Padlá 14

8. říjen 2010 | 22.01 |

Užijte si kapitolu... :)) m.

14. kapitola: Alan

,,Budu tě učit bojovat, ale pochybuji, že uzvedneš i ten nejlehčí meč." odvětil pochybovačně muž. Možná tam byl i posměch, ale mistrně skrytý. To znamená, že tento muž, ač vypadá jako hora svalů bez kouska inteligence ve vínku, je až moc dobře obeznámen s okolím a intrikami a také svého "tupého" vzhledu využívá. Donutila jsem se uklidnit.

,,Proto existují dýky... nebo ženské odlehčené meče." odvětila jsem nevinným hláskem. Můj nový učitel - jak to zní divně - se zašklebil. Vypadal asi tak na čtyřicet let, černé vlasy hustě protkané ocelovou šedí. Černé oči byly tak neústupné a tvrdé, že mi činilo obtíže se do nich bez pohnutky dívat i když byly oproštěné o emoce. Hranatý obličej rváče měl jen dvě nevýrazné jizvy. Nos byl krapet nakřivo, zřejmě byl nejednou zlomený. Tělo bylo v dokonale padnoucích věcech, které zdůrazňovalo dokonale vypracovanou postavu. Už ho zřejmě nebavilo čekat, jelikož se otočil a mířil ke dveřím. Byl si jistý tím, že ho budu následovat. A já neměla odvahu to neudělat. Bylo jen málo bytostí, které ve mě dokázaly vzbudit respekt. Byl to Gabriel, Smrt a teď tady tento pán. Už jsem kráčela ke dveřím, když se ozval Igorův hlas:

,,Počkej. Musíš ještě přísahat, že nikomu kromě pána a zde přítomných neprozradíš, co se zde děje. Přísahej na duši." odvětil Igor klidně, téměř znuděně, ale já vytušila, že mu na tom opravdu záleží. Igor špatně zformuloval svou otázku... napadlo mě a nehezky jsem se usmála.

,,Přísahám, na drahocenou duši, že nikomu neprozradím, jaká kouzelná dostaveníčka se tu pořádají. Přísahám..." odvětila jsem sladce a tak temně. Vzduch v místnosti se rozpálil, místností se prohnal poryv větru podobný vychřici, ve kterém jakoby bylo slyšet podivné vytí. Všichni přítomní se poplašeně rozhlédli, nechápavě na mě zírali nebo se, v Oelově případě, vystrašeně schoulili. Tiše jsem se zachechtala, poryv Chaosu mi nedělal vůbec žádné vrásky. Přišel mi tak... důvěrně známí.

Přísahám, Igore, přísahám... ale na TVOU duši. Proto je Chaos tak nadšený. Křivá přísaha protkaná podvodem a lstí se mu více než líbí... Přísahala jsem, Igore, ale k ničemu jsi mě nedonutil. To já tebe odsoudila k záhubě...

Mezi dveřmi jsem věnovala Igorovi pohled, jenž by se mohl rovnat královskému opovržení vůči žebrákovi.

................

Když Paolin zmizela za dveřmi, Igorovi poplašeně bušilo srdce. Jen s vypětím všech sil na sobě nedal nic znát. Jen Elen si ho znepokojeně prohlížela. Jeho dobrá přítelkyně. Vždy pozná, když není ve své kůži. Věnoval jí téměř neznatelný úsměv. Podezíravě přimhouřila oči, pak se však zatvářila znechuceně a odešla. Byla na něj naštvaná za to, že jí před Paolin "neochránil". On však nemohl nic dělat. Byla to Elenina chyba. Stejně to však sváděla na něj. A on jí to nevymlouval. Ještě by se na něj naštvala více.

Znovu mu hrudí projelo něco téměř podobné bolesti. Nebylo to kvůli Chaosu. Ten znal a měl ho "rád". Bylo to kvůli něčemu jinému. V hrudi se mu svíralo. Měl nepříjemný pocit, že něco udělal špatně.

,,Dnes byla slabá hodina. Zítra to musíme dohnat." oznámil nevrle ostatním a odcházel. Nešel však ani za Elen, stejně by ho neutěšila ve svém objetí. Ani nesledoval Levapa, jak měl nařízeno od pána. Šel do města, potřeboval ten podivný pocit zahnat. Mučení by mu mohlo ulevit... Mučení jiných... Už jen při tom pomyšlení se začal usmívat.

................

,,Dobře, hoď tu dýku do vzduchu tak, aby udělala jednu půlotočku a opět jí chyť. To se nazývá Dua. " zopakoval netrpělivě Alan, jak se představil můj učitel boje. Spíše to po mě štěknul. Bála jsem se to udělat. Trénovala jsem to s dýkou tak ostrou, že stačilo palec jen přiložit na ostří a hned jsem se řízla. V Pekle se učilo stylem pokus a omyl. Z toho omyl většinou končil smrtí. Přesto jsem se nadechla a pak... Napadlo mě, že jsem možná neměla mažoretky hned zavrhovat. Když jsem tak váhala s dýkou v ruce, napřaženou k výhozu, uvědomila jsem si, jak je to složité. Mažoretky však nehází do vzduchu dýkou. Zato cirkusáci ano. Měla bych jim složit poklonu... napadlo mě  pak jsem se dokonce SMUTNĚ zarazila. Nikdy už cirkusákům nic neřeknu. Pravděpodobně je ani neuvidím. Jsem totiž mrtvá. Vyhodila jsem dýku do vzduchu a čekala, že udělá poslušně otočku. Neudělala to však. Ostře čepelí prořízla vzduch a nezadržitelně se roztočila. Trošku vyděšeně jsem jí pozorovala, připravená uskočit z jejího dosahu.

Dýka pak ve vzduchu strnula, plynule padala dolů a já jí opatrně chytila za tu část, jenž mi z ruky neudělá masové kostičky. Mám pocit, že se jí říká jílec. Zvědavě jsem se otočila na Alana a čekala, co vymyslí dále.

,,Pro zjištění citlivosti pro hody." zamumlal a hledal ve stojanu s meči nějaký pro mě. Došel ke mě a já vyměnila dýku za dlouhou dýku. Meč se tomu ani s dobrou vůlí říkat nedalo.

,,Opiš mečem nějakou elipsu... "odvětil Alan nejvíce ze všeho znuděně a když viděl, co to s "mečem" provádím, dodal: ,,Nebo třeba osmičku... " pozorně sledoval, co to s dýkou dělám (najednou jsem si málem sekla do ruky, pak mi ta dýka nějakým kouzelným způsobem letěla až nebezpečně blízko oblečeje a nakonec jsem si málem probodla nohu). S povzdechem si mumlal něco na způsob: Držení téměř správné, zápěstí posílit...

,,Sekni směrem dolů a zároveň se o půl kroku se pootoč..." instruoval mě Alan a já se to pokoušela co nejlépe splnit. Šlo to lépe, dokonce mě to začala trošičku bavit. Zbraň už mi padla do ruky a já si na ní začínala zvykat. Už jsem nestála tak ztuhle a prkenně, ale snažila jsem se své pohyby vyvážit a podřídit okolnostem.

,,Jsi pravačka? Doprá, mečem miř špičkou dolů za své pravé chodidlo. Pootoč se doleva a veď sek šikmo nahoru, ve směru otáčení trupu, otáčej ten trup až po práci nohou!, jako by jsi mířila na můj krk, snaž se to vyetapovat na tři kroky. To je dolní aterup... Dobře." v Alanově hlase znělo špatně skrývané překvapení. ,,Dokonce i kroky ti vyšli, jen švih byl pomalejší, než by měl, sek šel příliš brzo nahoru, takže ti skončil na úrovni ramene, což je nebezpečné, dobré tak akorát k useknutí ruky... ale lepší, než bych čekal, mnozí mí žáci neudělali tak dobrý aterup ani na páty pokus... Pokus se teď o horní aterup, to je to samé, akorát opačně..." vedl mě dále Alan a pozoroval mě s větším zaujetím, než předtím.

,,Moc prudce dolů, představ si, že míříš na stehenní tepnu... "a tak mě Alan instruoval dále, učil mě nové a nové útoky, zkoumal mé schopnosti a já se do toho pomalu vžívala. Začala mě to bavit a to natolik, že jsem přestávala vnímat okolí, ale plně se věnovala Alanovým pokynům. Už mi nepřipadalo, že ta věc v mé ruce mě může zabít. Brala jsem to jinak. Představovala jsem si, že ta dlouhá dýka je část mě, stejně jako boty či šaty. Jen jsem si na to musela zvyknout. A když se tak stalo, zažila jsem něco neočekávaného. Celým tělem se mi rozlil klid, jako bych byla pro boj s dýkou stvořená. jako by to, co se děje, bylo předurčené a správné... Otočila jsem se a s rukou za zády jsem vyhodila dýku do vzduchu, pak se protočila a druhou rukou, tou vepředu, zbraň zachytila. Potěšilo mě, jak lehce to šlo. Připadalo mi, že to nedělám poprvé...

Za chvilku mi to připadalo, jako bych tančila. Já vedla, dýka byla má partnerka. Krátce a rozverně jsem se zásmála a trochu zaimprovizovala. Dělala jsem nějakou podivnou sestavu ve které měla být za tři etapy kratší přestávka na přezkoumání okolí. To mi řekl Alan, nevím, jestli bych na to přišla sama. Nejspíše ne. V té přestávce jsem se tedy prudce sehla k zemi a s pevně nataženou rukou udělala okolo sebe kruh. Špička meče se mihla vzduchem a já znovu vyskočila na nohy a plynule přešla zpět do sestavy. Ani nevím proč jsem to udělala, ale když jsem se prudce otočila a vlasy i s dýkou zavířili, cítila jsem se svobodná a šťastná!!

Když jsem sestavu skončila, zadýchaně jsem trošilinku povolila postoj a uvolnila se. Ale Alan neskončil. Nečekaně ostrým hlasem začal dále instruovat mou maličkost. Začala jsem poslouchat jeho přísné pokyny zadávané v šíleném tempu.

,,Volavku! Tři výpady doleva, tři střídavě na obě strany a pak krk! Pak půlobrat pryč, otočka, dva rychlé seky, úskok, střechu na levou stranu... říkal jsem střechu, né sek! a pak chodidlo, žaludek nebo srdce! Né, na srdce máš moc tlustou čepel! Ne! Žaludek né! Příliš by jsi se odkryla! Při tvém vzrůstu bude TÉMĚŘ VŽDY nejlepší útok na chodilo, posloucháš mě?" Alan na mě divoce křičel a já jen stěží odolávala nutkání se bojácně přikrčit. To mělo na následek další salvu chyb.

,,Stahuj se rychleji! Stihl bych ti oholit hlavu, než ty se uráčíš k dalšímu výpadu!" zavrčel na mě Alan a s nepřátelským výrazem mě pozoroval. Unaveně jsem lapala po dechu snažit se dodržet tempo a udělat vše správně. Cítila jsem však, že to dlouho nevydržím, věděla jsem, že co nevidět mě mé ruce zklamou. Radost z cvičení zmizela a nahradila jí úzkost...

Plynule jsem se otočila, dýka prořízla vzduch a já pak padla k zemi, vedla podélný sek, když jsem se otočila, vykopla jsem dozadu nohou a pak se setrvačností vrhla dopředu. Udělala jsem piruetu, nějaký další výpad, jehož jméno mi uniklo, ale byl to rychlí sled ran silně vedených z boku. Meč se jen míhal a mě překvapilo, jak dokonale jej už za tu chvilku ovládám.

,,Co ty nohy?! Ty jsou zapuštěné do země?! Střecha né sek, kolikrát ti to mám opakovat?! Střecha je šikmý výpad zhora dolů né vertikální sek! To co jsi předvedla by lépe zvládl i čertík!" zamručel Alan a já ztuhla. Když vás někdo nazve nebo přirovná k čertíkovy, je to jednoznačná urážka. Dokonce ani s velice velkým optimismem se to nedalo nazvat jako milé přirovnání...

,,Máš meč, né nějaký... kyj!" vyplivl znechuceně Alan a naštvaně si mě měřil, když mi ujela ruka a meč silně narazil do země. Tu ránu jsem cítila až v rameni a měla pocit, že už jej pravděpodobně nezvednu. Opak byl pravdou, z Alana jsem měla takový vítr, že jsem někde vzala nadlidskou sílu a dále se řídila jeho diktátorstvím..

,,Teď pirueta! Pirueta, ne otočka se zbytečným máváním meče!! Pitueta, ty káčo! Pirueta je jeden a půl otočka s mečem, jíž se dostaneš buď z nebo na dosah nepřítele tak, aby jsi se dobře kryla a zároveň měla dobrou útočnou pozici, proto musíš meč držet nad rameny směřujíc šikmo dolů, doleva! Krok, úkrok, sek, káča, dvě piruety se sporným úkrokem do strany, volavka, úkrok..." pokyny jako by nebraly konce a já cítila, že ještě jeden útok a končím. Padnu na záda a jsem úplně nepoužitelná...

,,Znova! Lokty drž pevněji a trochu je zvedni, drž je pořádně! Poskok, dolní aterup, dua... výskok, dvojitý vodorovný sek... bleskové obkroužení... ... káča... ... ... závěrečná hadí smyčka... " Alan se odmlčel a já se zoufalstvím málem rozbrečela. Už jsem nemohla ale neměla jsem odvahu se vzepřít. Zatím jsem Alana neznala natolik dobře, abych věděla, jak zareaguje. Ohromilo mě, že z Alana mám větší strach než z Gaba. Přišlo mi to téměř komické. ,,To byla bouře." Alan se odmlčel a já si s překvapením uvědomila, že pomalu uvolňoval tempo a teď mi už nepřikazuje nic. Konec? zeptala jsem se sama sebe nadšeně. Pustila jsem meč, jako by to bylo něco odporného a bez rozpaků padla navzad, lapala po dechu a užívala si, že už své tělo nemusím týrat...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.14 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 14 thereskaaaaa 11. 10. 2010 - 19:44
RE(2x): Padlá 14 moira 15. 10. 2010 - 15:16
RE: Padlá 14 calen 13. 10. 2010 - 19:46
RE(2x): Padlá 14 moira 15. 10. 2010 - 15:17