Padlá 15

5. listopad 2010 | 19.42 |

Kapitola byla původně delší, ale řekla jsem si, že napínat vás bude zábavnější.. x)) m.

15. kapitola: Jsem cvičená jako pejsek

,,Příští hodinu si vše, co jsi se naučila, prozkoušíme v praxi." odvětil Alan suše a já zaúpěla.

,,A kdy ta hodina bude? Za padesát let? Pak to beru..." dostala jsem ze sebe mezi hlasitým dýcháním. Dokázala jsem si sednout a opřela jsem si zpocené čelo o koleno. Zpotit se - to byl na mrtvého výkon. Srdce duším bije pomalu, chlad je nám stejně otravný, jako komáří kousnutí a ani velké horko nám nijak neubližuje. Dýcháme jen ze zvyku, jíst nemusíme vůbec - pokud, jak jednou ve slabé chvilce poznamenal Gabriel (něco uvnitř mě sebou bolestně trhlo, ale ignorovala jsem to) nejsme na pokraji konce existence. Pak by se mělo něco vypít a sníst, ale co, toť otázka staletí. Až doteď jsem si to neuvědomila, ale v Nebi nikdo nic nejedl (ale já zase přeci nebyla v Edenu) a ani v Pekle se (kromě chlemtaní krve a jezení syrového masa) nic moc nekonzumuje.

,,Pán tě má v oblibě, tudíž tě možná vyslechne. vzkaž mu proto toto: Ať ti nechá ukovat meč u Rela. Tento tě zbytečně zpomaloval..." utrousil Alan a pak mě sjel pohledem. Nadzdvihla jsem obočí. Kdo mi to pořád otloukal o hlavu, že jsem pomala? ,,To mu neříkej." dodal a já v jeho hlase jasně četla opovržení. ,,Pokud by měl Pán dobrou náladu, mohla by jsi jej požádat ještě o jednu službičku: Učení u Marty. Jsi ohebná asi tak stejně, jako prkno..." odfrkl si Alan a to mě hluboce urazilo. Byla jsem pružná dost. Chtěla bych vidět, kolik děvek... ehm, pardon, dívek v pekle dokáže uvělat provaz či z mostu se postavit do stojky a udělat z toho přemet. Nebo se při stojce dotknout špičkami prstů nohou čela nebo si čelem dosáhnout až na špičky chodidel. Už jsem chtěla něco drzého odseknout, když jsem se však včas zarazila. Představila jsem si, že by se to (m)učení opakovalo a hned mi bylo mdlo. Proto jsem, na své poměry poslušně, přikývla.

Ve chvíli, kdy Alan otevřel dveře (všimla jsem si, že okamžik předtím nenápadně naklonil hlavu na stranu, jako by něčemu naslouchal), se v nich zjevila půvabná žena, která toho, jak praví obyčeje Pekla, na sobě moc neměla. Přimhouřila jsem oči a pozorně se na odhalené nohy ženy podívala, pak jsem jen v němém úžasu (a znechucení, to jsem však najevo nedávala) vytřeštila oči. Žena měla punčochy z lidské kůže. Nebo z tvora, jenž má kůži velmi podobnou té lidské.

,,V tom vám asi není zima, že?" dokázala jsem ze sebe s obtížemi vypravit, tudíž se celá jedovatost poznámky vytratila. Žena se zasmála smíchem, z nějž se mi ježily všechny chlupy na těle. Pokud děsem, znechucením nebo jen panikou... ? Vyberte si.

,,Ale drahoušku, chceš podobné? Já mám kůži ze zad neposlušných paniců, ale tobě by lahodilo spíše něco více... hm... dětského, že?" žena lehce narážela na můj vzhled a já se donutila připitoměle usmát a nezačít zlobně mhouřit oči. Nejradši bych té ženské nacpala ten její přívětivý tón zpět do hrdla, ale ovládla jsem se.

,,To ale asi nepůjde, že? Děti se většinou do Pekla nedostávají." odvětila jsem a přes veškerou mou snahu mi do hlasu pronikal led. Žena zamrkala jako mrkací panenka a to mě upozornilo na její půvabný obličej. Měla něco na způsob řasenky, jen na bočních řasách byl na konci vždy malý kamínek.. ne... kapka krve. Oči byly obtažené rudou tužkou a rty namalované stejně tak. Jinak ale žena neměla žádné líčení. Oproti rudé byla její kůže až nezdravě bílá. Ale asi to byl účel, jelikož i oblečení (nebo to, co by se tak mělo nazývat) mělo mámivě šarlatový odstín.

,,Drahoušku, když Peklo něco chce, vždy to dostane, zapamatuj si to." odvětila sladce žena. Pootevřené rty odkryly ostré zuby a černý jazyk, na špičce rozdvojený. Málem jsem se zatřásla.

,,To bude tvá první lekce. Vždy dostat to co chceš ty, nebo tvůj pán. Za každou cenu, ať je sebekrvavější či sebezvrácenější... nebo třeba sebebláznivější nebo sebesebevražednější. Nikdy ale nesmíš zapochybovat..." na poslední čtyři slova dávala žena obzvlášť velký důraz.

,,A vy jste...?" nějak jsem dokázala vykouzlit alespoň přijatelný úsměv, ale v očích ženy jsem si přečetla, že jsem jí neoblafla.

,,Ta nejmilovanější žena Pekla... Lucie." odvětila žena významně. ,,A ode dneška i tvá.. dalo by se říct průvodkyně Peklem." žena se usmála tak zvráceným způsobem, že jsem nedokázala udržet masku hloupoučké idiotky a zamračila jsem se na ní. Lucie se zasmála. ,,Budu tě učit vše, co se Pekla týče, každý biť sebehloupější či sebezapomenutější zákon, naučím tě, jak se ke komu chovat, jak rozpoznat postavení... a jako třešničku na dortu tě každý konec hodiny vezmu do města a tam ti budu dávat lekce v praxi..." žena si teatrálně povzdechla a dravě se na mě zadávala.

,,Mňam! Mlaďoučké masíčko, věř mi holčičko, ty půjdeš na odbyt..." zasmála se Lucie tak odporným způsobem, až jsem se znechuceně ušklíbla. Na poslední chvíli jsem pak zarazila ránu, jenž mi chtěla Lucie uštědřit. Byla nelidsky rychlá, rychlá jako kobra, odrazila jsem to spíše instinktivně. Lucie se stále usmívala, ale teď nespokojeně kroutila hlavou.

,,Nene, žádné emoce. Jsme jen loutky v rukou svých pánů, pokud máme vlastní cíle, musíš je projevovat a konstruovat v naprosté tichosti a nevědomosti... toť pravidlo druhé... A třetí pravidlo jest, že se nebraň, když tě chce udeřit někdo vyššího postavení, než ty, děvenko. Vysloužíš si tak jen více ran... I když když má někdo rád bolest, tak..." Lucie se přesunula za mě a zvráceným hlasem našeptávala ohavné popisy orgií, jenž mě prý budou v Pekle čekat. Zařídila jsem se podle jejího druhého pravdila a nepřestala se přitrouble.

,,Výborně, učíš se rychle.." odvětila s temným úsměvem Lucie a já jí sjela tak sladkým pohledem, až zamrkala. Jak dlouho asi tento pohled, to ladné zakmitání řas cvičila před zrcadlem? ,,Následuj mě. Zde není... dostatečné vybavení... jenž postřebuji, k tvému zaučení!" zasmála se sladce Lucie a ladně odcházela. Vcelku lítostivým pohledem jsem se podívala na meč. Byla jsem dokonce ochotná ještě jednou projít tím (m)učením Alana (!), vše jen né společnost té vyšinuté Ohnivé. Jen jsem si však neznatelně povzdechla a následovala jí. Ve dveřích jsem zase neutrálně, ale i uctivě pozdravila Alana a odcházela...

Sledoval mě pobaveným pohledm, jenž jsem však neviděla.

..........

,,Kurva, kam se na toto hrabe Nebe..." pronesla jsem tiše. I zdi totiž měli v Pekle uši. Ještě pořád jsem měla žaludek na vodě z toho, co Lucie udělala. Vzala jednoho otroka a názorně mi předvedla, jak se kastruje. To nic, to se ještě "dá" nějak přežít. Ona se pak ale rozhodla, že když už jsme u toho řezání, tak mi předvede vykuchání. Z muže tekla červená jak z krávy, ale ona se ani neobtěžovala mu to zavázat! Se zaujetím lékaře a posedlostí masového vyšinutého vraha pak zkoumala vnitřnosti toho ubožáka... Celou domu na mě třeštil oči a ronil krvavé slzy. A já se nedokázala ni pohnout ve strachu, že bych pozvracela vše ve svém okolí. Myslím však, že Lucie byla tak zaujatá řezáním, že si toho ani nevšimla. Možná jen toho, že jsem krapet pobledlá, jak jednou poznamenala, když mi ráčila věnovat pohled. Aspoň mě nenutila řezat taky...

Nezvracela jsem, což mi jde k dobru, ale nejlépe mi nebylo. Co kecám?! Ještě teď jsem celá roztřesená! Došlo mi, že toto bych si mohla ušetřit, kdyby mě Gab neměl v "oblibě". Otevřela jsem dveře a přeletěla pokoj zběžným pohledem (samozřejmě, že jsem nic nenašla, naštěstí Gab nebyl v dohledu), pak jsem zavřela a došla k posteli. Opřela jsem si ruce o matraci, ale ta se jen zhoupla a začala mě pozřívat. Musela jsem být už hodně vykolejená, když na mě zase začal působit ten trik s postelí-bažinou. Nechala jsem však tělo padnout na postel a zimomřivě si objala ramena. Jen silou vůle jsem potlačovala slzy, jenž se mi draly do očí a zima, jenž mě najednou bičovala, mi připadala stejně krutá, jako spalující oheň bolesti, jenž mě pohltil, když jsem se dotýkala Rudé koule moci.

,,Kráva, děvka, idiotka..." šeptala jsem si a nevěděla, jestli tím myslím sebe nebo Lucii. Zřejmě obě dvě. Choulila jsem se v posteli, jenž mě pomalu objímala a stahovala mě hloub do svého středu. Paradoxe mě to uklidňovalo. Jen myšlenka, že by mě postel pojmula a já bych už se nemusela starat o to, co se stane za den, dva padesát, sto... Jakou hovadinu to zas udělám, co hloupého zas vyvedu, byla uklidňující.

,,A vše jen z rozmaru duše..." šeptla jsem si a pevalila se na břicho. Hmátla jsem na volnou půlku postele v domnění, že prsty přejedu po sametové látce povlečení, ale...

Někdo tam byl!

Prudce jsem se posadila a obrátila, hlava se mi zatočila, ale to mi neznemožnilo sáhnout po dýce a tasit jí. Pak jsem jí však ohromením upustila a šokovaně na osobu na postely zírala.

,,To není možné..." dokázala jsem zašeptat.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 15 isabella 07. 11. 2010 - 19:14
RE(2x): Padlá 15 moira 08. 11. 2010 - 13:29
RE: Padlá 15 isabella 09. 11. 2010 - 16:26
RE(2x): Padlá 15 moira 09. 11. 2010 - 20:31
RE: Padlá 15 isabella 11. 11. 2010 - 15:05