sám to přečetl:
,,Jsou tu dva nápisy. Jeden zřejmě bude heslo školy a ten druhý zde musel naškrábat nějaký studentík.
Foedum inceptu, foedum exitu. - Co špatně začíná, špatně skončí
Tím zřejmě škola chce naznačit, že bez ní je čaroděj k ničemu. A ten druhý:
Vivere militare est. - Život je boj.
úsloví z: cs.wikiquote.org/...
Myslím, že toto pochopíš i bez mého přispění." pousmál se pokřiveně Darien a já zamrkala. Vivere militare est. Tu větu bych si měla zapamatovat. Jako cejch mě bude provázet do konce života. A nejen mě.
,,Co je to za jazyk?" zeptala jsem se.
,,Škola tomu říká jednoduše Učený jazyk. Já bych to odhadl na latinu." odvětil nezaujatě Darien.
,,Vidíš ten plůtek? To je mi zatraceně šikovná věcička. Zdá se chatrný jako sirky zápalek, ale pokud OPRAVDU nepotřebuješ, nedostane se přes to ani ten nejsilnější čaroděj, jaký existuje." odvětil Darien zjevně potěšen, že se může pochlubit svými znalostmi.
,,Jak to?" zeptala jsem se, na což zřejmě Darien čekal, i když mě to zrovna moc nezajímalo. Pak mě ale napadlo, že kdybych zjístila systém, na němž je ten štít nebo co to je postaven, měla bych účinné obranné kouzlo.
,,Zřejmě to má na svědomí matička magie, jenž nedovolí nikomu nepovolanému se zlými úmysly vejít. Do lazaretu se dostanou jen těžce ranění, do školy jen ti, kteří se chtějí učit..." odvětil Darien, nedočkavě se rozhlédl a nadšeně obdivoval zdi školy. Právě jsme procházeli po nádvoří té školy a já se rozhlížela všude kolem. Podvědomě jsem počítala kroky a rozměry prostranství, jako bych to každou chvíli chtěla poslat Erikovy, aby se dobře orientoval. Fixovala jsem okolí proto, abych svému bratru pak mohla poslat co nejpřesnější údaje o okolí.
foto z: http://hrady.me.cz/
Přesto jsem však postřehla jednu věc, jenž každého uhodí do očí. Bylo to tu... nádherné.
,,Vítejte pane, mohu vám něčím pomoci?" ozval se najednou hlas až jsem se lekla. Věděla jsem, že tam ta žena stojí ale tak nějak jsem doufale, že půjde dále. Bohužel... nešla.
,,Ano. Má... ehm... dcera by se ráda přihlásila na školu." odvětil Darien a já po něm mrskla pohledem, přesto jsem na sobě jinak nedala nic znát. Dcera?
,,Je už moc... jak bych to mírně řekla..." zakoktala se žena a já na ní pohlédla. Pak se zarazila dříve, než jsem mohla udělat nějakou hloupost. Měla jsem totiž z té ženy pocit, že je sudá. A přitom jako by nebyla. A nebyla ani lichá. Byla.. nijaká. A to mě dráždilo.
,,Doufám, že bychom to mohli nějak vyřešit... staly se jisté okolnosti, kvůli kterým jsem se ke škole nemohl dostat dříve..." Darien upřel na ženu zničený pohled a ona zaváhala. Byla štíhlá, dobře stavěná. Šedivé vlasy měla sčesané do pevného uzlu na týle, šedé oči prozrazovaly nekompromisnost a také pevnou vůli. Obličej byl už starší, žena mohla mít tak čtyřicet šest let. Na sobě měla jednoduché šedé šaty a plášť. Plášť a předpokládám že i šaty měli uprostřed hrudi podivnou výšivku... Řekla bych že... snad nějaké zvíře?
,,Dobrá. Pojďte do mé pracovny a tam to nějak vyřídíme." usmála se přívětivě, ale také unaveně žena. Darien jí následoval. A já následovala jeho. Tímto jsem na další necelé dva roky zpečetila svůj osud...