VST: Část 13.

17. září 2010 | 19.31 |

*Dělám menší aktualizaci povídky VNN a toto je jedna z mála věcí (vlastně bych řekla, že jediná) která se výrazně odlišuje od originálu. Předtím Liam Meye nikdy nic nesliboval, teď jí v 21. kapitole (VNN) dal slib, že jí neublíží, proto, aby jí uklidnil. Jen pro zajímavost a aby jste nebyli zmatení... :)) m.

Přísahy a sliby

,,Jak jsi mě vlastně našel?" zeptala jsem zvědavě Erika. To mě opravdu zajímalo, přeci jen jsem se po městě potulovala dost dlouho na to, aby to zmátlo i špičkového stopaře. A právě to, že mě Erik našel ve městě, bylo tak zarážející. Mrštně jsem se proplétala mezi křovisky lesa. Byli jsme už jen kousek od Základny. Erik mlčel a nevypadalo to, že by se rozpovídal, tak jsem mírně zrychlila a vklouzla nenuceně před něj. Pak jsem mu zastoupila cestu a donutila ho zastavit. O krok jsem ustoupila, jelikož jsme stáli moc blízko. Erik se na mě neproniknutelně díval a pak si povzdechl. Bylo na něm dobře vidět, že to, k čemu se chytá, je mu silně proti srsti.

,,Zní to neuvěřitelně a možná trochu divně, ale myslím, že máme nějaké spojení." odvětil Erik velmi tiše a já málem spadla na zadek. Cože to řekl?! Navíc mi Erik nepřipadal jako ten typ chlápka, co řekne něco takového jen do vzduchu. Vypadá to, že to myslí vážně, leze mu to na nervy nebo je v koncích, když se mi svěřuje.

,,Co-že?" dostala jsem ze sebe překvapeně. Že já se na něco ptala.

,,Myslíš snad, že já se o své vůli dobrovolně toulám po nocích po městě a hledám zatoulaná děvčata?!" téměř zavrčel Erik a vypadal strašně unaveně. Zakryl si rukou oči a opřel se o strom vedle sebe. Já se donutila zavřít pusu.

,,Máš k tomu nějaký... důkaz? Je tu něco, co by to spojení vyvolalo? Je tu něco, co tvou doměnku potvrzuje?" vychrlila jsem ze sebe a pak se zarazila. JÁ přeci mám něco, co tu doměnku potvrzuje. Nejvyšší čas, abych šla s pravdou ven a Erikovi o prstenu řekla. Lepší příležitost určitě už nebudu mít. Ale Erik mě předběhl.

,,Já... jakmile jsem vyšel ven ze Základny, přesně jsem věděl, kde jsi. Stačilo se jen soustředit a já věděl, že tě určitě najdu. Cítil jsem, že jsi... v nebezpečí a nedokázal jsem odolávat nutkání najít tě. Věř mi, kdybych věděl, jak to spojení zrušit, už by se stalo." odsekl Erik a já se zarazila. Erik mě přišel... zachránit? Toto zjištění mě umlčelo. Nějakou chvíli jsme se s Erikem přeměřovali... já neschopná cokoliv říct, oněmělá ohromením a Erik viditelně nadmíru podrážděný a uštvaný. Kdybych se nechovala jako idiot a hned řekla Erikovi o prstenu, už dávno bych to měla z krku. Jenže já tam stála jak solnej sloup a než se odhodlala k tomu, co jsem chtěla říct, šance mi utekla.

,,Eriku, mám tvůj..." nestihla jsem to říct. Zaslechla jsem hlas, který jsem znala. A zaklela jsem. Zdá se, že má ochránkyně už mě hledá...

,,Počkej tady.

.." odvětila jsem a otočila se směrem k Základně, která nebyla ani deset metrů daleko. Díky Erikovi nás nikdo nechytil. Znal pasti okolo Základny a pověděl mi i nové rozmístění hlídek. Každé pondělí před večeří se vyměňují stráže, i když to tak v starém rozvrhu nebylo. Kdyby nebyl se mnou a neupozornil mě na novou hlídku, šla bych najistotu rovnou do náruče hlídačů. Napadlo mě, odkud to (že se každé pondělí mění hlídky) Erik ví a když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem tam to, co bych zřejmě zahlédla ve svých vlastních očích. Ani jednomu z nás nedělají pravidla zrovna velkou hlavu. A předpisy jsou přeci proto, aby se porušovaly!

,,Proč?" zeptal se Erik. Byl viditelně rád změnou tématu. Že by přeslechl ten hlas v dálce bylo nepravděpodobné, proto jsem usoudila, že Gabrielu nezná a neví, co dokáže.

,,Mám tam uvítací výbor.." zavrčela jsem naštvaně. Erik se na mě zmateně podíval. Byla jsem ráda, že se ke mě nechová arogantně, jako ke všem ostatním. Byla jsem ráda, že mám zase přítele. Sice mě až neskutečně přitahoval, ale to se dalo zvládnout, když jsme od sebe měli dostatečný odstup. Slovo DOSTATEČNÝ bych měla asi zdůraznit.

Nepočkala jsem na to, co odpoví a rychlým krokem překonala vzdálenost od lesíku ke schodům do Základny. Gabriela už tam na mě čekala.

,,Co si myslíš, že děláš?! Co kdyby tě někdo z Temných dostal?" zasyčela na mě Gabriela a vrátný nás zvědavě pozoroval.

,,Gabrielo... jsem v pořádku..." šeptla jsem důrazně.

,,To cítím! Lov skřetů?! Jsi šílená? Co kdyby jich bylo více? Ani TY se nedokážeš ubránit přesile..." Gabrtiela mě chytila za ramena a zatřásla mnou.

,,Gabrielo! Uklidni se... jsem v pořádku..." šeptla jsem tiše a ucítila, jak se najednou těsně za mnou něco protáhlo. Usoudila jsem, ale že to byl jen průvan jelikož jsem nic neviděla.

,,Ještě jednou utečeš, Marie, a slibuji, že..." co mi chtěla Věštkyně slíbit, to nevím, jelikož jsem najednou pocítila prudký příval zuřivosti a věděla, že to je Liam. Ne. To snad ne... ne tady... !!

Ano. Liam to udělal. Tady, přede všemi a hlavně Gabriele na očích. Aspoň jsem věděla, že se mi nezdálo, že se mi někdo protáhl za zády. Byl to určitě Erik.

Můj stín mnou trhl do strany a prudce dopředu, až jsem spadla na všechny čtyři na zem. Dost! křičela jsem na Liama v duchu. Nereagoval, spíše jako by ho má slova ještě posílila a on mnou smýkl po zemi tak silně, až jsem se projela po podlaze a tvrdě narazila na zeď. Dokonce opadla nějaká omítka, ale já to nevnímala. Zvedla jsem se na všechny čtyři a vzteky se třásla. Byla jsem z toho nárazu sice mírně omámená, ale to rychle vyprchávalo. Už velice dávno jsem se naučila zkroutit se tak, aby náraz či dopad byl co nejméně bolestivý. A měl co nejmenší následky.

,,Pokud okamžitě nepřestaneš, přísahám, udělám to!" křikla jsem na nejvyšší míru naštvaně. Vzduch se okamžitě ochladil o snad deset stupňů. Od pusy mi začali jít obláčky páry. Zachvěla jsem se. Zuřivost, s jakou se Liam prezentoval, byla téměř hmatatelná. Byl to potlačovaný hlas. Byly to pocity, které v sobě tak dlouho potlačoval, kvůli mě... Do očí se mi draly slzy. Podlomila se pode mnou kolena a já padla na zem.

,,Co se to děje?!" křikla Gabriela otázku, ale já věděla, že se ptá na něco jiného. Ty ho neovládáš?! by nejspíše na mě s radostí křikla, ale před vrátným nemůže. Zděšeně jsem vrtěla hlavou a v Gabrieliných očích nebyla škodolibost a zadostiučinění, jak jsem tak napůl čekala, ale jen podráždění, zlost a únava. A možná trochu strach. Stín se natahoval do chodby. Vrhla jsem tam pohled. Nikdo tam nebyl, ale Liam tam nejspíše Erika vycítil. Musel se stát neviditelným. Proč mě to taky nenapadlo?

,,Uteč..." šeptla jsem.

,,Nenechám tě tu!" namítla Gabriela a já se k ní překvapeně otočila. Mluvila jsem k Erikovi, jestli tam vůbec byl, a na Věštkyni úplně zapomněla. Chtěla jsem něco říct, když...

V tom mě začala opouštět síla. Liam ze mě čerpal. Což mě ohromilo a vyděsilo. Už dlouho, tak dlouho ze mě nepil, že jsem málem zapomněla, jaký je to nádherný pocit. Šířilo se mnou najednou teplo i chlad. Věděla, jsem, že to teplo si jen představuju, ale nemohla jsem se toho zbavit. Cítila jsem Liamovy ruce na bocích a tu racionální část mysli napadlo, jak to, že ochrany Liama ještě neodnesly za své hranice. Pak jsem to uslyšela. Nejdříve uši rvoucí sténání a skřípání, pak zvuk, jako když se tříští sklo a teče voda zároveň. Ochrana praskla. Ochrana praskla kvůli tomu, jak je Liam silný. V koutku duše jsem byla pyšná na to, jak je můj duch silný. V dalším koutku duše jsem byla zděšená tím, co se kvůli mě děje. A pak tu byla samozřejmě ta část duše, která bylo vše jedno, hlavně když je Liam se mnou. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a napůl nepřítomně se usmívala. Liamovo tělo začínalo být teplé, což znamenalo, že je něco špatně. Protože já jsem studenější než Liam. A to mohlo znamenat jen jedno. Liam mě vysával přesmíru nebo... umírám. Ne! Slíbil, že mě nezabije! Říkaj, že mě má rád! Cítila jsem, jak mi něco na levé ruce téměř žhne. Bolelo to. Koutkem oka jse viděla, jak Erikův prsten září zvláštním světlem. Vlastně to nebylo světlo. Spíše, jako by ta... "zář" světlo pohlcovala. Ale ani prsten nebyl dostatečně zajímavý, aby mou pozornost odpoutal od ducha. Zavřela jsem oči a nechala se unášet Liamovou silou.

Nevím po jak dlouhé době, ale líně jsem otevřela oči. A uviděla něco, co jsem vidět nechtěla. Přede mnou stál Erik a zaujatě se dával mě za rameno. Cítila jsem, jak se Liam třese. Má tak hmotné tělo... napadlo mě. Pak mi došlo proč. Protože mě zabíjí. Snažila jsem se podívat za Erika, ale zrak jsem měla rozmazaný, viděla jsem za ním jen tmavé stíny. Po chvilce jsem rozeznávala jen Erikův obličej. Tvářil se rozpolceně a... nejistě.

,,Liame..." šeptla jsem. Duch si mě pomalu otočil k sobě a podíval se mi do očí. Ty jeho krásně prokvétaly stříbrem. Byl tak nádherný. Dokonalý. A mrtvý. Avšak živější než já. Usmál se na mě a přes rameno mi vrhl pohled, který jse nedokázala rozeznat. Snat majetnický. Chtěla jsem duchovi říct, ať toho nechá, připomenout mu, co mi slíbil a hlavně jsem chtěla říct, že nechci umřít. Ale Liam mě předběhl. Sklonil se ke mě a políbil mě. Ucítila jsem mráz a chlad. Teď jsem to věděla určitě... umírala jsem. Liamovy téměř horké opaže mě objímaly. Tiskl si mě k sobě a já se nechala. Dokonce jsem mu nejistě položila ruku na tvář a rameno.

Slíbil jsi to... pamatuješ? poslala jsem mu v mysli myšlenku. Slíbil jsi, že mi neublížíš... ta vzpomínka byla tak strašně krásně hořká, když jsem si uvědomila, že mě můj drahý duch vysává do poslední kapičky života.*

Já tě ale chráním... ! namítl Duch. Snažila jsem se ho odstrčit, ale byla jsem na to moc slabá.

,,Liame... ne... slíbil jsi... nechci zemřít..." šeptala jsem a zmítala se. Liam se mi smutně díval do očí.

Musíš to pochopit. Ale teď ti to nebude dávat smysl... začal, něco ho však přerušilo.

,,Etavchaz ohejov

soz ju psutor itvolar

ka ohot dod usud

ouvi rejben..."

šeptavý hrdelní hlas pronášel zaklínadl a Liam sebou trhl. Vypadla jsem mu z náručí a skácela se na zem. Ležela jsem na zemi a nemohla se slabostí hýbat. Byla mi tak strašná zima... Až po chvíli mi došlo, že se třesu v zimnici. Svaly se mi stahovaly v jemné křeči.

,,Idazap ot sem sud´joto..."

pokračoval hlas a já rozmazaným zrakem viděla, jak se Liam mračí. Pak Liam natáhl ruku, jenž se mu obalila bílý plamenem. Něco také šeptl a já ztratila pojem o tom, co je nahoře a co dole. Začal boj. Doslova. Dva bílé plameny se srážely a bojovali mezi sebou. Cítila jsem se tak slabá... Udržet oči otevřené a pozorovat alespoň ty dvě postavy takový kousek ode mě bylo namáhavé, lehčí by bylo zavřít oči a spát. Ale to jsem nemohla udělat. Něco uvnitř mi říkalo, ať na to nemyslím ani z legrace.

,,Idazap ot sem sud´joto..."

opakoval hlas a Liam se ušklíbl. Pocítila jsem prudkou závrať, když mě opouštěly poslední síly. Byla jsem úplně vycucnutá. Ještě jeden takový odliv energie a... zastaví se mi srdce. Liam si nevezme sílu, ale život. Zemřu. Bílý Liamův plamen se změnil na černý, stejně jako se před chvilkou změnil bílý plamen toho, co šeptal zaklínadla. Boj chvilku pokračoval, akorát temně černý. Ale já už neměla sílu se dále dívat na ty černé šmouhy. Nevěděla jsem, zda tak ty šmouhy vypadat mají, nebo je to jen můj oslabený zrak. Liam po mě mrskl pohledem a já téměř cítila, jak mi sahá na život, když... vyděšeně podíval nade mě.

Najendou jsem byla opět v něčí náruči. Byla mi tak strašná zima o to větší, že v něčím (snad) ochranném náručí mi bylo teplo. Známá (známá? Zabořila jsem unaveně tvář do něčího ramene a opravdu postřehla známou vůni...) náruč poskytovala teplo a ochranu, schoulila jsem se k tomu tělu. Cítila jsem, že spojení mezi mnou a Liamem slábne. Obklopila mě nespoutaná energie a já veděla, že jí znám. Prsten na ruce už nehřál, jen poklidně zahříval mé studené končetiny. Proudila z něj do mého těla zpět síla. Koukla jsem se nahoru a viděla Erikův soustředěný výraz. Erik.. ?! To on... on ruší spojení mezi mnou a Liamem? pomyslela jsem si otupěle a více se k němu přitiskla. Nepostřehla jsem potěšený úsměv z Erikovy strany.

,,Idazap ot sem sud´joto...!!"

Erik křikl kouzlo tak nečekaně a silně, že jsem sebou trhla. Doteď jsem si vlastně ani neuvědomovala, že on říká ta mumlavá slova. Ale když jsem měla ucho přitisknuté k Erikové hrudi, jaksi se ten detail nedal přehlédnout (či přeslechnout, jak se na to díváte). Uslyšela jsem výkřik, měla jsem pocit, že byl můj a Liamův zároveň a pocítila slabou bolest, která ale nebyla moje. Otočila jsem se.

,,Meye... pomoz mi." šeptl Liam a já na něj uhranutě koukala. Byl.. skutečný. Živý... živý z mého života. Mluvil. Byl. Můj... Duch...

,,Liame..." natáhla jsem k němu ruku, jako malé dítě k matce. Erik sebou trhl a překvapeně se na mě podíval. Pak vzal mou ruku do své a přitiskl mi jí k boku. Mohla jsem se mu vysmeknout. Nechával mi na to dost prostoru. Mohla jsem se Liama dotknout a dát mu poslední zbytky svého života, aby Erika zabil. (Zabil? Ano, zabil...). Aby udělal to, po čem tak prahne. A já to chtěla udělat. Jenže Liam mě chtěl zabít. Erik ne. Erik mě dokonce před Liamem chránil, i když to mělo být naopak. Roztřásla jsem se.

,,Říkal jsi, že mě chráníš! Slíbil jsi, že mi neublížíš!" křikla jsem na ducha a vztekle jsem se třásla. Můj hlas byl chraplavý a postrádal veškerou svou melodičnost. Jako by to ani nebyl můj hlas. I po těch pár slovech jsem se nepěkně rozkašlala, strašně mě škrábalo v krku. Liamovi se v obličeji objevila bolest. Koutkem oka jsem postřehla, jak ho Erik upřeně pozoruje, přestože stále něco mumlavě pronáší.

,,Nevíš, kdo to je!" Liam vypadal téměř zoufale, když mi to říkal.

,,Je to..." Erikovo zaklínání nabralo na síle a Liama přes zaklínadlo nešlo slyšet. Erik dokončil poslední slabiku a rozhostilo se ticho. Hned nato se duch celý v bolesti zkroutil a začal se vytrácet. Ucítila jsem sílící bolest v hrudi. Liam pravděpodobně... umíral. A mě chtěl, snad i nechtěně, stáhnout do hlubin věčnosti sebou.

Meye... Liam vypadal opravdu tak ztracený, zraněý a opuštěný. Podíval se mi do očí a já nemohla říct ne. Znovu jsem nevědomky natáhla ke svému příteli (či bývalému příteli?) ruku, ale Liam už byla daleko. Ztrácel se a bolest v hrudi sílila. Chtěla jsem to udělat. Nechtěla jsem to udělat. Musela jsem to udělat. Točila se mi hlava jak slabostí, tak bolestí.

Chtít... nechtít... a přesto muset...

,,Liame... neodcházej." šeptla jsem z posledních sil a Liam, napůl průhledný a celý rozmazaný, se pousmál. Podíval se mi za rameno a zatvářil se vítězně. Pak zmizel, ale ne tak, jak se to dělo před chvílí. Před chvílí se rozpouštěl... mizel navždy. Teď prostě jen odešel do té své dimenze.

,,Liame, to není všechno." šeptla jsem a věděla, že Liam je blízko a poslouchá. ,,Slíbil jsi a slib jsi porušil. Já taky přísahala, ale přísahu dodržím. Běž pryč. Nevracej se. Nebo jim tě vydám..." šeptala jsem tiše a smutně. Chtěla jsem dodat navždy, ale nedokázala jsem to. Věčnost je moc dlouhá doba... V dálce se ozval zmučený nářek, která se jen vzdáleně podobal tomu nádhernému hlasu ducha.

Meye! trhla jsem sebou, jako bych Liama slyšela mluvit přímo u mého ucha. Duchův hlas byl přerývavý a naléhavý. Vrátím se. Budu tě chránit. Neodháněj mě... šeptl Liam zoufale. Pak jsem se propadla do bezvědomí a více z jeho slov nevnímala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 13. thereskaaaaa 17. 09. 2010 - 21:18
RE(2x): VST: Část 13. moira 17. 09. 2010 - 22:00
RE: VST: Část 13. dara 17. 09. 2010 - 21:35
RE(2x): VST: Část 13. moira 17. 09. 2010 - 22:03
RE: VST: Část 13. isabella 18. 09. 2010 - 09:25
RE(2x): VST: Část 13. moira 18. 09. 2010 - 12:36
RE: VST: Část 13. alice c. 19. 09. 2010 - 12:30
RE: VST: Část 13. isabella 19. 09. 2010 - 19:47
RE(2x): VST: Část 13. moira 22. 09. 2010 - 08:36
RE(3x): VST: Část 13. moira 22. 09. 2010 - 08:38
RE: VST: Část 13. isabella 22. 09. 2010 - 13:43
RE: VST: Část 13. faire 23. 09. 2010 - 14:31
RE: VST: Část 13. ronnie 08. 10. 2011 - 17:12