VST: Část 19.

22. říjen 2010 | 15.44 |

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Míšovy, zlatíčku, díky kterému se tady ta kapitola může objevit!! Byl tak hodný, že mě pustil k sobě na počítač (chudák nevěděl, co dělá - sedím tu už od rána (oficiálně jsem nemocná) a šla jsem pryč jen dvakrát - na záchod a pro něco k snědku) a já tak pro vás mohla pilně psát. Blahořečte jej a oslavujte!! Jinak si užijte kapitolu, je ta taková přechodová kapitolka, příprava na tu další! Jak já se těším, až dvacátou napíšu, jen musím rychle, protože Míšovi už jaksi lezu na nervy.. :D iri

Malé děti

Probrala jsem se a v puse cítila doznívající chuť něčeho neuvěřitelně úžasně a dokonale chutného. Sladkého. Jen okamžik mi trvalo, než mi došlo, že Erik mě poctil tím, že mi dal ten sůj zázračný všelék. Posadila jsem si a ihned si začala třít spánky, jelikož mě zasáhl bolehlav.

,,Je ti dobře?" zeptal se Erikův hlas zpoza mě a já přidušeně zasténala. Už jsem chtěla odseknout, že kvůli němu ne, ale pak mi došlo, že to zřejmě bude hloupost. Co se stalo, že mi musel Erik dát ten svůj elixír?

,,Co se stalo?" zamumlala jsem a vyhla se odpovědi na otázku ohledně mého nynějšího stavu. Na Erika jsem neviděla, ale podle toho, jak okolo mě zavířila jeho pobavená energie jsem usoudila, že se baví.

,,Jen jsi se trochu nechala únést bojem.." odvětil Erik pobaveně a já na něj upřela podezíravý pohled.

,,Opravdu? Proč si na to nepamatuju.." zarazila jsem se. Objevili se mi útržky. Mé drápy trhající Temného na kusy. Pachuť krve v ústech. Napětí ve svalech. Ocas švihající ze strany na stranu... Počkat, OCAS?! A pak pár uhrančivě modrých oči. ,,Proč si na to tedy skoro nepamatuju?!" vyjekla jsem poplašeně a ani se nenechala vyvést z míry Erikovým pobaveným pohledem. Zato jeho zádumčivá energie mě trochu vyvedla z míry.

,,To je jedno. Pojď, máme už jen málo času. Chtěl bych pochytat ještě pár Temných, než se vratíme n Základnu..." odvětil Erik a... zmizel. Rozhlížela jsem se všude okolo sebe, ale prostě se vypařil. On ZASE zmizel!! Povzdechla jsem si. Tohle je zřejmě jedna z věcí, které u Erika budu muset brát za samozřejmost.

Koukla jsem se na hodinky a musela mu dát za pravdu. Za chvíli náš soukromý lov končí. Hlavou mi však vrtala ta věc s ocasem. Pomalu jsem se na maličkosti rovzpomínala, ale mé vzpomínky končili u ruky, kterou jsem zabořila Temnému do krku. Pak jako bych už nemyslela. Alespoň racionálně, protože sled podivných obrazců, jako že se na zádech válím po zemi a nohama hrabu ve vzduchu, jsem jako moc racionální nebrala.

,,Buď nebo tak, stejně to z tebe dostanu..." tiše jsem slíbila Erikovi a vydala se na lov.

..............

Už jsem se chtěla vrátit, měla jsem za sebou uspokojivý počet pěti zabitých Temných, když jsem zahlédla něco, co ve mě sepnulo poplašný majáček a také nutkání chránit. Ale i nekonečný smutek. A krvežíznivou zuřivost. Abych se mohla pohnout, musela jsem se rozhodout pro jeden z těch tří pocitů, ale nevěděla jsem, který přesně vystihne mé rozpoložení.

Byla tam ta matka. Ta s tím děvčátkem, které mi tak připomnělo mě a maminku. Co mě však naštvalo bylo to, v jaké společnosti se ta matka pohybovala. Nemohla jsem se splést. Ta matka byla s drogovým dealerem. A kupovala si jednu dávku. Možná i dvě. Prudce jsem se nadechla, pro vztek jsem svírala meč tak pevně, až mě rozbolely klouby. Už byla tma. Pokud si dobře pamatuji, ta žena bydlela asi čtyři kilometry vzdušnou čarou daleko. S odbočkami a kličkováním to bude tak okolo pěti kilometrů. Sakra, na co ta ženská myslí!! Vždyť má sebou dítě!! Pět kilometrů s dítětem, pět dlouhých kilometrů kličkování temnými uličkami, které jsou plné krvežíznivých Temných, pět zdlouhavých kilometrů, kdy se může stát cokoliv!!! Jaký jsem měla najednou vztek! Měla jsem chuť tam přijít a tu matku zmlátit, měla jsem chuť jí udělat něco tak odporného, aby to měla jako doživotní lekci...

Prudce jsem se nadechla a koutkem oka fixovala pohyb. Podvědomě to spustilo všechny mé obranné reflexy. Až po chvíli jsem rozeznala, co to je. Skřet. Skřet se blížil k hlasité skupince hloupých lidí. Matka totiž právě hrála srdceryvnou scénu, že nemá peníze na další dávku, že má dítě, ať se slitují... Nikdo nedával pozor na okolí. V tu chvíli jsem měla čiperně vyskočit na nohy a vrhnout se tam, zabít Temného a zase urychleně odplout. Měla jsem to udělat. Ale...

Změnila jsem se. Můj pobyt v temnotě, která mě pohltila tehdy, když mě vlkodlak málem zabil, mě poznamenala tím nejhorším způsobem. Vzala mi dost z mé lidskosti, které jsem i tak neměla na rozdávání. Proto jsem nějak dokázala přihlížet tomu, jak se skřet vrhl na skupinu lidí a...

Odvrátila jsem se. K mým uším doléhal křik, ale já se stejně ani nepohla. Tělo jsem měla ztuhlé, jako bych byla sochou a né člověkem. Zuby pevně zatnuté, rysy mi ztuhly a já se snažila nevnímat naříkání a volání o pomoc. Jako by mě obestřel černý závoj, který ve mě utlumil vše, k čemu mě vedli mí rodiče a všichni, kdo se mnou měli co dočinění. Jako by se přeze mě snesl černý závoj, jenž tlumil člověka ve mě. Jako by mi černá clona zamlžila mysl a znemožňovala mi myšlení. Byla jsem člověkem, jenž má možnost je zachránit. Věděla jsem to. Tak proč nic nedělám?!

Ticho. Najednou bylo takové ticho.

Pohni se! Podvej se na lidi, jenž jsi nechala na holičkách a pokus se najít ještě něco, co zachránit můžeš!! Ozýval se v prázdné schránce mého vědomí lidské svědomí.

Ticho. Už žádné volání o pomoc bezmocných lidí. A v tom tichu...

Notak se pohni! Poslouchej! Pohni se! Naslouchej! křičelo na mě mé lidství.

Tiché vzlykání. Tichý hlásek lkaje slovo: maminko! Ticho jako by ten vystrašený hlásek pohlcovalo,a le přesto byl dostatečně zřetelný na to, abych jej slyšela.

Poslouchej! Můžeš ti malou zachránit! Tak to prosím udělej! Pohni se! Zachraň ji!

Kroky, těžkopádné kroky tvora, jen nemůže mít lidské rozměry. Skřet se blíží k dítěti. Viděla jsem to v mysli, do detailu jsem si ten výjev představovala, přitom jsem se řídila jen tím, co jsem viděla předtím, než jsem se odvrátila a zvuky, jenž ke mě doléhaly a odrážely se od stěn domů. Byla jsem jako netopír s tím svým sonarem. Skřet byl na dosah dítěte a dítě se šokem a strachem nemohlo ani pohnout.

Udělej něco!!

Křičelo na mě téměř hystericky svědomí, ale byla jsem podivně ztuhlá, neschopna a nechtějíc se pohnout. Ale černý závoj okolo mého vědomí se pomalu uvolňoval.

,,POMOC!!!" až panický výkřik dítěte mě vytrhl z tranzu, nebo v čem jsem to byla polapená a já se probrala k vnímání. Nevidomně jsem se rozhlédla a viděla před sebou tři kupičky těl. Zírala jsem na ně dobrých deset vteřin, než mi vše došlo.

,,Né..." šeptla jsem zhrozeně. ,,NE!!" křikla jsem a viděla, jak se skřet poplašeně rozhlédl, popadl dítě a utekl. Z očí se mi řinuly slzy, když jsem ke kupičkám šatstva přispěchala a poklekla k nim. Ani jeden nebyl živí, všichni měli polámané vazy. Byla jsem tak vyděšená tím, co jsem udělala... nebo spíše neudělala... že jsem si ani neuvědomila, že je to zvláštní. Skřeti obvykle trhají a pozřou své oběti hned na místě.

Ještě před dvěma dny jsem se snažila přijít na to, proč je tak velký počet ztracených dětí. Teď jsem to věděla, i když mi to ještě plnně nedocházelo.

Klečela jsem na zemi a třásla se, tiše jsem plakala, z očí se mi řinuly potoky slz. Co jsem to udělala, co jsem to udělala, co jsem to udělala, co jsem to udělala... ?! Do pekla, jsem zrůda!! Na co jsem si to hrála? Na boha? Hell, jsem jen člověk, nemám právo rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo umře!! To bylo na tom všem nejhorší. Těm třem jsem to přála. I té matce. A to mě znechucovalo a děsilo.

Nevím, jak dlouho jsem tak setrvala, ale najednou jsem bylave vertikální poloze a někdo s mnou jemně třásl.

,,Meye, co se stalo... MEYE! Jsi zraněná?! Mluv se mnou..." z dálky ke mě docházel známý hlas a já se na jeho majitele nevidomě podívala. Až po chvíli mi došlo, že ten tlak na těle jsou Erikovy ruce, jenž hledaly nějaké zranění.

,,Ne, to jen..." šeptla jsem tiše a ochrapěle. Erik se zarazil a luskl mi před očima, když se ujistil, že mu věnuju pozornost, začal váhavě říkat podivnou teorii:

,,Staří Temní mívají schopnosti, jednou z nich je i zastrašení..." začal a já na něj nechápavě pohlédla. Pak mi jeho slova došla.

,,Ne!" vykřikla jsem vztekle a zuřivě si setřela slzy. Erik si snad myslí, že jsem se nechala zastrašit nějakým prašivým Temným?! Pak jsem se zarazila. A není možné... že ten černý závoj... bylo to zastrašení?! Roztřásla jsem se. Nemysli na to. Teď je hlavní něco úplně jiného! přikázala jsem si. Rychle jsem se postavila. Pohlédla jsem znovu na těla. Kromě zlomeného vazu žádné jiné zranění. Zvláštní...

,,Marie, co se stalo? Cítím pach skřeta, ale nic jiného. Dokonce ani krev..." odvětil Erik opatrně.

,,Ten zmetek..." dostala jsem ze sebe skrz pevně zaťaté zuby. ,,Vzal dítě! Živé!" konec jsem téměř vřískla. Můj děs se měnil na vztek a ten jsem celičký věnovala tomu skřetovi. Ihned jsem se rozběhla směrem, kterým skřet utekl. Koutkem oka jsem viděla, jak Eik šokovaně ztuhl a potom mě rychle následoval.

,,Měli bychom poslat pro posily..." odvětil po chvíli Erik tiše.

,,Mám nechat vytratit se téměř vychladlou stopu?" zavrčela jsem takřka výhružně. Jaksi podvědomě jsem nasála Erikovu energii a...

,,Ty se bojíš." obvinila jsem svého společníka.

,,Samozřejmě." kupodivu potvrdil Erik mou urážku. ,,Copak nic nechápeš?" dodal. Zarazila jsem se. Co mám chápat? Co je tak strašné, že se toho bojí i Erik? Dotyčný z mého výrazu usoudil, že nechápu a vysvětloval:

,,Říkáš, že ten Temný vzal dítě. Předpokládám, že ho někam nese. Co když není sám? Pravděpodobně není sám!" apeloval Erik na můj pud sebezáchovy. Nehezky jsem se usmála.

,,Pokud tam na mě nebude čekat rovnou vznešený nebo silný upír, bála bych se spíše o ostatní..." odvětila jsem temně. Tak moc jsem se styděla za to, co jsem udělala, že jsem to mermomocí chtěla vyspravit alespoň zachráněním té holčičky.

..........

Erik měl pravdu, což jsem nebrala zrovna s libostí. Skřet i s malou zamířil do doupěte, kde určitě nebyl sám. Jen za dobu deseti minut se tam slezlo šest skřetů se svou "kořistí". Nepřetržitě jsem klela a vždy, když už jsem se odhodlala jít dovnitř, mě zadržel Erik. Vždy našel až fantastické důvody a argumenty, s nimiž mě zarazil. Když už jsem byla doopravdy rozhodnutá, že tam vtrhnu s Erikem nebo bez něj, stala se další šokující věc. Z budovy začali vycházet lidé. LIDÉ!!! To mě odrovnalo.

,,Jako vždy okolo půlnoci, takže prachy bychom měli dostat okolo půl jedné..." zaslechla jsem útržek rozhovoru a i blbci by došlo, že ten muž mluví o dětech. A platech. Udělalo se mi zle. Otočila jsem se na Erika, ale ten mi nevěnoval pozornost - věnoval se upřenému sledování budovy před námi. Byl to útulek pro bezdomovce. Chtělo se mi křičet. Nad tím vším, nad pokřivením toho, co má být dobré... Noclehárna má být přístřešek pro bezdomovce, né tajná základna Temných! Lidé mají bojovat proti Temným, né jim pomáhat!!! Uklidňovalo mě jen, že od Erika ke mě proudil obláček kruté energie, jak Erik cítil palčivý vztek. Až mě to paradoxe utěšilo.

Po dalších deseti minutách otravného dohadování se stalo něco, co náš spor ukončilo. V mezičase jsem už stačila Erikovi téměř nařídit, ať pomocí PP zavolá posily a ve chvíli, kdy jse chtěla vyjít z úkrytu, vyšel ten muž.

Ten muž mě ihned zaujal a nemusela mě k tomu ponoukat uctivá a bojácná reakce ostatních lidí. Zřejmě to byl nějaký vedoucí. Byl to typ člověka, na kterého můžete koukat hodiny a pak si ani nepamatujete, jakou barvu vlasů měl. Pokud vůbec nějaké vlasy měl. Nenápadný chlápek, příjemného vzezření, s milým výrazem ve tváři. Kdybych nevěděla, co dělá, považovala bych ho za vzorného dědečka. Ale jen na pohled. Protože když muž prošel okolo mě, cítila jsem z něj něco podivně.. zkaženého. Jako by ten člověk byl označen něčím zlým. Označkován Temnými... napadlo mě. Jejich věrný služebník... Když okolo mě muž prošel, všimla jsem si i toho, čím listoval. Albem. Nemusel ajsem být génius ani jsem to nemusela vidět, abych uhodla, co na těch fotkách bude. Fota dětí, jenž prodává. Také jsem si při bližším zkoumání všimla, že je skvěle vyzbrojený. Jedna dobře viditelná pistole u boku. Pokud mě nešálil zrak, tak měl pouzdro na nůž na předloktí a řekla bych, že bude mít i podpažní pouzdra. Já si sebou nikdy nebrala žádné pistole... v Americe jsem s nimi ani neuměla zacházet, vždy jen dýka, nůž a meč.

Naznačila jsem Erikovi, že toho muže budeme sledovat. Kupodivu zakroutil hlavou.

,,Proč?!" sykla jsem.

,,Co ty děti...?" namítl celkem logicky Erik a rukou ukázal k útulku. Zamyslela jsem se.

,,Času máme dost, někdo říkal, že si pro ně někdo přijede až o půlnoci." odvětila jsem pomalu, ale nebyla v tom žádná nejistota. O tomhle jsem se už rozhodla. Bylo okolo půl deváté, času jsme měli OPRAVDU dost. ,,Zato ten parchant, než rukojmí vysvobodíme, bude dávno za horami..." odsekla jsem.

,,Měli bychom se ty děti pokusit vysvobodit co nejdříve. Kdo ví, co si tam musí vytrpět?" argumentoval Erik. On se se mnou celý večer vlastně pořád jen hádá! Došla mi trpělivost.

,,Kolik jich tam může být? Dvacet? Čtyřicet? Další chvilku vydrží. Pokud se nám však toho parchanta podaří chytit," naznačila jsem pohozením hlavou směr, kterým se muž vzdaloval. ,,Tak z něj můžeme vytřáskat CELOU síť těch obchodníků s... lidmi." odvětila jsem znechuceně. ,,Zachráníme stovky lidí." dodala jsem. Jak zvláštní. Tehdy, při mé přijímací zkoušce, mi sdělili, že bych riskovala celou operaci kvůli vrácení se pro nějakého opozdilce. A já bych tro udělala. Tehdy. Teď už však ne. Jak lehce jsem opustila myšlenku za každou cenu zachránit to děvče a začala myslet chladně a bezcitně prakticky. Dělám to zase... zase si hraju na boha... napadlo mě.

Zatřásla jsem hlavou a snažila se podobné myšlenky vyhnat z hlavy. Ale nic to neměnilo na faktu, že jsem se chovala abnormálně krutě. Co bych dělala, kdyby tam byli mí prvňáci? rozmýšlela jsem se nad tím jen okamžik. A výsledek mě vyděsil. Také bych je tam nechala. Trochu zděšeně jsem si uvědomila že ano. Stejně jako tu holčičku. Padnou za vyšší cíl.

,,To je necitelné... ozval se téměř bezhlesně Erik. Vzal mi slova přímo z úst. Ale...

,,To je realita. Nevinní to vždy odnesou nejvíce..." odvětila jsem hořce a šla sledovat muže. Nevinní to vždy odnesou nejhůže... stejně jako ti, kteří bojují za správnou věc. Jak s něčím takovým dokázal můj otec spát? Jak vůbec dokázal normálně žít? JAK dokázal Lovecký svět nechat před práhem domu? A stejně tak matka? copak je noční můry nepronásledovali až do domu? A nebo... jsem tak... krutá jen já? Prudce jsem se nadechla skrz pevně sevřené zuby a pěvně zaťala pěsti.

Co se to ze mě stalo?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 19. isabella* 22. 10. 2010 - 17:17
RE(2x): VST: Část 19. moira 23. 10. 2010 - 14:48
RE: VST: Část 19. lucia* 23. 10. 2010 - 19:17
RE(2x): VST: Část 19. moira 24. 10. 2010 - 19:03
RE: VST: Část 19. isabella* 23. 10. 2010 - 21:25
RE(2x): VST: Část 19. moira 24. 10. 2010 - 19:06
RE: VST: Část 19. thereskaaaaa 24. 10. 2010 - 14:30
RE(2x): VST: Část 19. moira 24. 10. 2010 - 19:06
RE(3x): VST: Část 19. thereskaaaaa 26. 10. 2010 - 18:51
RE(4x): VST: Část 19. moira 27. 10. 2010 - 12:27
RE: VST: Část 19. faire 25. 10. 2010 - 15:43
RE(2x): VST: Část 19. moira 25. 10. 2010 - 19:02
RE: VST: Část 19. isabella* 25. 10. 2010 - 18:52
RE(2x): VST: Část 19. moira 25. 10. 2010 - 19:06
RE: VST: Část 19. ronnie 08. 10. 2011 - 18:25