VST: Část 11.

3. září 2010 | 14.01 |

*Nevyznám se ve zbraních, takže jejich popis a vše, co se jich týče se pokusím elegantně obejít (nazabíjejte mě!! xD). Zbraně (střelné) jsem původně vůbec nechtěla do této povídky tahat, ale přece jen je Meye v jednadvacátém století a bylo by podivné, kdyby Lovci bojovali jen meči a noži, když mají k dispozici pistole, hm? Odpusťte mi mou smělost.. :D

Střelnice

V odpoledním čase jsem doklízela Alenin kabinet. Toužebně jsem si vzpomněla na to, jak jsem si včera slíbila procházku po Praze. Při uklízení stolu jsem ale našla něco, co mi udělalo radost. Alenin zápisník s poznámkami k žákům. Douklízela jsem a zápisník si vzala sebou na oběd.

S nosem zabořeným v zápisníku jsem si sedla ke stolu a nepřítomně ujídala nějakou polévku. Měla jsem mlhavý pocit, že to byl hovězí vývar s nudlemi. Pak mě ale udivilo ticho, které se rozlehlo a zvedla jsem pohled. Erik poklidně seděl a jedl druhé (já ani nevěděla, že u stolu je!) a ja se zmateně rozhlédla. Pak jsem našla příčinu toho ticha. Za mnou stál Představený rady. Koukla jsem se na Erika a naznačila mu, že moc "děkuju" za to, jak mě na tuto drobnost upozornil. Erik se ušklíbl a něco z jeho sebejistoty přešlo na mě. Klidně jsem odložila zápisník (právě jsem se bavila barvitým popisováním toho, jaký vzorný žáček Roman byl, když byl mladší) a k Schmidovi se otočila. Nadzdvihla jsem obočí v otázce. Začínala jsem pociťovat narůstající vztek, když jsem viděla ušklíbajícího se Davida a Vladimíra. Roman se alespoň snažil zatvářit zmateně. Nebo to možná nehrál. Ale spíše ano... Sevřela jsem ruce v pěsti.

,,Jistá část vaší třídy, slečno Černá, si stěžovala na vaše vyučovací metody," začal Schmid a to mi připomnělo, že Roman si ještě nepřišel pro učebnice. ,,Chtěl bych vás formálně požádat, aby jste prosím vás změnila způsob a přístup k..." pokračoval stařík a já uhodila pěstí do stolu. Erik se na mě káravě podíval, protože jsem mu málem převrhla sklenici s pitím. Pohotově jí zachytil dříve, než se rozlila. Jaký je paradox, že Erikův káravý pohled mě zamrzel více, než i nejpřísnější výhružky Aleše Schmida. Málem jsem se tomu zasmála. Štěstí, že já už dopila, protože má sklenka spadla na zem a roztříštila se. Ten zvuk rozbíjejícího se skla mě probral ze zamyšlení. Nehezky jsem zaklela a pak se na nejvyšší míru rozzuřeně otočila k Schmidovi.

,,Já jsem vaší drahocenou Radou určená učitelka přírodních věd. Máte proti mým metodám nějaké výhrady?! Dobrá, tak si najděte jiného učitele. Vy si myslíte, že mě baví učit třídu plnou lidí, kteří jsou ve valné většině starší než ja?! Paní Alena,(Hell opatruj její duši...), byla mizerná učitelka. Nemyslím, že je to jen můj názor a zplundrovala to, co si říká vyučování, zprznila to natolikl, že bude zázrak, když své žáky dokážu něco naučit v určeném čase. Pokud se nechcete ujmout vyučování vy sám, tak se mi, prosím vás, do mých učebních metod nepleťte a už vůbec se nesnažte něco na mém způsobu měnit!! Vydávám na to debilní učení a přípravu můj volný čas, který i tak nemám.

Vy si to možná neuvědomujete, ale taková příprava také není hotová za deset minut.

Navíc se musím doučit zameškané učivo, které kvůli vám,(na mysli mám kvůli vašemu přání a trestu...), zameškané díky vyučování jiných. To ještě vůbec nepočítám to, že další čas mi zabere doučování, které budu muset sřídit, jelikož dvě hodiny matematiky a chemie, a po jedné hodině fyziky a přírodopisu opravdu nestačí. Vypočítejte si to, můj drahý Představený a pak zjístíte jak málo, nebo spíše vůbec, mám volného času. Každé činnosti se musím věnovat minimálně hodinu, většinout to je ale déle.

A navrch jsem ještě Mystička, velitelka svého vlastního týmu lidí, který musím připravit na nedělní Lov. Řekněte mi, zvládl by jste toto vše dělat najednou? Pokud ano, veleráda vám přenechám své místo, pokud ne, tak mě nechtě na pokoji. Děkuji za pozornost." odvětila jsem klidně a dala se do pojídání polévky. Chuděrka, potýkala jsem se s ní jako s nějakým nepřítelem. Schmid byl zrudlý vztekem. Předpokládám, že takové zacházení nezná.

,,Vy... co si to dovolujete?!" napadlo mě, že toto je ohrané klišé zuřícího dědka. Znuděně jsem se na něj podívala, ale jen jsem ten klid hrála. Uvnitř mě bublala zloba.

,,Co si dovoluju? Co si to VY dovolujete ke ! Já lehce uhodím vašeho drahého synovečka a mám trest, který není přímoúměrný tomu, co jsem udělala. Vy si snad myslíte, že jsem nějaký hadr, který si nechá vše líbit?!" můj hlas nabral na hlasitosti. Přestala jsem se ovládat. Prudce jsem se postavila a k Schmidovi se postavila čelem. Byla jsem o hlavu menší, ale přesto jako bych měla navrch. Schmid snad podvědomně o krok ustoupil. Dobrá nálada z vyučování těch drobků (prváků, byly tak roztomilý, když pozorně poslouchali vše, co říkám) zmizela. Sakra!

,,mám také velice vlivné rodiče!" téměř jsem křikla. Třásla jsem se zlostí a také potlačovanou bolestí. Rodiče jsem ROZHODNĚ nechtěla vytahovat, bylo to pro mě bolestné téma, ale teď už necouvnu. Zatla jsem zuby a donutila se říct to, co jsem chtěla, hlasem oproštěným o emoce. Možná až na zlost. A vztek. ,,Můj otec, který zemřel pod tesáky upíra, byl v Radě už v 18ti letech." řekla jsem hrdě. Mrskla jsem pohledem po Erikovy a viděla, že se netváří nijak. Jako by potlačoval nějakou silnou emoci. Snad překvapení a ohromení? Potměšile jsem se usmála. Nebyl to hezký úsměv. ,,Má matka, velice silná Mystička, zasedá v Radě už pětadvacet let. Má babička a její rodina je jednou z neuznávanějších rodin v celosvětovém Loveckém světě. A to ani nepočítám vlivné přátele, které má rodina má. Nesnažte se po mě vézt, jinak vám to budu vracet . Stonásobně!" zavrčela jsem výhružně. Schmid nehl brvou, ale v očích jsem mu viděla úlek. Oněměl. Pak si ale vedle něj stoupl Roman a povzbudivě mu stiskl rameno. To Aleše probralo.

,,S Radou projednám vaše vyloučení a..." začal Schmid neosobně.

,,Vy že mě vyloučíte?" zeptala jsem se a můj hlas zněl ze všeho nejvíce pobaveně. ,,Novou učitelku, která opravdu něco umí a, co je hlavní, naučí? Vyloučíte mě a pak si budete hledat nového učitele, který se v mých a Aleniných zápiscích ztratí a třída ho rozerve na kusy, jelikož jí nebude umět zkrotit? Já se jí pokouším zkrotit a využívám k tomu své výsady učitelky. Není moje chyba, že Alena je nevyužívala. Není moje chyba, že vy to nechápete. A už vůbec není moje chyba, že nikomu nenadržuju, nikoho nešetřím, ke všem se chovám stejně, jakožto i využívám možnost trestu, který je zde potřeba jako sůl. Byla bych velmi vděčná, kdyby jste se do toho nepletl a stížnosti vašich milovaných synovců necha bez odezvy." odvětila jsem sladce a posměšně. Schmid zavrávoral a chytil se za srdce, hned k němu přiskočilo pár lidí. Sám Roman ho objal okolo ramen a mrskl po mě naštvaným pohledem. Zhluboka jsem dýchala a byla na sebe hrdá. Tahkle dlouhý proslov jsem neřekla už léta. Neměla jsem ráda, když jsem byla středem pozornosti, ale takhle někoho opravdu důkežitého ztrapnit mi udělalo dobře. Možná až moc. Také mě potěšilo, že jsem ani jednou nezakolísala ve výběru slov a gramatika byla na jedničku. Schmid se znovu vzchopil a třásl se zlostí. Také se zhluboka nadechl k něčemu nepěknému. Než však stačil něco říct, byl přerušen.

,,Ta dívka má pravdu, Ale." ozval se známý hlas, oproti atmosféře v jídelně až šokovícím způsobem klidný a tichý. ,,Rada odhlasovala právo slečny Černé na odebírání přiměřených dávek Melu. Nová paní učitelka má v tomto ohledu volné ruce." dorazila Představeného rady Agneszka, která přišla a její milá tvář byla neobvykle vážná. Schmid si zachoval neutrální výraz, jen po mě sekl nenávistným pohledem a odešel. Posadila jsem se zpět ke svému obědu a položila ruce na stůl, abych se uklidnila. Zhluboka jsem dýchala.

Po chvilce už jsem v klidu krájela maso druhého jídla. Agneszka na mě mrkla a také odešla. Po odchodu členů Rady se strhla vlna dohadování. Srdce mi divoce bušilo. V hlavě mi znělo jen jedno. Mám volné ruce. Můžu dávat tresty. Při vkládání sousta masa do úst jsem se potěšeně usmívala. Roman si to zamířil ke mě a vypadalo to, že už by se pral, ale Pavel ho zarazil a něco mu pošeptal. Roman na mě upřel téměř nenávistný pohled a naštvaně z jídelny také odešel. Vladimír se za ním a za Pavlem, který ho doprovázel, zamračeně díval. Ucítila jsem, jak mě zákeřně a temně hřeje jedovatá škodolibost a ani neměla tolik slušnosti, abych se zastyděla. Vesele jsem mrkla na Erika a zjístila, že si mě prohlíží až napjatě a vážně. Jako by ani neviděl, co se teď stalo s Romanem. Zmátlo mě to. Než jsem se však stačila na cokoli zeptat, pousmál se Erik svým arogantníím a povýšeným úsměvem a odešel. Nechal mě sedět v jídelně u našeho stolu naproto zmatenou.

..........

Nejistě jsem stála na střelnici a dívala se, jak Roman jistě střílí na terč. Po dostřílení si všichni sundali sluchátka a Letka nechal přivolat terč. Všechny rány Romanovy pistole byly v černém středu, rozptyl jen několik milimetrů. I já musela uznat (a to jsem v tomto ohledu úplně mimo mísu) že to je dobrý výsledek.

,,Takto by měl v této chvíli střílet každý z vás. Vzdálenost třicet metrů je až směšně malá, příští hodinu bych rád začal větší vzdálenosti." odvětil Letka avšechny si prohlížel. Pak uviděl mě a ušklíbl se.

,,Onetnyj, vysvětli Černé, jak se s tím zachází a nauč jí střílet. Zbytek padejte ven, bude se střílet v přírodě." odvětil klidně Letka.

,,Ale venku prší..." namítl někdo tiše.

,,Právě proto!" křikl Letka škodolibě a už všechny hnal ven. Já se nejistě dívalana zbraň ve své ruce.

,,Pojď si tam sednout." ukázal Erik na stoleček a dvě křesla. ,,Nejdříve tě se zbraní seznámím, upozorním na nejčastější chyby a naučím tě jí rozložit a zase poskládat. Pokusím se ti vysvětlit základy a pak se vrhneme na to střílení..." křivě se pousmál Erik. Skouskla jsem si spodní ret, ale Erika následovala. V učení jsem si byla jistá, tak trochu jsem věděla, co vše mám dělat. Ale dejte mi do ruky zbraň a já se rozklepu jako ratlík. Při první hodině, kdy jsem měla vyučovat, jsem nebyla zpola tak nervózní, jako teď. Erik mi však vzal zbraň z ruky a začal mi popisovat její různé části.* Hned nato začal celou zbraň rozebírat. Pozorně jsem ho pozorovala a snažila se zapamatovat co nejvíce. Erik pistol zase složil a pak mi jí podal. Pohledem mě vybídl, ať jí rozložím a poskládám já. Nejistě jsem se pistole chopila.

Začala jsem tedy zbraň nejistýma rukama rozebírat. Šlo to pomalu, ale kupodivu šlo. Jen dvakrát mi musel Erik pomoct s tím, jak pokračovat. Přitom jsem popisovala co je co a k čemu to slouží. Erikovi jsem nevěnovala žádnou pozornost, proto mi unikl jeho upřený pohled, kterým si mě prohlížel. Po chvilce jsem měla před sebou na stole hromadu součástek pistole a ještě se ptala, jestli jde pistol rozebrat důkladněji. Erik se zasmál, ale řekl, že na to bohužel už nemáme čas. Rychle, jistěji než při rozkládání, jsem pistol poskládala a vítězně jí Erikovi ukázala. Seděl pohodlně opřený v křesle a pozoroval mě skrz přivřená víčka. Najednoujsem na kůži cítila šimrání nezkrotné energie, která zřejmě pocházela od Erika. Zalapala jsem po dechu.

,,Pojďme střílet." vybídl mě Erik. Temně se usmíval a já ještě dříve, než jsem vstala věděla, že něco se stane. Ve vzduchu visela energie, která mě šimrala na kůži.

Erik mi ukázal základní postoj a stál u mě tak blízko, že jsem téměř kopírovala kontury jeho těla. Dýchala jsem zrychleně a srdce mi splašeně bušilo, když mi Erik sevřel ruku a tichým hlasem mi přímo do ucha našeptával, co mám dělat. Měla jsem ho odstrčit. Hned! Rozklepala se mi však kolena a já to nemohla udělat. Tak moc jsem v podstatě toužila, aby byl tak blízko. Probudila se ve mě stránka, která chtěla nějakou tu náklonost a lichotky. Sakra! Stává se ze mě hloupá husa! pomyslela jsem si ohromeně. Ignorovala jsem chlad, který se šířil ze stínu od Ducha.

Mluvili jsme o střílení a já stejně zrudla a bála se, že nás někdo takhle najde.

A pak... stisknout kohoutek bylo obtížné, odpor byl dost silný, ale nakonec se mi to podařilo. Vyjekla jsem, když mi ruka cukla dozadu a nahoru, ale většinu nárazu ztlumila Erikova pevná paže. Poprvé jsem vystřelila. Na papírové terči byl otvor přímo uprostřed černého terče. Trefila jsem přesně. Trošku nevěřícně jsem se zasmála. Bylo mi strašné horko. A to jen umocňoval nenávistný chlad pocházející od Liama. Měla jsem pocit, že ještě okamžik, a začnou mi od úst jít obláčky páry. Proč je mi tak velké teplo, když jsem se ještě před chvíli v křesle málem třásla zimou? položila jsem si v duchu otázku, na kterou jsem však znala odpověď.

,,Říká se, že první rána je nejdůležitější, jelikož se podle ní odvíjí celá střelecká dráha dotyčného..." šeptl mi Erik a jeho rty se mi otřely o ušní lalůček. Zprudkla jsem se nadechla. Nejenom tím, že mnou Liamův vztek projel jako blesk. Také tím, že mi jako blesk tělem projelo i vzrušení. Slyšela jsem v hlavě šumění krve, cítila Erikův osobitá pach, který mě doháněl k nepříčetnosti, cítila teplo jeho těla tak blízko tomu mému. Svět se se mnou roztočil a já v klíně ucítila toužebné trnutí. Erik mi rukou sklouzl po paži, k boku a nakonec mi paži obtočil okolo pasu. Začala jsem se uvolňovat a poddávat se tomu nátlaku, kterému mě Erik celou dobu vystavoval a měl za cíl jen jedno... ať nechám své poplašené emoce a hormony dělat, co se jim zlíbí. Duch to vzdal. Stejně tak rozrušené tělo. Duch už se nijak neprojevoval a to bylo jen dobře. Nechala jsem padnout strnulý postoj a zády se prohnula proti Erikově tělu. Byl to nádherný pocit, být v něčím náručí. Skrz hrdlo mi uniklo tiché zasténání.

Erik ale zničeho nic prudce odstoupil a tvářil se naprosto klidně. Sebejistý úsměv a pohled svědčící o tom, že má vše pod kontolou. Zmateně jsem se na něj zadívala a svět zase začal získávat obrys. Srdce a jeho zběsilé bušení ustoupilo do pozadí. Pevně jsem sevřela rty a přestala lapat po dechu. Získávala jsem nad sebou kontrolu. Vypadalo to, že jediné, co nechladlo, byl ten zpropadený Erikův prsten. Nervózně jsem si ho mnula a přemýšlela, proč Erik ustoupil. Měla jsem ho najednou plnou hlavu. Jako by byl všude.

,,Vystřel sama." pobídl mě Erik a já se zmateně otočila k terči. Co to bylo? Co se to stalo? Proč Erik najednou vycouval když už jsem... chtěla, aby pokračoval? Stoupla jsem si do střeleckého postoje a nasadila si klapky na uši. Omámení ze mě vyplouvalo a dostavil se vztek a zuřivost. Vztek na sebe samu, že jsem se chovala jako blázen. A zuřivost směrovaná Erikovi, který mé tělo tak rozehrál a pak ho nechal pohozené a toužící, jako nějakou hračku. Přivřela jsem oči a soustředila se na dech. On si se mnou jenom hrál! Hrál si se mnou? Nechtěla jsem si to připustit. Protože Erika jsem si oblíbila. A kdyby to byl jen zatracený sukničkář, ztratila bych přítele. Tak co se to ale stalo?

Když jsem zmáčkla kohoutek, ruka se jen lehce zachvěla, čekala jsem cuknutí a proto pevně pistol svírala. Nedokázala jsem ale při výstřelu udržet otevřené oči a rychle mrkla. Při otevření očí jsem uviděla výsledek. Nebo spíše neviděla. Na terči nebyl žádný další otvor. Že bych mířila tak mizerně, že bych se netrefila do celého terče? napadlo mě zklamaně. Ale i kdyby, věděla jsem, na co se vymluvit. Erik mě doprdele rozhodil. Co mi to dělá?!! Erik říkal něco o poloautomatické pistoli, která se nemusí stále natahovat, proto jsem jen pevněji sevřela pistol a začala tisknout kohoutek. Znovu jsem zmáčkla kohoutek a zase neudržela oči otevřené. Ruce už pevně svíraly pistol a cuknutí jsem ani nevnímala. Tělem se mi rozlévala zloba a vztek. Při pohledu na terč jsem nespatřila žádný další otvor. Duší se mi rozlehla prázdnota. Lhostejnost. Možná je Erik sukničkář. No a co. Tak si to na mě prozkoušel... Přesměrovala jsem všechen vztek a lítost do toho, co jsem dělala. Přivřela jsem oči a znovu vystřelila, ale ani teď jsem neviděla další otvor po kulce. Do očí se mi tlačily slzy. Nejen z toho, že jsem to střílení tak zbabrala ale i za to, že jsem zřejmě pro Erika jen další vytipované potěšení na jednu noc. Chtělo se mi křičet, ale jen jsem pevněji sevřela rty. Proč mi to tolik vadí? Nějaký Erik mi je snad ukradený, ne?! vztekala jsem se na sebe, ale nemělo to účinek. Vzdala jsem to a svěsila ruce. Zajistila jsem zbraň, abych se nedopatřením nestřelila do nohy a sundala si klapky. Erik se spokojeně usmíval.

,,Proč jsem tak šťastný? Ani jednou jsem se netrefila..." povzdechla jsem si hořce. Možná se tak usmívá proto, že zvítězil. Že mě donutil, abych se mu poddala... napadla mě hořkosladká myšlenka. Nedokázala jsem to vydržet a cítila, jak mi po tváři stekla slza. Erikův úsměv zakolísal, ale pak se usmál ještě zářivěji. Nenáviděla jsem ho za to. Za to, jak lehce přešel to, co se před chvílí stalo. Vlastně dělal, jako by se to NEstalo. Až na ten úsměv, samozřejmě.

,,Nepodceňuj mé učitelské schpnosti!" odvětil se smíchem v hlase Erik. Duch se jenom mírně zachvěl a pak jsem jeho přítomnost přestala cítit úplně. Zvedla jsem k Erikovi pohled a ucítila narůstající touhu. Tak moc mě teď přitahoval. Nutkání se ho dotknout bylo téměř nesnesitelné. Zatla jsem pěsti a zbraň zahřátá mou rukou to kldině snášela. Jak na mě může takhle působit?! zuřila jsem na své tělo v duchu. Vzpoměla jsem si na otce. Chuť a vůně heřmánkového čaje. Na patře jsem hned nato pocítila hořkost a tělo se mi zklidnilo.

,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se tiše, jistě a věděla, že můj hlas je naprosto oproštěn o nežádané emoce. Erik natáhl ruku a lehounce mi přejel prsty po tváři. Setřel slzu a okouzleně mě pozoroval. Zrudla jsem a chtěla ustoupit nohy jsem však měla jako z vosku. Ty prsty na mé tváři, měla jsem pocit, jako by se se mnou při tom doteku roztočil svět a to místo, jenž se Erik dotkl, téměř pálilo. Skoro stejně, jako prsten na mé ruce. Erikův prsten. Zatracený prsten, který musím co nejdříve sundat a vrátit...

,,Všechny tři rány šli do té naší první..." šeptl Erik a zastrčil mi uvolněný pramínek vlasů za ucho. Polkla jsem a zamrkala. Do té naší... Náhle se mi vše, Erik, prsten i mé vlastní popletené tělo vykouřilo z hlavy a já se začala soustředit jen na to, proč jsme tu vlastně zůstali sami.

,,Vážně?" nadšení v mém hlase nějak dokázalo rozbít tu intimní bublinu, co jsme okolo sebe s Erikem měli a on jen s povzdechem stáhl svou ruku. Otočila jsem se k terči a kotkem oka viděla, jak si Erik olízl prsty. Znovu jsem se k němu otočila a zmateně a podezřívavě ho pozorovla.

,,Co to bylo?" zeptala jsem se výhružně. Erik se nevině usmál.

,,Zlozvyk." řekl vesele a šel směrem k východu. Olizovat si cizí slzy z prstů je zlozvyk... ? cítila jsem, jak jsem se celá otřásla. Nevěděla jsem, jestli zhnusením nebo rozrušením. Nebo tou třetí emocí, která mě vždycky tak lehce zažene do trapné situace vždy, když jsem s Erikem sama. A kde je to moje předzevzetí si s nikým nic nezačínat?

Naposledy jsem se ohlédla na terč, na kterém se zračilo jen jedno protrhnutí (nemohla jsem tomu uvěřit, ale zároveň doufala, že to není jen začátečnické štěstí) a pak vyšla ven, do deště a za mrzutým Letkou. Náladu jsem měla popletenou. Cítila jsem nadšení z toho, jak dobře jsem střílela. Také rozmrzelost nad tím, co se stalo s Erikem. A samozřejmě vztek sama na sebe za to, že mnou takové emoce vůbec cloumají. Napadla mě velice smutná myšlenka. Otec by se za mě styděl. Styděl by se za dívku, která se promění v naivní husičku hned, když na ní jiný kluk kývne. Styděl by se za mě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 11. lucia* 03. 09. 2010 - 20:15
RE(2x): VST: Část 11. moira 04. 09. 2010 - 12:38
RE: VST: Část 11. thereskaaaaa 03. 09. 2010 - 22:09
RE(2x): VST: Část 11. moira 04. 09. 2010 - 12:53
RE(3x): VST: Část 11. thereskaaaaa 05. 09. 2010 - 01:01
RE: VST: Část 11. nyx* 04. 09. 2010 - 16:51
RE(2x): VST: Část 11. moira 04. 09. 2010 - 17:24
RE: VST: Část 11. kuci 07. 09. 2010 - 20:18
RE(2x): VST: Část 11. moira 08. 09. 2010 - 15:28
RE: VST: Část 11. ronnie 08. 10. 2011 - 17:03