Padlá 3

24. duben 2010 | 16.44 |

Sama uznávám, že tato kapitolka je vcelku nudná. Hodně se tam popisuje, ale možná zjístíte něco, co vás zaujme..

3. kapitola: Loutka na provázcích

,,Dobře, co takhle smír? Zřejmě se budeme často potkávat a já se nemíním s někým dennodenně hádat." nadhodila jsem, když jsme za hrobového ticha procházeli chodbou. Snažila jsem se nerozhlížet. Na zdích byly různé opravdu rouhačské obrazy, které byly dokonce i na můj žaludek tak trochu moc. Dále tam byly sklenice s kapalinou a v nich plavaly různá embrya, částí těl... Několikrát jsem zahlédla ke stěně přibitého živého tvora, co mě pozoroval nepřátelskýma hladovýma očima. Ale toho chvilku potom trumfnul člověk stáhnutý z kůže, co pořád ještě žil. Dalo mi dost práce nezačít ječet. Vedle něj pak byla natažená kůže, zřejmě jeho, na které byl nakreslen, zřejmě opět jeho krví, obraz. Udělalo se mi zle, když jsem si uvědomila, že bych se toho obrazu chtěla dotknout. Líbil se mi.

,,Představil jsem se ti. To ti jako projev .... smíru nestačí?" zavrčel Igor.

,,No... Já jsem Paolin." prohodila jsem. Lehce jsem škobrtla ve svých nových kozačkách. Byly z černé, podivně matné kůže, která mi těsně obepínala lýkta. Kozačky končily až u kolen a než jsem do nich navlékla a utáhla tkanice, myslela jsem, že uběhne půl roku. Měly poměrně malý, ale jehlový podpatek. Odtáhla jsem se od toho, čeho jsem se chytila, když jsem napůl spadla a podívala se, co to je. Musela jsem se ušklíbnout. Byly to genitálie nějakého zvířete, které jsem podle této části těla nedokázala identifikovat. Snad jen to, že byl velký, protože penis byl dlouhý jako moje stehenní kost. Ta je sice malá, ale je to nejdejlí kost v mém těle. S ostrým klapáním podpadků jsem poračovala v chůzi.

Že jsme prošly do jiné části pevnosti bylo ihned poznat. Chodba už nebyla zvráceně zvrhlá, ale honosná a celkem hezká. Možná až moc přepychová. Kamínky pearcingu o sebe s prazvláštním zvukem cinkaly, když jsem s pohupováním boků kráčela tou veškerou temnou krásou. Igorovy ten zvuk zjevně vadil. Najednou se prudce otevřely dveře hned vedle mě a do tváře mi padly zlaté vlasy. To je zvláštní... pomyslela jsem si líně. Takhle dlouhé a zlaté vlasy jsem neměla. Změnilo se na mě i něco jiného? Co já vím... třeba barva očí?

Okolo mě rychle proběhlo něco malého a černého, ale rychle to zmizelo za rohem. Dveře, zahlédla jsem uvnitř oheň, se prudce zavřely a hlasitě bouchly. Zvuk se odrážel chodbou a zesiloval. Všimla jsem si, že Igor to ignoroval a šel dále. Teď byl pěkný kus přede mnou. Rychle jsem ho doběhla, div si při tom skoroběhu nevyvrtla kotník.

,,Máte tu někde zrcadlo?" zeptala jsem se lehce a hravost mého hlasu mě překvapila. Srovnala jsem s ním krok. I hlas se mi, za tu chvilenku, změnil. napadlo mě. Byl takový... teplý, sametový, hluboký... a děsivě smyslný.

,,Věčná bludiště, i když vypadáš jako dětsko, jsi pořád ženská!" zavrčel Igor. Zkoumavě se na mě zadíval. ,,Ženská, co ví, jak správně využívat své přednosti, že?" zeptal se tak nějak zahořkle. Cukla jsem sebou.

,,To né!" odvětila jsem zase svým hlasem a pousmála se. I když jsem si myslela, že je to starý mrzout bez kouska humoru, možná v něm přece jen něco je. Jak jsem na to přišla? Možná to bude těmi šibalskými ohníčky v jeho očích, které se mi celkem zamlouvaly.

.....

,,Toto je Paolin a bude se zde učit. Pokuste se jí hned první den nezabít, je pod ochranou." odvětil kousavě Igor a strčil mě do celkem útulné místnosti. Nejistě jsem vklopítala dovnitř a snažila se vypadat co nejvíce zranitelně a dětsky. Měla jsem nutkání se schovat za Igorova záda, ale když jsem tak o tom přemýšlela, nepřišlo mi to jako ten nejlepší nápad.

,,Nic neumí, takže na ní buďte milý, však nás ta malá potvora dříve či později dožene." dodal a já se zatvářila ublíženě. Měla jsem neodbytný pocit, že to říká jen proto, protože musí. Zároveň jsem ale nějak vytušila, že pro něj nejsem tak lhostejná, jak se na první pohled tváří.

,,Miláček pána? A proč jí tedy neposlal k Margaretě? Tam by se určitě naučila věci, které by dokázaly pána zaujmout a měla by pro ně více využití..." podotkl někdo a ostatní se nepokrytě zasmály. Nad ostatní vyčníval jeden čistý, vysoký smích. Zkoumavě jsem se podívala na hezkou ženu, která měla tak melodický hlas. Probodávala mě nenávistnýma očima. Byly studené, ledově šedé. Měla na sobě, stejně jako já korzet. Ale zatímco já měla černou prošívanou rudou, ona měla korzet šedý prošívaný stříbrnou nití. Byla oblečena podstatně vyzívavěji než já, ale to se dalo čekat.

Usmála jsem se na ní sladkým úsměvem hloupoučké naivky doufající v přátelství. Žena se na mě usmála, široce a ukázala bělostné zuby. Asi se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že měla špičáky silnější a delší, než je obvyklé. Ale po tom, co jsem viděla Igorovi růst rohy mě to zas tak moc nepřekvapilo.

Nechtěla jsem Gaba rozzuřit tím, že bych neuposlechla jeho příkazy, proto jsem se rozhodla hrát hloupoučké dítko... možná mě pak nebude nutit ze sebe dělat děvku.

,,Řekla bych, že vás ráda poznávám, ale to by nebyla pravda." odvětila jsem milým hláskem. Mě samotné se z té přemíry sladkosti dělalo zle. S dětským zaujetím jsem se rozhlédla a zkoumala tu celkem vzato ponurou místnost. Dohromady se mnou i Igorem nás bylo sedm a pro sedm lidí tu bylo místa akorát. Na stěnách vysely rekvizyty zvířat, v rozích byla tma, jako by všude po stěnách nevysely pochodně. Měla jsem pocit, že kdybych se podívala zblízka, tak v rozích uvidím pavučin. Ale žádné až nechutně zvrácené části těl, nebo tvorů tu nebyly. Nebo alespoň né viditelné.

Uprostřed místnosti byl velký, bitný stůl a u něj devět židlí. Na konci desky stolu, dále od dveří bylo plno různých misek, baněk, chemických pomůcek, koulí, křišťálů skla, ale také ocely, dřeva a kamenů. A také tam bylo několik lahví krve. Zejména ty mě zaujaly nejvíce.

,,Jak se mohl takový andílek dostat do Pekla?" ozval se jeden z mužů nevěřícně. Žena pohrdavě odfrkla a pak protočila panenkami. Jasně dávala najevo, co si myslí jak o mě, tak o ostatních.

,,Asi topila kočky." odvětil posměšně další a ostatní se zasmáli. Já s nimi. Byla to totiž z poloviny pravda. Igor se přestal smát a jeho výraz se změnil k nepoznání. Byl takový... dychtivý?

,,Dost! Tady se učí, ne fláká!" křikl a ti, kteří si nevšimli změny jeho výrazu zmlkli jako když utne. ,,Začneme." odvětil takovým... vzrušeným hlasem. Jako nymfomanka těsně předtím, než začne lovit svou kořist. Ostatní se rozesadili okolo stolu a pak se podívali na mě. Místa byla dvě... a obě co nejblíže u "rekvizit". Jakoby zamyšleně jsem si položila prst na ústa a dívala se okoloo stolu, jako bych si vybírala, kam si sednu. I když to jsem měla už dávno rozhodnuté. Zářivě jsem se usmála na Igora a nenápadně naznačila ženino místo.

,,Posuň se trochu, Elen!" křikl na ženu a ta se na něj překvapeně podívala. Pak s otočila na mě a zlostně vycenila zuby.

,,Nedám svoje těžce vydřené místo nějaké děvce, co si myslí, že je nevím co!" zasyčela vztekle. Byla celá skrčená nad deskou stolu, jako kočka, co se chystá vyrazit. Všimla jsem si, že zatíná ostré nehty do desky stolu a stůl se jí sice neochotně, ale poddává. Šedé oči si mě... nepřátelsky je asi slabé slovo, měřily. Toho stolu mi bylo celkem líto. Nevím, co se stalo potom, ale zničeho nic ztuhla, narovnala se, jako by měla místo zad pravítko a poslušně si posunula židli stranou. Dokonce pohybem ruky nechala přilevitovat prázdnou židly na její bývalé místo. Když jsem si sedla, přestala být tak strnulá a opovržlivě se na mě zadívala. Snažila jsem se tvářit provinile a žalostně, ale měla jsem silné nutkání se celé této scénce smát.

,,Dej si na mě pozor. Proč si myslíš, že jsem tu jediná žena? Proto, protože je velká konkurence, to určitě ne. Já jsem odtud všechny ženy vyštvala, aby na ně náhodou nepadl Pánův zrak. Opovaž se mi ho vzít, jinak uvidíš, že dokážu udělat ze života peklo i když už v Pekle jsi." zasyčela mi téměř mile do ucha Elen a pak se s úsměvem narovnala.

,,Ze všeho nejdříve po dlouhé době změříme vaši magickou moc. Potom zopakujeme principy posledních deseti kouzel, připravte si projev na kouzla, která jsem vám zadal a až dodělám tady něco s Paolin, tak můžeme začít s hromadným kouzlením. Nakonec probereme nová kouzla, pokud na to zbyde čas." odvětil hluboký hlasem Igor a otočil se ke mě. Zdálo se mi, že sáhl do vzduchu vedle sebe, ale každopádně, když ruku natáhl ke mě, držel v ní celkem drobnou tašku přes rameno.  No drobnou.... pro mě byla akorát, já jsem přeci taky celá drobná.

,,Pomůcky." řekl. Koukla jsem se na brašnu. Byla černá, ale úplně černá... jako by pohlcovala světlo. Ucho bylo neuvěřitelně dlouhé, úzké a prošívané rudou nití ve vzorech... nějakých symbolů? Na klopě byly rudou nití chaoticky našité linie čar, které se různě spojovaly a oddělovaly. Chtěla jsem brašnu otevřít, když jsem koutkem oka uviděla oheň. Zamrkala jsem a podívala se na linie pečlivěji. Už jsem to viděla i normálně. Jako kdyby někdo na chvilku rozsvítil, tak se objevila ebenově černá, mohutná a vzteklá saň s netopýřími křídly a dlouhými třemi krky a hlavami.. Stála na zadních dvou, dlouhý elegantní ocas se stáčel k hlavám saně jako ocas štíra. Přední dvě končetiny měla jako ruce před hlavami, které dštily velkou ohnivou kouli.

Výjev zmizel, ale obraz pokračoval dále, směrem dolů. Saň zmizela, ale objevil se druhý drak, na kterého zřejmě saň útočila. Přirovnala bych ho k hadovitému čínskému drakovy. Byl zpola ve vodě, svým ladným štičím tělem dělal nad hladinou oblouky a vzdorovitě se na saň díval, zatímco uhýbal jiné ohnivé kouli. Netrvalo mi zrovna moc dlouho, abych odtušila, že je to zřejmě znázornění boje Pekla a Nebe s tím, že Peklo vyhrává.

,,Když to otevřeš..." prohodil otráveně Igor a netrpělivě se na mě zadíval. Zamrkala jsem.

,,Samozřejmě. Pán Gab mi poručil, ať vás poslouchám, tudíž budu hodná holčička a budu dělat to, co mi nařídíte." odvětila jsem mile. Otevřela jsem tašku a zvědavě do ní nakoukla.

,,Měl by tam být tvůj deník, do kterého si budeš zapisovat postřehy a kouzla, která si nezapamatuješ. Pak by tam měla být magická hůlka, rituální nože, jehly, nádoby a mísy. Vidoucí křištál, kyvadlo, koule a zrcadlo. Prstenové kyvadlo, runy, věštící kosti a kůstky, karty, tarot. Křída, písek, svíčky, vykuřovadla a krystal. Ještě další věci, které nebudu vyjmenovávat, ale rozhodně by jsi měla mít oheň." tázavě se na mě podíval. Přikývla jsem a vzala jsem malou, zřejmě skleněnou kouli do rukou. Uvnitř tančil malý černooranžový plamínek. Jakmile jsem se koule dotkla, plamínek jako by to bylo dáno  nějakám fyzikálním zákonem, se přesunul k místu, kde jsem kouli držela a změnil svou barvu na černorudou. Někdo obdivně hvízdl.

,,Je to plamínek ze samotného Bludiště. Znamení toho, že Peklo bude vždy. Ztratíš ho a... no ten, kdo to najde, tě bude mít z části ve své moci." odvětil.

,,Proč?" vyjekla jsem a zas tolik jsem to hrát nemusela. Plamínek v kouli začal bláznit. Vybuchoval v malých erupcích a začal po malém prostoru koule lítat jako zběsilý.

,,Polož to!" sykl Igor. Ihned jsem ho poslechla. Jakmile jsem položila kouly zpět do taškly, začal plamínek pomalu, jakoby neochotně začít zpomalovat a pak se nerozhodně zastavil uprostěd koule. Ale všimla jsem si, že plamínek sálá směrem ke mě.

,,Tím, že jsí se dostala do styku s jakkoliv malým množstvím Prvotního ohně, tak jsi se zavázala Peklu. Tvá duše se z části svázala s Bludištěm. Samotný plamínek má takovou moc, že tě najde, ať jsi kdekoliv a dokáže tvé úmysli z části ovlivňovat. Proto většinou Prvotní oheň vlastní náš Pán. A něž se zeptáš, plamínek reagoval na tvé rozrušení, proto tak podivně reagoval." dodal a mírně posměšně se na mě díval. Našpulila jsem vzdorovitě rty. Měla jsem chuť si jít lehnout, byla jsem celkem ospalá. V tu chvíly se ale můj Prvotní oheň zvedl do vzduchu a zmizel v malém černém portálu. Zamrkala jsem a Elen se výsměšně zasmála.

Popadla mě šílená chuť vyběhnout pryč z této místnosti a najít Gaba, udělat první poslední, co mu na očích uvídím... Koukla jsem se na své ruce. A pochopila, jakou moc má Prvotní plamen, který jsem si právě nechala utéct mezi prsty. Chvěla jsem se děsem, protože jsem téměř cítila, jak se Gabovi prsty sevřely okolo té maličké koule. V záchvatu kašle jsem se zhroutila z židle a na všech čtyřech děsivě kašlala... znělo to, jako bych měla dříve či později vykašlat samotné plíce. O chvilku později mě už síla Ohně táhla pryč z místnosti.

,,Za chvilku se vrátím." zasýpala jsem a vyběhla. Čím více jsem otálela, tím větší mi to způsobovalo muka. Třásla jsem se rozčílením. Vodící nitky mého těla mě táhly tam, kde je i můj Prvotní plamen a tam, kde na mě určitě čeká Gab. Byla jsem loutka na provázcích odsouzená dělat to, co mi můj Pán, vlastník mého Prvotního ohně, nařídí.

.....

,,Kdyby jsi nebyla pod Pánovou ochranou, nic z tohoto by jsi neměla nebo minimálně polovinu a už vůbec né takové kvality." ukázal Igor na tašku, která spadla ze stolu, když jsem rychle vyběhla. Musela jsem vypadat strašně. Kupodivu po mě Gab nechtěl nic ohledně sexu, jen mě ponižoval, stále dokolečka mě nutil dělat věci, které nechci nebo bych v životě obyčejně neudělala. Zřejmě už ho to omrzelo, protože mě propustil zpět do hodiny. Teď jsem se tu nepříjemnou vzpomínku snažila neúspěšně vypudit z mysli. Na Igorova slova jsem nereagovala, ale snažila jsem se působit co nejméně strhaně nebo poníženě. Snažila jsem se vypadat vyděšeně, což nebyl zas takový problém. Děsilo mě, jakou nade mnou má Gab moc.

,,Jelikož nevíme, co vše dokážeš, prozkoumáme úroveň tvé magické moci. Můžeme to udělat všichni a uvidíme, kdo se zasekl na místě a kdo ještě stále stoupá." odvětil zamyšleně Igor. ,,Oele!" odvětil jistě Igor a plavovlasí mladík s hezkáma modrýma očima a obyčejně vysokou a stavěnou postavou se zvedl a došel pro nějakých pět krabic. Tipovala bych ho na třicet a více let. Ostatní si krabice rozebraly a začali je opatrně, jakoby posvátně otevírat.

,,Ty nemáš své vlastní Protoke, takže ti půjčím mé a uvidí se, co svedeš. Opatrně s nimi, protože je mám od samotného Pána." odvětil a postrčil ke mě ebenově černou krabici. Zvědavě jsem jí otevřela. Uvnitř krabice to bylo vystláno černým sametem, jemným na dotek. Stálo v něm asi tucet koulí. Každá měla jinou barvu nebo byla protkaná barevnými žilkami. Byly různě velké, lesklé ale i matné... Ale všechny byly dokonalé koule bez kazu, jediného škrábance nebo nerovnosti. Co s tím budeme dělat? napadlo mě. Přejela jsem horní řadu prstem a ucítila chlad. To se ale měnilo. Jakmile jsem se koule dotkla, začala se zahřívat. Odtáhla jsem prst a rozhlédla se. Co teď?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře