VST: Část 16.

1. říjen 2010 | 19.52 |

Ano, má to tak krásně navádějící název, ale bohužel to není o tom, na co tady lidičky čekáte. Je to o něčem trošilinku jiném. Omlouvám se za chyby, ale ve spěchu se prostě vzorně psát nedá (ani když mám času dost, zrovna dokonale nepíšu... xD).Tak se  bavte... :)) m.

Otázky a odpovědi

Chodila jsem po pokoji jako tygr v kleci. Přesně v šest čtrnáct jsem otevřela dveře a spatřila Erika s rukou nataženou k zaklepání. Chvíli jsme se ne snad nepřátelsky, ale obezřetně pozorovali. Ani jeden jsme se nepohnuli. Já to měla o trochu obtížnější, jelikož jsem byla citelně menší. Pak se v chodbě ozval hluk a oba jsme tam ve stejný okamžik otočili tvář.

Ve chvíli, kdy jsem Erika zepředu popadla za triko a vtáhla ho do svého pokoje se zpoza rohu vynořil Denis. Strnul, když viděl Erika mizet v mém pokoji. Netečně jsem mu pohlédla do očí a pak zaplula do pokoje i já. Zavřela jsem dveře a zezadu se o ně opřela, přitom pozorovala Erika. A právě v tu chvíli mě opět zasáhla ta... Erikova energie. Povětšinou jsem jí cítila jako nespoutanou bouři okolo Erika, vždy silná a připravená ke konfrontaci. Při tréninku s Letkou mi energie poprvé ublížila, byla tak zuřivá, že se tomu ani nechtělo věřit. Teď jsem znovu pociťovala Erikovu energii, ale tu nejzvláštnější, jakou bych čekala. Obvykle nespoutaná a divoká, teď byla mdlá a... málem přiškrcená. Zamrkala jsem a snažila se to ignorovat.

,,Napadlo mě, že některé věci bychom asi měli probírat raději na Základně, přesněji v mém pokoji, pokud by došlo na otázky a možná i odpovědi trochu... osobitějšího rázu." odvětila jsem diplomaticky. Erik mě chvilu propaloval pohledem a pak se odvrátil. Po chvilce váhání si sedl na židli u mého psacího stolu (na které to přetékalo papíry). Chvilku jsem ho pozorovala, jak zkoumá můj pokoj. Opravdu dlouze se díval jen na tři věci. Na secmet na parapetu okna, s uznáním prozkoumal meč opřený o pracovní stůl a...

Rychle jsem se odlepila od dveří a rychlým krokem šla k prádelníku. Ležel na něm pentagram z Loveckého stříbra, má PP po mém otci. Shrábla jsem ho a když jsem se ho dotkla, jako by na mě na chvilku zavanula otcova vůně. Byl to jen klam. Z devadesáti devíti procent to byl jen výplod mé bujné fantazie, z půl procenta nějaký následen chemické reakce v mém těle, konkrétně mozku a to způsobilo...

Krátce a silně jsem sevřela Pomoc v ruce, ostré hrany ramen se mi bolestivě zaryly do kůže, a pak jí téměř ledabyle hodila do šuplíku. Hlasitě to třísklo. Prádelník jsem nijak nevyužila a všechny šuplíky byly prázdné. Nechtěla jsem se v tomto pokoji zabydlovat. Vybalit si věci a snažit se to tu označit jako mé teritorium by znamenalo, že do Ameriky se vážně v nejbližší době nevrátím. A to jsem nechtěla. Moc jsem toužila být zase doma. Doma...

Zdálo se, že strohost pokoje Erika nijak nepřekvapila. Snad proto, že už tu byl? Dojem na něj neudělaly ani hromady papírů, map, knih a ostatních mých pomůcek jak na stole, tak na zemi či na zdích. Spořádaně vypadala jen má postel, hezky ustlaná a s notebookem spokojeně trůnícím na pokrývce, ještě stále v úsporném režimu. Počkala jsem ještě půl minuty, než jsem usoudila, že času na přemýšlení bylo až moc.

,,Mám otázku, kdo je Poutník?" To je neuvěřitelné! Byla jsem ve svém pokoji, na svém vlastním území a stejně můj hlas zněl úzkostlivě a přiškrceně. Erik nevypadal nijak znepokojeně či nervózně. A to byl v mém pokoji, v mém prostředí, na místě, kde nad ním mám teoreticky převahu . Teoreticky. Už jen tím, že sem přišel a zůstával tu, jako by si to tady podmanil způsobem, kterým já to nikdy nedokázala. Ovládl prostor aniž by něco pro to udělal. Jako by to byla jeho přirozená schopnost, jako například ty uhrančivě modré oči.

Erik se ke mě otočil a já cítila, jak se jeho energie s mravenčením (konečně) stahuje. Ne, to je špatné vyjádření. Ona se jen uklidňovala, stále ještě byla všude v pokoji. Překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že Erikova energie už celý pokoj naplnila a ta energie se teď vsakuje do všech mých věcí. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na něco jiného, než na Erika. Na co že jsem se to ptala? Energie se změnila v mírné kolébání, téměř uspávající. Procvičovala jsem hluboké dýchání tak, aby to na mě Erik nepoznal.

,,Dám ti odpověď, když ty odpovíš na mou otázku. Kdo je Gabriela?" zeptal se Eril lehce, jako by mluvil o tom mizerném počasí za oknem. Zarazila jsem se a pak zakroutila hlavou.

,,Jiná otázka. Nemám právo říkat o Gabriele nic, co nechce." namítla jsem.

,,Také nemám právo vyzradit tajemství Poutníka..." oponoval Erik s úsměvem. Vypadal pobaveně a já na něj otráveně pohlédla.

,,Je v tom rozdíl. Jsem si jistá, že kdybych si dala tu práci, tak zjísím vše, co chci. Poutník... vypadá, jako veřejná informace." argumentovala jsem. To samé mohl namítnout i Erik... napadlo mě záhy. Gabriela vlastně byla také taková veřejná informace. A dokonce dost známá. Vsadila bych se, že kdybych se Erika zeptala na Věštkyni, vychrlí na mě seznam všeho, co kdy udělala a mělo to nějaký strategicný nebo jiný důležitý význam. ,,Gabriela má... jistý... úkol. Nemohu ji zničit krytí." odvětila jsem způsobem, aby se o to přestal Erik zajímat. Erika Gabriela zajímá, to zamená, že mám jeden trumf, který si ale chci udržet. Pokud si to Erik zjístí sám, bude mi pak taková informace na nic. Podle způsobu, jakým se na mě Erik podíval jsem si byla jistá, že mě poslechne a nebude okolo toho čmuchat. Tiše jsem se zaradovala. S polopravdami jsem uměla brilantně zacházet a podávat je tak věrohodně, že mi mnohdy věřili více, než když někdo jiný vyprávěl ryzí pravdu. Někdy se to hodilo. Jindy to bylo na škodu. Zvlášť, pokud ostatní věděli, že toto umění používáte a mistrovsky ovládáte.

,,Tak dobrá..." rezignoval Erik a chvíli promýšlel jiné možné otázky. Připravovala jsem se na všechno možné. Když však Erik otevřel ústa a sdělil mi svou otázku, naprosto mě překvapila.

,,Kdy jsi se narodila?" pronesl Erik jemně. Otázka byla tak nečekaná, až mě na chvíli připravila o řeč.

,,Co prosím?" vypadlo ze mě dříve, než jsem si uvědomila, že vůbec něco říkám. Erik se pobaveně ušklíbl a otázku zopakoval. Nejdříve jsem pocítila prudkou touhu odseknout, že do toho mu nic není, ale pak jsem se zarazila. Ta otázka nebyla vůbec nebezpečná. Vlastně ta otázka byla vzhledem k okolnostem až směšná. Ale neškodná. Proto jsem mu, trochu zdráhavě, odpověděla. Lepší taková hloupá otázka než třeba něco na způsob: Prozraď mi nějaké tajné informace...

,,Takže šestnáct let. Vypadáš mladě, ale myslel jsem, že to je kvůli Samaelu, nechováš se totiž jako tví vrstevníci... " Erik se odmlčel a já měla více než jeden důvod domnívat se, že to neříkal mě, ale spíše si mumlal pro sebe.

,,Ne KDO, ale CO." odvětil Erik a já na chvilku nechápala, o čem mluví. Než se mi to propojilo s mou otázkou. ,,Poutník je... existuje na jeho postavu velice složitá a nepochopitelná definice, já ti to řeknu takto. Poutník je pravý opak Loki. Loka propadl Temnotě, patří na druhou stranu, ale bojuje za nás. Poutník narozdílo od Loki dobrovolně odevzdal svou... snad duši? vyšším cílům. Ale nebojuje, jen Lovcům radí, jak proti Temným bojovat. Poutníky se stávají PRAVÍ věštci, jasnovidci, léčitelé... Mají úzký vztah k Temnotě a Moci, jenž používají Mystikové, ale neovládají je. V historii se objevili jen dva případy prokázaných Poutníků. Ten první přinesl Samael." Erik se odmlčel a pak se ušklíbl takovým způsobem, že jsem nevěděla, jak to vyložit. Snad znechucení, možná opovržení. Nebo škodolibá radost. Jen mi to nepasovalo k tématu, jenž jsme probírali.

,,Ten druhý, přes sto let po prvním, přibližně o pět set let dříven ode dneška, naučil Mystiky ovládat Moc." tentokrát Erik vypadal tak nějak zklamaně. Nebo se možná jen zachmuřil. Tak dobře jsem ho ještě neznala, abych perfektně odhadla jeho náladu. Já ani nedutala. Vůbec jsem netušila, kde to mohl Erik zjístit. Vždyť on byl ÚPLNÁ studnice znalostí! Vedle něj jsem si připadala, i s třemi vysokými školami a pár nedokončenými kvůli odjezdu z Ameriky, jako hlupák. ,,Já osobně bych ještě za Poutníky uznal dva případy, v obou muži varovali před velkou válkou. Ani v jednom případě jim nevěřili a Temní pak tu Základnu či skrýš zničili a zahubili důležitého Lovce." Erik se zhluboka nadechl a upřel na mě podivný pohled. Až po chvíli jsem jej rozeznala. Byl úzkostlivý. Věděla jsem to, jelikož jeho energie mě téměř škrtila z toho, jak byl nervózní.

,,Žádný Temný se Poutníka údajně nemůže dotknout... jinak zemře. V jeho blízkosti Temný údajně pozbývá svou moc. A pohled, který Temný na Poutníka upře, je údajně to poslední, co uvidí." toto Erik zřejmě opakoval po něčem, co četl, jelikož to znělo tak trochu... hluše. Toho jsem si ale nevšimla, jelikož jsem obdivně hvízdla. Nedokázala jsem si pomoct. Když jsem si představila, co vše by se s takovými schopnostmi dalo dělat, naplňovalo mě to nadšením. Proč Poutníci nebojují?! S nimi by ta válka byla předem rozhodnutá! pomyslela jsem si rozrušeně a snažila se uklidnit. Až po chvíli jsem si uvědomila jemné píchíní po celém těle a ještě déle mi trvalo, než mi došlo, že mi to způsobuje Erikova energie. Vnitřně jsem se obrnila proti dalšímu útoku, ale zatím mi energie jen nepříjemně lezla po kůži. Pobavilo mě, když jsem to přirovnala k rozmrzelosti. A pak mě napadla otázka.

,,Co to je?" zeptala jsem se téměř dychtivě a Erik na mě upřel nechápavý pohled. Dala jsem se do vysvětlování. ,,Když jsem s tebou, cítím zvláštní... sílu, až živou energii. V té tělocvičně dnes to byla ona, co mě donutila vykřiknout. Najednou vyšlehla jako plamen a popálila mě. Jako bych skrz to cítila tvé... emoce." vypadlo ze mě dříve, než jsem si to stačilo promyslet. Erik ztuhl. Měla jsem pocit, že jsem slyšela něco na způsob: Až tak.. ? Erik se na mě klidně podíval a pak se usmál tím svým arogantním úsměvem.

,,Přitahuji tě?" zeptal se tak nadřazeným tónem, až jsem měla chuť mu ho omlátit o hlavu. Celá jsem se téměř naježila, duševně rozhodně. Co mu do toho je?!  A co to má sakra za blbé otázky? Nejdříve datum narození, teď toto. Chce mi snad napsat životopis?!

,,Než začneš namítat, není to o moc osobnější otázka než to, na co jsi se zeptala ty." odvětil povzneseně a já podezíravě přimhouřila oči. On nechce odpovědět na mou otázku. došlo mi. Jelikož ta jeho otázka je, zatracně, o hodně osobnější, než ta moje. Sebrala jsem se však. Za to, že mě Erik (pardon, Erikovo tělo) přitahuje, nemůžu. Alespoň z větší části ne. Přirozený výběr. Líbi se mi nejslibnější jedinec v okolí. Reakce těla... prostě chemie. namlouvala jsem si naprosté hovadiny, které byly založeny na pokřivené logice. Ale zrnko pravdy na tom bylo.

,,Začni." pobídla jsem Erika tiše. Nejdříve si mě přeměřil podezíravým pohledem, pak si však povzdechl. Snad opravdu nedouval, že z té otázky slevím? Nebo ano? Tak to mě opravdu nezná moc dobře.

,,Jsi první člověk, " Erik dal na slovo člověk takový důraz, až se mi to nelíbilo. ,,Kdo takovou schopnost má." odvětil a zvláštně se na mě podíval. Instinktivně jsem uhla pohledem, jako když mrknete při výstřelu. ,,Nepotkal jsem moc silných Mystiků a ti, co silní byli, mi četli tak nanejvýš myšlenky, když jsem si nedal pozor. Už čtení myšlenek je proces strašně složitý. Mysl není kniha. Je to záblesk vzpomínek, pocitů a podmětů. Emoce.. jsou něco jiného. Složitějšího, živelnějšího. Osobitějšího." dodal a já pochopila tu jeho narážku na osobní otázku. Najednou jsem se cítila jako šmírák, voyeur. ,,Je jen málo... jedinců, kteří dokážou cítit emoce jiných." dodal. Neušlo mi, jak zaváhal nad slovem jedinec. Jako by nemohl najít pojmenování, které by to popsalo. A vlastně celý ten výběr slov se mi nelíbil. Ale zaměstnávalo mě i něco jiného.

,,Říkáš číst emoce... ?" zeptala jsem se tiše, téměř nejistě. Erik přikývl a pozorně mě sledoval. Napadlo mě, že Erik mě naučil o Mystice více věcí, než mamka a babička dohromady, i s Gabrielou. ,,Ale... " zaváhala jsem. ,,Já emoce čtu jen tobě." namítla jsem. Erik překvapeně zamrkal, na zlomek vteřiny jsem v jeho očích zahlédla snad záblesk strachu a nakonec jeho pohled získal nepřítomný nádech, jako by na něco vzpomínal či se hluboce zamyslel. Dráždilo mě to, jelikož jsem si připadala přehlížená. Jindy by mi to nevadilo, ale my teď spolu mluvíme!

,,Já také čtu emoce." ozval se tiše Erik a já na něj zmateně pohlédla. Proč to teď vytahuje? ,,Tak jsem se dozvěděl, tehdy, když jsi mě postřelila, že jsi na mě naštvaná. Měla jsi takový vztek, až mě to téměř zraňovalo... jako tebe dnes v tělocvičně... " odvětil Erik potichu. Nepřemýšlela jsem a hloupě plácla hned první věc, která mě napadla. Vůbec mě nenapadlo, že Erik možná odvádí řeč na jiné téma či tuto otázku naschvál předhodil proto, abych na ní zbrkle odpověděla. Mělo mě to napadnout.

,,Ale já se nezlobila na tebe!" vyhrkla jsem a můj hlas zněl téměř zoufale. ,,Byla jsem naštvaná na Liama, že na tebe stále úto..." zarazila jsem se. Sakra! Přeřekla jsem se. Nestává se mi to s Erikem až moc často? Kde jsem nechala rozum?! Nedokázala jsem zarazit zklamané zasténání. Já kráva... tiše jsem se plísnila.

,,Liam je ten duch, že ano? Kdo to je?" zeptal se Erik a já se stáhla. Doslova. Během rozhovoru o Poutníkovi jsem se nějak přesunula na postel, která byla jen kousek od židle, na které Erik seděl. Teď jsem si zula boty, kolena strčila pod bradu a ty si pak objala. Takto jsem Erika pozorovala. Nejen mě napadlo, že je to obranná pozice, ale kdybych jí teď změnila, Erik by si mohl myslet, že jsem natolik povrchní, že rozebírám každý svůj pohyb. Zarazila jsem se. A nejsem.. ? Naštěstí mi to však bylo, v tuto chvíli, úplně jedno. Nechtěla jsem odpovídat. O Liamovi nesmí nikdo vědět. Je to jenom moje věc. Zvažovala jsem otázku, která by donutila Erika, aby na tu mou nechtěl odpověď. Bylo to těžké, jelikož jsem Erika téměř vůbec neznala a nevěděla, kde má achilovku. Pak však přišel spásný nápad. Nepěkně jsem se usmála.

,,Co to bylo za lék, který mě postavil na nohy rychleji, než nejlepší léčiva Loveckých doktorů či Samael? Co jsi mi to dal? Tehdy, po tom, co mě Liam..." křečovitě jsem polkla. To slovo mi nechtělo přejít přes rty. Byla jsem z toho tak pořád trochu v šoku. ,,Co mě Liam napadl." odvětila jsem ztěžka, téměř přidušeně. Jak jsem předpokládala, Erik na tuto otázku odpovídat nechtěl a napůl naštvaně se na mě podíval. Celý se na židli napřímil a vypadalo to snad, že má v zádech pravítko.

,,Jsi opravdu malá, chytrá Lovkyně. Takových, k štěstí Temným, je čím dál méně." vážně odvětil Erik a tentokrát mě jeho výběr slov zmátl úplně. ,,Já neodpovím na tvou otázku a ty nemusíš na tu mou." dodal přátelsky, ale něco tam bylo. Něco, kvůli čemu jsme mezi sebou měli předěl. Kdybych se zeptala teď, zda mi nepodá svůj hrníček Samaelu, byla jsem si jistá, že si mě přeměří opovržlivým pohledem a bude mě ignorovat.

,,Přesto jsi mi stále neodpověděla na otázku." dodal Erik a na tváři mu začal pohrávat pokřivený úsměv. Myslela jsem, že bude škodolibý, ale kupodivu byl jen pobavený. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horko a nemohla jsem to nijak zarazit.

Přitahuji tě?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 16. lucia 01. 10. 2010 - 20:26
RE(2x): VST: Část 16. moira 01. 10. 2010 - 21:38
RE: VST: Část 16. thereskaaaaa 01. 10. 2010 - 21:15
RE(2x): VST: Část 16. moira 01. 10. 2010 - 21:40
RE: VST: Část 16. isabella 02. 10. 2010 - 16:18
RE: VST: Část 16. isabella 03. 10. 2010 - 18:45
RE: VST: Část 16. faire 04. 10. 2010 - 15:35
RE: VST: Část 16. lucia 08. 10. 2010 - 20:24
RE: VST: Část 16. isabella 08. 10. 2010 - 21:37