Padlá 7

10. srpen 2010 | 13.52 |

Tady je další kapitola Padlé. Tuto povídku mám už dopředu napsanou, ale jen na papíře a přenášet text, který už jsem napsala, mě nebaví tolik, jako psát něco nového. Proto to trvá tak dlouho, než se tu něco k DA objeví, ale doufám, že mě omluvíte... :)) m.

7. kapitola: Elen, Elen a zase Elen

,,Kdo bude tak laskavý a stráví dnešní den zaučováním Paolin? Samozřejmě bude muset poskytnout svůj čarodějnický deník k opisu." odvětil Igor lehce, s podtónem posměchu. Ticho bylo tak intenzivní, že by bylo slyšet padnutí vlasu na zem. Probralo mě a zamrkala jsem. Nemyslím, že strávit v mé společnosti nějaký čas by bylo zas tak hrozné. Pravděpodobně ale nikdo nechtěl dát k opisu svůj čarodějnický deník (pokud čarodějnický deník znamená to, co podle názvu znamená). Donutilo mě to trochu se sebrat a štípnutím do ruky jsem se probrala. Alespoň na příštích deset minut. Igor se zašklebil.

,,Oele, běž do Učebny blbečků a dones dva obyčejné deníky. Jeden si bude opisovat Paolin a druhý budeš opisovat podle svého. Pohyb!" křikl Igor a Oel okamžitě vyběhl. Na co ten druhý deník, který bude opisovat Oel? napadlo mě. Opravdu řekl Učebna blbečků?     

Koukla jsem se do své tašky a vytáhla svůj deník. Otevřela jsem ho a prolistovala ho. Samé panensky čisté stránky. Úplně bílé, až to bije do očí. V mém případě, až mě z toho rozbolavěly unavené oči. Radši jsem nechtěla vědět, z čeho ty papíry jsou a deník zavřela. Ještě jsem polaskala černě lakovanou kůži, do které byl deník zabalen a deník odložila. Odhadla jsem, že co nevidět ho otevřený uvidím nekrátkou dobu. Jen jsem doufala, že u opisování neusnu. Snažila jsem se zůstat čilá, ale byla jsem tak unavená... že to prostě nešlo. Můj pohled stále přitahovala krabice s Protoke, která ležela stále na stole. Zachvěla jsem se.

,,A čím mám psát?" vyklouzlo mi z pusy dříve, než jsem si to mohla promyslet. Nevadí, napadlo mě, stejně bych se na to zeptala. Více mě znepokojovalo, jak jsem se z únavy rozpovídala a nepřemýšlela o tom, co vypouštím z pusy.

,,Buď svou krví nebo se domluv s Pánem a on ti možná daruje inkoust." odvětila jedovatě Elen. Slovo domluv přitom řekla takovým tónem, že i blbci by bylo jasné, že myslí postelové přesvědčování. Potlačila jsem nutkání se zamračit. Co jí žere? Už od začátku je na mě jako kobra na králíčka. Že tu chce být jediná ženská není až tak velký důvod, aby mě zasypávala svou jedovatostí, která téměř zabíjí. A myslím, že ani to mé zasednutí jejiho místa není dostatečný důvod. Pak jsem jí udělala pár naschválů, ale jen jsem jí oplácela. Pak jsem si na něco vzpomněla. Přesněji na Gabova slova, která mi řekl na začátku dne: Nejsi jako jiné mé metresy... z tebe čiší moc, což je u nezasvědcené zvláštní... Popřemýšlela jsem o těch slovech. Že bych Elen vyhodila ze sedla a zabrala jí její bývalé místo i v Pánově posteli, nejen v magickém učení?

,,Pán ti nechal psací soupravu. Máš jí tam v té skříni," ukázal Igor na jednu obrovskou almaru, zastrčenou ve dvou výklencích, takže byla v záhadné (a trochu děsivé) temnotě. ,,Vem si jí." dodal Igor a šel na opačnou stranu místnost do nějakého regálku. Nedokázala jsem mezi tím vším zmatkem rozeznat, pro co přesně šel, ale věděla jsem, že tam míní založit Protoke. Vzal je totiž sebou. Elen tak, abych jí neviděla, na Oela (který už se vrátil a dal přede mě obyčejný šedesátistránkový, nelinkovaný sešit, stejný měl pak ještě v podpaží) mrkla a záhadně se pousmála. Jenže jaksi pozapomněla, že sedí naproti skleněné vitríně, která jí dokonale odrážela, tudíž jsem to na krásno viděla. Eol na to nehnul ani brvou, ale Elen se přesto zatvářila potěšeně. Pak se se svým neutrálním (pro ostatní opovržlivým) výrazem otočila ke stolu. Byla jsem moc unavená (a líná) na to, abych to probírala do hloubky, proto jsem jen nepatrně pokrčila rameny.

S vrzáním židle jsem se odsunula od stolu a pak roztomile z té židle sklouzla dolů. Přemýšlela jsem, co to (na mysli mám Elen a Oela) mělo znamenat. Nakonec jsem se k tomu dokopala (přemýšlení mám na mysli). Zasloužila bych aplaus. Židle byla vysoká. Když jsem se pohodlně opřela, nedotýkala jsem se nohama země. A dosáhnout na zem alespoň špičkami chodidel by mě stálo mnoho ponižujícího natahování. Když jsem teď stála vedle židle, sahala mi kousek nad ledviny. Odfrkla jsem si.
      Odcupitala jsem (Ani netušíte, jak těžké je hrát lehký krok, kdyby jste se nejraději složili na zem a na místě usnuli... i když možná ano.) k almaře, kterou označil Igor a pak jí s téměř nesnesitelným vrzáním otevřela. Nic na mě zatím nevyskočilo, takže jsem uklidnila narůstající nervozitu, která mě začínala ovládat.

,,A kde přesně...?" zeptala jsem se Igora přes rameno a nakláněla se do skříně. Hledala jsem v temnotě skříně cokoli, co by se psací soupravě podobalo. Můj pohled pak zaujalo něco drobného a černého. Možná mě klamal zrak (nebo stíny, které tančily kvůli plápolajícím pochodním), ale zdálo se, jako by se to tmavé, drobné a hebké hýbalo. Ani jsem nestačila zareagovat a tomu černému se objevily dvě oči, odrážející světlo a ono to na mě vyletělo. Nebylo to větší než malá myš. To mě úplně probralo a po ospalosti nebylo ani památky. Instinktivně jsem před sebe natáhla ruku a to malé zachytila. Srdce se mi splašeně rozbušilo a já se šíleně lekla, přestože jsem na sobě nedala nic znát. Teprve pak jsem začala vyděšeně pištět (Ano, pištět. Jako malý, rozmazlený blbeček... v duchu jsem se nad tím zamračila). Ventiovala jsem tím i svůj opravdový strach, nejenom ten hraný, což mě mírně naštvalo.

,,Co to je za malé odporné... něco?!" vřískala jsem. Kdybych byla sama sebou a nemusela kvůli Gabovi hrát malé dítě s duševní chorobou, zvědavě by jsem si to prohlížela. Jelikož jsem ale tohle hrát musela, tak jsem zhnuseně odvracela tvář a snažila se to držet dvěma prsty co nejdále od sebe. Samozřejmě s nemalou dávkou odporu ve tváři. Přesto jsem ale koutkem oka něco zahlédla.     

V ruce jsem držela něco mezi netopýrem, hadem a... hm... kočkou? Když to na mě vyletělo, bylo to malé jako myš, ale teď se to čím dál rychleji zvětšovalo. Teda... zaregistrovala jsem spíše zvětšující se drápy a křídla. Možná i malé, velice ostré, jehličkovité zuby. Ale nejvíce černé, lesklé drápy, a u protichůdných palců, lesknoucí se jedem rostoucí drápy. Tohle je to Elenino významné mrknutí? pomyslela jsem si ze všeho nejvíce pobaveně. Ale zlost tam byla, v malé míře, také. Spíše náhodou  jsem viděla, jak se konec těla toho... něčeho začíná pokrývat lesklými černými šupinami.

Když už to citelně přerostlo mou dlaň, neochotně jsem se k tomu obrátila a oběma rukama to chytila za křídla. To něco podrážděn zaprskalo, přesně jako kočka, takže tak strašný odhad zatím nemám, a chtělo se to po mě ohnat prackou s těmi děsivými drápy. Prudce jsem křídla zkroutila a nepovedená obdoba kočky žalostně zamňoukala. Okamžitě na mě přestala útočit, a já vyvázla bez vážnějšího zranění. Hodná kočička. pochválila jsem hybrida v duchu. Když jsem si jí tak prohlížela, uvědomila jsem si, že je to vážně nějaký hybrid. Přední část těla měla až na vyrůstající křídla kočíčí, za křídly se tělo kočky začalo měnit v silný a dlouhý šupinatý ocas... podobný jako hadí. Kočka měla jen dvě nohy, ty přední.

,,Co to sakra je?!" zeptala jsem se a mohla si namlouvat, že to bylo řečeno klidným hlasem.

,,Upír... ?" odvětila... No hádejte kdo? Igor? To těžko. Oel? Také ne! To mi škodolibě odpověděla Elen, která se pohodlně opírala do své židle a spokojeně mě pozorovala skrz přivřená víčka. Na rtech jí pohrával nepříjemný úsměv. Projela mnou prudká zlost a prudce jsem sevřela chudinky kožnatá křídla toho... upíra. Kočka zlobně prskla a ohnala se po mě, ale to už jsem se otočila zpět k almaře a naježeného upíra hodila za hlavu. Doslova. Doufala jsem, že dopadne Elen přímo na hlavu, ale zas až tak velkou víru ve své schopnosti a přesnost při házení nemám. Ruce sevřené v pěsti se mi třásly rozčílením a potlačovanou touhou ten omil přírody uškrtit. A tím jsem nemyslela upíra, ale tu mrchu Elen.

Podívala jsem se zpět do skříně. Když už tam upír nebyl, nebyla tam taková děsivá temnota a lépe jsem se v ní orientovala. Popadla jsem první krabici, ktera mi přišla na zřetel a chtěla odejít, když mě něco zaujalo. Popadla jsem to, kopem (a doprovázením ušitrhajícím skřípáním) jsem almaru zavřela a došla zpět ke stolu. Krabici jsem s bouchnutím a cinkáním skla, které se začalo z krabice ozívat hned, když jsem s krabicí škubala, hodila na stů a sedla si do své židle.

,,Co je toto?" zeptala jsem se a ukázala podivnou cetku sevřenou muzi dvěma prsty. Upíra jsem pustila z hlavy hned, když jsem ho nezahlédla nikde v dohledu. Dřevěný prsten, který jsem měla v ruce, mi nějakým přesmykem vklouzl na prst a tři kovové koule, které byly k prstenu připevněny neuvěřitelně umně a jemně vyrobenými snad stříbrnými řetízky, do sebe se zvláštním zvoněním narážely. Vzdáleně mi to připomínalo kuličky proti stresu až na to, že tu bylo o kouli navíc.

,,Vrať to zpátky, není to nic pro tebe." odvětila s nezájmem Elen. Hlas měla spokojený, zřejmě jí udělalo dobře vidět mé představení s upírem. Nejspíš ani nevěděla, co to vlastně v ruce držím... a já ostatně také ne. Něco na tom, jakým to řekla tónem, mě dohnalo k zamyšlení. Igor na to nic neřekl. Pak mi to došlo. Ona je vůdcem této smečky. Neformální hlava této skupiny, Igor je vůdcem zřejmě jen před Gabem. Elena je vůdkyně, vůdkyně, která mě nemá ráda. Pousmála jsem se, ale myslím, že z toho vznikl škleb.

,,Tak mi to vem." řekla jsem sladce, tak mile, až mi téměř zatrnuly zuby. Vše jako by najednou utichlo. Šum, který doteď provázel vše, co jsme dělali, vymizel. Všechny pohledy se upíraly na nás. Elen se zlobně blýsklo v očích. Někteří u stolu se po ní zvědavě ohlédli a čekali na její reakci. Celkem opožděně mi došlo, že jsem Elen právě vyzvala o souboj o vůdcovství. A udělala jsem to vůbec omilem a nevědomky nebo podvědomně to bylo řečeno tak, jak to vyznělo? Něco se mi omotalo okolo nohy, ale já to ignorovala. Neodvažovala jsem se spustit pohled ze vzteklé Elen, která by byla schopná, při sebemenším ucuknutím pohledu, na mě skočit a začít mě trhat. Nebo rozdrásat, podle toho, jestli jí přirovnáte k vzteklé kočce nebo k nepříčetné feně. Já osobně bych jí typovala na něco mezi tím.

Nechtěla jsem bojovat. Věděla jsem, že bych prohrála.

,,Zlatíčko..." pomalu, uklidňujícím tónem jsem hovořila k Elen, jako by byla nebezpečné zvíře. V podstatě ale i byla. ,,Přece se nebudeme prát jako pouliční kočky..." pokračovala jsem mírně, téměř ospalým hlasem. Srdce mi zase začalo bít až moc rychle. Elen se se mnou nesmí prát... jinak skončím špatně. Opravdu dost zle.

,,Prostě si to vyříkáme. Ty přestaneš provokovat a shazovat před ostatními mě a já přestanu provokovat a shazovat tebe. A mileráda ti přenechám pomyslný stolec představené." dodala jsem. Připadalo mi, že s Elen jsme kočka a myš, přičemž myš je zahnaná do kouta. Jen jsem si nebyla jistá, kdo je kočka a kdo myš. Zakroužila jsem zápěstím a kuličky o sebe zacinkaly. Uklidňovalo mě to. Vypustila jsem páru a byla úplně klidná, pozůstatky vzteku ve mě sice ještě někde hluboko dřímaly, ale už nehrozily výbuchem. Zato jsem cítila nepříjemná chapadélka strachu a nervozity.

,,Ty tedy nechceš bojovat?" zeptala se Elen zmateně a nevěřícně. Souhlasně jsem mrkla a snivě se usmála.

,,Zatím ne." odvětila jsem vesele. ,,Zatím jsem na to moc slabá!!" odvětila jsem a zase se ponořila do své dětské přihlouplé role. Ještě ne. Ještě pořád nevím, co se stane, když někoho shodím, někoho porazím. Neznám spodní proudy na první pohled klidné vody. A koneckonců... ještě nemůžu s ostatními bojovat, jelikož jsem moc slabá. Cukla jsem rukou a kuličky se rozletěly. Pak jsem začala prstem kroužit a z prstýnku se stal miniaturní kolotoč. Zaujalo mě to. Pustila jsem Elen ze zřetele (což bylo nebezpečné, ale velice dětské) a soustředila se jen na výjev na mém prstu. Nakonec se koule točili tak, že se jednotlivé tvary změnily jen v rozmazané šmouhy. Co se děje? napadlo mě znepokojeně a možná ucítila i náznak strachu. Dnes už podruhé... zvláštní. Přestala jsem s prstem kroužit, ale kuličky se nepřestaly točit, spíše ještě zrychlily. Kuličky začaly do sebe narázet a cinkání kovu o kov se ozývalo čím dál častěji. Prsten mi stoupal nahoru, co prstu až se zastavil kousel nad špičkou mého prstu. Nespadl do boku ani neodletěl do strany, jak jsem čekala.

Z koulí a drátů nakonec vznikla nepevná koule, jenž v sobě nesla malou bouři. Ozývalo se škrábání drátků o sebe a vydávalo to takový tichý, téměř cvrlikavý zvuk. Natáhla jsem ruku a přestala tak prstem ukazovat na ten nový útvar. Koule začala pomalu klesat, až se mi uhnízdila v dlani. Cítila jsem, jak mě drátky lehce lechtají v ruce. Položila jsem kouli na stůl a ozvalo se sténání dřeva, které pod útokem drátů nevydrželo a zobrazovalo čím dál více hlubokých rýh. Překvapeně jsem zamrkala.

Pak koule zničeho nic vyrazila k Elen. Zalapala jsem po dechu, představila jsem si krvavou kaši, která zbude, pokud se Elenin obličej dostane do styku s maestormem drátů. Elen si zřejmě něco takového taky domyslela, jelikož téměř panicky něco vykřikla a na kouli ukázala. Ta se zarazila, ale postřehla jsem jemné chvění, které odpovídkalo chvění Eleniny ruky.

,,Dobře, vem si ten... prsten." odvětila jsem nejistě. ,,Stejně by mi neladil k šatům..." dodala jsem tiše a pozorovala kouli. Míhání drátů mě asi uhranulo, jelikož jsem z něj nemohla spustit zrak.

,,Nechci to!" odsekla Elen zadýchaně. Igor nás se zájmem pozoroval, stejně jako ostatní. Vypnula jsem záda a pozvedla hrdě hlavu.

,,Ale noták, mé citlivé dušence by ublížilo, kdyby jsi ode mě nepřijmula dárek." odvětila jsem ledovým hlasem.

,,Trhni si, čubko jedna!!" vykřikla Elen a začala kouzlit. Zarazila jsem se a pak se zamračila. Elen si prudce stoupla a převrátila židli, která se teď válela po zemi a Elen sama se asi dostávala do tranzu. Elen už tady je určitě dlouho, vsadila bych se, že by napsala kouzel na pergamen dlouhý jako stůl a ani by nemrkla. Já, která znám stěží dvě kouzla, proti ní nemám žádnou šanci. Přesto jsem zůstala klidná a nezačala jsem panikařit. Zabít mě nemůže, to by pak Gab zabil jí. pomyslela jsem si. Ale ublížit mi může nepěkně... následovala myšlenka první a já pocítila první vlnu strachu.

Můj pohled přilákala koule z dřevěného prstýnku, která se už rozpadala. Pocítila jsem prudkou touhu mít ty koule u sebe, proto jsem udělala pohyb, jenž mě Igor naučil k přivolání Protoke a přitiskla si pak prstýnek, který poslušně přiletěl, na hruď. Jaká ironie, že zrovna on může za to, že se elen rozhodla mě trochu pocuchat.

,,Noták, klídek, dýchej zhluboku." pokusila jsem se o úsměv, ale byla jsem příliš nervózní a vznikl z toho škleb. Uslyšela jsem cinkání a uvědomila si, že prstýnek s koulemi se chvěje. Chvěje se, jelikož i já se chvěju. Strachem. A má slova, která jsem snad řekla k uklidnění Elen, měla opačný účinek, protože dotyčná na mě vycenila zuby a zavrčela.

Co sakra teď?!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 7 nyx* 16. 08. 2010 - 18:33
RE(2x): Padlá 7 moira 16. 08. 2010 - 19:16