#6

Vzbudilo mě tiché vrčení. Rozespale jsem zamžourala. Bylo šero. Nejdříve jsem rozeznala Vulpixe, který mi stál na břiše a výhružně na někoho vrčel. Zmateně jsem uvažovala, kde to jsem, když...

Prudce jsem se posadila a strhla si Vulpixe do náruče. Tiše si odfrkl, ale nevím, zda zlostně nebo zmateně. Otočila jsem se a mé obavy se potvrdily. Můj zákazník byl vzhůru.

"O-omlouvám se!" koktala jsem. Natáhla jsem se po pokéballech a hned na to mí pokémoni zmizeli. "Já vážně nechtěla... vážně věřte, že jsem nemyslela... úplně jsem zapomněla..."

"To je v pořádku," odvětil muž kupodivu mírně a mně se neuvěřitelně ulevilo. Znala jsem zákazníky, kteří by mě nejenom vyhodili na ulici bez zaplacení, ale docela pravděpodobně i bez pokémonů. Přesto jsem se na může dívala s obavou. Postřehl to a jeho výraz změkl. Usmál se hřejivým úsměvem na mě. Ne na přízrak matky. Bylo to podivné, ale celkem mě to uklidnilo, i když mě stále znervózňovalo, že nevím, co si muž myslí. Včera v noci jsem mohla alespoň odhadnout jeho reakce a chování. Teď jsem si ale nebyl jistá ničím. Proto jsem začala uvažovat a udělala jedinou věc, při které jsem si stoprocentně jistá, že mi neurazí hlavu.

"Jen se obleču a půjdu. Za včerejší noc jste mi dlužný 1720PK," pronesla jsem naoko nezúčastněně a hrabala se (jak nejdůstojněji to šlo) z postele. V zádech jsem cítila upřený mužův pohled. Svíraly se mi z toho vnitřnosti, jelikož jsem nevěděla, co se bude dít dál. Nakonec mě muž překvapil jednoduchou otázkou:

"Za celou noc jen tolik? Jak si ty své pokémony vůbec můžete dovolit?" zeptal se. Pobaveně. Vážně pobaveně!

"No já..." Zaraženě jsem se na něj otočila. "Účtovala jsem vám čtyři hodiny po 400PK plus speciál za 120. Pak jsme oba spali. Vlastně jsem vám ještě dlužná za to, že jsem nemusela spát v útulku..."

"Byla jste zde od osmi hodin večer do poledne dalšího dne. To dělá..." muž v duchu počítal a já s ním. Šestnáct hodin a speciál...

"6 520PK. Zaokrouhleme to na sedm tisíc," uzavřel přívětivě a já zarazila ohromenou nadávku, která se mi drala na rty. Co jsme včera dělali – úplná vanilla. Dokonce jsme ani neměli sex. A přesto si sám naúčtoval takřka trojnásobnou částku toho, co se pokaždé snažím vyrazit z Turisty. Pravda, pouze za pár hodin, ne celý večer, ale stejně... nikdo peníze nehází do větru, a boháči už tuplem ne.

"T-to nemůžu," vypadla ze mě první volovina, která mi vyskočila na jazyk. Nejraději bych si za ní nafackovala – nelžeme si, ty peníze by se dost hodily – ale zároveň jsem byla ráda. Tohle nebylo vůbec čestné. Ať už z mé nebo mužovy strany.

"Děvče, ani nevíte, co jste pro mě udělala. Už léta jsem se tak dobře nevyspal. Kdybyste nespala se mnou, kdybych vás necítil na dosah, měl bych své noční můry... a někdy prášky na spaní nadělají více paseky než pomoci."

Na to jsem neměla co říct a stejně by mě zarazil mužův ostrý pohled.

"Proč si nepořídíte pokémona?" napadlo mě po dlouhé chvíli ticha. Samota je zlá, ale s pokémonem se dá vydržet.

"Viděla jste, jak na mne reagoval váš Vulpix. Pokémoni mne nemají rádi. Možná je to kvůli tomu..." Klepl si na ruku, na které mu chyběly konečky dvou prstů. Zvláštní, všimla jsem si toho až teď, když na to upozornil. Poté ukázal na srdce a spánek. Trochu vystrašeně a možná malilinko panicky jsem jej pozorovala. Nemá to v hlavě v pořádku? To by vysvětlovalo, proč mi dal 7k místo dvou...

"Jako malého mne zneužívala matka," vysvětloval opatrně, když postřehl, že se nechytám.

Já to nechci slyšet...! chtělo se mi křičet. Mlčela jsem. Za sedm tisíc PK si muž zasloužil alespoň chvilku na vyzpovídání. Proč jen jsem měla pocit, že bych se spokojila s těmi sedmnácti sty a bez příběhu?

"Jednou jsem to nevydržel a utekl do lesa. Tam mě napadl Beedril. Matka mě našla a snažila se mě zachránit. Zemřela. Já se snažil zachránit matku. Zabil jsem Beedrill. Kousek jeho bodce – ani nevím zda z končetiny nebo žihadla – mi zůstal v hlavě. Ulomil se nejspíše v zápalu boje. Mám na rukou krev pokémona," prohlédl si mě a adoptoval lehce profesorský tón: "jsou dva druhy smrtí, které pokémoni rozeznávají – přirozené a temné, když člověk propadne něčemu nečistému ve své duši. Což se stalo mně. A tak se Beedrillova duše nebo jakékoli jméno pro to existuje nevrátila do koloběhu života, ale byla zničen mou nenávistí. Byl jsem velmi zahořklý a záštiplný chlapec." Odmlčel se, jeho pohled na míle vzdálený. "Ostatní pokémoni to cítí a nemají mne rádi," zakončil s povzdechem. Já, strnulá šokem, nevěděla, co dělat. Musela jsem si sednout, a tak jsem kecla na zem. Ne na postel. To by bylo moc blízko muže. A to jsem... teď prostě nedokázala.

Zkažené město je žumpa lidstva. Neváhala bych to nazvat dokonale výstižné, jelikož jsem pochybovala, že existovalo temnější místo než Kaloeny. A v nich nebylo nic horšího, než podsvětí mého rodiště. Ale i ti nejhorší bosso nesáhnou na život pokémona, ne přímo, právě z toho důvodu, že to všichni ostatní cítí. A hluboko v divočině neprobádaného světa existují opravdová monstra, která se živí bestiemi. I těmi v lidské kůži. Ani tady nebylo více než jeden případ za pár let, a většinou to byli totální magoři.

"Mám o tom dni noční můry. Někdy mě přízraky pronásledují i přes den. Proto mě opustila žena i s dětmi. Přátelé, kteří mi zbyli, buď zemřeli nebo cestují. Zde, v tom zmijím hnízdě, nikdo chytrý nezůstane. Zůstal jsem tu sám... a pokémoní duchové čekají pár kroků ode mne, ve stínech. Nechtějí mou smrt. Přejí si, abych nejprve trpěl. Neodpouštějí..."

Dost! křičela jsem v duchu. Už jsem nic nechtěla slyšet. Až když se na mě muž udiveně podíval, uvědomila jsem si, že se mi z očí koulejí slzy. Hnusu. Děsu. Smutku. Strachu. Zmijí hnízdo. Kaloeny. Ach, kam jste to až dotáhly! O kolik zvrácenější ještě můžete být? Matka rajcuje na synovi, synové zabíjejí pokémony... doprdele, mě je z toho všeho tak strašně zle! Zakryla jsem si dlaní obličej a setřela si slzy. Zavřela jsem oči a uklidňovala se.

Ale o tomto všem jsi přeci věděla vždy. Nejednou se ti doneslo, co zákazníci chtějí po děvčatech. Nejednou se ti doneslo, že při lovu byl těžce zraněn pokémon a zraněním podlehl. Nemluvě o brutálních nelegálních zápasech pokémonů na smrt? Proč je ale o tolik těžší znát někoho, kdo to prožil? Udělal?

Protože teď už to byla realita. Nezvratná. S důkazy, které nebyly jen iluzemi. Už to nebyla jen šeptanda, ale pravda.

"Nejspíše jsem vás svým šílenstvím poděsil. Omlouvám se," smutně odvětil muž. Tiše. Strašně tichounce a to byla další věc, která mě děsila. Co může udělat šílený muž ztracený ve zlých vzpomínkách ve špatném rozpoložení?

"Ne, já jen..." Krucinál, nevěděla jsem, co říct. Z nějakého důvodu jsem nedokázala lhát.

"Nevadí. Chápu to." Po těch slovech se rozhostilo tíživé ticho.

"Mé pracovní jméno je Flarea. Ale pro vás jsem Zukya. Byla bych ráda, kdybyste si to nechal pro sebe. Mé jméno i mé pokémony..." šeptla jsem nakonec. Přeskočil mi hlas a musela jsem si odkašlat.

"Když vy uchováte mé tajemství..." odvětil muž nepřítomně. Teď už jsem byla vážně vyděšená. Rychle jsem se ztratila do koupelny. Pustila jsem si sprchu, ale těsně před tím, než jsem si vlezla pod proud teplé vody, jsem se otočila opačným směrem a začala zvracet do záchodové mísy. Bylo toho na mě moc. Prostě moc.

**

Mužův personál mi stihl vyprat mé oblečení. Jak zvláštní, že po jejich péči vypadalo lépe, než když jsem je kupovala. Můj děsivý zákazník se se mnou nerozloučil. Když jsem se ale v limuzíně otočila k vzdalujícímu se domu, postřehla jsem postavu v okně, která mě pozorovala. Byla shrbená, zničená. Ztrápená.

"Přijedete ještě?" zeptal se řidič a tajemník toho muže. Mám pocit, že byl i majordomus.

"Proč?" zeptala jsem se obezřetně.

"Pán se večer neopil a přesto nekřičel ze spánku..."

Po těch slovech se rozhostilo ticho, ale takové spíše zvědavé a jen mírně odměřené. Jiné, než to mezi mnou a mužem. Neměla jsem nutkání utéct. Jen takový nepříjemný pocit, že nejsem vítaná nebo dost dobrá, abych si vezla zadek v takovém autíčku.

"Nevím," hlesla jsem tiše, takřka bojácně asi po minutě.

"Pán není zlý," pronesl majordomus, pohled upřený na cestu před námi. Mlčela jsem. Možná nebyl zlý. Ne záměrně, souhlasila jsem v duchu.

"Je osamělý," pokračoval, když jsem nereagovala.

"Vím," šeptla jsem takřka neslyšně. Poté už mezi námi nepadlo ani slovo.

*

Stála jsem před Goldeen a mnula si spánky.

"720PK. Říkáš čtyři hodiny. Tvoje taxa je obvykle 200+. Co se stalo, žes z boháče nevytáhla více?" zeptala se Goldeen. I ona byla unavená. Ale jen fyzicky. Ne psychicky úplně na dně, jako já. Potřebovala bych relax, masáš, lázně... a místo toho budu muset zase makat. Celý den. Sedm dní v týdnu s nárokem den odpočinku na dva měsíce. A stále dokola. Protože jinak si můžu sbalit svých pár švestek a jít bydlet pod most. O jídle nemluvě. Na mé místo, a pro mé zákazníky, stála řada zoufalých děvčat a chlapců, kteří byli ochotní udělat pro Gold cokoli.

Potřebovala jsem obejmout tak moc, že to bolelo. V mysli mi kroužil obrázek Kocoura. Aktivně jsem se musela zastavovat, abych nezačala vybírat své laskavosti a nezačala jej lovit. Nějak jsem si byla jistá, že by mě zatáhl do své postele a držel. Objímal jako ve vlaku. A svět ať shoří. Zasloužil si to. A já taky.

Byla jsem jen přetažená, pracovala příliš. Znovu jsem začala zvažovat o tom, že si pořídím spolubydlící. Problém byl v tom, že jsem nikomu nevěřila. Že mé pokémony uchová v tajemství. Nebo, v tom horším případě, mi je neukradne.

"Taxa 150PK plus vše neobvyklé: 120PK. Nechci o tom více mluvit."

"Mám pocit, že mě okrádáš, Flareo, ty, která jsi byla vždy čestná..." pronesla Goldeen výhružně.

Ne. Ale za můj malý výdělek se Gold nebude obtěžovat mě k malému pokécidovi znova posílat. "Nepíchal mě. Ani se mě nedotknul, ani nenadával, ani mě nebil. Nebyl impotentní. Za takové nikdy nejdu nad sto padesát," odsekla jsem.

"Tak cos tam čtyři hodiny dělala?" Možná to mělo znít podezřívavě, ale bylo to jednoduše unavené.

"Nechci o tom sakra mluvit!" křikla jsem. Ujely mi nervy. Bylo toho na mě sakra moc.

"Flaero..." zaraženě a měkce broukla Gold. Zoufale jsem si prohrábla rukou vlasy. Znovu se mi před očima vyrojili podobní zákazníci, jenž nechtějí sex, ale jednoduše se svěřit. Ale společnice nejsou terapeutky, sakra! My nemáme na takové věci žaludek! chtělo se mi křičet. Ani jednou z těch osmnácti případů jsem ani necekla. Vždy jsem si zachovala odstup. Až doteď.

Nezviklal mě muž milující svou sestru. Ani ten, který znásilňoval svou podřízenou. Nezviklal mě muž, který znásilňoval svou manželku (a vsaďte se, že to sakra jde a je to více ponižující, než znásilnění od cizího člověka). Ani jeden z těch bastardů, které jsem za svůj život byla nucena poslouchat a obšťastňovat je. Ani jeden z těch, kteří nic neudělali, nebo ano – a tak se za to nenáviděli. Ale tenhle na mě byl prostě moc. Jsem jen člověk, sakra!

Chci jen slušný život, co je na tom tak zlého...?!

Před očima se mi zjevil Turista, s opaskem omotaným kolem pěsti, širokým úsměvem a tak chladnýma očima. "Kdo je moje neposlušná holčička?"

"Ne!" Vyskočila jsem ze židle a couvla tak prudce, že jsem ji porazila. Panicky jsem se rozhlížela, jeho hlas jako by mi šeptal u ucha. Ale nebyl tu.

Nebyl tu.

Zhrozeně jsem třesoucími se prsty šátrala kolem svých uší, až jsem to našla. Kousek tech, o kterém jsem netušila, co vše dělal. "Ten hajzl. Ten bastad. Ten zkurvený, pojebaný..." došla mi slova a pouze jsem vykřikla. Ječela jsem a vlila do toho všechny své emoce. Vrazila jsem zády do zdi a svezla se do sedu, objímala se. A brečela.

Turista mě nejspíše sledoval, od chvíle, kdy jsem od něj odešla. Kde všude jsem byla? Nejsem v bezpečí. Už nikdy nebudu v bezpečí. Cítila jsem nápor na svou psychiku, která se prohýbala, příliš křehká. Byla jsem zaplavená emocemi, hlas z temnoty mi šeptal všechny mé strachy.

Hypnotické houpání kyvadla před mou tváří, lstivý šepot. Zasvištění opasku. A taková bolest.

zdroj: tacotheshinyhunter.wordpress.com

Slyšela jsem tichý smích a zamrazilo mě. Na okamžik jsem byla na hraně, na jednu stranu beznaděj, totální hysterie. A na druhé... na druhé část mé osobnosti, které jsem se od smrti Majora nedotkla.

"Zlom se pro mě, moje sladká, ohnivá lištičko."

Něco ve mně prasklo. Ale ne tak, jak chtěl ten hajzl. Poslední slovo... uklidňující vůně mého milence, jeho paže kolem mě, náhle jsem s křišťálovou jasností viděla, jak mě ten zkurvysyn kondicioval a jako Pavlovova psa naučil reagovat přesně, jak chtěl. Sex a sadismus? Možná pár minut. Zbytek byly zatracené seance s jeho psychickými pokémony.

Hluboko v mé duši se probudila zuřivost.

"Nikdy. A lištičko mi může kurva říkat jen můj kocour!"

V nebezpečí byli i mí pokémoni.

Přes emoce jako by přepadl skleněný zvon a náhle jsem od nich byla distancovaná.

Spustila jsem ruce. Zvedla pohled ke Gold, která byla v rohu místnosti za svými bodyguardy, další dva stáli přede mnou, měli na mě namířené tasery. Viděli mé oči a napjali se, náhle o dost více obezřetní. Pomalu jsem sáhla ke své kapse. Vytáhla PMobil. Napsala zprávu.

Turista na mě pověsil nějakou tech. Potřebuji se toho zbavit. Ve smlouvě mám zajištěnou ochranu. Dožaduji se jí.

"Gold, já už nemůžu. Já vážně..." roztřesený šepot. Můj obličej neprojevoval žádné emoce. Netečně jsem svou šéfovou sledovala.

"Prosím... prosím..." můj hlas se lámal.

Goldeen mě pozorovala jako vzteklého psa. Ale na své pracovní desce začala zadávat rozkazy.

"Je všude. Je tady. Nikdy mu neuteču," mumlala jsem a klidně sledovala čím dál neklidnější bodyguardy.

*

"Jak je možné, že sis nevšimla, že ti vpíchl ten tech do těla?" štěkla Gold.

Pokrčila jsem rameny. "Několikrát jsem byla v bezvědomí. Čas s Turistou není důležitý – vše ovládá on, ne já. Většinou nemůžu říct, jak dlouho jsem byla mimo." Temně jsem se usmála. Teď jsem věděla, proč mě nakonec nechal hrát si na dominu. Jak rychleji někoho zlomit, než jej zasáhnout totálně nepřipraveného?

"Není to tak zlé –"

Zvedla jsem obočí. "Nečetla jsi mé zprávy?"

Goldeen v tváři cukl sval. "Turista mne pokaždé ujistil, že přeháníš."

Klidně jsem jí vracela pohled. Nemínila jsem do této bitvy jít znovu. Moje šéfová nakonec sklopila oči a ve tvářích se jí objevila červeň.

"Potřebuju volno," pronesla jsem.

"Tři dny."

"Turista mi vyjebal s psychikou. Potřebuju více než pár dnů, abych zase našla pevnou půdu pod nohama."

"Nemůžu si dovolit vydržovat někoho, kdo na sebe nevydělává."

"A má vysoké náklady?" pronesla jsem sacharidově.

"Tvůj zákazník z Chovatelského I nabídl dost, aby to za ty problémy stálo," pronesla nenuceně.

Nenáviděla jsem ji za tu nevyslovenou otázku. Myslela jen na peníze. Vůbec nebrala vpotaz sračky, do kterých jsem kvůli jejímu preciznímu zákazníkovi spadla. Potřebovala jsem se přestěhovat. Zamést za sebou stopy. Oživit pár kontaktů z minulosti a ujistit se, že mi budou krýt pár nadcházejících měsíců záda.

Turista odhalil mou civilní identitu. Jistě, ani s Gold jsem nežila pod svým pravým já, ale pokud mě Turista odposlouchával i v bance, a bylo bezpečnější na tom předpokladu pracovat, došel na mou současnou identitu a navíc na Zukyu Nanoci. Roky jsem ji pohřbívala tak hluboko, že v podstatě neexistovala, a vše teď mohlo skončit v plamenech pro nenasytnost jedné zatracen kuplířky bez zásad.

Mlčela jsem, jinak by si všechno toto vyslechla a to by neskončilo dobře.

"To je tak hrozný?" zeptala se tiše, když jsem neodpovídala. Z pohledu kuplířky nebyl hrozný, právě naopak. K děvčatům by se choval slušně a pochybuju, že kterékoliv z nich řekne to, co mně. Myslím, že litoval i té jedné chvilkové slabosti. Tudíž by je ani neděsil. Jen by chtěl obejmout, zatímco bude spát.

Zhluboka jsem se nadechla. Snažila si srovnat si priority. A plán se začal rýsovat takřka bez mého vědomí. Zamrkala jsem nad jeho jednoduchostí.

"Právě naopak, Goldeen," zamumlala jsem. A pak dodala jednu větu, která mě právě napadla a až v tu chvíli mi došlo, jak je pravdivá: "Pošleš mi tuto zakázku a je to naposledy, co vidíš můj plat."

Stane se to. Byla jsem si jistá. Navíc, můj plán na tom závisel.

"Běž!" rozkázala Goldeen chladně a já měla pocit, že pochopila. Možná ne vše, ale dost. Nepohla jsem se. Moje šéfová se otočila k oknu a ignorovala mě. Měla na mě vztek, i když jsem nechápala proč. Nakonec, ublížená strana jsem tu byla sakra já, ať se na to člověk podíval z jakékoli strany. Po pár minutách jsem to vzdala. Šla jsem.

Znovu jsem zvažovala kroky svého plánu. Jako bonus našla pár důvodů, proč jít k malému pokécidovi i mimo něj, i bez toho kříže, který nesu. Proč bych se vracela na místo, které mě tak psychicky zdeptalo? Budu mít střechu nad hlavou. Určitě i jídlo. A muž už ví o mých pokémonech. Časem se i ostrá hrana toho, co muže tíží, otupí. Budu moct vést alespoň z části normální život. Jednou za měsíc si dojdu k psychiatrovi, nechám si předepsat silné prášky na spaní a... No nevyvažuje to vše, co muže trápí? Co kvůli němu děsí i mě? Nezdá se vám to jako dobrá kompenzace? Mně ano. Protože více už nedostanu.

Jsem zoufalec. Ale kdo v Kaloenech není?