VST: Část 18.

15. říjen 2010 | 14.28 |

Další kapitolka, tato se mi opravdu moc líbí, myslím, že jsem jí napsala opravdu dobře... což je strašně ironické, jelikož toto bude poslední kapitolka za dlouhou dobu. Důvod: Sestra (dva a půl roku...) mi roztřískala book a já nemám na čem psát ani jak přidávat. Občas sice zajdu do knihovny a něco sepíšu, ale určitě to nebude stačit na kapitoly, na jaké jste zvyklí... moc mě to mrzí... Doufám, že to nebude trvat moc dlouho. Za týden se ozvu, jak na tom mé psaní je... m.

Malý lov

Noc byla studená, lezavě mi pronikala až pod teplou bundu. Přehodila jsem si rychle meč do druhé ruky, abych si protáhla zkřehlé prsty. Příště bych si měla vzít rukavice... pomyslela jsem si chmurně, uvědomujíc si, že s takto ztuhlými prsty nepodám ani zdaleka stoprocentní výkon. Hodila jsem to za hlavu. Mrzneš jen proto, že leníš a nebojuješ... ! obvinila jsem se a dala se do pomalého poklusu. Meč jsem schovala do pochvy a tu skryla, jak nejlépe to šlo. Napodobila jsem Erika a také si jí připnula na záda. Bylo to trochu nepraktické, jelikož jsem se k meči nemohla dostat tak rychle, ale bylo to rozhodně lepší, než ho mít u boku. Už jen proto, že na první pohled hned není vidět. Temní se ozbrojeným lidem vyhýbají. Alespoň většinou, obvykle ti slabší...

Zahlédla jsem pohyb a bez rozmyšlení vyrazila. Malá potvora sahající mi sotva po kolena přede mnou prchala a mě míhající se zadní běhy podráždily. Jen mírně jsem přidala na rychlosti, abych se příliš neunavila jen pronásledováním. Bylo by velice hloupé, kdybych dostihla svého soupeře a pak lapala po dechu tak, že bych se nedokázala rozhoupat ani k útoku. Polehoučku jsem vyrovnaným klucem Temného doháněla. Temný (nebo Temná?) prudce zahl za roh a já ho bez uvážení následovala. Chyba! To jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem se jen o kousek vyhla obrovské pracce s drápy. Mé oblečení si tak dobře nevedlo. Bundu jsem měla napříšč hrudí roztrhnutou. Nepěkně jsem zaklela. Pokud tu bundu uvidí Gabriela, zamkne mě do vlastního pokoje a bez doprovodu mě nepustí ani na záchod.

Piruetkou jsem se vyhla a pro odstrašení nepřítele sekla mečem, jenž se mi nějakým zázrakem zjevil v ruce. Už jsem vytasení zbraně měla tak zafixované, že jsem to dělala reflexně. To bylo dobré, více než dobré, když vezmeme v úvahu, že jsem teprve nováček. A že meč mám na zádech a né u boku, jako obvykle.

Soustředila jsem se na nepřítele, cítila jsem ho, ale neviděla. Potlačila jsem rostoucí paniku a bystře prohledávala okolí. Musí tu někde být... utěšovala jsem se. Zároveň si s hořkou pachutí uvědomila, že ten malý Temný zmetek mě nalákal do pasti. Pomalu jsem se narovnala a stále zkoumala okolí. Přesunula jsem obezřetně pohled za mě, pak nade mě a pak kontrolovala i poklopy kanalizace. Nikde nic. Jako by Temný ani nebyl. Z ničeho nic se za mnou ozval veselý smích.

Prudce jsem se otočila a našla Erika na místě, o kterém jsem si byla jistá, že na něm ještě před chvíli nikdo nebyl. Uvolněně se opíral o zeď domu ve stínu, v jedné ruce pahýl nějaké parodie na ruku, jenž zřejmě usekl nějakému Temnému (a jenž zaútočila na mě) a v druhé ruce malého tvora bez hlavy. Zřejmě toho, co jsem honila. Tupě jsem na to zírala.

,,Jak..." uniklo mi nevěřícně. Jak se Erik nepozorovaně dostal okolo mě tak, aby mi stál za zády, když měl být logicky někde přede mnou? Že bych ho přehlédla?! Donutila jsem se dostat obličej pod kontrolu. Aby se mi v něm už nezračilo ohromení, což Erik počastoval schovívavým úsměvem.

,,Cvičit, cvičit a cvičit... " usmál se pokřiveně můj společník, mrskl po mě rukou nějakého (pravděpodobně mrtvého) Temného a než jsem mečem ruku smetla z mého zorného pole, Erik byl zase pryč. Chvilku jsem vydýchávala narůstající podrážděnost a znovu se rozběhla uličkami Prahy. V nejbližším podchodu jsem se vrhla do podzemí a rozhodla se lovit tam. Bude tam určitě dost kořisti... uklidňovala jsem se. Natolik, že Erika snad nepotkám. Pak jsem se zarazila a napadlo mě, že bych to, co Erik udělal mě, mohla udělat já jemu. Mělo to jen jeden háček. Nevěděla jsem, kde je. A riskovat to, že se ztrapním, když mě načapá, jak se ho snažím sledovat, by pro mě bylo na jednu noc až moc velké pokoření.

Rozhodla jsem se tedy setrvat v podzemí. Při běhu jsem vydávala jen tiché zvyky, něco mezi mým dechem a šustění otírající se podrážky mých bot o zem. I tak slabý zvuk mi však vadil. Nebyl sice hlasitější než ťapkání krys, ale i tak...

Rychlý pohyb jsem postřehla málem pozdě.

Ze stínu na mě s vyceněnými zuby vyskočil nějaký tvor, jehož jsem nedokázala ani s velkou dávkou představivosti nikam zařadit. Snad do Obludária madam Rose. Vzdáleně se podobal neandrtálci skříženém s gorilou, akorát vytesán jakoby neumělýma rukama dítěte, navrch přišlápnutý. Tvor byl na šířku snad dvakrát tak velký, než na výšku. Téměř stejně velký, jako já. A jak to mívají Temní ve zvyku, až nechutně rychlí i přes své omezující rozměry. Prostě navzdory vší logice... 

Reflexně jsem sekla mečem a až v lokti cítila ten náraz. Ani meč z Loveckého stříbra nedokázal kůží toho tvora proniknout a já nesekla zrovna jemně. Vytrskly mi slzy a ruku jsem měla znecitlivělou, meč s kovovým cinknutím dopadl špičkou na podlahu, jak jsem jej nebyla schopna znovu pozvednout. Vyděsilo mě to. Alespoň jsem meč neupustila.

Tvor na mě výhružně zavrčel a napnul se ke skoku.

Měla jsem jen okamžik na zhodnocení situace. A napadlo mě jen jedno řešení. Pustila jsem meč, což bylo až znepokojujícím způsobem lehké, a soustředila se na Samael ve mě. Chtěla jsem, aby změnil mé tělo. Jako při mém prvním Lovu. Jako tehdy, když jsem málem bojovala svůj poslední Lov. Už dlouho jsem to nezkoušela, ale zoufalá situace potřebuje zoufalá řešení. Samael obdivuhodně rychle reagoval na mé zavolání a už se jako teplá vlna valil mým tělem a polehounku mě měnil. Svět okolo mě se projasnil, jak se mi o stodvacet procent zlepšilo noční vidění. Čich zachytil celou škálu nových (a odporně nechutných) pachů, od moči, po plíseň, zatuchlinu až pot a kouř. S tichým zasténáním jsem přijímala, když mi ostré silné drápy vyrazili zpod nehtů, celá jsem se v pase zlomila, když se měnilo rozpoložení kostí. Zaskučela jsem. Tak silné to posledně nebylo... Sáhla jsem si na tvář a uvědomila si, že i ona se mi, jen mírně, ale také mění. Z vlnění svalů a kostí pod kůží mi bylo na zvracení. Až po chvíli mi došlo, proč mám tvář tak mokrou. Tekly mi slzy bolesti.

Padla jsem na všechny čtyři a s nemalou hrůzou vnímala, jak se i má postava mění. Ňadra se mi zmenšovala a stvávala se z nich pevná, "železná" hruď. Prsty se mi prodloužili a cítila jsem z nich nevídanou sílu. Napla jsem je a tělo se mi o celých deset centimetrů nadzdvedlo. Špičkami prstů rukou jsem udržovala celou váhu těla, jelikož i nohy byly mírně nad zemí. Nechala jsem toho a těžce dopadla na zem, jelikož mi nohami najednou projela ostrá bolest.  Nohy mi zesílily a já pod napínající se látkou volných tepláků viděla rysující se svaly. A pak šimrání v místech kostrče. Než jsem si uvědomila, co se stalo, ostrá boles těsně nad clunis - hýžděmi, zmizela. A v kalhotách jsem cítila dlouhý, úzký ocas pokrytý sametovou srstí. Svaly hýždí, břicha a dolní strany zad se mi napnuly podivným, neznámým způsobem a já ucítila, jak ocas nespokojeně švihl ze strany na stranu. Zároveň s ocasem mi vyrostly i mohutné špičáky, jenž mi tlačily na spodní ret. Nakonec jsem po celém těle pocítila šimrání a svědění, načež mi tělo zaplavil pocit tepla. Vše za méně než tři vteřiny.

Uviděla jsem Temného před sebou a instinktivně na něj zasyčela. Podobalo se to kočce natolik, až Temný zmateně zakňučel a nejistě si mě měřil. Temní přeci neútočí na zvířata...

Zaplavil mě pocit moci. Jakmile proměna skončila, zhoupla jsem se na všechny čtyři a lehce jsem se pohupovala na špičkách prstů. Boty se mi zdály tak těsné, stejně jako oblečení. Měla jsem chuť vše ze sebe shodit. Neodolala jsem nutkání a rozpustila si vlasy. Čekalo mě překvapení, když jsem cítila, jak se mi vlasy podrážděně ježí. Pokusila jsem se je uhladit, ale naprosto mě zarazilo, jak hebké jsem ty vlasy měla. Jako bych sahala na tu nejjemnější látku, jaká kdy existovala. Jako kožíšek několika týdenních koťat. Stahování svalů v důsledku vzrušení mi dodávalo pocit, že zmůžu vše na světě. Měla jsem chuť bojovat. Měla jsem chuť zabíjet. Trhat, cítit v puse a na rukou krev. Tiše jsem zavrčela a...

Najednou jsem stála před Temným a rukou s drápy se po něm ohnala. Pocit, když mi ruce a svaly v ní se napjaly, byl naprosto neuvěřitelný. Když mé drápy lehce projížděli ocelovým pancířem Temného, bylo to tak ohromující, že jsem zmateně zakňourala a ucukla. Temný vydal prapodivné zavytí a uskočil, pak potácivě začal couvat směrem ode mě. Neohromilo mě, že mé drápy Temného poranily. Vyděsilo mě, že se mi to líbilo a měla jsem chuť a nutkání Temného rozdrápat na nudličky. Ohromeně jsem na své ruce zírala. Ale už to ani nevypadalo jako mé ruce. Spíše pracky nějaké kočkovité šelmy. Po rukou se mi totiž táhla černá (téměř až namodralá) jemná srst.

Periferním viděním jsem postřehla, jak Temný ustrašeně utíká. Dnes jsem měla utíkající kořisti dost. Vydráždilo mě to natolik, že jsem se napla a skočila. Lehce jsem dopadla na zábradlí schodiště (vzdáleného přes pět metrů) vedoucí ven a odrazila se směrem k prchajícímu Temnému. Druhý skok byl ještě delší, než první. Tyto dva mohutné skoky zkrátili vzdálenost mezi námi na polovinu. Téměř hravě jsem Temného předběhla, skulila se před něj a donutila ho zastavit. Ležíc na zádech jsem ho pobaveně pozorovala. Naoko hravě jsem se po něm ohnala packou, ruka už se tomu nedalo říkat, a Temný mě reflexně lehce odrazil. Jenže to byl jen zastírací manévr. Vystřelila má druhá packa a já jen cítila, jak mi po ruce stéká horká krev. Prsty jsem měla až po druhý kloub zabořené v krku Temného, jediném zranitelném místě. Krev kupodivu nepálila tak, jako většina krve Temných. Byla vlastně dost podobná lidské krvi. To znamená jen jedno. Tento Temný musel být z minimálně 2. třídy, když je tak "podobný" člověku a má takovou krev.

Téměř bojácně jsem vytáhla ruku z krku Temného a dřepla si. Silou vůle jsem odolávala nutkání krev z prstů olíznout. Natolik ve mě bylo ještě něco lidského. Hladově však zraněného Temného pozorovat jsem se nemohla donutit přestat. Ocas mi mrskl po podlaze a já se podrážděně ohlédla. Nějak jsem ocasem dokázala udělat díru do svých kalhot a ocas mi teď téměř komicky trčel od zadku. Za normálních okolností bych se tomu zasmála, kdyby se to stalo někomu jinému. Za normálních okolností bych se zděsila, kdyby se to stalo mě. Já však nepocítila nic, ani znepokojení, ani pobavení. Mít ocas mi přišlo přirozené.

Temný přede mnou zachrčel, zapotácel se a pak padl navzad. Netušila jsem, zda je mrtví, proto jsem mu z místa, bez odrazu, skočila na hruď a zblízka ho zkoumala. Naklonila jsem se tak, že jsme se nosy téměř dotýkali, vůbec jsem se nebála, když... Ozvalo se tiché zasmání a já se líně otočila. Má Samaelová podoba jako by mě zbavila obezřetnosti a já se chovala naprosto uvolněně. Jako Lovec jsem byla v noci celkem doma, ale teď... neměla jsem obavy ze tmy. Ani žádné předsudky. Jako bych z noci pocházela...

,,Či-čí.. pojď ke mě..." lákal mě pobaveným hlasem muž s uhrančivě modrým pohledem. Dlouho jsem jeho oči pozorovala. Lákal mě jejich jas. Měla jsem chuť si s nimi hrát. Dlouhé černé vlasy měl svázané v pevném ohonu, ale já i tak rozeznala jejich krásu. Samael mě pomalounku pohlcoval a dusil ve mě lidské vlastnosti. Začala jsem se chovat jako kočka, tudíž mě či-čí ani nenaštvalo. Prohnula jsem hřbet a nejistě přešlápla. Ocas mi podrážděně švihal ze strany na stranu. Naklonila jsem hlavu na bok a zkoumavě muže pozorovala. Vypadal uvolněně a přátelsky. Když jsem jemně zavětřila, měl příjemný pach, jenž mi prozrazoval, že pravděpodobně patříme ke stejnému, nebo velice podobnému druhu. I jeho vůně mě, jako ty uhrančivé oči, lákala. Rozhodovala jsem se jen chviličku.

Prudce jsem vystřelila hlavou ke krku Temného, přestože ze mě bylo čím dál zvíře, stále jsem měla pevně na paměti můj úkol, zabíjet Temné, a hrdlo mu roztrhala. Když jsem hlavu oddělila od těla, začala jsem se tlapkami umývat. Po chvilce jsem se zhoupla na všechny čtyři a pomalu, ladným krokem po všech čtyřech, jsem se k muži vydala. Věřila jsem mu, ani nevím proč. Měla jsem vzdálený pocit, že ho znám. Ocas jsem měla hrdě vztyčený nahoru a po čtyřech jsem se pohybovala s takovou ladností, jako bych na nich dnes nestála poprvé. Tiše jsem zavrněla, když jsem k muži došla a sedla si na paty.

Sklonil se ke mě a pak pomalu přiblížil ruku k mému obličeji.

,,Pamatuješ si ještě, kdo jsi?" zeptal se neuvěřitelně jemně muž. Jeho modré oči mě hypnotizovaly a já se v nich s radostí pomalu útápěla. Ten jas mě lákal, chtěla jsem, aby byl můj. Nutkání jej vlastnit bylo stejně silné, jako nutkání straky krást vše lesklé. Chvilku mi trvalo, než jsem přeloukala význam jeho slov. Němě jsem na něj koukala a nechala se laskat jeho něžnou rukou. Prsty mě hladil jen po srsti, který rámoval můj obličej a kůži se vyhýbal. Položila jsem mu tvář do dlaně a slastně přivírala oči. Nečekala jsem však, že mě muž tvrdě chytí za bradu a upřeně se mi podívá do očí.

,,Vrať se... " hlesl tiše a pevně muž. Zavrčela jsem a vycenila na něj zuby, zaútočit na něj jsem se však ještě neodhodlala. A neodhodlala bych se k tomu ani za tisíc let. Cítila jsem totiž jeho jasnou převahu. Byl to predátor, vůdce, alfa a velitel. Pravděpodobně by mě zabil rychleji, než já zabila toho Temného před chvilkou.

,,Meye... pojď ke mě..." dodal jemněji muž a ve mě se něco pohnulo. Zavřela jsem oči a soustředila se na dotyk mužové ruky na mém obličeji. Pomalu jsem se probouzela, jako bych se vracela z daleké cesty, probrala se z hlubokého tranzu či intenzivního stavu uvolnění v józe. Sluch se mi zhoršoval, přestala jsem cítit čpící puch metra, cítila jsem, jak se zase měním zpět do mé slabší podoby.

,,Eriku..." vydechla jsem pak tiše. Proměna se dokončila a já zase byla jen člověk. Svět se s emnou začal točit a já křečovitě sevřela víčka, abych se na ten kolotoč nemusela dívat. Z hrdla se mi vydralo tiché zasténání. Celé tělo mi ochrnulo a pak se bolestivě stáhlo v křeči. Než jsem se mohla z té bolesti zbláznit, padla jsem do bezvědomí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 18. isabella* 15. 10. 2010 - 17:08
RE(2x): VST: Část 18. moira 15. 10. 2010 - 18:59
RE: VST: Část 18. faire 15. 10. 2010 - 17:57
RE(2x): VST: Část 18. moira 15. 10. 2010 - 19:01
RE: VST: Část 18. lucia* 15. 10. 2010 - 18:34
RE(2x): VST: Část 18. moira 15. 10. 2010 - 19:04
RE: VST: Část 18. thereskaaaaa 20. 10. 2010 - 16:57
RE(2x): VST: Část 18. moira 23. 10. 2010 - 16:09
RE: VST: Část 18. ronnie 08. 10. 2011 - 18:17