VST: Část 12.

10. září 2010 | 16.55 |

Další kapitola. Zamotávám se do popleteného vztahu Erika a Meye čím dál více, ale už vím, jak to celé skončí (ne povídka, toho se bát nemusíte :D, mluvím o jejich partnerství - nepartneství), takže zase stojím nohama pevně na zemi. Užijte si kapitolku!! m.

Liamův útok

Měla jsem si dávat větší pozor na Liamovy pocity. Měla jsem brát na zřetel i Duchovu narůstající nervozitu, polehoučku se měnící v zuřivost a běsnění. Měla jsem na to dávat pozor. Nedávala jsem. A to se mi vymstilo. Když jsem vycházela ze střelnice a zbraň držela uvolněně v rukou, podívala jsem se na zatažené nebe. V tu chvíli se mi to stalo.

Pistole se mi vysmekla z ruky a ve výši očí se sama vznášela. Prudce se otočila směrem k Erikovy a já slyšela odjištění. Pak jsem viděla, jak se kohoutek chvěje.

,,Ne!" vykřikla jsem a po pistoli hrábla. Ač jsem do ní udeřila veškerou svou momentální silou, ani se nepohnula. Kohoutek došel nakonec, ozval se výstřel a já postřehla jen oslepující záblesk. Lapala jsem po dechu a napůl oslepená se dívala na pistoli. Padla na zem a tam ležela, tvářila se, jako by právě nevystřelila po nějakém člověku. Sakra! Ta pistol právě vystřelila po Erikovi!! Otřeseně jsem jen stála, neschopná pohybu. Mozek mi ještě úplně nepobíral, co se stalo.

,,Černá, co to tam sakra vyvádíte?!" křikl z dálky Letka, ale jeho hlas se přibližoval. To mě probralo. Potlačila jsem narůstající vztek hraničící až s nenávisti, kterou jsem náhle pocítila k Liamovi a přiskočila jsem k Erikovi ležícím na zemi. Roztřesenýma rukama hledala zranění. Když jsem mu sáhla na pravé rameno, zůstala mi na dlani krev.

,,Doprdele..." šeptla jsem a donutila se uklidnit. Erik se probral z šoku a snažil se posadit. Zatlačila jsem ho do mokré trávy a donutila ho ležet. ,,Nezvedej se!" rozkázala jsem, ale znělo to spíše jen jako zoufalé zakňučení. Erik na sobě měl bundu, jenž jsem sundala a černé triko s krátkým rukávem, které jsem s lítostí na rameni roztrhla. Pošlu Gabrielu, ať koupí nové, na usmířenou... pomyslela jsem si. Nebyla jsem si jistá, jestli to ale byl dárek pro Věštkyni, která šíleně ráda nakupuje, nebo podmínka k usmíření, kterou jí uděluji. A proč mě napadají takové hovadiny,když se mám soustředit na Erika?! Opět jsem se donutila uklidnit (začala jsem totiž polehounku upadat do šoku) a nasměrovala veškeré své myšlenky na Erikovo zranění, ať už je mu cokoliv.

Šíleně se mi ulevilo, když jsem na Erikově rameni našla jen škrábnutí. Musela jsem se držet, abych nezačala na Liama teď a tady řvát. Vztek se zase vracel, ještě palčivější, než předtím. Opatrně jsem ránu přešla prsty a pevně stiskla rty. Pak jsem hmátla do tajné kapsy u mých ryflí a vytáhla secmet. Musela jsem jednat rychle, než přijde Letka. Otevřela jsem secmet a Erikovu ránu polila Samaelem. Ihned jsem secmet zazátkovala a skryla jí zpět do ryflí.

Přitom jsem měla pocit, že mi Liam nespokojeně funí za krk, i když to nejspíše byl jen blud. Kdyby to totiž byla pravda, asi bych Liama secmet umlátila. A on to moc dobře věděl.

Rána zasyčela a pomalu se hojila. Otočila jsem pohled k Erikově obličeji a překvapila mě podezíravost, která se mu zračila ve tváři.

,,Já se moc omlouvám, Eriku..." dostala jsem ze sebe. Erik mě nešetrně odstrčil a posadil se. Zakroužil ramenem a když zjístil, že je v pořádku, zvedl se. Podíval se na zničené triko a ušklíbl se.

,,To bylo za to, že jsem přestal... ?" zeptal se a já se na něj šokovaně podívala. ,,Za to, že jsem si s tebou "hrál"? " zeptal se Erik a já na něj koukala jako vyoraná myš.

,,C-c-cože?! Ty si myslíš, že jsem pomstychtivá mrcha, která jen tak z rozmaru střílí po lidech?!" nevěřila jsem svým uším. Erik nic neříkal. Myslím, že tomu opravdu věřil. Zvedl se a ohodnotil škody, které utrpělo oblečení, když spadl na zem.

,,Co se to tu děje?!" zahřímal Letka, který právě dorazil. Krátce jsem se na Erika podívala, ale studoval své zablácené kalhoty. Ihned jsem nasadila zděšený obličej.

,,Mě... mě je to tak líto!" vyhrkla jsem roztřeseně. Erik se na mě podezřívavě podíval a zmateně studoval můj vyděšený obličej, na kterém bylo poznat, že nemám daleko k pláči.

,,Já zapomněla.. ono to ta pistole... zajistit... a ona pak vystřelila!" vykoktala jsem ze sebe a roztřásla se. Viděla jsem, jak se Erik přezíravě ušklíbl, ale naštěstí nijak mou narychlo vymyšlenou historku nezpochybňoval.

,,Tomu ty říkáš učení, Onetnyj? Zasloužil sis jednu ránu za to, že jsi tak důležitou věc zapomněl! Nenaučit Nováčka zajistit zbraň... Jsi zraněný?" zeptal se Letkla lhostejně a sledoval Erikovo rameno s roztrženým trikem. Lekla jsem se, že tohle Erika vyprovokuje k tomu, aby řekl, co se doopravdy stalo, ale Erik jen nasadil svůj arogantní a samolibý úsměv a odcházel.

,,Ne, měl jsem štěstí, že je Marie tak hlučká a svým výkřikem mě vyděsila natolik, že jsem zakopnul a upadnul. Jen je mi záhadou, když to teoreticky byl výstřel omylem, že by mě to zasáhlo rovnou do srdce, kdybych neuhnul." odvětil Erik chladně spíše mě, než Letkovi, který se na mě zmateně otočil. Nahromadila jsem v očích slzy a hrála téměř mrtvou děsem. Nešťastně jsem pokrčila rameny. Musela jsem to hrát. Měla jsem tři možnosti: Hrát tuto hru na nešťastný výstřel nebo: Říct, že jsem schválně vystřelila nebo Říct, že to byl Liam. Nemohla jsem Liama zradit. Nemohla jsem ho dát lidem, jako je Gabriela a Letka. Zničili by ho. A nechtěla jsem ani to, aby si o mě mysleli, že jsem psychicky nevyrovnaná. Už tak stačí, že si to o mě myslí Erik. Tak mi zbylo jen to divadélko.

,,Měla by jsi svou pistoli zvednou, přeci jen plnila tvůj příkaz a měla by jsi se k ní chovat lépe, než že jí necháš povalovat v mokré trávě." odvětil Erik povýšeně a odešel. Dosedla jsem na paty, doteď jsem klečela na místě, kde ležel Erik. Zničeně jsem zavřela oči a usoudila, že to se bude k roli vyděšené dívky hodit.

,Liame... to ti nedaruju...' zuřila jsem v duchu a zároveň hrála, jak jsem se roztřeseně zvedla, vzala pistoli a znechuceně jí zastrčila do poudra u mého boku. Předtím jí pečlivě zajistila.

..........

Abych si mohla s Liamem promluvit z očí do očí, musela jsem za ochrany Základny. Naštvaně jsem se převlékla do oblečení, ve kterém splynu s temným lesem, popadla meč a dvě dýky, dala si tři loky Samaelu a začala se plížit pryč. Dostat se ven ze Základny by bylo jednodušší, než jsem myslela, ale já se ještě stavila v učitelském sborovně a zároveň místě, kde Lovcům (Radě, jaksi nedošlo, že tu mám jako učitelka volný přístup) je na zdi vyvěšený rozvrh hlídek... a když jse trochu popátrala, tak i plán hlídkování (a k tomu jsem náhodou narazila na dalších dost důležitých a tajných spisů, které určitě nebyli pro mé oči, ale bohužel jsem na jejich prohlížení neměla čas). Nastudovala jsem si to, promyslela, jak dlouho budu pryč a kudy se dostanu zpět a pak šla pryč. Ven ze Základny jsem se dostala rovnou oknem ve sborovně.

Jakmile jsme byly za ochranami Základny, Duch se zjevil.

,Co to sakra mělo znamenat?! Ty jsi se úplně zbláznil, ne?!' křičela jsem na Liama v duchu. Nechtěla jsem riskovat, že by mě někdo slyšel.

,Meye... já... nedokázal jsem se ovládnout! Je to jako tvá touha po Samaelu. Bez něj jsi slabá, nevyrovnaná. Musíš si ho vzít. A já tu chodíci zdechlinu taky musím napadat!' Liamův ze začátku lítostivý a omluvný tón se změnil v zuřivý.

,Ještě jednou napadneš Erika a je konec! Opustím tě!! Nechám tě tady za hranicemi a pokud mi nedáš pokoj, poštvu na tebe Lovce!!!' vřískala jsem v duchu téměř nepříčetně, až si začal Liam mnout spánky  utrápeně se na mě díval.

,Potišeji prosím, máš strašně silný hlas...' mumlal Duch. To říkala i Gabriela... napadlo mě. Pak jsem to ale vyhnala z hlavy a výhružně se na Liama podívala.

,Ještě jednou... a přísahám... že tě u nechám...' chtěla jsem, aby mé myšlenky byly co nejtišší, nejvýhružnější a asi se to povedlo, jelikož Liam se na mě smutně podíval a vsál se do mého stínu. Třásla jsem se vztekem a zuřivostí. Takhle jsem se nemohla vrátit na Základnu. Kdybych potkala Romana nebo Láďu, jsme v sobě ani neřekneš: Teď. Otočila jsem se tedy směrem k Praze a napila ze se secmetu. Pět loků. Dám si takový zkušební Lov... napadlo mě. Uklidním se , prozkoumám terén a navíc svět zbavím pár škůdců...

..........

Lidé se nezměnili ani se vzdáleností tichého oceánu. Stmívalo se a děvčata a chlapci v tlupách stejně chodili ledabile temnými uličkami a nestarali se, jestli mohou či nemohou zemřít. Ač se to nezdá, i takový malinký broučník dokáže zabít dospělého chlapa. Co tak skřítek. Většinou straží pasti. Nebo loví ve skuinách. Napadlo mě, že ostatní si o mě musí myslet, že jsem stejná jako oni. Že taky jenom riskuju kvůi pocitu vzrušení, adrenalinu v krvi, když se sama procházím ulicemi, v níž je pokažené osvětlení. Ale já nebyla jako oni. Už dva lidi jsem zachránila před Temnými. Nejdříve mi děkovali. Když si všimli, že jsem podstatně mladší a drobnější, než oni, zarazili se a pak něco odsekli o tom, že to měli pod kontrolou. Mé varování, aby se v noci nepotulovali venku mimo domov nebrali vážně a ignorovali jej. Bylo mi z toho smutno. Chráníme je, jak nejlépe dokážeme a oni stejně nasazují krk kvůli vlastní hlouposti. Nikdy jsem s lidmi neměla moc dobrý vztah. Nechápala jsem je. O to víc jsem byla zmatená, když jsem šla večer sama ulicí, míjela skupinky lidí, kteří si nevšímaly lačných pohledů ukrtých v temnotě. Nebylo mi z toho jen smutno. Padala jsem do deprese. Pro jistotu jsem si dala další dva loky Samaelu.

Cestou městem jsem viděla, jak nějaká žena zaplula do vchodu domu a držela za ruku malou holčičku, která se velkýma očima rozhlížela po stále temnějších stínech. Ta holčička byla tak nádherná. Husté hnědé vlásky jí neposedně padaly do nevinných očí, přestože měla tucet lesklých sponek. Rudé rtíky strachem sevřené, pevně zatnuté zuby v pokusu se nerozplakat, dokud nebude uvnitř v domě, v bezpečí za zavřenými dveřmi, mimo dosah příšer. Matka, která jí chrání paží před pohledy Temných ve stínech a nervózně otevírající dveře. Zalapala jsem po dechu a najednou se nemohla nadechnout. Hruď mi svíral podivný pocit. Bolest z toho, jak jsme se s matkou rozloučili i to, že nejsme spolu, že se spolu nebavíme mě zasáhl jako dýka. Doteď jsem neměla dost volného času se tím zabývat a večer mě strašily noční můry, takže jsem na matku ani nepomyslela, ale teď mě její nepřítomnost zasáhla jako ta nejtvrdší ráda od Romana. Zapotácela jsem se a přes slzy neviděla. Vztekle jsem si je otřela a donutila se přestat dívat na vchod, kde ty dvě zmizely. Svezla jsem se podél zdi vedle mě a chvilku jen tak v klubíčku čekala, než mě ta vlna lítosti a slabosti přejde.

Když jsem se zvedala, oči jsem měla naprosto suché. K dveřím jsem se ani nepodívala. Tvář jsem měla bez emocí. Nikdo okolo se nezastavil, aby se zeptal, co mi je, což mě utvrdilo v tom, že bych měla přestat se chovat jako emocionálně nevyrovnaný člověk a soustředit se na to, proč jsem sem přišla...

..........

Svírala jsem pevně meč a třásla se zlostí. Právě mi ho chtěl jeden frajírek ukrást. Říkal něco o tom, že on s tím bude umět zacházet lépe než já. Připomněl mi tím Romana natolik, že jsem se neovládla a zmlátila ho. Pak jsem ho dotáhla do nejbližšího klubu a řekla, že ho napadli Temní. Rychle jsem pak zmizela a v duchu si vyčítala, co jsem to udělala. Lidé mi měli být lhostejní. Bála jsem se, že jsem jimi začala opovrhovat. Ten kluk přišel v tu nejnevhodnější chvíli. Kdykoliv jindy, kdy bych nebyla vykolejená z té matky s dcerou, kdy bych nebyla naštvaná na Erika, na Liama, kdy bych nebyla tak strašně rozhozená, bych toho kluka prostě jen slovně odbyla. Ale on si mě odchytil ve špatnou chvíli...a holt podle toho skončil. Byla jsem tak strašně... prázdná. A osamocená.

Zrovna jsem zabila nějakého Temného kterého jsem nedokázala identifikovat (říkejme jim krysaříci, jelikož to byly přerostlé krysy s jedovatými drápy... i když - není to pak urážka plemene psů krysaříků?), když jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. Nedala jsem na sobě nic znát. Ta mapa od Dariny mi teď hodně pomohla, jelikož jsem si připadala, jako ve snu, který se mi zdál kdysi, když jsem byla malá. Tak povědomí a přitom neznámí. Prahu jsem vůbec neznala, a přitom jsem věděla, kde co je.

Šla jsem k uličce, kterou Darina popsala zkratkou LD. Znamená to Liščí díra (vím, Darin ma zvláštní smysl pro humor) a bylo to pojmenování pro na první pohled slepé uličky, z kterých ale vede více než jedna cesta. Když jsem zabočila, rychle jsem se schovala na napůl probořené zídce a čekala. Nemusela jsem dlouho. Do ústí uličky si stoupla postava celá v černém a já se nemohla zbavit dojmu, že jí znám. Stála tak, aby byla mimo dosah všeho, coby ze stínu uličky chtělo zaútočit. Chytré.

,,Neútoč na mě. Jen si chci promluvit..." pronesl Erikův hlas a já ucítila nepatrné škubnutí zloby z Liamovy strany. V duchu jsem ho napomenula (vztek na něj mě přešel už před velmi dlouhou chvíli, na Liama jsem se tak nějak nedokázala zlobit..) a setrvávala bez pohnutí. Čekala jsem, až Erik odejde. Nechtěla jsem s ním mluvit. Ne po tom, co se stalo před méně než hodinou.

,,Vím, že tu jsi..." pronesl Erik tiše a prohledával stíny pohledem. Pak udělal jeden obezřetný krok do uličky a já se spustila dolů. Neslyšeně jsem dopadla za Erika a chtěla utéct, když se Erik s pobaveným úsměvem otočil a mě došlo, že čekal že toto udělám. Nedokázala jsem potlačit zavrčení.

,,Co chceš?" zeptala jse se neutrálním hlasem.

,,Co tu děláš?" zeptal se Erik. ,,Mám pocit, že nemáš povoleno vycházet ze Základny bez dozoru. Je to tu nebezpečné, copak nevíš, že Temní v Praze mají na Mystiky spadeno?" zeptal se Erik a kvůli nedostatku světla jeho tvář tonula ve stínech. Ač jsem napínala Samaelem vylepšený zrak, viděla jsem jen tmu a nemohla ani odhadnout jeho výraz, jelikož měl stejně jako já hlas oproštěn o emoce. Já sama stála ve světle pouliční lampy, což mě podráždilo.

,,Jediným nebezpečím jsem tady pro Temné já." zavrčela jsem. ,,Pokud tedy nemluvíš o Temném přede mnou." odvětila jsem lhostejně a postřehla, jak se celé Erikovo tělo napjalo. Jak jsem si teď přála vidět jeho výraz. Co jsem řekla tak podivného, že na to takto reagoval?A jak na to Erik vlastně reagoval? Nechla jsem to plavat, tenhle rozhovor mě unavoval a to jsme neřekli v celku více, než tři věty. Za Erikem jsem postřehla pohyb, jenž se podobal přípravě k odrazu či útoku. To byl ten Temný, kterého jsem měla na mysli.

Protáhla jsem se okolo Erika a pak kousek vyběhla po zdi. Nakonec jsem se silně odrazila a sekla mečem. K setnutí skřetovy hlavy, který měl minimálně dvěsta let, jsem použila ze všeho nejvíce svou vlastní váhu a setrvačnost, než svou sílu. Ta by ani posílená Samaelem nedokázala přeseknout ten silný skřetův krunýř a už vůbec bych si nedokázala představit, jak mu mám najednou utnout celou hlavu. Meč se krvavě zalesknul a já se odrazila od torza skřetova těla, nakonec jsem skončila na zemi a opřela se o zeď před skřetovým tělem. O skřetovi jsem veděla od chvíle, kdy vylezl z díry ve zdi (na takovou velkou obludu byl až nehezky mrštný) a přemýšlela, jestli si ho Erik také všimnul. Možná proto ztuhnul.

Erik se díval na velké skřetovo tělo, které chvíli balancovalo ve vertikální poloze a pak se zaduněním spadlo na zem. V tom posledním boji jsem se naučila, že nejlepší je skřeta setnout, protože pak goblinové vylézají jen z jednoho místa. Znechuceně jsem se ušklíbla, když jsem ucítila skřetovu odpornou krev. Ve světle pouliční lampy vypadala spíše jedovatě žlutá než nazelenalá.

,,Nedělej se zástupce zákonam ano prosím? Vždyť ani ty nemáš povolení se tu takto producírovat..." odvětila jsem unaveně a upírala zrak na odpornou ránu jenž zbyla po skřetově hlavě. Nic se nedělo až moc dlouho. Přišlo mi to podivné.

,,Neměla by jsi být večer venku sama." odvětil Erik tiše. Nevnímala jsem ho.

,,Nejsem sama." uklouzlo mi dříve, než jsem si uvědomila, co říkám.

,,Ne?" Erik byl zmatený a pdezřívavý. Dala bych si facku kdyby to nevypadalo blbě. Měla jsem na mysli, že se mnou je Liam, ale to Erikovi můžu říct asi je těžko. Neodpovídala jsem tedy. Mlčení může být ta nejlepší odpověď. Nebo ta nejhorší, jak se to vezme. Erik byl chvíli tiše a já stále zamračeněji pozorovala skřetovo tělo.

,,Jak víš, že nemám povolení jít tě hledat?" zeptal se Erik lehce a rozeznala jsem podtón posměchu. Chtěl jen přerušit ticho, nebo jen navázal tam, kde skončil? Ale to teď není tak důležeti. Jak je to dlouho? Tři minuty? Alespoň jeden už by vylézt měl... zmateně jsem si ke skřetovu tělu poklekla. Přemýšlela jsem, proč goblinové ze skřetova těla ještě nevylézali, když už to je tak dlouho. Obyčejně lezou ven hned, když se krunýř poškodí. Zároveň jsem však přemýšlela i nad Erikovou odpovědí. A došla k jednoduchému závěru, který jsem dala hned najevo.

,,To určitě. Kdyby jsi to povolení měl, nechoval by ses jako já." odvětila jsem nepřítomně a ponořila ruku do skřetovy rány. Krev Temného mě poleptala, ale Samael to spraví. Nechala jsem si narůst drápy a ránu otevřela. Goblinové... vypadalo to, jako by spali. Když se k nim však dostalo světlo, cukli sebou a otevřeli svá malá zlá očka. Vytáhla jsem ruku ze skřetova těla (měla jsem jí tam až po loket... doufám, že se toho puchu krve skřeta zbavím) a cuknutím se toho svinstva snažila zbavit. Pak jsem pevněji sevřela meč a než první goblin byť vůbec stačil vylézt, vytáhla jsem ho a zabila.

,,Jak to myslíš?" zeptal se Erik. Stál za mnou a se zájmem pozoroval, co dělám. Cítila jsem jeho dech na šíji. Divila jsem se, že se mu z puchu skřetovy krve nedělá špatně. Já samotná raději dýchala pusou a stejně jsem měla žaludek na vodě, pokud jsem se nesoutředila na svůj úkol.

,,No..." zabila jsem dalšího goblina a znechuceně si prohlédla oblečení, které ta malá potvora zaneřádila svou krví. ,,Kdyby jsi mě měl povolení hledat, měl by jsi doprovod. Také by jsi se neplížil a nesnažil se nevzbuzovat pozornost. Což mi připomíná... nevíš, kolik je hodin?" zeptala jsem se. Erik překvapeně zamrkal nad tak rychlým změněním tématu, ale celkem klidně odvětil, že je sedm hodin, osm minut večer. Zaklela jsem. Tak nebudeme čekat, až se goblini budou chtít dostat ven. Musíme jim trochu pomoct. Odstoupila jsem a sekla skřeta přes břicho. Jelikož byl skřet už mrtví, neměl tak silný krunýř a šlo to lehce. Z rány se vyvalilo pět malých goblinů.

Dva jsem hned zabila, jednoho omráčila, dalšího odhodila jílcem meče, když se mi zakousl do zápěstí (zůstala mi ošklivá rána, která se sice už díky Samaelu zatahovala, ale šíleně pálila) a poslednímu jsem usekla nohu. Pak jsem chtěla dorazit toho omráčeného, ale byl mrtví. A když jsem se otočila, ten odhozený taky a toho s useknutou nohou dorážel Erik. Zamračila jsem se a v první chvíli chtěla Erikovi vynadat, že se mi plete do Lovu. Nepoužíval meč ale dvě dlouhé úzké dýky tak tenké, že jsem si byla jistá, že s trochou umu lehce vkloznou mezi dva obratle jak člověka, tak takového skřítka, který má obpravdu drobné obratle. Ty zbraně mě zaujaly natolik, že jsem téměř zapomněla na vztek. Ale dlouhý vzteklý proslov na téma: Neser se mi do boje..., jsem si rozmyslela. S ostatními bych měla vycházet přátelštěji,ne? A navíc... já bych také nestála stranou, kdyby Erik bojoval s tlupou těch odporných zmetků. Nad to je s podivem, že se mnou Erik mluví, když jsem ho v podstatě "postřelila". Nejistě jsem se na něj tedy usmála a rozběhla se zpět směrem k Základně.

Erik běžel vedle mě. Zamyšleně jsem pozorovala, jak se světlo pouličných lamp odráží na čepeli mého meče z Loveckého stříbra. Erikovy dýky světlo neodrážely. Spíše jako by ho pohlcovaly. Napadlo mě, že je to úžasný kov, jelikož vás takto při sledování záblesk neprozradí. Erik se na mě podíval (postřehla jsem to koutkem oka) a já pomalu přesunula pohled přes jeho hezky vypracované tělo (nepoznávám se! Nikdy jsem po klucíh nekoukala!) až k jeho pohlednému obličeji. Lehce jsem pocítila Erikovu divokou energii, jak mě obklopuje, téměř objímá a překvapeně vydechla. Najednou jsem se cítila až moc spokojená. Už jsem nebyla... sama. Alespoň na chvíli. Ta matka se svým dítětem byla vybledlá vzpomínka, přestože se to stalo ani né před půl hodinou. Duší se mi rozlehl klid. A mohl za to Erik. Věnovala jsem mu jeden lehký, milý úsměv a pak přidala do kroku.

Konec lelkování. Ještě chvilku a mohla bych začít fantazírovat na téma romantika (brr, to slovo se mi nelíbí stejně, jako barbinkovsky růžová barva) místo, abych si představovala slavné boje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 12. isabella* 10. 09. 2010 - 19:12
RE(2x): VST: Část 12. moira 10. 09. 2010 - 20:27
RE: VST: Část 12. lucia* 10. 09. 2010 - 20:29
RE(2x): VST: Část 12. moira 10. 09. 2010 - 20:36
RE: VST: Část 12. thereskaaaaa 10. 09. 2010 - 22:00
RE(2x): VST: Část 12. moira 10. 09. 2010 - 22:36
RE: VST: Část 12. kuci 10. 09. 2010 - 23:08
RE(2x): VST: Část 12. moira 11. 09. 2010 - 12:32
RE: VST: Část 12. isabella* 12. 09. 2010 - 18:56
RE(2x): VST: Část 12. moira 15. 09. 2010 - 16:52
RE: VST: Část 12. faire 14. 09. 2010 - 15:44
RE(2x): VST: Část 12. moira 15. 09. 2010 - 16:54
RE: VST: Část 12. isabella* 17. 09. 2010 - 18:39