Padlá 9

23. srpen 2010 | 12.02 |

Pro jednu nedočkavou dámu, co tak miluje tuto povídku... :)) m.

9. kapitola: Deník

Ta jedna kráva blbá! Proč mě jenom neposlechla?! Elen chňapla po dřevěnem prstýnku a stalo se to, čeho jsem se obávala.

Prstýnek se nezačal měnit v Kosu, ale stala se z něj změť drátů, které začaly Elen napadat. Elen přidušeně zaklela a chtěla to odhodit, dráty se jí však zamotaly okolo ruky a zařízly se do masa. Vytryskla krev a Elen překvapeně zasyčela. Koule drátů začala rotovat rychleji a rychleji, dráty začaly Elen způsobovat čím dál více šrámů, ale Elen jako by to nevnímala, zarývala ruce do té koule a snažila se jí nějak zneškodnit. Nějaké dráty se jí zaryly až téměř ke kosti a Elen celá ztuhla bolestí. Ale nepřestala bojovat... teď už to však vypadalo, že se spíše brání. Hned nato jeden obzvláště silný drát přetáhl Elen po ohryzku a ta spadla na zem a svíjela se v křeči. Měla jsem dojem, že nemůže dýchat. Po chvilce se Elen sebrala a snažila si klubko drátů z ruky servat, ale dráty se jí jen zarývaly hlouběji do masa a způsobily ještě větší krvácení. Dráty od krve byly svým způsobem uklidňující. Už nevypadaly jako stříbrná smrt. Jen jako krvavá pomsta. Musela jsem se tomu ušklíbnout. Elen jsem vůbec nelitovala. Zvráceně jsem jí to přála. Nějakým způsobem jsem věděla, že se tohle stane. Nebylo právě toto důvodem, proč jsem ten prstýnek nechala bez povšimnutí ležet? ta myšlenka mě trochu znepokojila. Že bych byla až tak chladnokrevná mrcha?

Zamyšleně jsem se na výjev přede mnou dívala. Elen už přestala kouli více dráždit a ustupovala od ní. Když se jí koule držela jako klíště, snažila se jí odhodit, ale dráty se jí opětovně zaryly do masa a více se k ní přimkly. Elen začala vypadat vyděšeně. Panicky se začala bránit ještě usilovněji a silněji, čímž si však způsobovala větší bolest. Napadlo mě, že kdyby se Elen přestala bránit, koule by jí nechala na pokoji. Protože Kosa jí jen chtěla potrestat za to, že si jí chtěla bez dovolení vzít. Ale Elen si kosu poštvala proti sobě tím, že jí chtěla zkrotit.

Elen ležela na zemi a na další a další útoky Kosy reagovala jen neznatelným trhnutím. Vypadala, že mele z posledního. Přesto jsem musela obdivně hvízdnout nad tím, že Elen ani jednou nevykřikla. Už jen tím u mě v žebříčku stoupla o pár příček, přestože jsem jí nesnášela.

Dost! rozkázala jsem v duchu. Elen byla na pokraji sil a ještě chvíli a možná by se už nedokázala sebrat. A to by mi Gab neodpustil. Dráty zamrzly a pak od Elen doslova odpadly. Zamrkala jsem. Stačila jedna myšlenka a to vše by se nestalo? K Elen rychlým krokem přišel Igor a kontroloval rozsáhlost zranění. Dráty se líně měnily zpět na koule a po chvilce na zemi jako napůl mrtvé ptáče, ležel dřevěný prstýnek se třemi železnými koulemi na stříbrných řetízcích. Jediný rozdíl byl v tom, že se prsten skvěl Eleninou krví. Donutila jsem se od prstenu odpoutat pohled a koukla se na Elen.

Ležela v kaluži krve a Igor (na sobě neměl ani kaičku její krve, přestože jsem si jistá, že v té louži klečel) se tvářil rozmrzele.

,,Jak jí je?" zeptal se Levap. Igor něco zavrčel a šel do koutu učebny. Slyšela jsem, jak něco roztržitě hledá.

,,Proč tu krev nevsaje?" zeptala jsem se. Strach, který jsem z Elen měla, když jsem jí viděla v její upíří podobě, se mi zdál tak vzdálený a neuvěřitelný. Jako pozůstatek noční můry, na kterou vzpomínáme za odpoledního sluníčka, které vás hřeje na tváři.

,,Asi je i na to moc slabá..." šeptl roztřeseně Oel a já pevně sevřela ruce v pěsti. Moc slabá...

Prudce jsem se otočila pryč od Elen a zase se začala věnovat deníku. Vzala jsem pero, otevřela kalamář a podívala se do sešitu, který mi přinesl Oel. Zamyšleně jsem to začala opisovat. Bylo to zaklínadlo - prokletí.

Kdo bez mého dovolení otevře deník, tak...

a teď jsem měla vybrat trest. Něco na tom prokletí mi ale nesedělo. Byly v tom "díry". Přelétla jsem nově popsanou stránku pohledem. A začala do úhledných řádků nějaké drobnosti dopisovat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem nad jednu mezeru začala psát slova, a dvě věty, mezi které jsem slovíčka vpisovala, se posunovala a tvořila tak místo na dopisování. Neuvěřitelně mě to pobavilo a okouzlilo. Ale začala jsem pracovat.

Kdo nahlédne a bude číst bez mého dovolení deník... Kdo mi bude chtít ukrást deník... kdo jej bude chtít kouzlem ošálit... kdo jej bude chtít kouzlem ukrást... kdo ho bude chtít zničit...

a tak dále. Bavilo mě to více, než jsem tušila. Když jsem "zalátala všechny díry", pustila jsem se do vymýšlení trestu. Koutkem mysli jsem vnímala, jak se Igor vrátil z toho kuta místnosti a opět došel k Elen, kterou hned nato posypal jakýmsi černým práškem. Z Elen se začalo kouřit a pokud jsem to dobře postřehla, rány se jí hojily. Moc mě to nezajímalo a dále jsem se věnovala deníku a trestu. Nakonec mě osvítila myšlenka, že s jednoduchostí nejdál dojdeš.

Ten někdo, kdo něco z toho, co jsem popsala poruší, se propadne do té nejčernější tmy Pekla a tam ho budou mučit ti nejhorší z nás, jeho noční můry, dokud se ke svému deníku nedostanu.

Tečka. Odfrkla jsem si a opřela se o lokty, které jsem si založila na kolenou. Ten trest se mi líbil. Jednoduchý, ale účinný. Koukla jsem se na dopsané kouzlo a přemýšlela. Něco mě napadlo. Jakou mocí bude deník držet vetřelce ve tmě? Mou mocí? A co když ten někdo bude silnější než já? Nebo jich bude více? Váhavě jsem namočila pero do kalamáře a přiložila ho na list papíru.

Síla na uvěznění a spoutání vetřelce, moc na ochranu a pečetění deníku proti vetřelci se bude brát ze zásob sil toho, kdo mi bude chtít uškodit (vetřelce).

Když jsem dopsala poslední písmeno a napsala tečku, ovanula mě moc. Zhluboka jsem se nadechla a cítila v konečcích prstů ruky mravenčení. Byla jsem najednou tak... šťastná! Cítila jsem náznaky vzrušení z toho, že se vážně učím magii. Bylo to znamení, že... že už nebudu bezmocná. Být bezmocná byla vždy má nejhorší noční můra. Na tváři mi vyrost úsměv.

Podívala jsem se na své ruce a viděla, že jsou celé od inkoustu. Zaklela jsem. Jestli mám i obličej zamazaný, tak musím vypadat "přenádherně". Pak jsem se ale zasmála. No a co, že jsem ušpiněná. Jsem přece jen dítě!! Koukla jsem se na deník a znovu mě pobavilo, že na něm není ani šmouha navíc, která tam být nemá. Narozdíl ode mě. Jak jsem to dokázala? Deník vše, co jsem udělala špatně, prostě odsál. Chytrá věcička.

Otočila jsem v sešitu od Oela další stránku. Podmanění deníku. Musela jsem opisovat sáhodlouhé kouzlo, jehož pointou bylo, že deník mi prostě bude podřízený a nebude mi dělat "naschvály" typu: Nemůžu najít určité kouzlo, půlka kouzla chybí, kouzlo je tak rozmazané, že nejde přečíst apod. A měla jsem se podepsat krví. U tohoto jsem se zarazila. Doteď jsem se bavila tím, že jsem to sáhodlouhé kouzlo ještě prodlužovala dalšími drobnostmi, které mi dělali škodolibou radost a navíc dopilovávali mou naprostou kontrolu nad deníkem. Toto mě zchladilo. Přece jen jsem... ještě napůl stále... anděl. A Ohnivý by mou krev chtěli, jakožto krev anděla, ne? Znejistěla jsem a nevěděla, co dělat. Krev. Má krev. Krev anděla, pro Ohnivé jako dar jícna Pekla. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních. Vědí, co se mi děje v hlavě? Podívala jsem se na svou ruku a pak na deník.

Je tam přeci to první kouzlo! To by mělo Ohnivé od mého deníku i kouzel i krve držet dále, ne? Ale co když kouzlo selže? Co když, přestože jsem tam nalíčila všechny ty kločky a pasti, se někdo až k deníku dostane? Pohledy ostatních mě v zádech doslova pálily, ale já věděla, že když se otočím, nikdo se na mě dívat nebude. Byla jsem jen paranoidní? Nebo opravdu na mě zírají a čekají, co udělám? Rozbolela mě hlava. Proto jsem udělala to, co se mi zdálo jako nejjednodušší. Vklouzla jsem do role, kterou mi Gab přikázal a opět jí využila ve svůj prospěch.

,,Já se nebudu řezat ani píchat!!" vyjekla jsem.

,,To musíš, neboj se." ozval se ten, co seděl naproti mě. Levap. Zdálo se mi to, nebo to řekl.. mile? Mile? Počkat, co se to děje?

,,Igore, mistře.." začala jsem podlézavě. ,,Nemůžu udělat něco jíného méně... krvavého?" zeptala jsem se a roztomile jsem se uculila.

,,Deník potřebuje volt. Myslím, že by stačily vlasy nebokousek kůže, ale krev je nejspolehliější. Deník by ty dva předchozí nemusel přijmout, jelikož se do něj... nevpije, pokud chápeš, jak to myslím." odvětil Igor tiše a vyhýbal se mi pohledem. Teď vážně, co se děje? Rozhlédla jsem se, ale nikdo se na mě nepodíval, pokud nepočítám Levapa, který se na mě podlézavě usmíval.

,,Mistře se mi líbí, asi si tak nechám říkat..." šeptl Igor tak tiše, že jsem ho téměř nezaslechla  to sedím přímo vedle něj. Zmateně jsem se na něj otočila a viděla, že se mu oči potahují zvláštní mázdrou. Zvedla jsem se a přišla k Igorovi blíže. Zmateně jsem nakrčila obočí a přiblížila svůj obličej k Igorovému.

,,Igore?" zeptala jsem se nejistě. Igorova víčka poklesla a zavíraly se mu oči. Celý se najednou uvolnil a vypadal, že co nevidět se svalí na zem.

,,Igore!" křikla jsem ostře a vrazila mu facku. Igor se zapotácel a zmateně se chytil za tvář. Pak ode mě ustoupil a měřil si mě zvláštním pohledem. Rozhlédla jsem se. Už zase se na mě upíraly všechny pohledy.

,,No co, vypadal, že co nevidět omdlí!" bránila jsem se. Nabručeně jsem si sedla zpět do obložení mých věcí a zase se věnovala deníku.

,,Kdybych tam chtěla dát kůži, musím se taky říznout..." mumlala jsem si pro sebe nespokojeně.

,,Nedělej ze sebe neviňátko, ano?" zavrčel Igor a mě se ulevilo. Aspoň něco je správně. Koutkem oka jsem na něj pohlédla. Vypadal strašně unaveně a mnul si spánky. Zachytila jsem Levapův pohled a když on zachytil ten můj tázavý, ukázal na Elen, jako by se tím vše vysvětlovalo. Mě trvalo nějakou chvilku, než mi to došlo. Proto byl Igor tak malátný! Protože vyléčil Elen! Co ti dva spolu asi mají? Protože pochybuju, že by se Igor tak vysílil, kdyby mu na Elen nezáleželo...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 9 nyx* 23. 08. 2010 - 17:10
RE(2x): Padlá 9 moira 24. 08. 2010 - 09:50
RE: Padlá 9 calen 23. 08. 2010 - 19:28
RE(2x): Padlá 9 moira 24. 08. 2010 - 09:51
RE: Padlá 9 kanojo 26. 08. 2010 - 10:57
RE(2x): Padlá 9 moira 30. 08. 2010 - 14:10