MV: Kapitola 4.

1. říjen 2010 | 20.19 |

Já osobně jsem se smířila s tím, že dokud nebude VST dopsané, u této povídky budou kapitoly až nehezky krátké. Ale to nemá nic společného s obsahem!! Tedy... snad. x) hezky si počtěte... m.

1790. noc p.r.

Darienova jeskyně, lesy střední Evropy

Další ráno mě přivátalo měkké světlo ohně. Ztuhla jsem. Spala jsem, zatímco někdo jiný rozdělal oheň?! Erik to nemohl být. Je koneckonců slepý a bez mého přesného zraku si nemohl být jistý, jestli kouzlem nepodpálí něco jiného. Pak se mi začaly vracet vzpomínky na včerejší den. Pomalu jsem se rozpomínala na to, co se dělo. Ten čaroděj... ani nevím, jak se jmenuje... to on musel oheň založit. Uklidnilo mě to, ale ne natolik, abych se na sebe přestala v duchu zlobit.

Tiše jsem se postavila a chtěla se někde schovat, když... Ač jsem byla naprostý neznalec umění, i takovému dřevu jako já bylo jasné, že jsem se ocitla uvnitř uměleckého díla. Oheň odhalil mnohem více detailů, než jsem si včera mohla prohlédnout a ohromilo mě to. Ta nádhera mě téměř omráčila. Vždy jsem si myslela, že kromě smrtících kouzel není nic jiného důležité, ale když jsem viděla tu nádheru všude po stěnách i mimo ně... měla jsem potřebu a nutkání ten skvost chránit a zabránit tomu, aby to kdokoliv zničil. Bylo to něco, co by se mělo zachovat pro další generace čarodějů, ať ví, že není jen válka a krev. I když se to zdálo neuvěřtelné, probudila se ve mě touha něco takového také umět. Obrazy, sochy, pohyblivá barevná kouzla... to vše se nacházelo všude po jeskyni. Ani jsem si neuvědomila, že stojím jako solný sloup s pusou otevřenou.

,,Líbí se ti to?" ozval se vedle mě hlas a já se strašně vyděsila a málem vypálila smrtící kouzlo jen tak do prostoru, abych si vybyla děs, který jsem náhle pocítila. Poprvé po kolika? Pěti letech? mě někdo překvapil. To vše, na mysli mám tu nádheru - umění, mě tak pohltilo, že jsem přestala dávat pozor na okolí. Hloupá chyba. Mohla bych za další takovou umřít...

,,Být vámi, neděsila bych mě." odvětila jsem odměřeným hlasem a snažila se uklidnit splašené srdce. Strach způsobený takovou maličkostí jako je vylekání je zvláštní... pomalu opadá a zanechává po sobě zahořklou pachuť. ,,Ještě kousek a jste další mrtvola na cestě, po které kráčíme..." dodala jsem smířlivě, když jsem si uvědomila, že má předchozí slova vyzněla hrubě. Nebyla chyba to chyba toho čaroděje, že jsem byla nepozorná... Zamrzelo mě, jak jsem zklamala sama sebe a k tomu tak hloupě reagovala a vyjela po cizím. Jsem Matka rodu, měla bych jít příkladem, ne se nesmyslně zlobit za své chyby na ostatní... Z přemýšlení mě vytrhl hlas toho čaroděje. Překvapilo mě to. Erik toho zas tolik nenamluví a já si tak nějak stačila zvyknout a ticho.

,,Dobrá, dobrá, skloňme svá pírka... Já jsem Darien." odvětil lehkovážně čaroděj a já se k němu otočila. Byl vysoký, vyšší než já, ale narozdíl od čarodějů, co nás chtěli zabít, neměl žádné svaly.

Byl spíše hubený, měl hnědé vlasy, volně mu padající v mírných kudrnách až na ramena. Pohlednou tvář měl vstřícnou a milou. Hnědé oči, tak teplou barvu jsem snad niky neviděla, mě s něhou a také pobavenými jiskřičkami pozorovaly. Jeho kůže na prstech byla jemná, jako by v životě nezvedl nic těžšího než pírko a jeho vzhled byl tak upravený, až jsem se opětovně zastyděla za to, jak vypadám . Nechtěla jsem Dariena nijak shodit ani ho znehodnocovat pro život jako čaroděje, ale tyto dvě věci mě opravdu trochu znepokojily. Značili to, že nemusí moc často bojovat. Pokud vůbec. Nechápala jsem to, jelikož my s Erikem jsme za zadkem vražedného sudého měli pořád. Ale... teplo ohně, to nádherné okolí a i veselý přístup čaroděje na mě zapůsobil způsobem, který něcove mě ne snad zlomil, ale probudil.

Nejspíše v tu chvíli, po téměř sedmi letech útěků, bojů a strachu, jsme našli domov. A já to podvědomě tušila, přestože jsem si to ještě nemínila připsutit.

,,Annemeye..." odvětila jsem tiše a v hlase jsem měla emoci, kterou jsem nepoznávala. Až po chvíli mi došlo, že to bylo... dojetí. Hrdlo se mi svíralo a v očích mě pálilo. Vyvedlo mě to z rovnováhy natolik, až jsem se zase stáhla do své ochranné ulity, za štít a masku oproštěnou emoce.

,,A Erik." očima jsem naznačila směr za Darienovým ramenem. Zmateně se otočil a očima prohledával tmu. Kdy našel Erika nešlo přehlédnout. Zmatený výraz se opět rozplynul do přívětivého úsměvu. Zavřela jsem oči a snažila se spolknout knedlík, který se mi udělal v krku. Právě jsem ve své rodince měla o jednoho člena navíc. Ale kupodivu jsem to nebrala jako přítěž, jak bych si předtím myslela. Vždyť ten čaroděj se určitě neumí bránit, v divočině, podle mého nejmírnějšího odhadu, nepřežije ani týden. A přesto jsem toho člena vítala. Potajmu jsem se usmála, když se Darien snažil přimět k řeči Erika. Erik ho "slyšel", přeposílala jsem mu přes spojení každé slovo, které Darien řekl, už jsem také poslala Erikovy obrázek místnosti a dala si záležet, aby i on rozeznal tu nádheru, která tu je na obdiv. Ale Erik mlčel. Mluvil jen se mnou. Darienovi to ale v nejmenším nevadilo. S tázavým úsměvem se na mě otočil a já nedokázala potlačit úšklebek.

,,Erik je hluchý." odvětila jsem a Darien sytě zrudnul. Nejistě se díval střídavě na mě a pak na Erika, než jsem se rozesmála. Hned jsem se ale zarazila, jelikož mě ten zvuk překvapil. Byl tak.. nezvyklý. Trošku chraplavý.

,,Erik vše slyšel. Posílala jsem u to..." šeptla jsem tiše. Zarazila jsem Darienovy otázky pokynem ruky a šla k východu z jeskyně. Musela jsem nastražit pasti. Byl vlastně zázrak, že nás Sudí nepodřízli ve spánku. Potutelně jsem se celou dobu usmívala a, když jsem se ohlédla, viděla jsem, že i Erik vypadá nejuvolněněji za celých sedm let. Kyž jsem přikouzlila ochrany, poaveně jsem posílala Erikovy vše, co mu Darien štěbetal do hluchého ucha. A pokud ztlumil šepot natolik, že jsem to neslyšela... holt, bohužel to neslyšel ani Erik.

**

Darien nám opětovně vysvětlil vše, co naši praví rodiče pozapomněli nebo jsme to s Erikem zapomnely my, jako "nepotřebnou hloupost". Také se, trošku neúspěšně nutno podotknout, snažil převychovat naše (nebo spíše moje?) vražedné instinkty. Pojmenoval to takovým komickým a roztomilým názvem... mordářství. Doučil nás základy bojové magie (tak vida, přeci jen ho nezabije i zdivočelá veverka) a také se mě snažil naučit umělecko-léčitelskou magii. Já se to pak snažila naučit Erika. Stop, to je špatné vyjádření. Darien se to snažil naučit mě a Erik si to nechal jedinkrát vysvětlit a už to uměl. Měl na to prostě, narozdíl ode mě, talent. Ale zase na opačnou stranu Darien tvrdil, že tvořím krásné obrazy plné nezměrné fantazie. Jen si nejsem jistá, zda to myslí vážně nebo to říká mě pro útěchu...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 4. lela 07. 10. 2010 - 14:28
RE(2x): MV: Kapitola 4. moira 23. 10. 2010 - 16:09
RE: MV: Kapitola 4. faire 08. 10. 2010 - 14:59
RE(2x): MV: Kapitola 4. moira 23. 10. 2010 - 16:10