Začátek cesty / 11. kapitola

14. říjen 2009 | 22.54 |

Snažila jsem se něco k této povídce sesmolit a myslím, že se mi to docela povedlo... tady to máte:

Další dvě místnosti

Nedalo mi to a dotkla jsem se té modré hladiny a ...

Ucukla jsem rukou a zalapala po dechu. Vyděšeně jsem si ruku přitiskla k hrudi a druhou jí zakrývala, neovladatelně jsem se třásla. V kolenou jsem měla strašně slabo a ten podivný zvuk bude nejspíše drkotání mých zubů. Celým tělem mi jako blesk projel chlad. Od konečků prstů rukou, po koneček nosu nebo konečky prstů nohou. Roztřeseně jsem se nadechla a instinktivně jsem o několik kroků ustoupila. Věděla jsem, že se přes to musím dostat, ale já nevěděla jak... a navíc jsem se teď příšerně bála se toho jen dotknout. Modrá přehrada předemnou... ledová přehrada, kterou musím překročit. Třásla jsem se jako osika. Uvědomila jsem si, že v puse cítím kovovou pachuť a zjístila jsem, že jsem se kousla do jazyka. Vzchop se! křikla jsem na sebe v duchu a soustředila se na to, abych pravidelně dýchala.

Vyzkoušela jsem se trochu vrátit a hledat jinou cestu, ale instink mě vedl k modré překážce. Nedala se podlézt, ani přelézt. Musela jsem jít skrz.

Uklidnila jsem se a přesvědčovala se, že ten pocit nebyl tak hrozný, jak jsem si myslela... že to bylo jen maličko nepříjemné.... Natáhla jsem ruku a horoucně si přála, abych, když se toho modrého dotknu, abych zase nezamrzla, ale bez úhony prošla dále. Vykročila jsem a těsně před tím, než jsem se toho modrého dotkla, ruku mi obalil bílý plamen, který se po chvíli stáhl do dlaně na maličký plamínek... možna větší jiskru. Netrvalo to ani vteřinu a bílý se přeměnil na žlutý.

Překvapeně jsem se zastavila. Ruku mi obalila žlutá kopule, která se rozšiřovala z plaménku v mé dlani. A ta kopule mi stoupala po loket a dál... a já se musela držet, abych se nepoškrábala. Rozšiřování toho žlutého strašně svědilo. Za okamžik mě žlutá hmota, dost podobná té modré obalila. Potlačila jsem pocit mírné klaustrofobie a donutila se klidně dýchat. Žlutá byla mírně teplejší, než okolí, ale na dotek vlažná. Rozhodně lepší, než to modré přede mnou.

Ochráněnou rukou jsem se dotkla modré stěny a ruka narazila... ale žádný nepříjemný pocit. Zatlačila jsem na stěnu trochu více a žlutý plamínek se změnil v jednom silném záblesku v zelený. Ruka se pohnula o kousíček dopředu, ale neprošla... modrá stěna se protáhla a byla celá gumová. Zatla jsem zuby a zatlačila více, když najednou plamínek v mé ruce zaskomíral a uhasl. V křeči jsem se zhroutila na zem, když mnou projel blesk snad horší než ten první.

Ležela jsem na zemi a lapala po dechu. Cítila jsem, že mi po tvářích stékají slzy a bylo mi to jedno. Vlastně... vzlykala jsem děsem a bolestí. Třásla jsem se jako osika a to nejenom zimou. Za chvíly jsem se uklidnila, ale nic se mi nechtělo dělat. Chtěla jsem se stočit do klubíčka a ani se už nehnout. Ta modrá překážka ze mě vysála veškerou rozhodnost.

Nakonec jsem se donutila znovu se zvednout.

Nutno poznamenat, že po dost dlouhé době. Musela uběhnout minimálně jedna hodina.
 

Přemýšlela jsem, jak jsem poprvé dokázala to, že se mi v ruce ten plamínek objevil... Pomyslela jsem na zelenou jiskřičku, která hřála o hodně více, než žlutá, ale stále nebyla natolik teplá, aby mě zahřívala od okolní zimy. Pomyslela jsem na zelenou jiskřičku tančící mi v dlani a... a ta se mi zhmotnila v dlani. Nejdříve jsem na to užasle hleděla a zkoumala to, pak jsem začala uvažovat. Zelený plamínek není dostatečně silný, aby modrou porazil. Zatím. Musela jsem mít silnější. Modrá přepážka mě stále děsila, ale já chtěla projít, já jsem chtěla být silnější, než tvůrce modré. Pomýšlela jsem na to, jak se jiskřička zvětšuje a stává se z ní plamínek... a ono se to opravdu stalo! Tak jsem pokračovala dál, když mě kopule celá jakš takž obalila, pořádně jsem se napřáhla a s veškerou rozhodností, která mi zbyla jsem do modré stěny praštila.

Překvapeně jsem zavrávorala, když jsem málem proletěla skrz. Málem. Modrá stěna se protáhla a já stála asi metr za tím místem, kde se dotýkala stropu a podlahy. Modrá se podrážděně vlnila, pomalu se zase smršťovala a vydávala zvláštní šumivý zvuk. I přes svou zelenou ochranu jsem cítila smrtelný chlad vycházející z modré a musela se držet, abych při vzpomínce na blesk v mém nitru nezačala panikařit a neudělala nějakou hloupost. Ale třásla jsem se. Po zádech mi stékal ledový pot a přistihla jsem se, jak lapám po dechu. Ale co bylo ještě horší, modrá se smršťovala čím dál více a nejen že mě tlačila zpět, ona mě začala i obalovat a tlačila na mou ochrannou kopuli.

,,Nepanikař!" křikla jsem na sebe pomyslně klidným hlasem.

,,To bude v pořádku... běž dál." nabádala jsem se nahlas. Cítila jsem, jak mi plamínek v ruce rozhořčeně světélkuje, jak na jeho kopuli tlačí cizí modrá. Mysli na to jak jsi silná.. a tvá síla se ukáže v podobě toho, že projdeš! nabádala jsem se v duchu dále a vůbec si nevěřila. 

Vyjekla jsem, když na mě modrá přitlačila tak, že jsem zavrávorala dva kroky dozadu. Fajn!! Postavila jsem se a snažila se soustředit. Na co? To jsem nevěděla. Snažila jsem se zklidnit dech, který mnou lomcoval. Donutila jsem se přemýšlet nad věcmi, které mi dělají radost... zarazila jsem se. Co mi vlastně dělá radost? Kreslení?.... asi ano, ale ne takovou, jakou bych chtěla. Běhaní? Miluji běh lesem, ale je to spíše potěšení pro tělo a né ducha. Bojové sporty? Krasobruslení? Skaut? Vše jsem dělala pro mámu.. a hlavně pro potěšení otce. A co tanec? Ano. Pomyslela jsem na hudbu, mé tělo se v rytmu vlnící, na svého partnera, zatím bez tváře, ale úžasného tanečníka...

Otevřela jsem oči, které jsem nevědomky zavřela a natáhla jsem před sebe ruku s plamínkem. Podívala jsem se na mou drobnou, hladkou ruku. Takovou, za jakou by princové v minulosti zabíjely. pomyslela jsem si nelogicky jedovatě. Otočila jsem dlaň nahoru a objevil se plamínek. Malý plamínek, který sotva skomíral. Proč to vlastně dělám? Proč se chci stát dobrým Lovcem.... Pro ochranu lidí? Vždyť mi na nich v jistém slovasmyslu ani nezáleží... neznám je... ano, mám mezi nich kamarády, ale né takové, kvůli kterým bych obětovala život. Kvůli otcově památce? To by byl dobrý důvod, ale už mě ten otec tak nějak omrzel... Ne že bych o už nemilovala, ale nějak vše, co jsem pro něj dělala ztratilo smysl, když zemřel. Matce záleželo jen na tom, abych měla vše co chci... ale co chci?

Chci jednu věc, kterou nikdy mít nebudu...  uvědomila jsem si. A myslím, že to není ani tanec, i když se to k tomu dost blíží. Já chci svobodu, bezpečí, rodinu a lásku. Chci život bez Lovců...

Vrátila jsem se do přítomnosti, když mnou modrá přepážka mrštila ještě o pět kroků zpět.
 

,,Sakra!" zaklela jsem, když jsem nešikovně spadla a narazila si kostrč. Fajn, filozofické řečičky si necháme na později...

,,Ti nahoře mě asi musejí nesnášet, když jsem musela uvíznout tady... je tu průvan a jestli odsud okamžitě nezmizím, tak chytím rýmu.." brbrala jsem si pro sebe. Podívala jsem se už na malinkou zelenou jiskřičku, která prskala a běhala mi po dlani tam a zpátky. Tanec... mysli na rytmus hudby a sladěné pohyby partnerů...

Soustředila jsem se na jiskřičku a ona se zvětšila v plamínek.. a pak v plamen. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem v před. Kráčela jsem a pomalinku mě obaloval zelený plamen... z nějakého důvodu plamínek v ruce sílil a v druhé ruce se mi objevil další. Spojila jsem ruce dohromady a začala jsem cítit mírné teplo, které mě obklopilo. Šla jsem dál a modrá se pořád natahovala... dokud jsem se nezastavila dva kroky před dveřmi. Dál se modrá už natáhnout nechtěla.

Natáhla jsem před sebe ruce a zapřela se. Nepohlo to s modrou ani o píď. Zatla jsem zuby a znovu se do toho opřela tak velkou silou, ale jako bych chtěla pohnout se zdí... vlastně se zdí bych možná s touto silou pohla, ale modrá hladina se ani nepohla. Nešumněla, naprosto tiše mi jen bránila v postupu. Jako by ani nebyla.

,,Dělej, pusť mě!" řekla jsem naštvaně a pak se staly 3 věci. Zelené plameny se proměnily v rudé a začaly příjemně hřát, modrá stěna se tam, kde se jí rudý plamen dotkl začala rozpadat a uslyšela jsem, jak se celým bludištěm nese kvílivé zavytí. Na nic jsem nečekala a rozběhla se do chodby. V první chvíli jsem se lekla, že dveře jsou zamčené, jelikož mi nešly otevřít a když jsem si byla jistá, že to, co tak kvílelo je za rohem, trhnutím jsem dveře konečně vyrazila. Byly jen zrezivělé. Tady zřejmě dlouho nikdo nebyl.

Při prchání mě napadlo, že tím, že jsem zrušila modrou překážku u sebe jsem musela zrušit vězení nějakého Temného i někde jinde. Dvousečný meč, mě to pustilo dále a nějakou příšeru to pustilo na mě. Pozitivum to ale mělo. To něco za mnou mě zaměstnávalo natolik, že jsem nemyslela na nic jiného, než jak co nejrychleji utéct. Neměla jsem čas ani se bát a už jsem se netřásla ani strachem, ani zimou.

.............

Celá zadýchaná (asi 2 kilometry jsem soustavně běžela prudce dolů a něco z bludiště mě honilo) jsem rozrazila dveře a rychle je zavřela. Zády jsem se o ty dveře opřela a vydechla jsem. Rychle jsem se rozhlédla a hledala nějaké známky nebezpečí. Překvapeně jsem si uvědomila, že jsem v nějaké kanceláři... byl tu stůl a u něj dva počítače... u obou seděli dva muži, na hlavě mikrofón a tichou konejšivou řečí rychle něco sdělovali.

,,... musíte zastavit krvácení a potom vysát skřetí jed..."řekl ten vzdálenější ode mě.

,,... nezapoměňte na protilátku na vlkodlačí kousnutí, jinak budeme mít o jednoho nepřítele více..." mumlal do mikrofónu ten mě bližší a mě si zatím nevšiml ani jeden. Seděla jsem opřená o dveře, které se mírně prohýbaly nad nárazy toho tvora a asi 20 minut jsem poslouchala, jak tito muži radí Lovcům, jak léčit nejrůznější škálu zranění. Někdy to byla obyčejná zlomenina, jindy to byl i polibek ducha. To se vždy nad počítačem rozsvítilo červené světýlko a operátor byl nervóznější.

,,Jdu na kafe... hned se vrátím.." řekl z ničeho nic muž, který mi byl blíž. Zvedl se a chtěl odejít, když si mě všiml.

,,Áááha! Ty musíš být nováček do rady že? Máš jít tamtěmi dveřmi.." řekl muž a ukázal na dveře vedle mě. Usmál se a odešel. Ale já strnula. Cože to řekl? Nováček do Rady?

Nechala jsem si tuhle informaci na později, kdy jí rozeberu důkladněji a zvedla jsem se. Nárazy toho zvířete přestaly asi před dvěmi minutami, tak jsem doufala, že na operátory potom nezaútočí. Unaveně jsem si povzdechla a vydala jsem se ke dveřím, když mě upoutalo, jak se nad prázdným počítačem rozzářilo rudé světýlko. Zarazila jsem se. Není to moje starost, to on si neměl jít pro kafe... znovu jsem se obrátila ke dveřím, ale těsně nad klikou jsem svou ruku zarazila. S dalším povzdechem jsem se tedy vydala ke dveřím, kde zmizel operátor a rychle vběhla do kuchyňky, ale operátor nikde.

,,Halóóó! Máte naléhavý případ!" křikla jsem, ale nic se neozívalo. Rychle jsem prošla kuchyňku, kde jsem našla dveře na záchod, ale ani tam muž nebyl. Rudé světýlko.... to znamená naléhavý případ... co když zatímco tu marním čas, tam jiný Lovec umírá... co kdybych zraněná byla já?

Koukla jsem se i po stropech, hledala další dveře, ale nikde nic. Přece se jen tak nemohl rozplynout ve vzduchu, ne? říkala jsem si. Ale jedno byla pravda... nějaký Lovec možná právě teď umírá a já se tu zdržuju hledáním někoho, kdo se jednoznačně propadl do země. Rozhodla jsem se, rychle jsem se vrátila do té místnosti a sedla jsem si do pohodlného křesla. Vzala jsem si sluchátka a nasadila jsem si je.

Překvapeně jsem zamrkala, když se mi zatmělo před očima a potom se mi před obličejem objevilo něco podobného monitoru. Bylo to něco jako iluze... takové ty paprskové obrázky... ale tady to zřejmě bylo napojeno rovnou na mozek. Nemarnila jsem čas. Klikla jsem na červeně světélkující položku a čekala.

,,Operátore, přítele kousl upír, co mám dělat?" zeptal se s potlačovanou panikou Lovec. Na chvíli jsem oněměla. Tatínek na to zemřel... blesklo mi hlavou a já se roztřásla. Automaticky se mi otevřela nějaká, tipuju encyklopedie a tak se rychle vyhledávalo to, co Lovec zadal. Já to jen tupě pozorovala.

,,Operátore?" zeptal se Lovec nervózně a s narůstající panikou.

,,Moment.." dostala jsem ze sebe... a už jsem to našla.

,,Co jste s poraněným udělal? Jsou další pokousaní, nebo zranění?" zeptala jsem se. Setřásla jsem ze sebe šok a začala jsem plnit to, proč jsem si tu sedla. Cítila jsem s podivně klidná.

,,Zaškrtil jsem místo kousek nad ránou... kousl ho do ruky... je to asi 20 minut. A ne.. ostatní mají nanejvýš zlomeniny.." řekl a pak se zarazil.

,,Seth sebou nějak divně cuká.." řekl mi s narůstajícím strachem.

,,Rozřízněte ránu.. okamžitě... musíte ránu nechat téct, dokud nebude krev skoro černá... pak tam přidejte dvě kapky Samaelu... děláte to už?" zeptala jsem se z obavami. Jestli s sebou jeho přítel už cuká, tak má málo času. Původně se měla rána nechat jenom téct, ale nevím, kolik jedu se do rány dostalo... radši aby jeho přítel zemřel na ztrátu krve, než aby zemřel na přeměnu na upíra.... nevím, jak by to Lovci snášeli.

,,Krev je podivné hustá.." řekl Lovec tiše... vlastně ne tiše. Zřejmě teď dělá to, co mu říkám a telefon položil vedle sebe. Pravděpodobně na hlasitý odposlech.

,,Ta krev se musí dostat z těla pryč... vemte nůž a přeřízněte tepny a žíly těsně pod rameném, při tlakovém bodu... " improvizovala jsem. Enyklopedie podráždeně zablikala... chtěla upozornit, že to mi neporadila.

,,Co-že? Co když o ruku příjde?" zeptal se šokovaně Lovec. Pak se naštval.

,,Dej mi k telefonu nějakého kvalifikovaného operátora! Ty jsi jen štěně, které si na operátora hraje. Dělej!" křikl na mě rozzuřeně. Sevřela jsem pěsti tak, až mi zběleli klouby, proto mě překvapil tón hlasu, kterým jsem odpověděla:

,,Nechcete mou pomoc? Tak to určitě víte, co máte dělat..." ... byl tak klidný. Lovec na druhém drátě nic neříkal.

,,Chci okamžitě nového operátora, ty drzý spratku!" dostal ze sebe po chvíli.

,,A co to, že budeš svého přítele nahánět po celém lese, zatímco on bude vysávat každého člověka, na kterého narazí?" zeptala jsem se já. Snažila jsem se udržet na uzdě podráždění, které se mi jasně vkrádalo do hlasu.

,,Nebudu poslouchat nějakého spratka, co mu ještě stýká mlíko po bradě!" řekl rozzuřeně Lovec.

,,Nepotřebujete mou pomoc? Tak nashle.." řekla jsem na nejvyšší míru naštvaná... já opravdu chtěla zavěsit, ale na poslední chvýli jsem to neudělala... ten kousnutý Lovec za svýho kamaráda nemůže.

,,Udělejte to.." řekla jsem po chvíli, když se nic neozývalo. Zaslechla jsem něco jako: ,,Neboj kamaráde, to mi poradil operátor, který už dlouho na svým místě nezůstane."

,,Krev je tam normální..." hlásil rozhořčeně, když jsem se na to zeptala. Trochu jsem si oddechla... jestli je tam krev normální, tak se tam ještě nedostal jed.

,,Jakou barvu má kůže na té ruce?" zeptala jsem se opět na to, co mi poradila encyklopedie.

,,Namodralou..."

,,Máte sebou protijed?" zeptala jsem se.

,,Ne, byli jsme na lovu vlkodlaka.." řekl trochu zahanbeně Lovec.

,,Nemáte protijed, ano?" ověřovala jsem si, jestli dobře slyším. Myslím, že jsem se dostala do stavu podobnému šoku... encyklopedie předpokládala, že protijed mají a nebyla tam taková nestandartní situace... zrovna teď se mi před očima míhaly snad miliony informací... encyklopedie hledala to, co já potřebovala, ale trvalo to moc dlouho....

,,To tam spíte nebo co!?" připomněl se Lovec podrážděně a probral mě z tranzu.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Pak jsem bleskově otevřela knihu na protijedech. Porovnala jsem protijed na vlkodlačí a upíří kousnutí. Byly si dost podobné.. pokud nic jiného nemá... Vzpomínala jsem si na to, jak mi otec vyprávěl a popisoval různé byliny... jejich účinky, funkce. 
 

,,Přivažte svého přítele ke stromu, pevně a pak běžte do lesa najít jednu rostlinu.." začala jsem mu popisovat jednu bylinu, která by společně s protijedem pro vlkodlaka měla zabránit šíření upířiho jedu... ale ne jeho vymýcení.

Docela dost dlouho se nic neozývalo. Pak konečně po deseti minutách (a já si myslela, že tak čekám věčnost) ozvalo: Mám jí!

,,Rozžvýkejte tu bylinu, ale nepolikejte šťávu, je jedovatá, a pak bylinu i s protijedem na vlkodlačí kousnutí nalijte přítely do krku..." poradila jsem.

,,Za tohle vás vyrazí, to vám garantuji.." brbral si Lovec. Když pak udělal vše, co jsem mu poradila, zhodnotila jsem pomoc za dokončenou. Improvizovaný protijed pomohl. Seth se probral, ale trpěl velkými bolestmi... ale nestál se z něj upír. Znovu se mi před očima objevil jen monitor. Nikdo další nepotřeboval operátorovu pomoc.

Bylo mi tak příjemně... sluchátka mi zahřívala hlavu, necítila jsem hlad nebo žízeň, ale něco pocit dokonalosti a spokojenosti narušoval. Měla jsem pocit, že musím něco udělat, že jsem na něco zapomněla. Po chvilce jsem si řekla, že je to hloupost, nic dělat nemusím, jen si užívat ten krásný pocit. Ale něco mám udělat... Něco důležitého...Chvíli jsem se hádala sama se sebou a pak jsem se rozhodla. Pomyslela jsem na to, že chci jít pryč, před očima se mi zatmělo a znovu jsem se dívala do klidné obrazovky počítače. Mrkala jsem a nemohla na nic zaistřit, z očí se mi koulely velké slzy a hned nato mě napadla obludná bolest hlavy.

,,Páni, to bylo ucházející... nejsi ty náhodou operátor?" ozval se vedle mě hlas. Málem jsem ho praštila, tak mě ten hlas vyděsil a zároveň mi způsobil vlnu horkých jehliček zabodajících se mi do mozku. Prudce jsem si sluchátka stáhla a odstrčila je ode mě po stole co nejdále. Přidušeně jsem zanadávala a začala si mnout spánky.

,,Klid, deset minut a budeš v pohodě. Těšíš se do Rady... ? Teda já bych tě vzal, umíš improvizovat a to je to, co polovina Lovců prostě neumí. A umět zřejmě ani nebude. Ale už jsem se bál, že tě budu muset odpojit... jo jo, ten nový program je návikovej, musíš si na něj dát pozor..." řekl s úsměvem muž a šetrně mě vyhodil ze svého křesla. Sedla jsem si ke stěně a opírala si čelo o chladnou stěnu. Pomohlo to. Trochu.

Opravdu, bolest za chvíli polevila a já začala zase normálně vnímat. Dokonce jsem si podržela myšlenku déle než zlomek sekundy.

,,Já nejdu do Rady... snažím se stát pořádným kvalifikovaným Lovcem.." šeptla jsem... cítila jsem se jako po kocovině (opila jsem se jen jenou za život) a tenhle stav jsem už nikdy v životě nechtěla zažít. Hlavně potom, co jsem zjístila, co jsem v opilosti navykládala. A málem udělala.

,,Eh, cože? Ty ještě nejsi Lovec? A proč tedy procházíš Tímhle testem?" zeptal se muž nechápavě a zarzil se v nasazení sluchátek. Pak jako by se mu rozsvítilo a on se vědoucně usmál.

,,Ty jsi ten nováček, co skolil vlka!" řekl a s uznáním se na mě zadíval. Nic jsem neříkala, ale mé mlčení prozradilo vše. Já jsem si teď dala dvě a dvě dohromady... Tak proto je ten test tak těžký! Zaplavila mě vlna štěstí... takže ten test je těžký! Né já... nejsem ta neschopná!

,,Myslel jsem, že to byl kluk, ale vidím, že nam dává na prdel holka..." řekl zamyšleně operátor. Houpel se sluchátky na prstu a vesele se ušklíbal.

,,Myslím, že až se tohle bude vyprávět v hospodách..." začal nadšeně.

,,Někomu to řekneš a příjdeš o místo." ozval se za mnou hlas a já se snažila hrát to, že jsem o něm dávno věděla. Ale operátor se polekaně otočil.

,,Pa- pane... já... myslel , jen v žertu.." zakoktal se operátor a já se musela držet, abych se tu nerozchechtala.... najednou jsem měla báječnou náladu. Raději jsem se otočila k druhému operátorovy. Taky nás sledoval, a když si všiml, jak se snažím nerozesmát, rozesmál se on. Měla jsem pocit, že se mi ramena otřásají smíchy a tak jsem se donutila uklidnit. Když jsem si byla jistá, že udržím svou tvář neutrální, tak jsem se otočila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (14x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 11. kapitola dara 20. 10. 2009 - 14:37
RE: Začátek cesty / 11. kapitola zulík 29. 10. 2009 - 14:36
RE: Začátek cesty / 11. kapitola moira 29. 10. 2009 - 16:42
RE: Začátek cesty / 11. kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 10:30