Moira | VST: Část 4.

Abych uvedla věci na pravou míru, tak takhle často obvykle nepřidávám. Jen... teď mám až podezřele hodně volného času a využívám ho psaním, což je dobře, ale takhle to zřejmě nebude trvat věčně. Proto mě prosím omluvte, až se začnou další kapitoly objevovat jednou AŽ za čtyři dny (myslím ale, že na takové časové přestávky a delší vás budu moct předem upozornit). m.

Konec tréninku, Gabriela a začátek večeře

Zbytek tréninku proběhl v duchu soubojů. Roman a jeho parta oproti mě a Erikovi. U nás sice byla ještě ta skupinka nejhorších Lovců, ale od těch se pomoci nedočkáme. Občas sice podtrhnou nenápadně nohu (přece jen ví, že když se ostatní dostanou přes nás, podají si je), ale zas nějak moc aktivně se neúčatnili. Budiž. Snaha se také cení. Ale co na tom bylo nejlepší: I když proti nám byli v početní přesile, vyrovnali jsme se jim, co se týče síly. Já byla mrštná a Erik silný. Dokonale jsme se doplňovali. Jak jsem se už zmiňovala, kryli jsme si my dva navzájem záda. Nevím proč, ale strašně mě to pobavilo. Dokud jsem si nevzpomněla na svou poslední bitvu. Rozzuření protivníci mi strašně připomněli toho vlkodlaka, který mě "zabil". Tyto myšlenky mě natolik pohltily, že jsem dostala silnou rány od Ládi do ledvin (pomstil se, beru to) a chvilku jsem se musela sbírat, než jsem byla zase bojeschopná na sto procent.

Tak to bylo, dokud nepřišla Gabriela. Mračila se na mě, což znamenalo problémy. V soubojích jsme bohužel nepokračovali, jelikož Roman napadl Erika moc brutálně a to bylo proti pravidlům. Sice nevypadalo, že by to Erikovi ublížilo, ale zákeřné to bylo dost. Kvůli tomu jsme teď opět posilovali. Nevadilo mi to. Ta rána do ledvin se ozve, jakmile vyprchá Mel, a pokud bych měla takových zranění více, tak bych další den nepřežila. Nebo by ze mě byl ubohý uzlíček bolesti.

,,Kde je, Marie?" zeptala se přes celou tělocvičnu Věštkyně. ,,Marie, kde je?" pokračovala, křičela přes celou místnost a ještě mě ani nenašla pohledem. Ztuhla jsem. Je jedna věc, na kterou by se mě Věštkyně mohla ptát přímo tímto způsobem (a tímto tónem). Přece to ale nemíní probírat přede všemi, ne?! A mluví vlastně o Duchovi?     

,,Nevím." zalhala jsem a zvedala se. Nervózně jsem přešlápla, ke Gabriele se mi jít nechtělo. Něco málo jsem si předtím zjistila o pražské Základně a mínila to použít pro svou nevinou lež. Celá Základna byla chráněna proti duchům a jejich procházení skrz zdi, proto bylo téměř nemožné pro nějakého se sem dostat. Ale můj Duch byl v mém stínu, zvláštním způsobem byl v podstatě mou částí, tudíž ho to propustilo. Bylo zvláštní, jaké díry mají pražští Lovci ve své ochraně. Co kdyby nějaký duch někoho posedl?

,,Nelži mi, Marie. Zaútočí na někoho. Nedělej si to těžší." křikla Gabriela a celá tělocvična se na mě otočila. Cože? Proč by Duch útočil? Co ho znám, snaží se nepoutat pozornost, a už vůbec ne pozornost Gabriely. Ohromeně jsem zamrkala. Pak se sebrala.

,,Mám trénink, Gabrielo." odvětila jsem a rychlým krokem šla k ní. Když jsem byla u ní, nechápavě jsem se na ní zadívala.     

,,Co blázníš? Nechceš taky lampač na vyhlášení pátrání a bilbord, na který by jsi na něj všechny upozornila?" šeptala jsem mírně vztekle.     

,,Až na někoho zaútočí, bude to na tvé triko. A pokud někomu ublíží, už tě nebudu krýt." sykla Gabriela a já věděla, že je to natolik nahlas, že to pár nejbližších slyšelo. Nemyslím, že by to bylo schválně. Spíše Gabriela, stejně jako já, jen nevěděla, jak silný je výtažek ze Samaelu tady. Věštkyně ke mně natáhla ruku, jako by mě chtěla pohladit po tváři, ale pak zakroutila hlavou a odešla. Nechápavě jsem se za ní dívala. Nedávalo mi to smysl.     

,,Míníš tam stát celý den, Černá? Ani jsem ti nedal povolení ke skončení práce! Pohyb, ještě dvaadvacet cviků!" křikl na mě Letka. Neodporovala jsem, ale nadšená jsem taky nebyla. Dělali jsme sklapovačky. Nohy mi držel (jaké překvapení) Erik. Neptal se, co to (s Gabrielou) znamenalo, za což jsem mu byla vděčná. Zároveň jsem ale věděla, že byl tak blízko, aby slyšel tu poslední Gabrielinu větu. Chtělo se mi řvát, ale potlačila jsem veškeré emoce a soustředila se jen na další a další přítah k nohám. Břišní svaly mě ještě nepálily, na to byl ten Mel moc silný, ale mě připadalo, že se přitahuju moc pomalu. I počítat jsem přestala, ale měla jsem pocit, že mi jich zbývá ještě přes patnáct. Dalších několik přítahů a já se soustředila jen na svá kolena, těsně u sebe. Proč mi vůbec Erik drží nohy?     

,,Pusť mě." sykla jsem. Po chvilce lehký stisk Erikových rukou povolil, ale já při další sklapovačce nezaváhala a pokračovala, jako by mě držel.     

Dalších pár sedů lehů proběhlo v tichu, soustředila jsem se na dech, který se znepokojivě zrychloval. Snažila jsem se potlačit šumění v hlavě, které mě rozptylovalo.

,,Marie." ozval se Erik. Udělala jsem dva přítahy, než jsem se na něj otočila. Další dva, než něco řekl.

,,Konec, máš už sto padesát cviků." odvětil Erik. Ležel vedle mě a také cvičil souběžně se mnou. Udělala jsem ze setrvačnosti ještě dva sedy lehy, než mi došel význam jeho slov.

,,Ach!" lehla jsem si a už se nezvedla. Břišní svaly mě pálily, což jsem vzala s nelibostí. Vyšla jsem z formy. Pak jsem se překulila na břicho a tázavě se na Erika podívala. Díval se nepřítomně na svá kolena. Vypadal hodně zamyšleně. Neptala jsem se tedy na svolení a chytila ho za kotníky. Na jeho pohled, ze všeho nejvíce pobavený, jsem namítla, že on mě taky ze začátku držel a zaslouží si to stejné. Každý co si zaslouží...

..........

Seznámení se sprchou nebylo zas takovým hororem, jak jsem čekala. Sprchy byly čisté, moderní... ale sprchy. Vadil mi spíše ten princip společného mytí s jinými děvčaty, než samotná sprcha, jelikož jsem sprchování před koupáním dost upředňostnovala. Cestou do pokoje jsem zamyšleně uvažovala o Gabrieliných slovech. Říkala, že Duch na někoho zaútočí... Ale proč?

To už jsem dorazila do pokoje. Zjístila jsem, že pravé křídlo mé skříně má zevnitř zrdcadlo. Při převlékání jsem se pozorovala. Nemohla jsem si nevšimnout jistých... změn na mém těle. A tím nemyslím dospívání, ale mé zmrtvýchvstání. Už jsem poznamenala, že vlasy mi téměř zbělaly a kdysi krásně zvlněné do loken, teď byly naprosto rovné. Leské, hladké, ale vypadaly jako bych právě zmokla nebo to přehnala s žehličkou na vlasy. Dále oči. Už jsem je neměla nahnědlé, ale téměř jantarové, což celkem děsilo. Podobné oči mívají upíři při přeměně.

A pak tu bylo tělo. Nerostla jsem. Stále jsem byla drobná, stěží stošedesát (spíše méně) centimetrů a strašně štíhlá, na hranici vychrtlosti. A lehká. Má váha se smrskla na čtyřicet pět kilogramů. Nerostla jsem sice do výšky, zato mé ženské přednosti to nahrazovaly. Při pohledu na mě si mě s dítětem už nikdo nesplete. Musel by být slepý. Musela jsem vyhodit své staré podprsenky a koupit o číslo větší. Ty staré mi byly těsné a taky jsem byla najednou na prsa strašně citlivá, takže mě to dohánělo k šílenství. To se mi nestalo od čtrnácti let.

A pak měla má smrt ještě jeden dopad na mé tělo. Pokud si aspoň jednou týdně nevezmu Samael, zachvacují mě křeče a šílené bolesti začínající hlavou a pak postupující pátečí do všech částeček lidského těla, podél nervů. Pokud si nevezmu Samael po dvou dnech, jsem unavená a slabá. Nebo podrážděná a výbušná, jak se mi stalo na tréninku. Nevím, co je horší.

Napadlo mě, že ještě pořád mi Duch nevysvětlil, jak to bylo s tou mou "smrtí". Co v ten okamžik dělal. Kde vůbec byl. A co se stalo se mnou? Gabriela sice pátrala v pražském archivu po jakýchkoliv známkách toho, co by vysvětlilo můj stav. Zatím nic nenašla. Nebo mi nic neřekla. Jen jsem doufala, že to nemá co společného s Temnými. Nechtěla jsem být Lokou. Loka zřejmě může být jen takový Lovec Temný, který se může stát z člověka. Tudíž vlkodlak nebo upír. Sakra!! A už vůbec nechci být Lokou, který by byl nějakou obdobou upíra (na vlkodlaka se vážně necítím, ti navíc nepřežijí smrt). Zbýbá upír. Ale upírům nebije srdce. Alespoň ne těm obyčejným. Jak je to u Vznešených se neví, ale předpokládá se, že ani jim srdce nebijí. Ještě nebyla šance to zjístit. Lovců, co s nimi bojovali je málo a místo zkoumání, jestli jim bije srdce se spíše zajímali o to, aby své vlastní srdce udrželi bijící. A ti ostatní se k nim nepřiblížili natolik, aby to poznali. Nebo se nevrátili vůbec. Takže, jelikož mi bije srdce, NEMŮŽU být upír. Ani vznešený. A další navíc je, že nepiju krev. Upíra by měla pít krev, ne? Že nepiju krev si můžu být jistá. Na to si Gabriela dává opravdu pozor.

,Duchu?' zavolala jsem na něj v myšlenkách. Neodpovídal, pozorně jsem pozorovala svůj stín, ale nic se nedělo. ,Duchu, noták, potřebuju s tebou mluvit!' přemlouvala jsem svého společníka. Napadlo mě, že je se mnou pořád, dokonce i ve sprše (zvláštní, ani jsem se nezastyděla), ale od toho boje jsem ho neviděla. Jak je to už dlouho? Dva měsíce? Dokonce tři? Duch se neozval dalších pět minut, které jsem nezáživně strávila koukáním na svůj odraz a voláním v mysli. Vzdala jsem to. Našla jsem svou secmet, dala si dva pořádne loky a vydala se na večeři. Bylo tři čtvrtě na sedm. Už bylo na čase.

..........

Do jídelny jsem dorazila za osm minut. Sice jsem musela běžet do schodů, ale měla jsem nepříjemný pocit, že jsem zaslechla někde na konci chodby Romanův nepřeslechnutelný hlas... a nechtěla riskovat, že ho potkám. Po tom, co jsem ho zákeřně kopla mezi nohy tak, aby on nemohl na Erika zezadu zaútočit (jasně jsem viděla, že mířil hranou ruky na jeho vaz!!), mě málem přizabil. Musela jsem použít vše, co mě otec naučil, abych si ho udržela od těla a zároveň ho oslabovala. Vyneslo mi to jedinou ránu do břicha a to jen proto, že Roman mě větší dosah než já. Zato on měl zlomený nos, pravděpodobně naražený prst a myslím, že stav podobný kocovině bude cítit ještě hodně dlouho. Něco z akupunktury mě babička naučila a já to teď využila. Bylo to sice vážné porušení pravidel, ale já byla v nouzi a Erika zaměstnávali Ladislav s Pavlem, plus pár dalších (kteří vlastně doráželi i na mě, ale špatně dopadli).

Vklouzla jsem do jídelny a zkoumala všechny čtyři pulty. Podle velikosti řady jsem usoudila, kde je nejlepší jídlo a vydala se tam. Dalších pět minut jsem strávila ve frontě, než jsem si mohla vzít tři celkem velké krajíce chleba (bez plísně, pokrok!!) a k tomu nějakou paštiku. Čaj byl teplý a krásně voněl lesní směsí a i barva byla sytá a nijak podezřelá. Nůž jsem si vybrala po pečlivém zvážení, pokud možno bez kousky jídla z předešlého odpočinku a pak už dále nezdržovala. Vydala jsem se jídelnou a hledala svého společníka. Ani jsem nemusela, seděl tam, kde minule.

Zase jsem se tanečním krokem proplétala mezi těly Lovců, mrštně uhnula pár plácnutím po zadku a snažila se co nejvíce se vyhýbat pohledu Romana, který vypadal naštvaněji než býk, kterému ukáže toreador rudou. Až jsem dorazila k Erikovu stole. Na první pohled jsem ale poznala rozdíl mezi jeho chováním při tréninku a teď. Tvářil se arogantně a chladně, jako když jsem ho poprvé v tělocvičně viděla. Zaváhala jsem.

,,Můžu si přisednout?" zeptala jsem se tiše. Doufala jsem, že mi v hlase nejde poznat zoufalství. Erik mlčel a mě popadla iracionální hrůza z toho, že mě odmítne. Takhle jsem se chovala já? V jednu chvíli přátelská a v další jako bezcitná mrcha? Měla bych na sobě zapracovat, je to celkem nepříjemné... blesklo mi hlavou, když jsem se zklamaně (ani jsem se to nesnažila skrýt) otočila a vydala se zpět do toho chumle tlačenice. Najednou mě někdo popadl za loket a já se reflexně vytrhla a už ho chtěla přetáhnout táckem. Byl to ale jen Erik. Rychle jsem s tácem zabalancovala a snažila se, aby mi nic z večeře nespadlo na zem, i když jeden chleba musel zachytit sám Erik a čaj se vylil. Rychle jsem zachránila zbývající dva krajíce pečiva, než čaj nacucnou.

,,Co jsi?" zeptal se Erik a pak začal hrdelně vydávat zvláštní zvuky. Po chvilce jsem rozeznala Temný jazyk, ale Erik jim mluvil tak rychle a překotně (přičtěte hluboký tón a zvláštní přízvuk), že více slov než: Úkol, podvod a zmaření jsem nezachytila. Zmateně jsem ustoupila a narazila do nějaké židle. S hlukem se pořževrátila a já se před zvědavými pohledy schovala u Erikova stolu. Upírala jsem pohled na svou večeři a snažila se vše pochopit. Zároveň jsem se snažila si srovnat myšlenky. Co se to děje? Ubrousky jsem utírala ze svého tácku čaj a mračila se na to, jak je od něj celý tác ulepený. Erik si po chvilce přisednul a tvářil se kajícně a omluvně. Proti mé vůli se můj vztek začínal rozplývat. A to jsem si myslela, že na mě takové triky nefungují.

,,Omlouvám se... jen jsi mi někoho připomněla." odvětil Erik a zkoumavě mě pozoroval.

,,Zajímalo by mě, kdo to je." zamručela jsem si pro sebe a naštvaně shledala, že mám od čaje ulepené ruce už i já sama.

,,Cože?" zeptal se přátelsky Erik a mnul si nějaký prstýnek na ruce. Koukla jsem se na něj. Byl... na první pohled vypadal jako z Loveckého stříbra, ale rozeznala jsem, že to není ono. A navíc byl ten prstýnek nedovřený. Snad zlomený. Nedivila bych se, kdyby to měl na svědomí Roman. Možná právě kvůli zničenému šperku je Erik naštvaný. To jsem si aspoň namlouvala. Protože kdyby to nebylo prstýnkem, tak mu vadím já. Což není zrovna povzbudivá představa.

Ten prstýnek byl zvláštní. Přitahoval můj pohled. Jako by nebylo nic jiného, než on. Něco na něm bylo napsáno. Co to asi je? r... ejš... aj... Rejšaj? Mezi r a ja byl prstýnek zlomený. Pak mi něco došlo. Sice to bylo napsáno písmem dost podobným ruské azbuce... ale bylo to napsáno Temným. Přemýšlela jsem, co to znamená. Zkombinovala jsem si své znalosti ruského jazyka, azbuky (když už mě učil otec jazyky, přibral i ty, kterými se mluví na Základnách (Ruštinu, britskou angličtinu), paradoxe až na češtinu, kterou jsem potřebovala nejvíce) a Temného jazyka. Nic mě ale nenapadlo. Pak jsem si na prstýnku všimla něčeho jiného. Byl to... had? Ne had, byl to ještěr, který se svíjel po obvodu prstýnku. Vše se mi spojilo. Na prstýnku byl temným ruským jazykem napsán jašjer - ještěr.

,,Ještěr?" zamrkala jsem a setkala se s Erikovým zkoumavým pohledem. To mě probralo. Zmateně jsem se narovnala a trochu od stolu odsunula. Pustila jsem z rukou Erikovu ruku s prstýnkem (!) a zmateně se rozhlížela. Zvuky jídelny na mě zaútočily a mě se zdálo, jako by byl všude okolo najednou až moc velký hluk. Ale věděla jsem, že to není hlukem. To jen já před okamžikem veškerý hluk nevnímala.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se. V hlavě se mi zamlžilo a svět se se mnou zatočil. Téměř jsem spadla ze židle, ale pevně jsem se chytila stolu a snažila se, aby se svět ustálil...

..........

...pak jsem se konečně vzchopila a otevřela oči. Nejdříve jsem se zamračeně podívala na svůj tácek, ve kterém se válely tři růžově nacuclé ubrousky, pak můj pohled doputoval ke třem chlebům, poloprázdné sklenici čaje, pak na paštiku a Erika. Užasle jsem se rozhlédla a uvědomila si, že jsem v jídelně. Nevěděla, jak jsem se sem dostala. Pamatovala jsem si příchod do jídelny a chvilku i to, jak jsem stála ve frontě... ale pak nic.

,,Co se stalo?" zopakovala jsem a uvědomila si, že mám ruce celé ulepené od čaje. Zhnuseně jsem se ušklíbla a Erik mi bezeslova podal ubrousek.

,,Nic. Asi..." odvětil taktéž zmateně Erik. Taky se narovnal a zamyšleně svůj prsten pozoroval. Hezký starožitný prsten... určitě cenný. pomyslela jsem si. Odmlčeli jsme se a já si chtěla namazat chleba paštikou. Zapomněla jsem však na máslo. Erik mi bezeslova (opět) nabídl svoje (džentlmen). Sám vypadal, že se své večeře nedotkl. Ticho se prodlužovalo a já sebo nervózně cukla pokaždé, když se ozval nečekaný výbuch smíchu až moc blízko od nás. Roman se svou partou se přestěhoval o stůl blíž k nám, jak jsem si otráveně všimla.

,,Řekni mi o nich něco." a rukou naznačila směr odkud jsem slyšela Romanův hlas. Nedal se přeslechnout ani v takovém hluku.

,,Co chceš vědět?" zeptal se Erik a přestal hypnotizovat sklenici s čajem. Pohled, zachmuřený a soustředěný, však na mě neupřel a mě se kupodivu ulevilo.

,,Všechno. Můžu si to zjístit sama ve spisech, ale od člověka to je lepší a rychlejší. Navíc mi to ticho už leze na mozek." odvětila jsem s křivým, ale přívětivým úsměvem. Měla jsem svou dávku Samaelu a začínalo se to konečně projevovat. To, co se stalo před chvilkou se mi vykouřilo z hlavy. Tak jsem si nepamatovala pár minut... stejně to muselo být nezáživné stání ve frontě a cesta ke stolu... uklidňovala jsem se.