VST: Část 10.

30. srpen 2010 | 12.27 |

Chtěla jsem se ozvat už včera, ale byla jsem na to moc unavená, tak kapitolu máte až dnes. Doufám, že se bude líbit... :) m.

Učitelka

Ráno bylo obzvlášť hnusné, to jsem zjístila hned, jak jsem otevřela oči. Nestačilo, že jsem měla zase noční můru o mé smrti. Tentokrát to bylo horší. Byl tam totiž otec a zklamaně se na mě zpoza vlkodlakova ramene díval. Prosila jsem, aby mě zachránil ale v tu chvíli ho skolil upír. Stejně se na mě ale dále zklamaně a i vyčítavě díval. Při jeho umírání a i po smrti. Vzbudil mě můj vlastní tichý vzlyk.

Do okna tiše narážely kapičky deště a díky šedému mraku zakrývajícímu slunce bylo šero. Na budíku stálo 5:48. Protáhla jsem se a pak se líně zachumalal do teplé peřiny. Pozorovala jsem notebook na svém stole, který v úsporném režimu čekal jen na to, až kliknu na jedinou klávesu a on ožije. Můj pohled putoval k láhvi secmetu trůnící na parapetu okna a pak k mým zpola vybaleným kufrům a mému baťůžku, skromě stojícím ve stínu stolu. Vedle něj byl opřen meč a já pocítila prudkou touhu ho sevřít v ruce.

Pomalu a neochotně jsem se zvedla a můj pohled mimoděk sklouzl k budíku. Překvapilo mě, když jsem našla jiný číselný údaj, než jsem čekala. 6:14. Zrovna v tu chvíli číslice čtyři blikla a objevila se pětka. Budík začal nepříjemně bzučet. Natáhla jsem se a alarm vypla. Zamračeně jsem se na tyrkysové číslice koukala, než jsem se zvedla a z prádelníku (nakonec to nebyla polička) popadla kosmetickou taštičku. Vydala jsem se směr koupelna a doufala, že žádná holka nebude natolik akční, aby už tam oxidovala. Ne že bych nechtěla, aby viděla, jak vypadám po ránu. To by bylo na její vlastní nebezpečí. Jen jsem nechtěla, aby z našeho setkání odešla s nějakým traumatem. Po ránu bývám dost nerudná, pokud si nedám kapku Samaelu nebo horkého čaje. Čaj by byl lepší, Samael je moc hořký.

Se zíváním jsem se chystala na snídani. Bylo až kouzelné, že jsem nebyla vůbec nervózní z toho, že ani ne za půl hodiny budu své společníky učit. Židle vedle mě vrzla a já pronesla něco ve stylu: Jestli jsi to ty, Denisi, tak táhni. Ozval se veselý smích a já se donutila zvednou pohled od teplého čaje. Erik se na mě s veselým úšklebkem díval. Jeho pohled mě probral a já se rovně posadila. Napůl jsem totiž na stole spala.

,,Kde jsi byla včera místo snídaně a oběda... myslím, že ani na večeři jsem tě neviděl." odvětil Erik a já znovu zívla.

,,Je hezké vědět, že se o mě někdo zajímá natolik, aby si všiml mé nepřítomnosti, ale zrovna teď mi to leze na nervy." zamručela jsem. ,,Když to ale potřebuješ vědět... Snídani jsem zaspala, oběd jsem taky nějak zameškala... počkat, to bylo kvůli nákupům těch debilních učebnic... a večeři jsem taky nějak málem nestihla, ale svíčková na mě nějaká zbyla.. ?" nebyla jsem si jístá, jestli to tak bylo. Každopádně, snídaně a oběd nebyl, vlastně mě udivuje, jak to, že jsem neměla téměř žádný hlad. A tu svíčkovou jsem nemohla zapomenout, protože mi vážně chutnala. Možná to bylo ale jen proto, že jsem byla tak hladová a dobré by se mi zdálo všechno.

,,Takže vážně budeš učit?" zeptal se Erik a upíjel něco, co nápadně připomínalo alkohol. Zdá se, že nejenom já jsem po ránu bez něčeho, co mě nakopne, nepoužitelná.

,,Co to piješ?" zeptala jsem se místo toho ani ne ze zvědavosti, spíše z musu.

,,Samael." odvětil Erik jednoduše a já málem vyprskla čaj, který jsem pila. Zašklebila jsem se na Erika a vzpomněla si na to, jak já sama byla na Samaelu závislá každý den, jinak mě přemohly křeče.

,,Je aspoň ředěný?" zeptala jsem se soucitně. Erik se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Nedokázala jsem udržet škodolibý úšklebek. Erik se na mě hned na to zkoumavě podíval, stejně jako si já o zlomek okamžiku později uvědomila, že jsem se podřekla. Jak jinak můžu vědět, jaký je neředěný Samael po ránu? Ve vzduchu vysely dvě otázky. Ta Eriková by asi zněla nějak jako: Odkud víš, jak Samael chutná a proč tak reaguješ? Jako by jsi na něm byla závislá? A ta má by zněla nějak takto: Proč musíš po ránech Samael pít? Už jsem tu otázku měla na jazyku, ale Erik se namě přísně podíval. On na mou otázku odpověděl, já na jeho ne.

,,No, já budu vyučovat matematiku, chemii, přírodopis a fyziku. Možná ještě něco, co nevím, nejdříve však budu muset Alenin kabinet zkulturnit, už jsem sice začala, ale bylo to tam strašné. Budu od Rady muset vyškemrat další peníze na chemikálie, protože to, co si tam ladem a skladem leželo jsem musela zlikvidovat. Buď to podivně zkrystalizovalo, začalo se to míchat s něčím jiným, reagovalo to na vzduch, světlo nebo mršiny zvířat, co tam omylem spadly a co já vím co všechno se s tím dělo... " zase jsem zívla a pak neochotně pokračovala. ,,Nebo je to už moc nebezpečné k tomu, aby to používali nezodpovědní kluci. Vlastně je div, že to tam ještě v kabinetě nevybouchlo." odmlčela jsem se a napadla mě bláznivá myšlenka. ,,Mohla bych to všechno smíchat a úklid kabinetu bych pak měla z krku..." odvětila jsem zamyšleně a myslela to téměř vážně. Začala jsem se bláznivě usmívat. Pak mi na mysl ale přišlo něco jiného a úsměv zmizel v nenávratnu.

,,Eriku, řekni mi, že se vážně neučíte z učebnice šesté třídy!" zoufale jsem se na něj podívala. Erik dopil svou sklenici Samaelu a olízl si rty. Ignorovala jsem rozechvění, které mi přeběhlo tělem při tom pohledu.

,,Nekteří se učili sami a jsou na odpovídající úrovni, ale většina je vážně tam, kde Alena skončila. Je jim úplně jedno, že jsou tupější než dvanáctiletý spratek." odvětil Erik a upřeně se na mě zadíval. Pak udělal něco, co mě zmátlo. Natáhl ruku a vypadalo to, jako by mi chtěl konečky prstů přejet po krku, ale pak sebou cuknul a ruku zamračeně stáhl. Mračil se na ní a znepokojeně jí pozoroval. Ruku. Ne mě či můj krk.

,,Už musím jít!" řekl najednou neklidně a zmizel dříve, než jsem vůbec pochopila, co se děje. Zmateně jsem ho pozorovala. Erik dnes vypadal unaveně. Necítila jsem nic znepokojivého. Žádná potlačovaná energie, žádná nespoutaná divokost ani sebejistota a klid. Obzvláště mě ale zaujalo, že se tak přestal chovat v mé blízkosti. Že bych i já na něj měla "špatný" vliv? Nedokázala jsem se na to ani ušklíbnout. Ani pousmát. Jen jsem znuděně dopila čaj a pak se natáhla pro Erikovu snídani. Vypadá to, že dnes už asi nebude...

..........

Došla jsem do učebny a třída se vesele bavila dále. Pocítila jsem první náznak nejistoty. Nejen to, srdce mi rychle bušilo a cítila jsem, že začínám rychle a trhaně dýchat.

,,Hej!" křikla jsem a všichni okamžitě zmlkli a otočili se ke mě. Křiknout klidným hlasem mě stálo sebeovládání, které jsem neměla, takže jsem nebyla schopna slova, když se na mě ostatní tázavě a taky s nezájmem podívali. Když zjístili, že jsem to jen já a nic neříkám, chtěli se dále bavit. Donutila jsem se pravidelně dýchat a po chvilce se takto uklidnila. Ruce se mi přestaly klepat a přestala jsem mít v kolenou slabo.

,,Zvedněte ty své líné zadky a pojďte mi pomoct s učebnicemi!" odvětila jsem znechuceně. Ostatní se zase zarazili, ale jen někteří se ke mě otočili a ještě méně se zvedlo a šlo mi pomoct. Ti, kterým jsem to adresovala, se ani nepohli. Roman, Láďa, Pavel a ostatní jejich kamarádíčci. Začali se vesele bavit dále. Přimhouřila jsem oči a propalovala je pohledem. Jak chtějí. Pro učebnice si budou po hodině muset dojít sami. Dovedla jsem ostatní do svého pokoje a nechala je nést všechny učebnice, které mi včera večer přišly, až na ty pro Romanovu tlupu. Do třídy jsem vešla a čekala, že bude napůl zbouraná, ale kupodivu byl klid, až na pět tupců, co si mysleli, že jsou nevím co. Když jsem přišla, okatě se zvedla nějaká blondývna a pronikavě se začala smát. Měla odporný smích a dělala vše proto, aby mi dávala najevo, že ona patří k Romanově skupině, přestože se zdálo, že z té skupiny o ní nikdo ani nezavadí pohledem. Ignorovala jsem to a otočila se ke zbytku třídy, která se poslušně posadila do lavic.

,,Fajn." dostala jsem ze sebe a měla pocit, že mě zase zachvacuje panika, když mě tak každý pozoruje. To co jsem řekla Radě (že se stydím na veřejnosti mluvit před zástupem) nebyla tak úplně lež. Donutila jsem se uklidnit a pozorovala strop nad sebou. Za chvíli jsem byla úplně klidná. ,,Díky jedné velice "milé osůbce" jsem bohužel vyfasovala post vaší učitelky. Nejsem z toho nadšená a vy nejspíše také ne, ale budu se snažit vás učit dobře. Nemohla jsem si nevšimnout, že jste strašně pozadu, proto nasadím ostřejší tempo učení. Kdo nebude souhlasit, je to jeho problém, ať se poradí s Radou..." I blbému by došlo, že to bylo řečeno Romanovi, který se přezíravě ušklíbl. Začala jsem rozdávat učebnice a jistou skupinku úplně vynechala, za což jsem byla obdařena podezíravým a znechuceným pohledem.

,,Prosila bych, aby jste si pročetli v nových učebnicích dvě kapitoly nebo učiva dopředu, jelikož hodiny budou probíhat tak, že budu vysvětlovat to, co nechápete ne vás vodit za ručičku jako nějaká učitelka na Základce..." odvětila jsem klidně a pozorovala reakci třídy. Zatím ticho nad pěšinou. To je dobře nebo špatně? Poprvé jsem si nebyla jistá tím, jak někdo reaguje na mé chování. Byl to nepěkný pocit.

,,Hodina trvá padesát pět minut. Je to podle mě strašně málo, když navíc vezmu v úvahu to, že hodiny matematiky budeme mít v týdnu jen dvě. V matematice jste nejvíce pozadu, tudíž si dvě hodiny vyslouží. Další dvě hodiny budou chemie, jelikož v nich budu dělat dost pokusů, které zaberou nějaký čas, který téměř nemáme. Přírodopis a fyzika bude muset ostrouhat." odvětila jsem. ,,Pokud nebudete učivo zvládat, budu ochotná obětovat svůj čas v odpolední přestávce na doučování, ale jen za předpokladu, že to budete myslet vážně. Nějaké dotazy?" zeptala jsem se.

,,Na co se takové kraviny učíme?" zeptal se jeden z Romanovi družiny. Donutila jsem se na to nereagovat.

,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se klidně.

,,David Sandal. Z rodu Vlků." odvětil pyšně David. Pobaveně jsem se na něj podívala.

,,Dobrá. Sice nejsme v českém jazyce ale chci po tobě třístránkové (formát strany A4, popsané oboustranně) pojednání o důležitosti základního vzdělání a chci po tobě pět příkladů lidí, kteří ho nezískaly a nejsou v řadách Lovců. Co se s nimi stalo, jak si žijí, co dělají, popřípadě v kolika letech zemřeli. Pokud referát nedoneseš, domluvím se s tvým učitelem českého jazyka na zvláštním trestu a s Radou na omezeném přísunu Melu. Rozumíme si?" zeptala jsem se sladce. David zbledl a ohromeně se na mě podíval.

,,To neuděláš." ozval se přiškrceným hlasem.

,,Jsem učitelka. Můžu." odvětila jsem sladce. ,,A vyprošovala bych si, aby jsi mi vykal, jakožto své učitelce, která chce pro tebe jen to nejlepší." zářivě jsem se usmívala naprosto nevinným úsměvem.

,,Ale..." David zmlkl. Ohromeně na mě zíral a pak se nevěřícně rozhlédl. Jeho takzvaní kamarádi se mu vyhýbali pohledem, dokonce i Roman se zarytě díval do nových učebnic (kterou si "šetrně" vypůjčil od souseda, který učebnici měl) a na první pohled znuděně jimi listoval. David se zarazil a celý povadl. Vzdal se.

,,Další dotaz?" zeptala jsem se. Přihlásila se Darina.

,,Co když jsou někteří v učivu napřed?" zeptala se a znechuceně přelétla Davida pohledem. Ten se zmateně a nejistě probíral učebnicemi (které získal po Romanově příkladu) a ignoroval jak posměšky, tak jakékoliv pokusy na navázání komunikace.

,,O tom jsem chtěla mluvit. Třída se rozdělí na tři skupiny. Na ty, kdo se učit nechtějí, ale musí. Na ty, kdo se učit chtějí, ale jsou na úrovni, kde Alena přestala. A na skupinu, která je na úrovni střední školy..." odvětila jsem. Darina se spokojeně pousmála a vítězoslavně se opřela do židle. Popadla jsem ze stolu nakopírovaný seznam věcí, které budou potřebovat.

,,Toto jsou nezbytné věci, které musí mít každý. Lepším žákům pak dodatečně dám seznam věcí, které si koupí navíc." odříkávala jsem, když jsem seznam rozdávala.

,,Byla bych ráda, kdybych mohla v klidu učit. Jsem stejně stará nebo mladší než vy proto vím, jak dokážou být hodiny nudné. Budu se je snažit trochu zlehčit a podávat učivo tak, aby jste neusínali s otevřenýma očima, ale u některých látek to prostě nejde. Snažila jsem se některá učiva úplně vypustit, jelikož vím, že některým to vážně bude k ničemu, ale některé základy stejně dají zabrat. Čím více mě budete štvát, tím tvrdší na vás budu a budu od vás vyžadovat takové výsledky, které budou  přímoúměrné tomu, jak kdo bude dávat pozor a vyrušovat. Skvělé, zabili jsme dvacet minut kecáním a nicneděláním. Teď bych vás poprosila, aby jste si sedli tak, jak jsem vám to popsala. V řadě u okna ti, kdo se nechtějí učit, prostřední řada ti, kteří aspoň základy chtějí znát a řada u dveří jsou ti, co jsou v učivu napřed. Pohyb!" pozorovala jsem hemžení těl, která si přesedávala. Otočila jsem se k tabuli a začala psát různé látky od nejlehčího po to nejtěžší, co jsem si trumfla této třídě dát. Myslím, že jsem nezačala nejhůře, ale David mi ukázal, jak těžké to bude. Jakmile se ostatní otřepou z toho šoku, začnou být drzí a nebudou je zajímat ani tresty. Mou noční můrou bylo, že nebudou plnit trestné úkoly, které jim zadám ani za podmínkou, že jim odeberou Mel. Pokud to ale dojde až tady, ukáže se, že jsem vážně učitelka nanic a Rada mě bude muset vyměnit...

..........

Hodina skončila dříve, než jsem čekala. Začala jsem matematikou, jelikož těchto hodin bude opravdu nedostatek. Jelikož většina neměla sešity, volala jsem každého k tabuli a dávala jim příklady podle toho, co mi řekli, že bylo poslední naučené učivo. Ostatním jsem rozdala papíry, na které si měli psát poznámky, ale udělala to jen hrstka. Erik si nic také nezapisoval a já přemýšlela proč. Podezírala jsem firmu Roman s.r.o. , že mi v tomto ohledu lže a podává učivo lehčí, než se učili, ale nechala jsem to plavat. Hodinu jsem zaplnila tím že jsem podle učební osnovy postupovala od lehčích učiv k těžším a odhadovala inteligenci jednotlivých žáků. Na tomto sledování jsem je také přesazovala. Řada u okna se pomalu, ale jistě vylidňovala zato v řadě u dvěří bylo více než šest lidí. Mezi nimi i Erik.

Když přišel k tabuli a vyčkávavě se na mě podíval, nejistěji než obvykle jsem se zeptala, co vše umí. Odvětil, že skončil s učivem, které se bere na vysoké a podával to způsobem, který svědčil o tom, že tomu vážně rozumí. Začala jsem s ním na to téma debatovat (vyhýbala jsem se mu pohledem což je u mě opravdu neobvyklé...) až jsem se dopracovala k tomu, že Erik umí kompletně vše, co umím já. Nemyslím si, že by se mnou Erik flirtoval před celou třídou, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že si mě Erik prohlížel pozorněji, než bylo nutné. Nebo už jsem paranoidní. Nebo jen natolik láskychtivá, že mám vidiny... S povzdechem jsem tedy Erikovi na tabuli dávala ne příklady, ale chytáky a vyjímky z pravidla. Až jsem na jednu drobnost narazila a chytila se jí jak topící se stébla. Naložila jsem mu, aby si dokoupil knihy, kde se toto téma podrobně probírá a s povzdechem ho poslala pryč. Erik se při odchodu od tabule pobaveně a možná i vítězně usmíval. Než příklad vyřešil, museli jsme dvakrát mazat tabuli navzdory tomu, že Erik psal drobným, úsporným písmem. Ostatní ve třídě, i s Darinou, která byla nejchytřejší, na nás jen zírali. Roman a jeho kamarádíčci nepokrytě hrály karty a zívali.

Pořád se mi ještě nechtělo věřit, že zvládám čtyřicet lidí, ale vypadalo to tak. Když zazvonilo, právě Roman podtrhoval svůj výsedek. S nelibostí jsem zjístila, že není zas tak velý tupec a chápe důležitost vzdělání, proto jsem ho jen s neochotou zařazovala do skupiny u dveří. Podle mě mu rodiče zařídili domácího učitele, jinak mě nenapadalo logické vysvětlení toho, jak to, že mnoho chytřejších žáků bylo v řadě uprostřed. Mezi nimi například nebo Daniela nebo líny, ale velmi chytrý Simon.

Nováčci (né všichni, ale většina) jakmile Láďa ohlásil, že je 8:00 se zvedali a doslova chtěli prchnout, když jsem je zarazila.

,,Pokud vám zítra a pozítří nějaké věci ze seznamu budou chybět, budu to tolerovat jako nedostatek času, ale třetí den ode dneška budete mít vše v pořádku..." odvětila jsem klidně.

,,Nebo co?" zeptal se drze Roman mezi dveřmi a ušklíbal se na mě. Všichni nás sledovali. Teď se uvidí, jestli si ze mě nakonec budou všichni moct utahovat nebo ne.

,,Neřekla jsem žádné NEBO, pane Císař." odvětila jsem sladce. ,,Byla to jen slušná prosba." pousmála jsem se a věnovala se papírům na svém stole. Celým postojem těla jsem dávala najevo, že Romana naproto ignoruju a neberu ho na vědomí. Roman mezi dveřmi se na mě nepěkně zamračil a chtěl něco říct. Čekala jsem to. Bohužel Roman pochopil, že kdyby něco opravdu řekl, tak by v podstatě prohrál. Musel mě nechat napokoji, jinak by vypadal jako nevychovaný, nevyspělý fracek. To jsem chtěla, chtěla jsem všechny takzvané frajírky ukázat ve světle malých spratků tak, aby si to ostatní uvědomovali a opovrhovali jimi. Protože kdyby je podporovali, jde nějaké učení do háje a nezvládl by je ani ten nejlepší učitel. Roman naštvaně odešel, cestou na mě metal jednu kledbu za druhou. Povzdechla jsem si. Teď mě čeká třída od 12 do 14 let. A pak od 8 do jedenácti let (na tu jsem se těšila nejvíce, protože tam budu mít možnost dohnat vzdělání tak, aby to odpovídalo učebnímu plánu a navíc jsem pochybovala, že tak malé děti by si ze mě mohli utahovat.). Nakonec budu mít volno, ale místo toho budu muset vypilovat učební osnovu podle nových učebnic, muset si udělat seznam žáků a obecné charakteristiky k nim, připravit si učivo na další hodiny, a samozřejmě si zjístit učivo dvou hodin, které jsem zameškala svým vlastním vyučováním.

Štvalo mě to. Kvůli ostatním budu muset obětovat svůj čas a zameškávat hodiny, které se budu muset ve svém volném času doučit. A to vše jen proto, protože jsem vrátila Romanovi pomyslnou facku, kterou mi dal a nenastavila druhou tvář. Chtělo se mi řvát. Místo toho jsem jen stiskla pevně rty a čekala. Erik se na mě mezi dveřmi podíval, odcházel jako poslední, a vypadalo to, jako by chtěl něco říct. Měl na tváři křídu a já měla strašnou chuť mu tu šmouhu utřít. Doslova jsem ztuhla a zírala na něj. Než jsem se k tomu ale rozhoupala, Erik zmizel za rohem. Věnoval mi jen jeden krátký, sebejistý úsměv. Zřejmě už se sebral. Opřela jsem se o katedru a zhluboka dýchala. Měla jsem podezření ohledně toho, co k Erikovi cítím. Já jsem nechtěla nic cítit. Bylo to zbytečné. Přinášelo to jen bolest. Otec, matka...

Po chvíli se začali trousit první žáci od 12 do 14 let. Překvapeně se na mě dívali a pak se začali spokojeně ušklíbat. V těch svých hlavičkách určitě už plánovali, jak mě ztrapnit. Nepěkně jsem jim úsměv vrátila. Pokud mě budou štvát, vrátím jim to a to minimálně stonásobně. Protože nebudu kvůli malým zmetkům zbytečně utrácet svůj čas. Když už budu muset, tak budu učit a to pořádně. Jinak to ani neumím. Jinak to ani udělat nemůžu. Jinak bych to nebyla já. Jinak bych musela sebe samou opovrhovat. A to rozhodně nechci...

Dveře se zavřely a začala další hodina.

,,Jsem vaše nová učitelka a..." odříkávala jsem se sebejistým úsměvem a pokračovala k předem nachystanému proslovu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 10. faire 30. 08. 2010 - 15:29
RE(2x): VST: Část 10. moira 30. 08. 2010 - 16:24
RE: VST: Část 10. alice c. 30. 08. 2010 - 16:00
RE(2x): VST: Část 10. moira 30. 08. 2010 - 16:26
RE: VST: Část 10. kuci 31. 08. 2010 - 00:35
RE(2x): VST: Část 10. moira 31. 08. 2010 - 15:21
RE(3x): VST: Část 10. moira 01. 09. 2010 - 10:02
RE: VST: Část 10. ronnie 08. 10. 2011 - 14:02