VST: Část 1.

7. srpen 2010 | 11.55 |

První kapitola. Trošilinku nudná, ale to 1. kapitoly bývají, hm? Tak to prosím omluvte... :D Pročetla jsem si VNN a připomněla si vše, tak, jak jsem chtěla pokračovat a baví mě to, takže myslím, že kapitoly budu přidávat celkem často. Problém je spíše v nedostatku času, kdy přenáším své myšlenky do počítače. Jsme doma tři na dva počítače (myslím tím, že mám dvě uzurpátorské sestry) a já se na internet nedostávám tak často, jak bych chtěla. Přesto doufám, že se vám kapitola bude líbit... :)) m.

První den

Marie Černá (pravým jsménem Meye Dark) je Lovkyně Temných, mezi něž patří upíři, vlkodlaci, harpye, skřeti a mnozí další. Ale... Marie je trochu jiná, než ostatní Lovci. Při zasvědcení jí místo jednoho prstenu zůstaly tři prsteny, určující její profesi. Má prsten Bojovníka, Mystika a i Loki, jenž je v podstatě Lovec, propadlý Temnotě, stále bojující za lidi. V dětství jí napadl duch, ale než jí mohl zabít, zarazila ho Mariina matka. Tím se Marie a duch spojili zvláštním poutem, které je přiblížilo. Lovkyně se přátelí s duchem - už samotná podstata věty se navzájem vylučuje, ale je to tak. To nejzajmavější na Marii ale je to, že přežila vlastní smrt, ale není ani duchem, ani upírem.

Seděla jsem na své nové posteli a koukala se na svůj nový pracovní stůl. Můj pokoj měl rozměry přibližně 3 x 3,5 metru a vypadal dost... hole. Mé čtyři kufry stály vedle dveří a vypadaly jako opuštěné černé kameny. Nacpané k prasknutí, těžké stejně jako ty balvany. Vedle sebe na posteli jsem měla svůj lovecký batůžek. Jediná věc, která mi připadala aspoň trochu osobní. Nad stolem bylo okno, nalevo stolu byly dveře a naproti stolu postel. Byla celkem pohodlná, čistá, voněla novotou. Stejně mi ale připadala... použitá. Cítila jsem z ní pach předchozího majitele. Nepatrný, ale byl tu. Naproti dveřím byla skříň a knihovnička. Knihovnička obsahovala asi deset svazků, jenž tu ponechal pravděpodobně předchozí majitel. Klasika jako Jack London, Charles Dickens, nějaký Karel Čapek a další. O knihy jsem se, popravdě, moc nezajímala. Pak vedle knihovničky byl i takový malý stolek... možná že to je prádelník. 

Můj vztah s Gabrielou byl... ošidný. Stále mi ještě neodpustila můj útok po "znovuzrození". A jako odškodnění chce mého Ducha naservírovaného na talíři. Jako bych někdy na něco takového byť i pomyslela přistoupit.  

Zvedla jsem se a převlékla se. Na sobě jsem měla věci, které jsem měla v letadle do Prahy a byly úplně propocené potem a zaváněly cigaretovým kouřem. Ani nevím, kde jsem ten puch nabrala. Snad na toaletách na letišti. Když jsem byla připravená, váhala jsem, jestli si sebou mám vzít meč. Na Základně ve Phoenixu bylo přirozeným brát si zbraň, ale jak to je tady, na pražské Základně? Nakonec jsem se rozhodla pro nenápadnou vystřelovací dýku.

Být ozbrojená není nikdy na škodu. 

Byla jsem strašně nervózní, když jsem vyšla z pokoje a zamykala dveře. S překvapením jsem si uvědomila, že se potím. Okřikla jsem se a ponořila se do pravidelného dýchání. Po chvilce jsem se opravdu uklidnila.

Šla jsem podle paměti tam, kde by, teoreticky, měla být hlavní síň. Něco jako vestibul, ale desetkrát větší. Cestou jsem potkávala Lovce, kteří mi nevěnovali sebemenší pozornost. Ani to nebylo stejné, jako ve Phoenixu. Tam se na vás aspoň pousmáli. Ale možná to bylo tím, že Phoenixská Základna byla o dost menší a každý se znal s každým. Já si každého pečlivě prohlížela a odhadovala jeho charakter. Snažila jsem se nekoukat po zdech a obdivovat všechny ty nádherné obrazy a jinou výzdobu, ale ono to prostě nešlo. 

,,Jsi tu nová? Nechceš píchnout?" ozval se hlas a já se k jeho nositeli otočila. Byl to hezký hlas i když se mi nelíbil ten dvojmyslný dodatek. Navíc... Ten kluk mě oslovil jako úplně první na Základně, pokud nepočítám vrátného, a už to je důvod, proč si dávat pozor. Stál přede mnou kluk, asi o rok nebo dva starší než já. Více než 18 bych mu netipovala, ale Samael bývá ošidný. Měl krátké blond vlasy a nebesky modré oči. Kdybych řekla, že je pěkný, byla by to urážka. Jeho vzhled rovnou vyrážel dech. Nebyl to žádný šampónek, ale přirozeně krásný kluk s širokými rameny, úzkými boky a nádhernýma nohama s obličejem jako model. Když se na mě usmál, měla jsem co dělat, aby se pode mnou nepodlamovala kolena. A to se ohledně kluků snažím nijak nereagovat.

Musela jsem si v duchu stále opakovat, že já jsem také opravdu krásná a nejspíše na ostatní působím stejně. Před odchodem z pokoje jsem se dokonce namalovala (líčidly, které mi s perfektním odhadem koupila Gabriela) a při pohledu do zrcadla jsem věděla, že jsem nádherná. Asijští předci po matce a germánské vlasy a kůže po otci ze mě dělaly něco mezi snem každého kluka a dokonalou "příšerou".

Není to hezké, myslet si o sobě, že jsem dokonalá příšerka? Asi mi ze své "smrti" přeskočilo v hlavě. Pravdou ale bylo, že mou až dechvyrážející krásu mé zmrtvýchvstání má také na svědomí. Zajímalo by mě, zda i Ježíš byl pohlednější, když slezl z kříže...

,,Doprovod mi nabízí muž volající se... ?" zeptala jsem se. Potěšilo mě, že jsem nemluvila s žádným přízvukem a myslím, že jsem neudělala ani žádnou gramatickou chybu. Při šprtání se češtiny jsem sice hojně využívala Samael, ale výsledky se projevovaly v plném světle. Měla jsem ze sebe radost. O to větší, že jsem se takto naučila mluvit za jeden jediný měsíc a pár dnů navíc.

,,Roman." znovu se osilnivě usmál kluk. Všimla jsem si dvou jeho kamarádů za jeho ramenem. Jeden si mě prohlížel tak mlsně, až se mi obracel žaludek. Roman si mého pohledu všiml a krátce nás představil. Hnědovlasý byl Láďa (ten, co by mě nejraději viděl na zádech) a druhý, blonďák, byl Pavel.

,,Thanks, ale myslím, že... hm... cestu najdu sama." odvětila jsem přesladce, jen krátce se pozastavila nad tím, jak se česky řekne cesta. Ale i tak mě to naštvalo. Myslela jsem, že všechna základní slovíčka umím dobře. Nemíním po základně chodit se slovníkem pod paží. Obešla jsem zmatenou trojici a ani se na ně nepodívala. Neměla jsem chuť se vybavovat se zdejšími hvězdičkami. Zvlášť, když stále ještě nemám moc dobrou slovní zásobu. Byla jsem na Základně jen proto, abych se cvičila. Poslední boj mi ukázal, jak slabá jsem. Roman mě bohužel dohonil a nabídl mi rámě. Rámě? Ve jednadvacátém století? Co to tu je za zapadákov, že tu mají takové zvyky. Bohyně Hell, kam jsem se to dostala?

,,Už jsem řekla, nepotřebuji... doprovod. Ale kudy do jídelny? Hmm... neskočil by jsi mi, please, pro něco na jídlo? Nějaká čokláda mi udělala radost." odvětila jsem opět sladce. Mluvila jsem podrážděně a spolu s tím i s horší gramatikou. Doufala jsem, že aspoň přízvuk jsem udržela na uzdě. Radim (nebo Roman?) se zarazil a já už zadoufala, že bude opravdu tak tupý a půjde mi pro něco dobrého, ale pak mu v očích blýsklo zlostí, sebral se a odešel. A sakra, zas tak velké tupce bych z těch Čechů dělat neměla... došlo mi. Právě jsem si určitě udělala nepřítele. Chvilku jsem uvažovala nad tím, že za Romanem zavolám a zahraju srdceryvnou scénu o tom, jak strašně velkou chuť na něco sladkého mám, mohla bych utrousit i nějaký ten cudný polibek. Ale pak jsem usoudila, že až tak se snižovat nebudu. Pokrčila jsem rameny a šla dále. Po chvilce jsem ten incident pustila z hlavy. Věděla jsem, že večer před spaním to budu probírat až až.

..........

Ukázalo se, že na mě v hlavní síni čeká Gabriela. Připomněla jsem si její prosbu a neříkala jí Věštkyně... aspoň ne na veřejnosti. Nevím, jestli to vůbec Gabriela zaznamenala. Pravděpodobně to brala jako samozřejmost. Zavedla mě ke zdejší Radě. Moc se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem to přetrpěla a vyslechla si vše, co měla na svém starém moudrém srdíčku.

 Ve zkratce: Byly rádi za další dva Mystiky, jelikož Temní ty jejich nějakým divným způsobem vždy vylákají, chytí a nakonec pravděpodobně zabijí. Na Základně v Praze prý byli už jen dva Mystikové, teprve jen začátečníci a Představený rady by byl velice rád, kdyby se Gabriela ujala jejich učení. Dále jsem měla zákaz vycházení o samotě. Praha sice teoreticky je Základna, ale ve skutečnosti je prolezlá Temnými a pražští Lovci je nedokáží zabíjet natolik rychle, aby stavy Temných citelně klesly. Jinak řečeno: Pražští Lovci dostávají na prdel. Dále jsem se měla naučit zacházet se střelnými zbraněmi. Ve Phoenixu jsem se s tím seznámila, ale Lovců s pistolemi by se dalo napočítat na prstech dvou rukou. Phoenix z nějakého zvláštního důvodu pistole zavrhoval, stejně jako bomby a podobné vymoženosti Operátorů. 

Nakonec jsem dostala ještě jeden příkaz. Nesmím nikoho na Základně a ani mimo ni zabít, pokud to je Lovec. To se mi nelíbilo. Proč mi to Představený říkal? Není to snad samozřejmost? Čeká snad nějaké nepokoje s mým nástupem, nebo dokonce útoky?

Hned ten den jsem měla nastoupit na výcvik. Nevadilo mi to. Právě kvůli výcviku jsem se na Základnách ještě vůbec zdržovala. Vadila mi, a to citelně, jedna jiná věc. Společné sprchy. Žádné koupelny, rovnou společné sprchy. To mě dohnalo nejdříve jen k otupělému šoku, ale pak k zuřivosti. Nedostala jsem se do nějakého vojenského tábora? Základny se jim totiž dost podobaly, až na to, že měly o dost vyšší úroveň. Pro pražskou Základnu to ale zřejmě neplatí...

..........

Dostala jsem mapku Základny a rozvrh svého dne.Nedělám si srandu. Měla jsem naplánované přesně do puntíku dny od pondělka do soboty a v něděli mají Nováčci lov v ulicích Prahy. Dělalo se mi zle. Chtěla jsem pryč. Bohužel to bylo jen zbožné přání. A já se s tím, sice proti své vůli, brzy smířila. Teď byla hodina a půl na oběd. Podle plánku se tam dostanu za deset munut po schodech, za tři minuty výtahem. Zvolila jsem si schody. Výtah bude určitě přeplněný...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (13x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 1. dara 07. 08. 2010 - 16:26
RE: VST: Část 1. thereskaaaaa 09. 08. 2010 - 12:26
RE(2x): VST: Část 1. moira 09. 08. 2010 - 14:16
RE: VST: Část 1. faire 09. 08. 2010 - 15:40
RE: VST: Část 1. mischa 11. 08. 2010 - 06:52
RE: VST: Část 1. chuckyna 12. 08. 2010 - 14:02
RE(2x): VST: Část 1. moira 12. 08. 2010 - 14:34
RE: VST: Část 1. ronnie 08. 10. 2011 - 12:37