VST: Část 3.

12. srpen 2010 | 12.09 |

Absolutně nestíhám!! *zoufalý a omluvný výraz*, jsem ráda, že jsem stihla přidat aspoň toto, tak ať se líbí... m.

Trénink 2/2

,,OK. Dejte mi Samael a dostanu ho na lopatky." odvětila jsem jistě. Ozval se téměř nepatrně můj přízvuk, jelikož se mi nelíbilo, jak mě téměř všichni pozorují. Učitel se ušklíbl. Láďa si mě posměšně změřil, jeho příkladu následovalo pak i pár dalších lidí. Měla jsem nutkání se kouknout na Erika a zjistit, jak na to reaguje on, ale ovládla jsem se.

,,Jmenuji se Daniel Letka, Bojovník. Říkat mi můžeš pane Letko." odvětil muž jistě. Byl to mohutný kus chlapa, hnědé oči koukaly z drsné tváře, mírně zarostlé. Krátké hnědé vlasy měl pečlivě učesané k hlavě, pokud použil gel, nešlo to poznat.

,,Mé české jméno je Marie Černá, Bojovník, Mystik." odvětila jsem s náznakem nejistoty. Loku jsem raději vynechala, stejně s sebou nemám PP na které prsten Loki a Mystika mám, takže to nepoznají. Pozorovala jsem Letku, ale nevypadal, že by o mě slyšel. Oddechla jsem si. Vlkodlačí tajemství ještě není celosvětové... musela jsem se svým myšlenkám ušklíbnout.

Letka došel k lavičce, sáhl si do brašny a pak po mě něčím mrštil. Chytila jsem to a otevřela. V první chvíli jsem si myslela, že to je antikoncepce. Podobné balení i pilulky byly téměř identické. Trochu mě to vyděsilo. Ale ke každému dnu byly přiřazeny dvě místo jedné. Podívala jsem se na oba. Stálo tam: Mel.     

,,Co to je?" zeptala jsem se a někdo se uchechtl.

,,Výtažek se Samaelu. Už jsi to používala, ne?" zeptal se Letka mírně posměšně. Koukala jsem na něj jako husa.     

,,Stop! Stop please... Chcete mi říct, že... nepoužíváte Samael?" zeptala jsem se. Všichni zmlkli, věnovali mi naprostou pozornost. Letka se přestal ušklíbat.     

,,Ty používáš Samael?" zeptal se Letka obezřetně.     

,,Samozřejmě. Jak jinak bych asi bojovala? Podívejte se na mě! Občas mám problém, aby mě neodfoukl poryv větru." řekla jsem popuzeně a nedokázala potlačit sarkasmus.     

,,Odkud jsi?" zeptal se zmateně Letka. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem, aby se vědělo, že nejsem z České republiky. Holt... pozdě.     

,,Jsem z Ameriky, Phoenixská Základna." odvětila jsem klidně. Všichni na mě upřeli pohled. Mohla jsem si být jistá, že mám NAPROSTOU pozornost. Potlačila jsem nespokojené zavrčení.     

,,A tam dostávají štěňata jen tak Samael?" zeptal se Letka nevěřícně. Udělal jeden nejistý krok ke mě, ale pak se zarazil a obhlédl si třídu. Ledovým pohledem umlčel šepot, který se zřejmě zaměřil na mou osobu a každou vteřinou sílil.

Pak se otočil ke mě, ale sám vypadal stejně nejistě, jako jeho žáci. Přeměřila jsem si ho pohledem. Neví to snad? Copak mu Rada o mě nedala žádné informace? A nebo jen chce, abych se tímto nenásilným způsobem představila ostatním?     

,,Ve Phoenixu se obvykle trémuje od šesti let. V šestnácti adepti jsou dostatečně vycvičení na to, aby začali plnit mise." odvětila jsem lehce. Ať už to skončí! úpěla jsem v duchu. Doufala jsem jen, že mě tady nechce veřejně vyslýchat. Ale Letka se zřejmě dostával do ráže a tajemně se ušklíbl.

,,Takže ty trénuješ od šesti let? Od kolika používáš Samael?" ptal se dále Letka. Téměř jsem zaskřípala zuby. Štval mě. Sakra, jediný, koho jsem potkala a ještě mě nedokázal naštvat je Erik. Naštvala mě Rada, Romana jeho dva ocásky a teď i už můj učitel. Začíná to přímo pohádkově... zamračila jsem se. Založila jsem si rucena hrudi a naštvaně se na Letku dívala. Tímto jsem demonstrovala, že je mi tento výslech více než nepříjemný. Letka to naprosto ignoroval.

,,Od šestnácti let, od mého prvního lovu." odvětila jsem s povzdechem, ale ne poraženecky. Stále jsem se mračila a postojem dávala najevo, že ještě jedna otázka a vyletím.    

,,Lovu?" zeptal se uštěpačně Letka. Viděla jsem, jak nás ostatní upřeně pozorují. Nepřítomně mi uniklo zavrčení a už mi téměř vyklouzla otázka, jestli to nemůžeme probrat v soukromí, ale nakonec jsem to nechala plavat. Co tak strašného se o mě vlastně mohou dozvědět?Téměř nic. Téměř.

,,Jen... jen broučínci." odvětila jsem chlácholivě a vlkodlaka vynechala. Soustředit se na gramatiku a výslovnost mi dělalo čím dál větší potíže, což mě štvalo.     

,,Kolik lovů už jsi dělala? A v jakých kategoriích?" pokračoval Letka a útočil na mě otázkami. V tu chvíli jsem toho měla dost. Před očima se mi zamlžilo rudou clonou. Toho Letky mám sakra až po krk! Dávala jsem mu najevo, jak je mi to nepříjemné, ale on stejně pokračuje! Hlasitě a výhružně jsem zavrčela. Zhoupla jsem se na špičkách a ten pohyb mě probral. Že jsem se přikrčila a připravila k útoku, jsem si uvědomila až za ohromeného ticha. Ihned jsem se vzpamatovala a zmateně se narovnala. Potřásla jsem hlavou a o krok ustoupila. Samael. Dlouho jsem neměla Samael. I ztráta koncentrace a sebekontroly je vedlejším (méně častým) příznakem toho, že jsem jednou nohou překročila hranici království mrtvých.

,,Pane, toto má být výcvik začátečníků, ne výslech of my live. Můj spis si můžete vyžádat, jsem si jistá, že vám ho bez námitek vydají." odvětila jsem podrážděně a zhluboka dýchala. Tohle už se mi znova nesmí stát! Letka si mě podivně měřil. On by snad časem začal před celou třídou vyzvídat i jakou mám velikost podprsenky, ne? Byla jsem zmatená z mého výbuchu a taky naštvaná na Letku, že mě až k tomuto dohnal.

,,Nebuďte laskavě drzá, Černá. Vem si Mel a bojuj proti Skálovi. Uvidíme, jak ti to půjde." odvětil Letka. Celkem rychle se vzpamatoval, napadlo mě s uznáním. Pak mi došlo, co řekl a nevěřícně jsem na něj koukla. To nedokážu! chtělo se mi křičet. Bez Samaelu budu něco jako obdoba boxovacího pytle! A nějaký Mel mi vůbec nepomůže, pokud není dost silný na to, aby vyrovnal mé nedostatky ohledně váhy a mohutnosti!!

,,Dobře." odsekla jsem. Nedala jsem znát žádnou svou emoci a klidně protočila krabičku Melu mezi prsty.

,,Jen jednu pilulku, prosím." odvětil Letka. Vytáhla jsem tedy JEDNU pilulku a strčila si jí do pusy. To, co mi kdysi připadalo jako bolest, pro mě bylo teď zašimrání. Samael mě svými bolestmi při prvním použití zocelil. Takže při pilulce jsem ani nemrkla. Ostatní mě pozorovali a já so uvědomila, že můj výbuch byla zapomenut. Úplně. Ale tak rychle? Nevadilo mi to, jelikož jsem nechtěla být ta, co vyjela jak nějaká Temná na učitele, ale mátlo mě to. Zdálo se, že ostatní nadcházející zápas úplně pohltil, hlavně Láďa byl pozorován s jakousi... dychtivostí.

,,Zbraně?" zeptala jsem se a přerušila ticho.     

,,Beze zbraní." odvětil Letka a já potlačila (jen zpola) další zavrčení. Letka mi neudělal tu radost a ani sebou netrhl. On mě chce dostat na ošetřovnu, ne? Jak se mám beze zbraně bránit takové hoře svalů, jako je Vladimír? Vždyť musí být třikrát těžší než já! přesto jsem na sobě stále nedávala nic znát.

S Láďou jsme se přesunuli na žíněnku a já si sepnula vlasy do drdolu u hlavy. Předtím jsem opatrně na téměř prázdnou lavičku položila dvě dýky (jedna obyčejná vystřelovací, druhá taková starobylá) a meč. Rychle jsem se procvičila (křeč uprostřed boje je zákeřná mrcha) a byla připravená k boji. Láďa se nerozcvičoval. Byl si jistý Samaelem.. nebo Melem. Ale já už zažila i situace, kdy mě přese výtažek ze Samaelu zradil. Pravda, bylo to po dlouhém cvičení, ale i tak... Vladimír si dal pilulku a já viděla, jak zaťal pěsti i zuby, aby neprojevil bolest. Vyhnala jsem svůj výbuch z hlavy a začala se soustředit jen na boj. Teď mě nesmí nic rozptylovat, jinak ze mě vážně bude boxovací pytel. Pak pokynul, že můžeme začít. Jakmile jsem přikývla na souhlas, boj začal.

Láďa vyrazil velice rychle. Uvažovala jsem, jak silný ten výtažek je, že mu dává až takovou rychlost. Zbytky Samaelu v mé krvi se smíchaly s novou, sice minimální, ale dávkou Samaelu a já jednoduše uhnula. Byla jsem rychlá. Ten výtažek byl dost silný. Minimálně třikrát silnější, než to, co nám dávali v Americe. Takže... zas v takové nevýhodě nejsem. Vycenila jsem zuby v obdobě úsměvu, ale ve skutečnosti jsem se snažila (instinktivně) změnit na 3. úroveň. Nešlo to. Samael se zachvěl, ale bylo ho moc málo. Láďa zmateke koukal před sebe a zpomaleně se rozhlížel. Hledal mě. Vše jsem vnímala zpomaleně, jelikož se mé reflexy zrychlily vlivem toho, že jsem se chtěla dostat na vyšší úroveň.

Sice jsem se nemohla přeměnit na 3. úroveň, ale i tak bych mohla slušně bojovat. Chvilku, (zlomek vteřiny, které jsem pozorovala Ladislavova záda) jsem přemýšlela. A pak se ušklíbla. Už jsem věděla, jak ho porazím.     

Láďa se otočil (konečně mu došlo, že před nosem mě nenajde) a mrštně se po mě vrhnul. Stála jsem, dokud nebyl téměř u mě. Pak jsem ho lehce popadla za zápěstí a stočila ho o přes tři sta šedesát stupňů. Láďa zaúpěl a vyskočil, ve snaze se ve vzduchu otočit, abych mu nezlomila ruku. To jsem chtěla. Pustila jsem ruku a rychle se vrhla na ruce. Pak jsem nohama namířila na konec hrudní kosti mého soupeře a prudce vykopla. Vše ve vteřině. Můj kop byl natolik silný, že Vladimíra přetočil na záda a odhodil ho o pět metrů dále. Nedokázala jsem potlačit další úsměv. Tentokrát byl chladnokrevný a krutý.

Vladimír skončil na zemi a lapal po dechu. Tvář zkřivenou bolestí. Opatrně jsem k němu přiskočila, dávala pozor na každý jeho pohyb, a rychle ho znehybnila, přitom použila jeho vlastní váhu a tlačila na klouby. Nechtěla jsem, aby mě po jeho znehybnění jednoduše odhodil. 

Sledovala jsem Láďu, který se snažil osvobodit a přitom si nezpůsobovat větší bolest. Přitlačila jsem, začala jsem ruce kroutit více, ve snaze ho donutit přestat. Obezřetně jsem pozorovala okolí. Všichni nás s netečným obličejem pozorovali. Ani mě to nezajímalo. Hledala jsem dalšího protivníka, někoho, kdo by mě chtěl napadnout. Nikoho jsem samozřejmě nenašla. Vladimír zrudl v obličeji a v očích se mu zaleskly slzy. Nebylo to nic ponižujícího. Prostě jen reakce těla na bolest. Vladimír se stále nechtěl vzdát a pokud ještě více přitlačím, můžu mu něco udělat. Lehce jsem se proto sklonila a rychle Láďu omráčila. Konečně ztuhl. Ještě chvilku jsem tak setrvala, abych si byla jistá, že to nehraje a pak jsem ho pustila a ustoupila. Uvolněné končetiny se zaduněním spadly na podlahu a já čekala, že se Vladimír najednou zkroutí, vymrští a bude dále bojovat. Připadalo mi to příliš lehké. Nic se samozřejmě nestalo. Omráčit jsem se naučila dříve než kreslit.

,,Vše?" zeptala jsem se lhostejně. Ani jsem se nezapotila. Pokud je toto vše, co pražští Lovci dokážou, ani se nedivím, že je Temní dostávají na lopatky.     

,,Vypadá to, že si své místo mezi nejlepšími zasloužíš." zašklebil se Letka a já pochopila, že ta uštěpačnost není namířená na mě. On takový už je. Usoudila jsem, že poděkovaní není na místě, spíše by učitele naštvalo, tak jsem nijak nereagovala.     

,,Fajn, štěňata. Začneme tréninkem. Dejte si deset koleček okolo tělocvičny." odvětil Letka a já se na něj zamračeně podívala. Tělocvična měla asi 7 metrů na šířku a 12 na délku. Přibližně 85 metrů po obvodu. Tudíž 850 metrů na uběhnutí. Neviděla jsem, že by to Letka nějak stopoval. Můj bývalý učitel požadoval uběhnutí této vzdálenosti bez Samaelu pod dvě a půl minuty. S takovou dávkou Samaelu by to měl Letka požadovat minimálně pod minutu a půl.     

,,Běžíš?" ozval se známý hlas za mnou. Naštěstí to byl Erik a ne Roman. Překvapilo mě to natolik, že jsem si schovala ruce za záda a o krok ustoupila. Obvyklá reakce, kterou jsem si (bohužel) vypěstovala vždy, když mě něco ohromilo. Otec mě často našel ve své pracovně a já si ukořistěnou věc schovávala za záda. A o krok ustoupila, jelikož se otec vždy po mě ohnal a já nechtěla skončit s bolavou půlkou obličeje na minimálně dva dny. Otec vlastně nikdy neměl pro ránu daleko, ale nikdy mě nebil bezdůvodně. Vyvolalo to ve mě nežádoucí vzpomínky, které jsem potlačila a soustředila se na Erika. Nenaštval se na mě za to, jak jsem se k němu poprvé chovala? Já bych sebe sama neměla ráda a už vůbec se k sobě nepřibližovala... alespoň ne dobrovolně.

,,To to nijak nestopuje? Myslím Letku. A obvykle se běží tak málo?" zeptala jsem se a odvedla tok svých myšlenek jiným směrem. Měla bych být ráda, že mi Erik dává další šanci, ne v tom hledat podraz. Zamračila jsem se a rozběhla. Jelikož jsem měla kratší nohy, udávala jsem tempo. Nasadila jsem tedy rychlejší klus a pomalu obíhala tělocvičnu. Po chvíli jsme s Erikem, i když měli ostatní dost velký náskok, doběhli poslední. S potěšením jsem si všimla, že na konci nejsou děvčata a nedělají "něžnému pohlaví" ostudu. Lehce jsme je oběhli a pokračovali dále, až jsme se po chvilce dostali k čelu. Tam byl Roman a jeho dva kamarádíčci, společně s vlečkou svých obdivovatelů (a jedné obdivovatelky). Nenechali nás s Erikem (nás? Odkdy jsme my?) je předběhnout, přestože nás citelně zpomalovali.  

Koukla jsem se koutkem oka na Erika, ale ten se tvářil klidně, jako by na to byl zvyklý. Pokrčila jsem rameny a počkala si, dokud jsme nedobíhali k rohu tělocvičny. Pak jsem do Erika lehce šťouchla a když se na mě podíval, ukázala jsem na roh, ke kterému jsme se blížili. Nevím, jestli to můj společník pochopil. Ale upozorňovala jsem ho, tudíž se na mě nemohl naštvat za to, že jsem mu neřekla, co mám v plánu. Napadlo mě, že bych si měla potencionální přátele vydržovat. Ani nejlepší Lovci nejsou samotáři. Samotáři ve světe Lovců umírají jako první. Nemá jim totiž kdo krýt záda.     

Dorazili jsme k rohu a já vyrazila. Překvapil mě ale Erik, který vyrazil současně se mnou. Lehce jsem se mu vyhnula a zařadila se na něj. Erik se nejdříve o dva kroky opozdil za vedoucí skupinou, ale pak vyrazil (se mnou v závěsu) a vyskočil do vzduchu, pak vyběhl kousek po zdi a přeskočil Romana a jeho kamarádíčky, kteří by nás za jiných okolností nepustili před sebe. Já to nemohla stihnout, jelikož ty dvě sekundy, které si zabral Erik, mi budou chybět a pokud bych se snažila Romana teď přeskočit, tak mu skončím na hlavě. Stejně jsem to ale škodolibě zkusila (přinejhorším mu šlápnu na hlavu, což není zas tak špatné skóre) a vyrazila po zdi. Překvapilo mě ale něco jiného. Erik mě těsně před odrazem a skokem přes hlavy těch našich "drahých přátel" chytil za zápěstí a svou setrvačností mě stáhnul sebou. Nadšeně jsem se usmála. To se mi líbilo. Díky tomu jsem sice nikomu na hlavu nešlápla, ale dostala jsem se v pořádku před ně i s Erikem, a to se taky počítá.

Odrazila jsem se a nechala se Erikem vymrštit před sebe, pak jsem se stočila a lehce dopadla na zem. Erik o zlomek sekundy později lehce přistál vedle mě a pak jsme lehkým krokem pokračovali v běhu. Nemohla jsem se přestat uculovat. Zároveň jsem ale nevěděla, jak se teď chovat.

Roman překvapeně zaklel (za což si od Letky vysloužil po běhu 40 kliků) a my přidali do kroku. Teď už se předběhnout nedáme. To jsem si přečetla v pohledu Erika, který se ušklíbal, jen nevím jestli škodolibostí, nebo znechucením. Ohlédli jsme se po sobě ve stejnou chvíli, což mě nejdříve zmátlo (jsem z toho Erika nějak moc zmatená, ne?), ale pak jsem se začala opět usmívat. Věděla jsem, že právě jsem si našla přítele. Erik přemýšlí podobně jako já. Takových lidé není moc. Možná... už jsem si našla toho, kdo mi bude krýt záda.

To jsem ale nevěděla, co se stane při večeři.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 3. chuckyna 12. 08. 2010 - 14:17
RE(2x): VST: Část 3. moira 12. 08. 2010 - 14:33
RE: VST: Část 3. thereskaaaaa 12. 08. 2010 - 16:05
RE: VST: Část 3. mischa 12. 08. 2010 - 21:23
RE: VST: Část 3. alice c. 13. 08. 2010 - 12:51
RE(2x): VST: Část 3. moira 13. 08. 2010 - 13:36
RE: VST: Část 3. ronnie 08. 10. 2011 - 12:57