Pád

Po večerech si píšu básničky a přestože o nich nemám valné mínění, tak je tu (na svůj blog myslím) dávám. Ať víte, že mám i jinou, ztřeštěnou stránku svého já, která není fixovaná na příbehy. Protože i já mám ráda poezii. Ale to neznamená, že jsem romantička!! To opravdu ne! x))

...

Seděla jsem na prahu

okno do domu

cesta pryč odtud

tam do dálek temného nebe.

....

Písně mi v uších dohrávaly,

když spatřila jsem tu nádheru.

Hvězda.

Vídávala jsem mnoho hvězd, k večeru,

na okně a nedokázala ocenit jejich krásu.

Ale tato byla jiná.

Nejenom tím, že mi otevřela oči.

Byla krásná. Mocná..

Tajemná a kouzelná..

Tak zářivá a velkolepá ve své existenci. A...

Ze svého nebeského kráslovství padala.

....

Pozorovala jsem její let celičká ohromená

Zdálo se, že mi letí přímo před nosem

Stačí natáhnout ruku a...

Hvězda zmizela. Elegantně a nenuceně zapadla za obzor.

Srdce mi obestřel nevysvětlitelný smutek, nad tou ztrátou.

Vědomí, že už jí nikdy nespatřím

Mě vnitřně drásalo. Oslepená, tou krásou, jsem plakala.

....

Seděla jsem na prahu

okno do domu

cesta pryč odtud

tam do dálek temného nebe

tam, kde se hvězda uchýlila jít spát

kde místo věčného odpočinku našla.

Obestřel mě chlad. Zakousl se do mě stejně bolestně

jako dvě ruce sevřené kolem mých ramen.

Se zavřenýma očima jsem padala.

Už jsem necítila rozjaření z noci,

z hvězd,

ani písní vyřvávajících mi do uší..

Něco se ve mě zlomilo

Možná to bylo v ten okamžik, když jsem spatřila ten pohled...

Když mě matka postrčila vstříc vzduchu a temnému království hvězd

dolů z okna

do náruči smrti.

obrázky z: deviantart.com