Měla jsem "menší" rozmýšku s člověkem, kterého mám strašně ráda a ve chvilce mého duševního očistce vzniklo toto. Oba jsme si řekli tolik slov, kterých jsme později zatraceně litovali, avšak zpáty se už to vzít nedá. Jak já chci, aby se to už nikdy neopakovalo! Aby bylo vše stejné, jako dřív. Samozřejmě, že není. A zatím nevím, zda ta hádka vedla k lepšímu nebo horšímu. Báseň je nedokončená. Uklidnila mě a já jsem do ní vybila vše, co ve mě zuřilo. Je nedokončená, jelikož jsem před koncem popadla mobil a vytočila číslo milované osoby. A pak se vše urovnalo. Jelikož i on miloval mě.
...
Křičím z plných plic
Ne, zaleknu se toho řevu
Tiše brečím v koutku
Vzdoru vzpírám se
V bezmoci
(Či bolu)
Utápím se
Křičím z plna duše
Tiše
Strašně tiše
A nikdo mě neslyší
A možná ani nechce
...
...
Křičím z plna duše
Tiše, strašně tiše
Pro uši zacpané
Drásám své srdce
Na dlani natažené
Pro oči zavřené
Brečím a trpím
Cítím se jako zvíře
Které mluví jen očima
Tiše prosí
Němě
A ví, že pomoc nepříjde...
...
A při tom všem
Na tváři masku ledu
Za kterou zuří bouře
Bojím se, že tě ztratím
Bojím se, že ztratím sebe
Bojím se toho, co mezi námi zase padne
Bojím se všeho, co se může stát
A co se nestane
Na tváři masku ledu
Ledu s paprskem úsměvu
Kterým říkám
Jak moc nechci
Abys věděl
Jak mi ubližuješ
Protože tě tak miluju
A ty miluješ mě...
...
Na tváři masku ledu
S paprskem úsměvu
Který nás ničí
Více než slova
Jenž tak moc ubližují
Chci, abychom byli zase spolu...