Padlá 5

8. červen 2010 | 17.58 |

5. kapitola: Nemožné se stává možným... ?

Ucukla jsem a svět se se mnou zatočil. Zpanikařila jsem. Co to bylo? Nevím jak to popsat... bylo to hořící, jako bych se dotýkala samotného Chaosu ale zároveň tak ledové, jako by mi to mrazilo duši. Ale nebylo to způsobeno tou koulí. Bylo to něco jiného. Něco zvenčí. Třásla jsem se a bylo mi úplně jedno, že to všichni vidí. Vlastně... udělala bych cokoli jen proto, aby mě ten odporný, lezavý pocit nechal na pokoji. Odvrátila jsem s od krabice koulí, jako by za to mohly ony. Jako by ony na mě přivolaly tu dotěrnou, děsivou moc.

Ta moc stále ješně nedošla k mé duši, k mému úplnému jádru, ale přece jen už s k tomu přiblížila a já byla vyděšená. To ty zpropadené koule! Ty koule za to mohou!

,,Já to nechci udělat! NE!! Jsem unavená! Nechte mě být!" ozvala jsem se umíněně a hlas se mi netřásl, což mě překvapilo, protože jsem si musela dlaně sevřit mezi koleny, aby se zběsile téměř necukaly. Skousla jsem si spodní ret. To proto, abych nezačala zběsile křičet. Proč to divadlo? Na poslední chvíli jsem si vzpomněla, že se mám chovat jako "blbeček" a využila tedy toho rozkazu v můj prospěch.

,,Poslouchej mě. Mám tě učit a o to se také snažím. Tak netrucuj a poslouchej mě. Zkus to." Igorův hlas byl až moc klidny. Zakroutila jsem hlavou.

,,Jinak budu mít pro našeho Pána velmi nelichotivé hodnocení." dodal ledově a v jeho hlase bylo slyšet ostří, které by mě vyděsilo, kdybych už nebyla k smrti zděšená tím něčím, co mě zkoumalo už teď. Odfrkla jsem si a založila si ruce na prsou (které zdá se mi to, nebo se trochu zvětšily? Na dítěti mého vzrůstu a s mým nevinným oblíčejíkem šestileté holčičky to každopádně vypadá zajímavě). Natáhla jsem ukazováček jakoby v gestu pokárání k Igorovi, ale pak jsem si to rozmyslela a chtěla mu ten prst zapíchnout do hrudi. To jsem si (po pohledu do jeho očí) taky rozmyslela a zamyšleně si ho položila na rty.

,,Dobře. Ale slib, že našemu pánu nic nelichotivého neřekneš!" odvětila jsem a ten přeslazený tón mi zůstal na patře. Byl to obrovský kontrast, myslím mé nenucené chování, k tomu, jak zděšená jsem byla. Co to u všech ohňů pekelných, sakra říkám?! (Gabova oblíbená nadávka, jen poznámečka). Co nejposlušněji jsem se pousmála a koutkem oka uviděla, jak se Elen opovržlivě ušklíbla.

,,Nemel a dělej." odvětil neurčitě Igor. Byl to rozkaz, i když to tak nevyznělo. Zato nepříjemný pohled, kterým mě obdařil, byl jasný až až. Rozhořčeně jsem chtěla něco namítnout, ale nakonec jsem kapitulovala a dotčeně se obrátila k té zpropadené krabici. Síla vyčkávala. Čekala na to, co se stane. Na to, co udělám. Proč mám pocit, že když se rudé dotknu, tak mi pohltí duši?! Ta moc, která je tak blízko mému Já? Mě samotné, mé nejniternější nejdůležitější podstatě? Ale už jsem se rozhodla. Té koule Růží se prostě dotknu. Né pokusím, já se jí doknu a pak jí té čubce Elen narvu do krku. A pak jí, až jí vylovím z Elenina hrdla, mrštím po Igoroviu. Přímo mezi oči. Představa to byla hezká a vyvolala mi na tváři mimovolný úsměv.

A pak najednou... síla, která mě tak děsila a ochromovala... odezněla a nechala mě samotnou. Byla jsem tak překvapená, až jsem se zarazila. Narovnala jsem se (to jsem se předkláněla?) a pozorně se rozhlédla. Nikde nic. Síla zmizela a ani ve vzduchu po ní nezůstaly žádné stopy. Prohlédla si mě, zkoumala mě a pak bezezbytku odplula dále. Nevěděla jsem, jestli se radostně usmívat nebo začít být znepokojená. Co to bylo? Nebo by byl lepší dotaz: Co to chtělo?

Každopádně je to ale pryč a já měla pocit, jako by mi z ramen zmizela obrovská tíha. Téměř jsem si úlevně oddechla. Otočila jsem se k těch malým koulím, které vlastně tvořili to slavné Bludiště... ať už to bylo cokoliv. Nemůžu říct, že ani já nejsem zvědavá, jestli se koule dotknu, jestli si dokáži zkrotit kouli Růží... ale zároveň někde uvnitř mě hlodal strach. Gab je jako vrtkavá štěstěna. Pokud nade mnou opravdu zruší opatrovnictví, minimálně Elen si dá záležet na tom, aby mi pobyt v Pekle maximálně ztížila a znepříjemnila. Už jen to, že jsem v Pekle snad signalizovalo, že něco není v pořádku. Ano, vždy jako člověk jsem si myslela, že se do Pekla dostanu, ale být v Pekle... není to jako vycházka růžovým parkem. Přece jen, ta atmosféra, vědomí nebo spíše nevědomost, za co se ten druhý do Pekla dostal. Kdybych to brala na lehkou váhu, přirovnala bych Peklo k věznici s rozsudkem : Na doživotí. Ale s takovou věcí, jako je Peklo, se nežertuje. Už jen proto, protože stíny za loučemi ohně jsou tak temné a... hladové. Vyčkávající na toho, kdo bude tak hloupý nebo neopatrný a padne do jejich osidel.

,,Paolin." zavrčel už opravdu naštvaně Igor a já se probrala ze zamyšlení. Trhla jsem sebou a zavřela oči. Aspoň ty ruce se mi netřásly, přesto jsem je zaťala v pěst.

,,S chutí do toho, půl práce hotovo..." odfrkla jsem si mrzutě. Pak se svým slovům uchychtla. Znělo to, jako bych právě utekla z nějakého ústavu pro duševně choré s tou nejpřísnější ostrahou. Nervózně, nepřítomně a s příchutí šílenství. Natáhla jsem ruku a znovu, jako u modré, zkušebně a mámivě zakroužila nad koulí. Nic jsem neslibovala. Koule sice obsahovaly takovou moc, že by se to vzdáleně mohlo podobat primitivnímu vědomí... mohlo by možná brát mé prosby na vědomí... ale já nic takového neudělala. Zaprodat duši jsem opravdu nechtěla. Ještě jí budu potřebovat...

Koule se nepohla. Dobré znamení, no ne? Roztáhla jsem prsty do vějíře, jako děti ve školce při procvičování a pak ruku pomalu, promyšleně a maximálně soustředěně nechávala přibližovat k malé rudé. Nepohla se. Stále se nepohla! Okamžik, kdy ruka klesala k červené a pak se jí dotkla se mi zdál jako věčnost. Překvapeně jsem doširoka otevřela oči a pak malou červenou nechala sklouznout do své ruky. Zvuky dýchání ostatních, světlo z pochodní, tlukot mého vlastního rozrušeného srdce... to vše ustoupilo do pozadí a můj pohled zaujala jedna malinká, ani né s centimentem v průměru, kulička. Vydechla jsem překvapením a slyšela, že né sama. Rudá se povážlivě leskla a mě pohltil proud moci. Bylo to jako tenkrát s Igorem, ovanulo mě teplo, jenž vyzařoval Chaos... ale bylo to snad tisíckrát soustředěnější a mě začalo být a horko. Začala jsem lapat po dechu. Viděla jsem, jak mi vlasy divoce víří okolo obličeje, smýkány neviditelným vichrem.

Pak následovaly asi dvě vteřiny, kdy se čas jakoby zastavil a teplo dosáhlo hranice, kdy bylo příjemné. Pak to začalo. Znovu jsem zalapala po dechu, tentokrát ale s podtónem bolesti, která mě stravovala. První, co mě napadlo bylo to, odhodit tu malou věc co nejdále ode mě. Paradoxe se mi ruka s koulí sevřela v pěst a já si jí přitáhla na hruď. Tělem mi projela vlna bolesti, která mě donutila sevřít křečovitě víčka, zaťat zuby a prudce se nadechnout. Ihned jsem se ale ovládla. Překonávala jsem hrdinně jakékoliv nutkání se stočit do klubíčka a chvilku nehnutě seděla. Nohy mi vysely ze židle jako nohy loutky s přestřihnutými vodícími lankami. Ruku jsem měla téměř bezvládně svěšenou u boku, hlavu svěšenou, vlasy mi skrývali obličej a sami od sebe se pohybovali, reágujíc na poryvy Chaosu, které jsem z koule Růží cítila jen já. Tupě jsem se dívala do země a tělo s vzpamatovávala z bolesti, která ho najednou pohltila. Ale to ještě nebylo všechno...

Další vlna bolesti. Dokonce ještě silnější, než předtím. Prudce jsem se volnou rukou chytla stolu. Nohama jsem se zaháčila o nohy židle a pevně se o ně zapřela, téměř násilně se sama vtlačila do židle, ve které jsem seděla. Slyšela jsem se skřípat zuby, jak jsem je měla pevně zatnuté, abych nevykřikla bolestí. Tlumenými bolestnými steny jsem se téměř zalkla. Znovu jsem pevně stiskla víčka i když jsem věděla, že brečet nebudu. Nebudu brečet. To jsem si zakazovala. Bolesti se periodicky vracely a postupně se zvětšovaly. Mezi zuby mi unikl první, bolestný sten - téměř vzlyk. Vyděsil mě. Nezněl, jako by ho vydalo mé hrdlo, ale jako by zasténal někdo, kdo je pološílený bolestí (což jsem vlastně byla) a kdo ví, že co nevidět na tu bolest pojde.

Polož jí, ty pako!! smála se Elen. Bylo mi jedno, co si o mě kdo pomyslí. Byla to dobrá rada. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, rukou s koulí jsem pohnout nemohla.

Zapomněla jsi? Kouli Růží si buď podmaníš, nebo zemřeš. měla jsem pocit, že jsem toto zaslechla od Igorova hlasu. Bylo v tom trochu paniky. Asi mu to došlo až teď a zřejmě se bál o svůj krk. Taky bych nechtěla být v jeho kůži, až půjde za Gabem a oznámí mu, že jsem mrtvá. Vlastně chci. Vše je lepší než konec existence. Možná.

Co to plácám! Já nebudu mrtvá! Nesmím!

Ale ta bolest je tak velká!!!!! Docela se podobá bolesti Očistce... až na to, že Očistec, ač jsem si to myslela, není tak surový. On zraňuje, ale i léčí. Toto prostě jen ničí. Bolest mě ničila, systematicky, pečlivě a neodvratně.

Vlny bolesti se přeze mě téměř vesele přelévaly a já chvilkami až ztrácela vědomí... nebo příčetnost. Chtěla jsem řvát, ale ani ten nejhlasitější a nejprocítěnější křik by teď nedokázal vyjádřit tu bolest, která mě ničila. Už to nebyla jen fyzická bolest. Byla to bolest na úrovni bytí. Možná jsem brečela... ne. Nebrečela jsem. to jsem nemohla. Dokonce ani slzy by teď nedokázaly pojmout vše, co teď prožívám. Mohla jsem jen bezhlasně, z hlouby své duše křičet, ale tak, že mě nikdo neslyšel. Chtěla jsem se stočit do klubka, ale už jsem své tělo neovládala. Vlastně ano... ale bála jsem se pohnout ze strachu, že se vše ještě zhorší. Byla jsem naprosto... bezmocná.

A pak... něco jsem si uvědomila. Nemůžu dále. Takto né. Pokud budu pokračovat, rozerve mi to duši. Musím... musím se naučit tu bolest příjmout. Bolest je má sestra. Má přítelkyně. Je to, co mě nikdy nezradí a nikdy neopustí. Je něco, co bude vždy se mnou... vždy s tím, kdo jí bude chtít, bude pro každého tam, když jí povolá. Ona je totiž něco živelného, ona je to, co nás pohání vpřed. Bolest.... bolest je vlastně jen jiná stránka života samého. Ta nejvíce přehlížená stránka. Ta nenáviděná a obávaná stránka. Stejně jako smrt. Ale ze smrti jsem teď měla větší strach. Ale bolest je proti smrti dobrý spojenec, ne?

Uvolnila jsem se a svaly mi škubaly, jak si přály něco, cokoliv udělat. Jen, aby ta bolest odezněla. Zkroutila jsem se v křeči. Když jsem potom křeč překonala, opravdu jsem se uvolnila a opřela se do židle. Bolest mi tepala tělem a stále narůstala. Ale... já jsem se z části oprostila od těla a brala bolest z jiného úhlu pohledu. Když opomeneme, že bolest je to, co nás dohání k šílenství, pokud se jí nezbavíme, tak je to vlastně užitečkná věc. V mém lidském životě kdysy nepostradatelná. Oči jsem měla poklidně zavřené, srdce mi divoce bušilo vyděšením, ale už se uklidňovalo. Ruka, ta volná mi pomalu šátrala po naleštěné desce stolu jak jsem odolávala se něčeho pevn chytit a bolesti vzdorovat. Pokud se teď neudržím... nebudu mít sílu se znovu sebrat a opět to zkusit. Zkusit bolest příjmout... protože jí nemůžu porazit. Bolest mě stravovala, ale byla to v podstatě jen fyzická bolest, jen málo mi zasahovala do nitra, i když jsem se to mylně domnívala. Teď, když se na to dívám s nadhledem, to vidím. Ta bolest JE snesitelná. Ale... Bolest mi prostoupila každičký nerv a zahnala mě až na samotný pokraj šílenství...

Nedovolila jsem slzám, aby přetekly a proto se volná ruka zarazila a pak se vydala k ruce, která tak dychtivě svírala zdroj mého utrpení. Nehty se mi samovolně zaryly do předloktí, ale tato bolest se zdaleka nevyrovnala té od koule Růží. Bolest se stupňovala tak, až jsem si myslela, že to už dále nevydržím... a pak... odezněla. Bolest se zničeho nic vytratila.

Bolest skončila a já celá ztuhlá a zhroucená seděla na židli. Myslím, že jsem byla spocená. Mírně navlhlé vlasy, ještě před chvílí zářivě zlaté, které se v dlouhých vlnách snášely na má ramena a záda, mi teď mrtvě a poraženecky vysely okolo obličeje. Cítila jsem, jak se mi v některých místech korzetu hromadí studený, lepkavý pot. Koutkem oka jsem zahlédla v zrdcadle svou tvář. Měla jsem propadlé líce, hořečnatě se mi leskly oči. Pod nimi jsem měla temné stíny, jakoby z nevyspání. Po dětské nevinnosti a prosté kráse ani stopy. Vypadala jsem jako feťačka, která právě prožívá dlouhý, nedobrovolný absťák. Pohodila jsem hlavou a vrátila vlasy zpět na své místo, pak si je mírně pročísla rukou. Promnula jsem si dlaněmi obličej, až se mi do tváří vrátila barva. Oči pomalu opouštěl ten napůl šílený záblesk. Uchechtla jsem se. Ale pak to nevydržela. Má napůl zmatená mysl ještě stále setrvačností křičela...

Konečně jsem si dovolila vydat ten křik, ten řev, který jsem v sobě dusila. Cítila jsem, jak má krev máčí kouli Růží a přemýšlela, jestli to byl důvod, proč koule přestala. Že bych se přece jen zaprodala? Křičela jsem, ale na konci se ryk změnil v hysterický smích. Napůl šílený. Ale smála jsem se tak, až to vyplňovala každičkou část tohoto zpropadeného prostoru. Krev, ač jsem to neviděla, zazářila a vpíjela se zpět do mého těla. I ta na kouli. Ne. Nezaprodala jsem se. Zatím ještě ne. Přestala jsem se smát, ale můj smích odezníval ještě dlouho. Zdál se mi krutý a přinášel sebou příslib něčeho špatného. Zlého.

Otevřela jsem oči a přitáhla si kolena k hrudi. Ta zpropadená krvavá koule mě hřála do dlaně. Docela dost dobře jsem si dokázala představit, že tak se zahřála mou bolestí. Jen je s podivem, že není horká jako rozžhavený uhlík. Setkala jsem se s ohromeným pohledem Levapa.

,,Jste ošklivý..." prohodila jsem k Igorovi a můj hlas se nejvíce podobal nářku nespravedlivě nakopnutého štěněte. Hrála jsem si s myšlenkou, že Elen do krku tu kouli vážně nacpu, ale pak mě napadla lákavější myšlenka. Mrštit po Igorovi tou démonskou koulí a pak sledovat, jak on sám trpí bolestmi. Ale rozmyslela jsem si to. Všechny svaly v těle se mi chvěly slabostí a já netušila, jestli bych se dokázala i rozpřáhnout. Měla jsem chuť odtud utéct, ale netroufala jsem se posadit. Zatím jsem svým nohám nevěřila. Nechala jsem kouli Růží sklouznout z dlaně. Sice mě to uvnitř trhalo... když už jsem to vše kvůli ní podstoupila, tak proč jí dávám pryč? ale zároveň jsem jí už nikdy nechtěla vidět.

Začala se koulet po stole. Elen se na ní nevěřícně dívala a pak se jí snažila vzít. Rudá koule se jí obloukem vyhla z téměř třiceticentimetrového odstupu a začala se od ní co nejrychleji kutálet pryč. Mířila k Levapovi. Také se po ní natáhl, ale koule se mu také, jako odstředivou silou, vyhla a mířila opačným směrem. Tentokrát mířila ke konci stolu, kde nikdo sneseděl. Natáhly se po ní další ruce, ale koule se jim vyhla ještě prudčeji a nezadržitelně se koulela ke konci stolu.

Igor udělal nějaký pohyb rukou. Nic se nestalo. Igor se zamračil a střelil pohledem ke mě. Pak pohyb zopakoval, trochu prudčeji a roztržitěji. Když se koule blížila ke krajii stolu, Igor se nevěřícně obrátil na mě.

,,Zopakuj tento pohyb!" nařídil mi a něco předvedl. Lhostejně jsem se na něj dívala. Bolest ve mě ještě doznívala.

,,Nebo tu kouli chyť!" rozkázal. To tak, já jsem rádam že sedím zpříma... pomyslela jsem si a zatvářila se jako největší tupec na světe.

,,A proč bych měla?" zeptala jsem se přihlouple. Celkem mě bavilo pozorovat Igorův úzkostí stažený obličej. Mám hrát blbečka, ne? Tak proč si pro to nevybrat tu nejnevhodnější chvíli, no?

,,Chyť tu kouli! Daroval jí našemu Pánu sám Lucifer, Pán Pekel! Pokud se tomu něco stane, tak tě náš pán osobně stáhne z kůže a na ní pak napíše Pánu Pekel omluvu za rozbití tak drahocnného dárku!!" křikl na mě zoufale a ještě zoufaleji zopakoval ten pohyb rukou. To tak. ani nevím, kde se ve mě ta letargie vzala. Ani mě nehne. Vůbec jsi mě nevaroval, ať se připravím na nějakou bolest a Levap sám říkal, že bez přípravy se do toho vrhnou jen šílkenci. Cos udělal pro mě? Málem mě zabil. Však ty přežiješ, ty kryso a pak už si na mě budeš dávat lepší pozor. Začala jsem se samolibě usmívat.

,,Mě? Mě pán stáhne z kůže?" zeptala jsem se sladne. A Igorovi došlo, že já jsem to pochopila. Došlo mu i to, že já vlastně chci, aby byl potrestát. Já tu kouli nedala mě do ruky, já si jí nevyžádala, tudíž s jejím vypujčením nemám nic společného. A pak jsem jí položila na stůl. To Elen se po ní natáhla a rozpohybovala jí. Já s tím nemám téměř nic co dělat.

,,Dokážu ti zařídit takový život, že ta bolest, kterou jsi cítila, byla proti tomu, co přijde, jen pohlazení. Pokud přežiju Pánův trest, vzal bych tě na místa, kde budeš věčně bloudit, mučena největšíma mukama Pekla. Největšími bolestmi duše. A to nejen bolestmi fyzické..." sykl mi zblízka do obličeje. A co jako? chtělo se mi odseknout, ale to by se na blbečka si moc nehodilo, že? Unaveně jsem si tedy v duchu povzdechla a pak se zatvářila vyděšeně. Mávla jsem rukou přesně tak, jak mi ukázal... ale pozdě. Koule už se skutálela z desky stolu. Musela jsem skrýt úsměv, který mi cukal koutky.

Hrobové ticho. Všichni zmlkly a čekali na zvuk tříštění. Já ne. opřela jsem si čelo o kolena a ještě více se schoulila. Už jsem si byla téměř jistá, že můžu chodit a neodpadnu hned za dveřmi. Ale jestli při chození nebudu vypadat jako ten největší pošuk v Pekle... toť otázka. Koule Růží mě útěnšlivě hřála v ruce. Oel to nevydržel a šel se podívat, co se s koulí stalo. Byl taky nejblíže...

,,Není tam. Ani koule, ani střípek." ozval se po chvíli, kdy lezl i pod stůl. Chuděrka. Igor se zlobně podíval na mě a já se zvonivě rozesmála. Narovnala jsem se a otevřela dlaň. Malá rudá koule se ve světle pochodní zaleskla a Elen si opovržlivě odfrkla.

,,Kdepak se nám jen ten ptáček ukrývá... aha, už víme, že? Ptáček uletěl!" odvěila jsem oblíbenou hlášku z jedné pohádky. Byla to moje jediná hláška, která se pro takovou situaci hodila. I když... ptáček může symbolizovat anděla, což asi není nejlepší přirovnání pro pekelnou kouli...

,,Už je konec hodiny? Už se nudím!" odvětila jsem napůl rozverně, napůl s dětskou úpřímností a dala červenou zpět do krabice.

,,Překonala a zkrotila jsi kouli Růži. Teď musíš zkusit pokořit i Kouli moci." odvětil ledově Igor a já na něj vrhla pohled, kterým se zkoumá ošklivý brouk. To ti tak zkusím, ty blázne!! Ty mě vážně chceš zabít, že? Teď, když víš, že já jsem schopna nechat zabít tebe... a ještě s chutí!! Ale to se pleteš, drahoušku, kouli Moci si strč doprdele, já se už ničeho takového, jako je koule Růží a horší, nebudu dotýkat. Pokud možno tak už nikdy ve své existenci.

,,Na to nemám." odvětila jsem napůl naštvaně, napůl hraně vyděšeně a klapla víkem krabice. Zkus si to sám, magore. pomyslela jsem si.

,,To uvidíme." odvětil Igor suše. Málem jsem se na něj vrhla s úmyslem mu vyškrábat oči, ale ovládla jsem se.

,,Nemám na to a nechci to zkoušet!!!" vřískla jsem tak hlasitě a nečekaně, až sebou někteří trhly. Ta role dítěte se mi začíná líbit...

,,Budeš poslouchat, nebo..." začal vyhrožovat. Já se zarazila, na tvář nasadila masku pošklebujícího dítěte a čekla, co z něj vyleze. Pak jsem se ale zarazila a zatvářila se chladně.

,,Nebo co?" zeptala jsem se chladně. V hlase bylo ledové ostří, které by nikdo u tak malého dítěte nečekal. Ani Igor, protože se na mě překvapeně podíval.

,,Nebo co?" zeptala jsem se znovu, ale tentokrát současně s jiným hlasem. Gabovým. Všichni se najednou rychle klekli před svou židli, pohled zaměřený k zemi a ruku podivně zkroucenou na levém rameni. Gab se podíval na mě a já neochotně sklonila hlavu a naznačila, že se předkláním. Igor po mě mrskl pohledem a sklonil se, jak jsem zaregistrovala hlouběji než já. Gab došel ke mě a téměř otcovsky mě pohladil po hlavě. Pobaveně se na mě díval.

,,Tak jak na tom maličká je?" zeptal se vesele. Narovnala jsem se a jak jsem si všimla, tak jako jediná.

,,Je velmi... nadaná." odvětil Igor stále v předklonu. Gab se pousmál, ale viděla jsem to jen já, jelikož všichni upírali pohled do podlahy.

,,A co byl ten výbuch před chvílí?" zeptal se Gab a já ani nevím jak, jsem poznala, že to moc dobře ví.

,,Paolin dokázala zkrotit koulí Růží, ale odmítá pokus o zkrocení Koule Moci." odvětil poslušně Igor.

,,Jsi si jistý, že to má vyzkoušet?" zeptal se Gab a v jeho hlase zazněla skrytá hrozba. Igor sebou trhl a zhluboka se nadechl.

,,Ano, pane." dodal přiškrceně. Nikdo se neodvažoval pohnout. Ostatní na zemi byly nehybní jako sochy, málem nedýchali bez pánova svolení, neodvažovali se na sebe strhávat pozornost.

,,Dobře tedy. Paolin, nechtěj, abych tě potrestal. Okamžitě splň úkol, který ti byl zadán." odvětil Gab ostře, ale věděla jsem, že nejenom já neslyším v jeho hlase to ostří, které použil při hovoru s Igorem. Ztuhla jsem a zatrnulo mi. Né! Prosím.... pokud to zase bude taková bolest... Ale hrála jsem poslušnou holčičku. Jen ublížený pohled jsem si neodpustila.

,,Jak si pán Gab přeje." odvětila jsem, ale i mě to znělo falešně a.... hraně. Co to po mě ten blázen chce?! Igor ke mě vrhl spokojený pohled a já pochopila, že jsem toto kolo prohrála. Ale také jsem něco získala. Snad.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře