Moira | MV: Kapitola 11.

1836. noc p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika

,,Hej, kouzelníci, mám nový přírustek pro liché!" křikl David přes půlku jídelny a všechny oči se na nás upřely. Hrdě a možná trochu pohrdavě jsem jim pohled oplácela a nechala se zavést až ke stolu, ke kterému měl David namířeno. Bylo tam oproti ostatním málo lidí, nebylo však těžké uhádnout, že toto byla elita čarodějů mého věku.

,,Kdo jsi?" zeptala se nepříjemně dívka nejblíže.

,,Anna." odvětila jsem stručně, reagujíc na její tón. Byla to dominantní čarodějka, proč se tedy nechala od Davida vést jako na vodítku?

,,A odkud jsi? Máš nějakou zvláštní schopnost? A co tvá rodina?" chrlily se na mě další otázky. Měla jsem chuť utéct, což bylo směšné vzhledem k tomu, že jsem přežila horší nebezpečí, než pár zvědavých dotazů. I když vlatně o otázky šlo teoreticky vždy. Častěji to však byla otázka života a smrti.

,,Ta, co se tak zvědavě ptá je Nina. Otázky na tebe teď vychrlil Mirek. Vedle Niny sedí Alena a ten zádumčivý je Kamil. Lidi, tohle je Anna, jak už jste slyšeli." odvětil David téměř pyšně. Ten je měl sakra dobře přivázané na vodítku. Ostatní se na mě zkoumavě zadívali a já jim pohled unaveně oplácela. Kdo vlastně jsem? doteď jsem na to nepomyslela. Neznala jsem ani matčin ani otcův rod. Nevím, zda byli bohatí nebo měli nějaké pozemky a statky.

,,Neznám svou pravou rodinu. Zabili jí sudí když jsem byla ještě hodně malá. Jako opatrovníka a nepravého otce mám Dariena..." na chvilku jsem se odmlčela a uvažovala, zda mám doříct, čím se zabývá. Proč né? napadlo mě pak. Nezakázal mi to. Jedině snad, že bych se styděla, že není bojovník...

,,Darien je umělec." odvětila jsem měkce, takřka něžně. Ne, nestydím se za to, že není bojovník. Je to prostě můj Darien. Potrhlý umělec, který mě zahrnuje láskou toho druhu, kterou bojovník tak úplně nezná. Všichni u stolu se na mě podivně podívali a já už Dariena chtěla začít bránit, když...

,,TEN DARIEN?!!" vypískla ohromeně Nina. Zamrkala jsem.

,,Darien, můj opatrovník..." odvětila jsem tónem, o němž jsem nevěděla, zda potvrzuje nebo vyvrací.

,,A naučil tě něco?" Alena chtěla hrát chladně zaujatou, ale prozradila jí zvědavost v očích. Jen jsem přikývla. Nemuseli mě pobízet, nejprve jsem si přichystala pět pér, pak se nahla ke stolu a vyhodila do vzduchu obsah dvou pohárů. Voda se zatřpytila a já uvažovala, jak jí zpracuju, mé ruce a mysl však už pracovaly. Jedno spálené péro a voda vířila, další a měnila barvu, třetí spálené péro a tvarovala se. Cítila jsem uspokojení z kouzlení i z toho - zdaleka ne tak velké, jako u Dariena - že toto umím a baví mě to. Cokoliv bylo lepší, než NIC nedělat. Pasivita, které jsem byla ve škole vystavena, po divokém životu útěku pro mě byla ubíjející.

Zajímalo by mě, jak to dělají učitelé. Pak mi to došlo a zároveň jsem pochopila i ten úžasně promyšlený, avšak jednoduchý a geniální vzorec.

Učitelé musí něco dělat, tak učí na sto procent, aby ukonějšili krvežíznivost. Vydávají ze sebe maximum, tudíž to nejlepší. Možná mezi sebou i sudí a liší učitelé soutěží. Z toho plyne, že nemusí zabíjet a zároveň odvádějí tu nejlepší práci. Jak jsem řekla - geniálně jednoduché.

Zamyslela jsem se, ale nemělo to žádný dopad na mou práci. Z vody se pomalu tvořila soška. Přivřela jsem oči a pak prudce škubla rukou. A čtvrté péro bylo fuč. Zhluboka jsem se nadechla a na sošku z vody dýchla. A poslední péro bylo taky spálené. Soška začala pomalu mrznout a... jednorožec vzepjatý na zadních dvou nohou se skvěl ve své jedinečné kráse. Nikdy jsem žadného jednorožce neviděla, avšak matka mi o nich vyprávěla. Ne že by žili ve světě před magií, avšak jejich umělci měli velmi bujnou a velkou fantazii.

Obrátila jsem pohled ke stropu a čekala na reakci. Soška byla přenádherná - v magickém sochaření jsem byla téměř stejně dobrá jako Darien - avšak jak budou reagovat ostatní? Myslela jsem, že by to mohlo ostatní ohromit - ovládat vodu, když jste liší je velmi obtížné - a také to ostatní ohromila. Avšak v tom špatném slovasmyslu.

,,Ty ovládáš vodu?" doslova vyštěkl David. Zamrkala jsem a pak zlobně přivřela oči nad jeho tónem.

,,Jen trochu." odvětila jsem tiše a opatrně. To nevěstilo nic dobrého. Tišila jsem hlas jen v případě, že ztrácím kontrolu nad svým hněvem a nechci, aby hněv v mém hlase šel slyšet.

,,To pak musíš být sudá!" křikl David přes celou jídelnu. Nemusela jsem se rozhlížet, abych věděla, že se na mě opět upírají všechny oči. Ztuhla jsem šokem, pak mě však pohltil vztek. Pohltil, ale neovládl. Už dávno jsem se naučila, že když mě ovládají emoce, vede to jen k potížím.

,,Zopakuj to." odvětila jsem naoko klidně. Pod tím klidem však vřel vztek. Ostatní to nepoznali, jelikož mě neznali, kotě u mých nohou však pronikavě zavřeštělo a utíkalo. Zda tím, že cítilo vztek nebo náhlým nárustem magie - ví čert.

,,Nelhala jsi náhodou? Nebyla tvá matka obyčejná lidská děvka s tvýma očima a tvůj otec sudý?" zasyčel David a já se takřka zapotácela. Před očima se mi objevila rudá clona a do celého těla se mi z paže šířil nepříjemný pocit, jak se Darienův náramek snažil krotit mé mordářské pudy. Zaťala jsem pěsti a chystala se zabíjet.

Am! Am, uklidni se! Jsou to spolubojovníci! Už i tak je málo lichých dětí, nezabij další! snažil se mě uklidnit Erik. Kdyby byl vedle mě, možná by mě to uklidnilo, avšak takhle... Byl moc daleko na to mě zarazit.

,,Anno!" křikl náhle ostře hlas a já se naštvaně otočila na toho, kdo se mě opovažoval okřikovat. Kdyby to byla čarodějka, budiž, avšak byl to kouzelník. Byl to Anselm. ,,Co to má znamenat? Nechceš snad zaútočit?!" zeptal se mrazivě. Oproti ohni, který bublal ve mě to byl přímo protichůdný postoj.

,,Ano, chtěla jsem zabíjet." odvětila jsem krvežíznivým tónem. Sepjala jsem ruce a mezi nimi mi vybuchl plamen. Anselm jediným ležérním pohybem udělal štít a uzavřel mě i s plameny uvnitř koule. Vztekle jsem rozhodila ruce do boků a oheň se v podobě dvou hadů opřel do neviditelného štítu. Anselm se ohromeně zarazil, pak se však zapřel a oběma rukama na mě ukázal. Nebyl však dost silný. A štít praskl.

Ne, nejsem tak hloupá, abych rozpoutala masakr. Jen jsem tomu domýšlivému muži chtěla ukázat, kdo je dominantnější. Kdo je silnější. Kdo je Matka rodu.

Všechna přebytečná kouzla jsem opovržlivě hodila do země a ta začala pukat, praskat, bublat a kouřilo se z ní, začala vířit a kouzelně se ničila. Anselm to bez pohnutky sledovat. Já hrdě držela ruce nad zemí a pomalu vypouštěla poslední kouzla, která jsem měla připravená. Spálila jsem celé jedno brko. Když jsem skončila, Anselm jen lehce pokynul rukou a všechna kouzla zarazil, pak zničil. Spálil dvě brka. Bylo to pro něj jednoduché - poznala jsem to - neměl s tím žádné potíže. Ne jako s tím, jak jsem na něj tlačila plamenem o síle pěti brků. I tak však byl Anselm silný. Vzdoroval mi téměř stejně dlouho, jako Erik. Od té nehody totiž občas mívá problémy s ovládáním magie a krotí se. Nechce totiž omylem propadnou magii.

,,Co se stalo?" zeptal se Anselm ostře. Téměř jsem zaskřípala zuby. Copak si nepamatuje naši "rozmíšku" kvůli rozkazu?! Propalovala jsem ho ospalým pohledem. Za tou nepřítomnou maskou však stále bublal vztek - teď už spíše podráždění.

,,Anno?" zeptal se opatrně Anselm. Že by si uvědomil svou chybu? Ještě chvíli jsem ho propalovala pohledem, než jsem si byla jistá, že mám hlas naprosto pod kontrolou.

,,Ujely mi nervy." pronesla jsem měkce. ,,Omlouvám se." dodala jsem směrem k Davidovi. Přitom ho propalovala více než nepříjemným pohledem. Pak jsem líně volala oheň.

,,Anno..." Anselm nevěděl, co dělat. A pak byl oheň u mě. Nečekaně prudce jsem ukázala na sošku a ta vzplanula tak mocným plamenem, až David i s ostatními u stolu s vyjeknutím uskočili. Nina se málem přerazila o lavici. Otočila jsem se a odcházela. Věděla jsem, že ze sošky nic nezbyde. V duchu jsem poděkovala ohni a pak poprosila o jednu laskavost. Ať není Davidovi nakloněn. Věděla jsem, že mě poslechne. Já už zabíjela, měla jsem za sebou cestu mrtvých sudých. David byl frajírek, jenž si myslel, že je více než čarodějka.

Ve dveřích jsem nezaváhala a věděla jsem, že mě Anselm následuje. Chtěla jsem to tak. Zároveň jsem ale věděla, že si to odskáču. Ale co. Mám svou hrdost. A zábava by měla být vždy...