MV: Kapitola 2.

3. září 2010 | 13.00 |

Strašně mě mrzí, že jsem tuto povídku otevřela dříve, než jsem dopsala předešlé povídky, jelikož je toto úžasný námět, na který ale bohužel nemám čas... :// ale když už, tak budu přidávat co nejčastěji budu moct... :)) Celá povídka se teď bude odvíjet spíše z pohledu Annemeye, která se ohlíží dozadu, ke svým vzpomínkám. Ráda bych to psala vše v přítomnosti, ale bohužel se na to ještě necítím. Nejdříve se musím s tou poslavou trošku sžit. m.

893. den p.r

Lesy střední Evropy
   
Marie vyměnila svůj post chůvy za úlohu naší strážkyně. Snažila se nás všechny tři zachránit, narychlo nás doučovala kouzla. Snažila se, to se jí nemůže vzít. Snažila se nám útěk co nejvíce zpříjemnit a minimalizovat ten stres a děs. Přesto...

Spali jsme málo, jedli za pochodu a byli jsme unavení. Napůl šílení strachem z toho, že nás chytí, jsme prchali a snažili se schovávat. Nestačilo to. Marie nevydržela ani týden. Liší nás dohnali a Marie se obětovala, aby nás zachránila. Nepřátelé jí zabili a ani nemuseli použít léčku. Marie nebyla hloupá, jak to z předešlé věty vyznělo, ona jen... byla moc slabá. Když jsem slyšela zvuky toho marného boje, udělalo se mi znovu zle, ale když jsem uviděla Erikův odhodlaný obličej, nemohla jsem se sesypat. To já byla nová Matka rodu. Erik byl můj válečník. Byl sice můj starší bratr, ale byl muž. Já měla být ta silná.

Noc, kdy jsme já a Erik zůstali sami, nám bylo devět let a dva dny. Byla to nejhorší noc v mém životě. Bála jsem se a nemohla to dát najevo. Chtělo se mi brečet, ale ani takový projev slabosti jsem si nechtěla připustit. Erik neplakal. Já bych také neměla. To však neznamenalo, že jsem neplakala. Když se Erik nedíval, zalykala jsem se slzami. Kdybych tušila, že Erik to má podobně, cítila bych se lépe. Nikdy jsem se to však nedozvěděla. O to hůře jsem se cítila.

**

Nepřátelé měli právo ke svým obavám. I když já to tehdy ještě nevěděla.

Poprvé nás obklíčili o dva dny později po Mariině smrti. Mysleli, že už budeme snadná kořist. si to také myslela. To jsme však ani netušili, jak... dalo by se říct šílený je můj bratr. Šílený a stejnou měrou nebezpečný. Nevím, co mu otec napovídal, vypadá to však, že mu promluvil do duše. Více smrtícího tvora než mého bratra jsem totiž do té chvíle nepotkala.

Toho dne, 1 156. noc p.r., můj bratr zabil, chladnokrevně a bez citu (aspoň že tak, jelikož kdyby je mučil, zhroutila bych se), 16 mocných čarodějů. Já zabila jednoho jediného člověka... a to jen proto, že to byla čarodějka a Erik se nedonutil ženě ublížit. Ten pocit, když jsem natáhla, po bratrově způsobu, paži a pak pomalu svírala ruku v pěst, cítit, jak mi v ruce pomalu chřadne srdce jiné lidské bytosti... nedokázala jsem to udělat tak klidně, jako Erik. Třásla jsem se a po tváři mi tekly slzy. Brečela jsem pořád, vlastně je zázrak, že mi slzy nedošly.

Erik se zdvořile díval bokem, dokud jsem se neuklidnila a pak bez mrknutí oka ty čaroděje obral o vše cenné, minimálně pírka bral po hrstech a strkal je do své aury. Sama jsem se sklonila ke své mrtvé protivnici... ale při tomto počinu jsem se třásla. Nedokázala jsem se ovládnout.

Byl hezký teplý den. Přesto mi byla strašná zima. Po zádech mi stékal ledový pot a zuby mi o sebe drkotaly, když jsem povolila zatnuté zuby. Čarodějka měla opravdu hodně pírek... dokonce i pár brků (žena nestačila sáhnout ani po jednom kouzlu, tak byla Erikovým běsněním ohromená). Slunce nám svítilo do zad a já měla pocit, že se zhroutím. Svět se se mnou točil a mě se před očima zatmívalo. Lapala jsem po dechu a padla na všechny čtyři. Erik však šel dál, o dva bágly těžší. Donutila jsem se na třesoucích se rukou podepřít a zvednout se. Pak jsem svého bratra následovala. Nemohla jsem jinak. Bála jsem se za ním nejít. Bála jsem se jeho. Ale více jsem se bála zůstat sama.

Nic z čarodějničiných věcí jsem si nevzala. Ani nádhernou pestrobarevnou šálu. Štítila jsem se toho.

**

Tak to šlo dále. Utíkali jsme (nepřátelé nás úspěšně odřezávali od spojenců a my beztak nevěděli, kam jít) a bojovali jsme. Štvali nás jako zvířata. A my se tak po určité době začali chovat. Jedli jsme kořínky rostlin. Spali jsme v doupatech zvířat, oheň jsme si mnohdy museli odpustit. Naučili jsme se neohrnovat nos nad napůl propečeným masem. Někdy i syrovým. Pomalu v nás zbývalo jen málo... lidského.

I já po čase zabíjela. Znecitlivěla jsem vůči smrti. Mé prsty časem a opakováním až děsivě lehce tvořily znamení, mé rty zase mechanicky odříkávaly slova smrti. Ale to nebylo to nejhorší, to dělali i další desítky jiných čarodějů. Nejhorší bylo, že já se sama, díky divokosti a neustálému chování a propadávání zvířecím insinktům, se naučila další druh zabíjení. Ani slovíčko, ani pohyb. Prostě jsem si v mysli představila smrt protivníka a když jsem měla dostatečně silné péro nebo brk... stalo se to.

A to nejsmutnější na to všem... v jedenácti letech jsem zabila bezmála třicet čarodějů, spala jsem na holé zemi, myla se jen v nejnutnějších případech a chodila téměř polonahá... a ani mi to nepřišlo divné.

**

 Děsivý byl náš třináctý rok. Já poprvé dostala měsíčky a bratr začal vnímat potřeby svého těla. Ke mě si samozřejmě nic nedovolil, ale nemohla jsem si nevšimnout, jakým změněným pohledem pokukuje po sudých čarodějkách. To mě přivádí na to, že i počet útočících se zvětšil. A tehdy se také stalo To.

Erik byl pod strašným nátlakem, čím dál více protivníků znamenalo také čím dál větší ohrožení mé osoby. Erik žil proto, aby mě chránil. Já žila proto, abych chránila jeho. To ale neznamenalo to, že bychom byli nějak obzvlášť šťastní a měli idilický vztah. Vlastně jsme jeden druhého málem nesnášeli. Jeden druhému jsme lezli na nervy. Dokonce jsme se hádali. V podstatě jsme mluvili málo a když ano, vždy to vyústilo v hádku. A po jedné takové se stala ta... událost. Erik byl roztěkaný a neopatrný. A to se mu stalo osudným.

Při boji jsem právě zkoncovala s nějakou čarodějkou a její druh bojoval s Erikem. Dokázala jsem čarodějku zabít i bez použití kouzla (divokým způsobem života změněnými, ztvrdlými nehty jsem jí proťala hrdlo) a otočila jsem se ve chvíli, kdy sudý čaroděj položil ruku Erikovy na oči a jeho ruka začala zářit modrým světlem. Šokovaně jsem ztuhla. Bylo to poprvé, kdy se k Erikovi dostal jakýkoliv čaroděj tak blízko. Proto jsem nebyla schopna pohybu, přestože kouzlo nabíralo na síle, přestože sebou Erik cukal. Erik se oháněl po čaroději, ale měl moc malý dosah a až na čaroděje nedosáhl. Snažil protivníkovu ruku ze svého obličeje strhnout, ale byl moc... slabý. Proti pevné paži byl bezbranný. Probral mě až Erikův bolestný vykřik a já sama pak vykřikla děsem a zuřivostí. Představa mrtvého čaroděje, potřebná k jeho zabití, se mi v mysli vytvořila automaticky a už mi v mysli tepala, ale nějakým způsobem jsem nedokázala kouzlo dokončit, i když jsem v ruce svírala svůj nejsilnější brk a snažila se ho donutit shořet.

Kouzlo praktikované na Erika rušilo to mé. Zoufale jsem použila jiný druh kouzla, křičela jsem kledby, smrtící zaklínadla, ale klouzala a tříštila se na modrém světle. Prsty jsem pak dělala rozmáchlá gesta a pohyby, ale bylo to marné. Erik křičel hlasitěji a viděla jsem, jak mu po tváří stekají slzy bolesti, celým tělem mu probíhala jedna křeč za druhou. Byla jsem z toho zoufalá a nevěděla co dělat. Už jsem dokonce věděla PROČ mi to nejde. Čaroděj buď použil štít čerpaný z Erikových zásob sil nebo prostě použil kouzlo s opačnou polaritou energie, které mé kouzla odráží automaticky, jelikož se ty dvě energie odpuzují. Vědomí toho, proč to nejde, mi ale bylo na nic. Protože jsem v tom případě nemohla být schopná Erika zachránit...

Brky mi mezi rukama doslova hořely hned, jak jsem se jich dotkla a nemělo to žádný účinek. Žádné mé kouzlo nebylo dost silné nebo důmyslné. Dnes bych už věděla, co udělat, jak svou energii obrátit tak, aby s tou čarodějovou energií synchronizovala a pak Erika zachránila... ale tehdy jsem byla jen hloupé dítě a nevěděla nic, než co mě kdysy dávno naučili rodiče a ochránci. Vrhla jsem se tedy, naprosto zoufalá, na čaroděje s úmyslem ho zabít vlastníma rukama, ale on se po mě jen ohnal a odhodil mě jendou rukou. Byl silný. Já byla jen malý výrostek. Stejně tak můj bratr. Tentokrát proti nám stál opravdu silný protivník.

Už si nepamatuju, jak jsme se dokázali z toho průseru vyhrabat. Myslím, že Erik nějak dokázal zvrátit průběh toho kouzla natolik, aby ho nezahubilo. Možná nějak přišel na to, jak obrátit svou energii. Nevím, Erik o tom incidentu nikdy nemluví. Ani já ne. Je to příliš bolestné. Erik je z toho chromý a mě to připomínalo mé strašlivé SELHÁNÍ. Erikovy zůstaly trvalé následky. Samozřejmě. Těsně unikl smrti. Ale cena za život možná byla v tomto případě až moc velká. Někdy jsem přemýšlela, zda by nebylo lepší, kdyby zemřel.

Napůl propadl šílenství, byl téměř padlý. Nepadl jen díky mě, ale stále byl napůl ztracen ve svém světě. Ihned po tom incidentu se nemohl ani hýbat, byl z něj jen třicetikilový kus živého masa, který byl naprosto vydán napospas okolí. A já byla zoufalá. Erik byl mou oporou, byl vůdcem, přestože tuto roli jsem měla zastávat já. Ale nějak jsme to zvládli. Jen jsem musela Erika hlídat, aby si nesáhl na život. A krmit ho. A pečovat o něj, jako o mimino. Učit ho znovu vše, co malé dítě. Chodit, starat se o sebe a také ŽÍT. Byl a je totiž slepý a hluchý. Téměř stále mlčí. S okolím dokáže komunikovat, ale nepoužívá to. Jen k vyřčení kledeb. Zůstalo mi alespoň jedno spojení mezi námi, snad to byla naše vrozená schopnost či pouto dvojičat. Můžeme totiž spolu mluvit myslí. Mohu mu posílat obrazy okolí i zvukové vjemy. Také mu mohu posílat slova a často mu němě zpívám v mysli. To je to, co ho drží nad vodou, co ho drží jako kotva v moři šílenství.

Nemohli jsme cestovat. Bylo to vyloučené. A tak se z našeho úkrytu stala vábnička pro sudé. Jak jinak. Má kouzla ale díky tomu už nebyla tak primitivní, ale naučila jsem se je lépe ovládat. Nemohla jsem si dovolit velký výbuch, který mohl zranit i Erika. Po měsíci úvavného bdění přes jak noc, tak den, jsem se naučila první primitivní pasti, které se ubíháním dnů zlepšovali a zdokonalovali. A zajistili mi alespoň nějaký odpočinek.

Erik od té doby nebyl čaroděj v pravém slova smyslu. Uměl čarovat a zaklínat, uměl používat svou moc, ale... jen s mou pomocí. Bez mého vedení by byl bezmocný. Je smutné, že někdo tak úžasný a silný jako Erik se stal jen mou... loutkou. První rok nesl velice těžce, kdyby nebyl napůl v šílenství, tak by asi trpěl silnými depresemi a zemřel na to. Tak to bylo první dva měsíce. Pak se jeho stav začal pomalu zlepšovat. Když se jednou za čas ze svého pomatení dostal, byl naprosto v pořádku (až na to, že byl slepý a hluchý) a snažil se mi ve všem pomoct. Díky silnému pocitu povinnosti ke mě to, na mysli mám sebelítost a zoufalství, překonával. Nějak. Ne úplně, ale pokrok byl. Stalo se z něj živé Zřídlo. Mé živé Zřídlo. Dával a dává mi proroctví. Je to můj chodící zdroj energie a pírek. Zní to krutě? Možná proto, že to tak zlé bylo a stále je. Můj milovaný bratr je... téměř padlý. Já můžu žít bez něj, ale on beze mě ne. Je na mě zcela odkázaný. Což je pro Erika strašně ponižující. On je totiž muž. To on by měl chránit mě..

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 2. kerilia 04. 09. 2010 - 12:33
RE(2x): MV: Kapitola 2. moira 04. 09. 2010 - 13:00
RE: MV: Kapitola 2. kuci 07. 09. 2010 - 20:25
RE(2x): MV: Kapitola 2. moira 08. 09. 2010 - 15:11
RE: MV: Kapitola 2. stories* 19. 11. 2010 - 19:28