VST: Část 17.

8. říjen 2010 | 20.35 |

Možná vás všechny překvapím tím, co Meye vyvede, tak se začtěte... :)) m.

Já a Erik... ?

Přitahuji tě?

V duchu jsem se napomenula. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a to mě neuvěřitelně štvalo. Vždyť je to jen "nevinná" otázka! okřikla jsem se téměř zoufale. Chabě jsem se snažila rozpomenout na to, jak jsem si své chování odůvodňovala. Svést všechno na zvířecí instinkty v nás je jednoduché, dokud se podle toho nemáte začít řídit... blesklo mi hlavou, když jsem se snažila Erikovi uhýbat pohledem a zároveň nevypadat nepatřičně. Zaměřila jsem tedy pohled na jednu z map na zdech a dělala strašně zaujatou jedním papírovým lepítkem, které tam bylo, hustě popsané mým úporným písmem. Snažila jsem se na tu dálku vzkaz napsaný drobným písmem přečíst, ale moc to nešlo. Přemýšlela jsem, že bych mohla svou odpověď zaonačit tak, aby to vyznělo, že je mi Erik lhostejný, ale přitom bych zas tolik nelhala.

Nakonec jsem si povzdechla a podívala se na Erika. To jsem možná neměla, jelikož jsem znovu zrozpačitěla. Sklopila jsem tedy pohled na své ruce (přesunula jsem se do tureckého sedu) a studovala své nervózně se kroutící prsty. Mohla bych teď všecho zanechat, hlavně toho nervního kroutění prsty, a nehybně čekat, než seberu odvahu k tomu promluvit, ale zůstat naprosto bez pohybu mi přišlo strašně.. nehumánní. Ne, Erikovi nebudu lhát. Hlavně proto, že by mou lež stejně poznal (ne, že bych chtěla, aby jí poznal, ale zdálo se, že Erik je na takové lsti zvyklý) a také proto, že se mi ani lhát nechce. Lhala jsem téměř celý svůj život. Od doby, kdy otec zemřel, určitě. Byla by příjemná změna pro jednou zase říct pravdu. Zhluboka jsem se nadechla. Čím dříve začnu, tím dříve to budu mít za sebou...

,,Líbíš se mi." přiznala jsem. Uvažovala jsem, zda jen tato slova stačí jako odpověď a usoudila, že asi ano. Ale... já chtěla dále mluvit. Chtěla jsem tu úzkost a mé chování někomu vysvětlit. Rozhodla jsem se svůj vztah k Erikovi trochu upřesnit. ,,Líbíš se mi... ne, to je slabý výraz. Mé tělo v tvé přítomnosti proti mé vůli blázní, když stojíš moc blízko. Nemyslím, že jsem zamilovaná nebo takto podobně poblouzněná, jen... strašně moc se mi líbí tvoje blízkost." odmlčela jsem se a i mě samotné přišlo, že to bylo velice chabé vysvětlení. Obvykle jsem, i v češtině (!), vířila slovy a dokonale padnoucími přirovnáními. To, co jsem teď předvedla, by lépe zvládlo popsat i pětileté dítě. Trochu mě to zklamalo, ale nic jsem s tím už nemohla dělat. Najednou jsem zalitovala i toho, že jsem vůbec začínala. Měla jsem odvětit jednoduché: Ano, přitahuješ mě k zbláznění.. a ukončit to. Na mysl mi padlo něco, za co by na mě maminka asi pyšná nebyla. Vlastně i tento rozhovor byl na hraně přístupnosti. Pro matku.

Babička, Chasia z rodu draků, byla posedlá rodinou. Já byla jen parchant (můj otec v babiččiných očích nikdy nebyl dostatečným partnerem pro ,dračí princeznu' , jak byla má matka nazývana. Matka totiž byla čistokrevná Lovkyně. Toho nejlepšího rodu, nejlepší pokrevní linie.) a přesto se mi babička věnovala. Přeci jen... byla jsem její krev. Každý rok na jeden měsíc do Ameriky přijížděla skupinka babiččiných blízkých přátel - v mém věku. Byli jí naprosto, téměř až fanaticky oddáni. Měli zkoumat mé schopnosti, předpoklady a pak o tom poreferovat Chasie. Měli svá japonská (či čínská? Dodnes nevím..) jména, ale pro mě byli vždy Kate, Matthew a Kayle. Byli mi blízcí, přestože jsem věděla, že to jsou "špehové" a že to, co dělají, je pravděpodobně jen předstírané přátelství. Ale možná že ne. Možná že i oni se mnou rádi trávili čas. Rádi přestali být alespoň na chvíli jen loutkami v babiččiných hrách. Faktem je, že v čem jsem byla pozadu, to mě měli doučit. A to platilo i pro... mezilidské vtahy, řečeno mírně.

Byl to Kayle, kdo mě naučil líbat i... mnoho jiných věcí. Jsem panna. Kdyby mě Kayle připravil o panenství, babička by ho oběsila na jeho vlastních střevech. Ale přestože jsem byla panna, uměla jsem více než uspokojivě muže potěšit. Zřejmě mě babička cvičila na vzornou manželku, kdyby pro mě náhodou měla nějaký ten "štěk".

Ale Kayle mi připomněl něco jiného. Jednou mi prozradil, že krásně voním a z mé vůně šílí a chová se jako nezkušený panic. Tehdy jsem ho nechápala, smála se mu a myslela si, že je to nějaký vtip. Teď jsem Kayla chápala více než dobře. Pohled jsem už neupírala na mapu na zdi, ale zkoumala jsem svůj meč. Byl to lehký a úzký meč, s krátkou čepelí, ale mě byl akorát. Byl odlehčený, jelikož jsem si neuměla představit, jak bych mohla máchat obyčejným mečem hodiny (to by mi dříve upadly ruce) a nebo s nimi dělala složité výpady (ze všeho nejvíce bych určitě zranila sama sebe). Meče nikdy nebyly navržené pro ženy, alespoň né ženy mého vzrůstu a zdatnosti. Měla jsem nutkání sevřít meč v rukou a takto Erikovi "vzdorovat". Ruka mi bezděky sklouzla k boku, kde jsem měla schovanou mou věrnou vystřelovací dýku a to mi trošku uklidnilo roztěkané smysly.

,,Myslel jsem, že zalžeš nebo vymyslíš tak promyšlenou polopravdu, při které popřeš, že na tebe mám vůbec nějaký vliv. Spletl jsem se. Je to už dlouho, kdy jsem se v někom spletl. Obvykle mám perfektní odhad, co se charakteru osob týče." odvětil Erik nenuceně a já měla chuť si pro ten meč dojít a pak s ním Erika ubít. Ani nevím proč. Snad proto, že se mě snažil analizovat a profilovat? Nebo snad proto, že měl pravdu? Protože já mu vážně chtěla tu polopravdu naservírovat. Povzdechla jsem si a pak se škodolibě ušklíbla.

,,Není moc lidí, kteří by mě opravdu znali." odvětila jsem jedovatě. Že mě Erik neodhadoval zas tak špatně jsem mu říkat nehodlala. Už i tak má o sobě vysoké mínění (čert vem, že oprávněně), já mu ho ještě zvyšovat rozhodně nebudu. Donutila jsem se uklidnit a přemýšlela, jak na to odpovědět. Měla jsem nutkání mu říct, že kdybych zalhala, bylo by to k ničemu, jelikož to, co se stalo na Střelnici bylo více než výmluvné...

,,Nejsem jeptiška, nemám se za co stydět." odvětila jsem a ani si neuvědomovala, kdy jsem otevřela pusu. ,,Navíc..." zarazila jsem se. Vážně jsem teď chtěla říct, že Erik je to nejhezčí mužské stvoření, které jsem kdy potkala?! Cítila jsem, jak se mi horko zase valí do tváří a pocítila iracionální touhu utéct. Z mého pokoje! Tohle musí skončit! Nemůžu okolo Erika chodit po špičkách, jen by to překáželo. domlouvala mi ta rozumná část mého já. Zpanikařila jsem, jelikož jsem nevěděla, co dělat. K tomu útěku jsem vážně neměla zas tak moc daleko. Začala jsem však (Za pobaveného Erikova pohledu, sakra, on se snad bavil!!) zhluboka dýchat a téměř násilím se uklidnila.

,,Eriku..." tiše jsem odvětila a cítila, jak se na mě upřel Erikův pohled. Ani jsem nemusela vzhlédnout abych věděla, že mi věnuje svou plnou pozornost. Myslím, že už jsem poznamenala, jak je to nepříjemné. Nadechla jsem se a přemýšlela jak začít. Myslí mi létala jedna myšlenka za druhou. Co teď? Jednoduchá otázka nesoucí sebou stovky řešení. Erik mě přitahuje... můžeme snad spolu...  Vyděsilo mě, že jsem o to začala OPRAVDU vážně uvažovat. Ne! Nic takového! Musí to skončit! Ihned jsem se okřikla a pak se krátce pozastavila nad tím, že mluvím sama se sebou. A kruci, už pomalu začínám bláznit... Ale Erik je dobrý Lovec, babička by poznamenala, že je dobrá partie... Zase jsem se prudce zarazila. Nechápala jsem se. Jak nad něčím takovým vůbec můžu přemýšlet? Ne! Dost! Konec, tečka, mysli jen na pomstu za otce a nevybočuj z cesty!!! doporučila jsem si v mysli.

Možná jsem dělala hloupost. Někde jsem ale slyšela, že je lepší se zachovat rozumně bezcitně než hloupě se řídit podle svých tužeb. Možná to někdy zmínil otec. Rozhodně to tak bylo jednodušší.

Když se spolu hádá rozum a cit, zvítězí obvykle rozum. Často se raduje a neví, že každé vítězství je krokem k velké ztrátě, protože jednou ho opustí cit, o němž nikdy rozum neslyšel, nikdy nepoznal. A je to pak stejné, jako by něco zemřelo..

Zdroj

,,Ano?" odvětil jemně Erik a já potlačila nutkání se otřást. Erik se zeptal ve chvíli, kdy jsem se rozhodla. Náhoda, chtěl jen přerušit prodlužující se ticho nebo vytušil, že rozhodnutí v mé mysli už padlo? Erikova energie okolo mě dravě kroužila, cítila jsem z ní zvědavost a dychtivost. Odolala jsem touze se schoulit. Sakar seber se holka! okřikla jsem se a po mírném zaváhání narovnala záda a statečně čelila Erikovu pohledu.

,,Já jsem na Základně z pár jednoduchých důvodů. Ten nejdůležitější z nich je, že potřebuji cvičit. Musím se trénovat, mé schopnosti musí dosáhnout dokonalosti, jinak nepřežiju. Ne tam venku, v lesích, za temných nocí... Jsem bojovnice k smíchu. Bez Samaelu jsem NIC. Hned ve svém prvním boji jsem málem zemřela..." do hlasu se mi vkradla hořkost nad smyslem svých slov, hrdost nad tím, že můj první boj byl proti vlkodlakovi a také zklamání z toho, že jsem se tím ani nemohla pochlubit. ,,Ty mě, Eriku, vyvádíš z rovnovýhy. Narušuješ můj duševní klid. Musíš pochopit, že nic mezi námi nebylo, a doufám, že ani nebude." do mého hlasu se vkradla naléhavost a já se na posteli předklonila tak, abych byla Erikovi blíže. Upírala jsem na něj tvrdý pohled, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně. Nemám jiný důvod žít, než pomstít otcovu hloupou smrt. Až to udělám... snad možná... si najdu manžela, budu mít děti, splním babičce přání a rozvinu její pokrevní linii v i Americe... Pokud se však teď hloupě nespáruju s Erikem a on mi mé "veselé" plány do budoucna nezničí. Kdyby to udělal, úzkostlivě jsem se nadechla, nezbylo by mi nic. Měla jsem ráda naplánovaný život, vědomí, že alespoň přibližně vím, kde budu za rok, dva, pět let, ve mě probouzelo klid. Zato představa, že bych byla s Erikem a nevěděla, kde další noc složím hlavu nebo bych neměla kam se vrátit... mi nahánělo hrůzu.

Bylo to hloupé. Bylo to vlastně velmi hloupé, ale byl to můj způsob myšlení. Mít nad věcmi alespoň částečnou kontrolu. Protože když budu mít alespoň iluzi řádu, je celkem možné, že nezemřu. Když mám totiž věci pevně v rukou nechystám se přeci zemřít, ne? ... Tehdy, když mě vlkodlak "zabil", jsem byla nejdříve strašně vyděšená, hned nato ale smířená a nakonec... byla jsem zklamaná z toho, že nemám nikoho,kdo by za mě opravdu truchlil. Napadlo mě, jestli tak chci opravdu zemřít. Opuštěná...

Uvědomila jsem si znovu se prodlužující ticho a došlo mi, že jsem uprostřed řeči najednou zmlkla a pohroužila se do myšlenek. V hlavě jsem cítila mírný tlak a Erik se na mě díval ještě pronikavěji, než obvykle. Kdybych si nemyslela, že to je velmi nepravděpodobné, myslela bych si, že se mi Erik snaží číst myšlenky. Opět jsem zachytila nit mých myšlenkových pochodů a navázala tam, kde jsem před okamžikem skončila:

,,Budeme partneři. Spojenci v boji. Můžeme dokonce spoléhat jeden na druhého, že se o toho zraněného postará, pokud chceš. Podrží ho, když bude na mizině, dá mu střechu nad hlavou, když mu Temní vypálí jeho domov. Ale... ale nic víc. Ano?" můj hlas zněl tak smířeně, až se mi obracel žaludek. Udělala jsem to. Odstřihla jsem Erika, jakožto něco více než spolubojovníka a udělala tlustou čáru mezi mnou a mým milostným životem, který beztak ani nebude nic moc. Ostře jsem si uvědomila, že jsem se právě odsoudila k odříkání všech věcí, které mi kdy dělaly radost. Tušila jsem, že podle dnešního rozhodnutí se bude odvíjet můj život. Budu se toho držet. Myslí mi bleskla vzpomínka na otce a matku. Byli v objetí v křesle u krbu, tiše si něco našeptávali a smáli se. Budu mít něco takového někdy i já? Ne. to jsem věděla jistě. Ale co na tom všem bylo nejhorší, nechávalo mě to naprosto chladnou. Bylo mi to jedno.

Hned, jak jsem vyslovila nahlas, že nechci, aby mezi mnou a Erikem bylo něco více než spojenectví, neuvěřitelně se mi ulevilo. Jako by mi z ramen spadla neskutečná tíha. I mé tělo jako by se zklidnilo. Jako by slovo spoutalo skutečnost. Jakoby tím že jsem vyslovila, že nechci s Erikem nic mít, mé tělo se poslušně tomuto rozhodnutí podřídilo. Zvedlo mi to náladu.

Překvapila mě Erikova reakce. Chraplavě se zasmál. Z toho smíchu mi naběhla husí kůže. Byl to smích neskutečně starý. Né starý, jako stařecké skřehotání. Byl to smích někoho, kdo zažil až moc. Zažil věci na více životů. Špatných, zlých věcí. Podivila jsem se svým myšlenkám. Většinou tak morbidně nepřemýšlím, snažím se udržet si nadhled. V koutku mysli mě napadlo, že jsem si možná něco nalhávala. Že ta neskutečná přitažlivost byla jen něco na způsob platonické lásky a pocítila jsem stud. Možná jsem právě Erikovi přiznala, že bych se s ním vyspala, ale on by možná se mnou nic mít nechtěl. Vyzvala jsem ho, aby mě nechal ležet ladem jako něco, co nepotřebuje pozornost, ale on o mě možná tímto způsobem ani neuvažoval... Křečovitě jsem polkla a cítila, jak mi tváře začínají nabírat nachovou barvu. A sakra... napadlo mě krátce a jednoduše. Tohle možná bude trapas...

,,Jsi přímá a upřímná. Alespoň ke mě. Nebezpečná kombinace a vlastnost, která tě může přivést do problémů, pokud už se tak nestalo. Ale mě se to líbí. Konečně změna. Něco jiného, než intriky, politikaření a mocenské spory. " odvětil Erik potom, co se dochechtal a já jeho slova tak úplně nechápala. Mě v podstatě byla nějaká politika úplně volná, raději jsem bojovala. Z myšlenek mě vytrhl Erik, jenž pokračoval ve své téměř hravé řeči. ,,Dobrá, budu respektovat tvé... ehm... přání. Dokud sama nebudeš chtít něco jiného." odvětil Erik s dobře zřetelným pobavením v hlase, jeho energie okolo mě rozjařeně kroužila. Úspěšně jsem jí ignorovala a vydechla jsem zadržovaný vzduch. Překvapeně jsem zamrkala, ani jsem si neuvědomila, že zatajuji dech. Vděčně jsem se na Erika usmála. Sice se mi nelíbil ten dodatek: ..dokud sama nebudeš chtít něco jiného.. ale jinak to dopadlo více než dobře.

Pohled mi sklouzl k budíku a překvapilo mě, že náš rozhovor trval jen něco málo přes pět minut. Přísahala bych, že tu jsme hodiny. Došla jsem k meči a konečně ho sevřela v ruce. Ihned jsem ucítila v duši mír. Dokud budu mít jak bojovat, budu se s Temnými rvát jako lev. A jestli nebudu moct bojovat... budu na tom natolik zle, že určitě nebudu rozebírat své společenské vztahy. Odzátkovala jsem secmet a dvakrát si lokla.

,,Máš PP?" zeptala jsem se Erika a pohled mi sklouzl na pentagram na jeho krku. To byla hodně hloupá otázka... napadlo mě ze všeho nejvíce ale pobaveně. Erikův pentagram ale, když jsem se na něj tak dívala, byl jiný než otcův. Až po chvíli mi došlo, že Erik má svou Pomoc ze stejného materiálu, jako své dýky... tudíž jako by ten pentagram světlo pohlcoval. Proto mi přišel tak temný. Zakroutila jsem nad svými myšlenkami hlavou.

,,Jdeme bojovat." odvětila jsem vesele a vydala se ke dveřím. Erik mě následoval. Možná to byl jen přelud, ale zdálo se mi, že i můj meč dychtí po krvi...

Konečně lov.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 17. isabella* 09. 10. 2010 - 07:52
RE(2x): VST: Část 17. moira 10. 10. 2010 - 19:26
RE: VST: Část 17. lucia* 10. 10. 2010 - 18:21
RE(2x): VST: Část 17. moira 10. 10. 2010 - 19:27
RE: VST: Část 17. lela 11. 10. 2010 - 13:19
RE: VST: Část 17. faire 11. 10. 2010 - 16:23
RE: VST: Část 17. thereskaaaaa 11. 10. 2010 - 19:28
RE: VST: Část 17. ronnie 08. 10. 2011 - 17:45