MV: Kapitola 1.

14. srpen 2010 | 09.52 |

První kapitola, je trošku drsná, chtěla jsem popsat, jaké trauma si musela dvojičata prožít už v dětství, myslím, že do takového extrému už popisovat v žádné další kapitole nebudu. Snad. Kapitola je nesena v smutném, možná trochu depresivním tónu, ale to bylo účelem. Doufám, že vás to neodradí a přečtete si to. Tak ať se líbí... m.

884. den p.r. (po Rozdělení)

Lesy střední Evropy
    
Horké slzy mi stékaly po tváři a já přemáhala hlasité vzlyky. Za to by na mě tatínek nebyl pyšný. Erik strnule stál vedle mě a svíral mou ruku stejně křečovitě, jako já tu jeho. Ale on neplakal. Možná celou situaci úplně nechápal. Vždy byl lichý do morku kostí. Bezstarostný. Nebo to možná chápal celé až moc dobře a věděl, že slzy nepomůžou. Vlastně zatěžují.

Otec zakroutil hlavou. Všichni dospělý, až na Marii, která byla naše chůva, stáli u vzdálenější straně jeskyně a na něčem se domlouvali. Anne, naše matka, po chvíli vztekle zavyla, ano zavyla, a naštvaně (a také bezmocně) kráčela pryč. Doufala jsem, že to, co jsem jí zahlédla na tvářích, nebyly slzy. Pokud ano... tak je to špatné. Ještě horší, než jsem si myslela.

Otec se k nám otočil a dlouze a vážně se na mě zadíval. Pak se k nám vydal.

Chtěla jsem křičet, ať ke mně nechodí, jelikož jsem vytušila, že to, co mi řekne, se mi líbit nebude. Věděla jsem, už tehdy, než se ke mně dostal, že to budou slova rozloučení. Neřekla jsem nic. Oči mi oschly, slzy přestaly téct a já ty zbylé zahanbeně otřela. Otec ke mně došel a pohladil mě po tváři. Pak si přede mě dřepl. Posunkem zavolal i opodál stojícího, rozpačitého Erika, který nás pozoroval. Já svého otce milovala nade vše. Téměř stejně, jako svou matku, přestože byl můj otec muž. Ale Erik se otce... bál. Otec mu nikdy neprojevoval takovou přízeň, jako mě. Erik byl muž a bylo mu to dost tvrdě naznačováno. Když jsem dostávala větší porce jídla, měla lepší oblečení, lépe se o mě starali. 

Erik byl za ublížení mě (nebo kterékoliv ženě) tvrdě trestán. Muž nesmí ublížit ženě, liché. To je svaté pravidlo. A toho také sudé čarodějky využívají. Lichý muž se sice brání, ale nedokáže ženě, ač sudé, opravdu ublížit. Právě proto se liší a sudí drží v šachu. Naštěstí se sudí nesníží k tomu, aby posílali do války ženy. Sudé čarodějky jsou výjimky. A když už se takové objeví... liché čarodějky je bez milosti zamordují, pokud mohou.

,,Annemeye, nosíš krev své matky a mou krev, krev mé matky. Pamatuj na to. Jsi dcera jednoho z nejmocnějších spojení rodů, jaké jsou, jak mezi lichými, tak sudými. Spojila jsi Lvici své matky a Draka mého rodu. Nejsi jen mocná, jsi také šlechtička. Dcero moje..." otec mě objal.

,,Rozloučíme se, zlatíčko. Po dnešku nás už zřejmě neuvidíš. S tvou matkou zadržíme ty zpropadené sudé, ať naše krev dále plane po této zemi a hubí sudé." otec mě políbil do světlých vlasů, vlasů, které nesly stejnou barvu, jako ty jeho.

Pohladil mě po tváři a já, když jsem se odvážila podívat do jeho tváře, viděla v jeho očích bolest. V krku se mi utvořil knedlík, ale dokázala jsem říct to, co jsem chtěla.

,,Chraň matku, bojovníku, ať na vás mohu být pyšná." dostala jsem ze sebe a zavřela oči, abych zadržela slzy. Stejně přetekly. Roztřásla jsem se a ruce pevně sevřené v pěst jsem si přitistkla k bokům.

,,Budu." šeptl otec a já slyšela v jeho hlase hrdost.

,,Mám tě ráda, tatínku." šeptla jsem bezhlasně. Otec se hrdelně zasmál, tiše, ale opravdu šťastně.

,,Jsi nová Matka rodu, dítě." odvětil otec a pak mě poslal za matkou, ven, před jeskyni. Při odchodu jsem zahlédla, jak otec má ruce na ramenou Erika a vážně s ním hovoří. Erik vypadal vystrašeně, byl pobledlý, ale také jsem vycítila, že je... smutný. Zklamaný. Odvrátila jsem pohled.

Matka mě objala a šeptala slova, která bych raději neslyšela. Učila mě kouzla, která zabíjejí. Něco jsem si uvědomila. Matka mě učila kouzla od doby, kdy jsem začala mluvit. Tudíž se mi zdálo, že kouzlím už od narození. Uvědomila jsem si, že všechna ta smrtící kouzla jsou tak podobná kouzlům, která už jsem se naučila. Pohybovat věcmi bez doteku se tak podobá kouzlu smrti, která přeruší důležitou tepnu v mozku. Kouzlo k nalámání dřeva na ohniště se změnilo na kouzlo, jenž láme kosti, přesněji láme vaz. Přesto jsem to brala, jak nejstatečněji jsem mohla. 

Nakonec mi matka vtiskla do rukou svou brašnu. Byla velká, bezmála stejně jako já, ale šikovným kouzlem odlehčená tak, aby mě nezpomalovala. Matka si nechala jen svou rituální hůlku. Byla připravená k boji. Už i já jsem v dálce vnímala podivnou auru, studenou, klidnou a... světlou. Sudí. Už se blíží.

Přišel otec a Erik. I Erik měl brašnu, kterou obvykle nosíval otec. Bodlo mě z toho u srdce. Opouštějí nás. Opravdu to dělají. Kousla jsem se do rtu, abych se nerozplakala. Myslím, že slz jsem už prolila více než dost. Styděla jsem se za ně, ale zároveň je nedokázala potlačit.

,,Rozmazlil jsi jí..." šeptla tiše matka a otec si smutně povzdechl. Já dělala, že jsem to neslyšela, stejně mi ale tváře zahořely hanbou. Matka... o mě pochybovala. Sebrala jsem se a pevně se své milované mamince podívala do očí. Anne mě, narozdíl od otce nerozmazlovala vůbec, ale svou mateřskou lásku si vynahrazovala tím, že mě učila kouzla a vše okolo tohoto všeho. Také mi vyprávěla o dávných časech, kdy sudý a lichý byli jako bratři. Dalo se tomu jen ztěží věřit. Nejraději jsem ale od matky měla příběhy o tom, jak jednou bude svět, kde budou jen samí liší a pak jiný, vzdálený svět pro sudé. Kde se nebudou ty dvě strany zabíjet. Matka vždy měla v očích zvláštní svit...

Matka mě políbila na čelo a tím mě probrala ze zamyšlení. Myslela jsem, že je to požehnání. Ale matka ve mně probudila mou moc. Úplně, už jsem jí neuměla ovládat jen napůl. To samé udělal otec Erikovi. Erik se při doteku otcových rtů na svém čele zachvěl a křečovitě zavřel oči. Já bych za takové rozloučení zabíjela.

Marie nás vzala za ruce a rychle nás vedla pryč. Nebylo to požehnání. To jsem ale ještě nevěděla. Jak moc bych si přála, aby to bylo jen obyčejné požehnání a né vstupenka do války...

..............

Nedokázala jsem jen tak odejít. Ohlédla jsem se. Těsně předtím, než jsme mohli zmizet z dohledu my sudým, a než mohli zmizet z dohledu nám naší rodiče a ochránci, jsem se zarazila a dívala se zpět. Do konce života jsem si přála, abych to neudělala. Ale já to udělala. A ten obraz mě pak děsil ve snech ještě dlouhé roky po tom, co jsem jej spatřila.

Sudých bylo moc. Hodně. Jako by se dozvěděli, že naše matka měla dvojčata, obě obdařená velkým magickým nadáním. Dvojčata byla vzácná. Ale myslím, že sudým více vadilo, že budou mít do budoucna o dva protivníky více.

Viděla jsem otce. Stávala se z něj ledová socha. Z masa mu vyrůstaly ledové rampouchy a jako rudé hroty vězely všude z dolní části otcova těla. Jako nějaká plíseň se pomalu rozlézala nahoru. Vypadalo to jako krvavý ježek. Rozeznala jsem otcovy světlé vlasy, které do okolí přímo razily. A na nich jako výsměch byla ledová koruna, zřejmě zbarvena otcovou krví. Stejné vlasy, jaké mám já. stejná krev, jako ta, která mi koluje žilamy. Otec křičel. Bylo to snad poprvé, kdy jsem otce slyšela bolestně křičet. Slyšela jsem jeho bolestný křik až tady, na místě vzdáleném přes deset kilometrů. Led, který ho pohlcoval, mu musel způsobovat muka té nejvyšší úrovně, jinak by otec nekřičel. Oči se mi začaly plnit slzami.

,,Paní, pojďte." šeptla naléhavě Marie. Ohnala jsem se po ní a hledala matku. Neměla jsem to dělat. Přála jsem si, abych jí nenašla. Matka byla ve velké vodní kouli, která se podivně vlnila a stoupala z ní pára. V první chvíli jsem nepochopila, co se to děje. Neviděla jsem to, co jsem měla před očima. Nechtěla jsem pochopit. že mou matku nejen topí, ale zároveň jí opařují vařící vodou. Matčina kůže byla razivě ružová, plná puchýřů, které se naštěstí dálkou rozpily a vypadaly jen jako skvrny.

Prudce jsem se otočila a šla dále. Křečovitě jsem polykala, abych uklidnila žaludek, který jsem měla bezmála v krku. Křik mě stále provázel a já si zoufale zakryla uši. Zase jsem brečela. Nenáviděla jsem se za to. Byla jsem ráda, že jsem byla moc daleko na to, abych rozeznala tváře svých rodičů. Nevydržela bych to. Zhroutila bych se. I ostatní naši ochránci byli mučeni, ale ne tak, jako naši rodiče.

,,Ááááá!!!! Nééééé!!!" křičela jsem a padla na kolena. Erik ke mně došel a objal mě kolem ramen. Do ucha mi tiše něco broukal a já se mu choulila pod paží. Muselo to vypadat komicky, jelikož jsem byla téměř vyšší než on. Po chvilce se mi zkroutil žaludek a já dávivě zvracela. Když jsem to dokončila, Marie mě popadla a zatřásla mi s rameny.

,,Paní!! Musíte přežít!! To jen pro vaše přežití vaši rodiče trpí!! Nechápete to? Mučí je proto, aby prozradili, kam jste šli!! Musíme utéct!!" Marie na mě nekřičela, ale klidná zrovna nebyla. Bála se. To mě probralo. Marie nás pak rychle vedla pryč. Ale i ona, i my jsme věděli, že ne dost rychle. Počítali jsme s tím, že rodiče zdrží sudé aspoň na den, kdy bychom dorazily k té řece, kde by pak sudí ztratili naši stopu. Jenže... sudých bylo více, než kdokoliv čekal. Už teď, když zjistili, že se tam nikde neukrýváme, se skupina určitě rozdělila na dvě a ta druhá nám jde ve stopách. Co nevidět nás chytí. A to bude náš konec...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 1. mio 16. 08. 2010 - 13:25
RE(2x): MV: Kapitola 1. moira 16. 08. 2010 - 19:11
RE: MV: Kapitola 1. faire 16. 08. 2010 - 14:45
RE(2x): MV: Kapitola 1. moira 16. 08. 2010 - 19:11