VH: 3. díl

17. duben 2010 | 12.54 |

Šok

Domů jsem dorazila v opravdu mizerné náladě. Našla jsem téměř všechny věci. Až na triko. Byl studený listopadový den. Bylo zataženo a myslím, že se schylovalo k dešti. Já si jako v létě šla v mizerném počasí jen v podprsence. Ztuhlými prsty jsem vytáhla klíče a až na několikátý pokus se strefila do klíčové dírky. Zimořivě jsem si jednou rukou objímala až na podprsenku nahý trup a horoucně se modlila, ať na chodbě nikoho nepotkám. Cestou k paneláku jsem měla štěstí, s nikým jsem se nesetkala. Doufala jsem v to i do té doby, dokud nedojdu do svého pokoje a pak se nevysprchuju s vodou horkou tak, až by to hraničilo s vařící. Splihlé vlasy se mi lepily na čelo.

Otevřela jsem dveře do bytu a přivítalo mě hrobové ticho. Co se děje? napadlo mě. Zabouchla jsem a zamkla jsem. To, že v tuhle hodinu (okolo šesté ráno) není Lucie doma je divné. Chodila do ,,práce,, až okolo desáté. Ale nechala jsem to plavat. Možná se nějaký z těch jejích kševtů zvrtnul. Mě to bylo v podstatě ukradený.

Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Po chvilce se mi do končetin vratil cit i teplo a já se uvolnila. Zůstala bych ve sprše ještě hodně dlouho, kdyby nezazvonil telefon. Mrzutě jsem tedy vypla vodu a hledala ten zatracený mobil.

,,Halo?" zeptala jsem se, když se mi nadlidským výkonem podařilo tu malou hrací krabičku najít.

,,Jsi to ty, Petro?" ozval se Luciin hlas.

,,Kdo jiný?" zavrčela jsem, začínala mi být zima.

,,Problém." šeptla Lucie a já poznala, že je zle. Celá jsem instinktivně ztuhla a podezřívavě se po malém bytě podívala.

,,Co se děje?" vyhrkla jsem.

,,Běž do mého pokoje a nějak se dostaň do mého stolu, první šuplík. Je tam obálka. Vem jí a v ní jsou všechny doklady, které potřebuješ. Vyber schránku a vše co je v ní schovej... nebo ještě lépe, znič!! Když se tě budou ptát, řekni, že jsi moje dcera a řekni toto... pokud si to nebudeš pamatovat, zapisuj si to, ale je to lehké:

Vlk v rouše beránčím, beránek na nebi, nebe v andělovi a anděl v naších srdcích zpívá horečkou zlatou.

Rychle!! Pokud se tam dostane jako první policie, jedem do basy. Ano i ty. Pokud vím, je ti šestnáct a tedy už máš částečnou zodpovědnost i když s tím nemáš nic společného." štěkla Lucie a odmlčela se. Já roztřeseně stála a křečovitě svírala telefon. Jaká schránka, a jak se mám sakra dostat přes její supersložitý moderní zámek do jejího pokoje, když klíče má jen ona? Táta totiž většinou spí na gauči, nebo častěji v hospodě nebo na chodbě. Také v práci nebo v předsíni, protože dále ve svém obvyklém stavu opilosti nedojde a je moc těžký na to, abychom ho i společnými silami dotáhly do nějakého rozumějšího místa.

,,Fofry!" křiklo na mě z telefonu. Trhla jsem sebou a vyděšeně jsem telefon odhodila. Slyšela jsem kovové chrčení, kterému na dálku nebylo rozumět. Když Lucie křičela, je to opravdu zlý!! Sakra, v čem to sakra mohla jet?!!

Někdo zaklepal na dveře a já sebou vyděšeně trhla.

Ztuhle jsem zírala na dveře, které byly z místa, na kterém stojím úžasně vidět. Pak jsem se, po neuvěřitelně dlouhé době, donutila k pohybu. Tiše jsem se ke dveřím připlížila a opatrně se podívala do kukátka. Nikdo nikde. Zmateně jsem se narovnala a už chtěla otevřít a sama se podívat, když jsem zahlédla odlesk. Kovový odlesk. Roztřeseně jsem se do kukátka znovu podívala a zadržela vyjeknutí. Stejně jsem ale přidušeně zafuněla.

Muž na chodbě se zarazil a podíval se na dveře. Byl to nebezpečný chlápek už jen na pohled. Měl na sobě sice obyčejné oblečení, ale pod trikem se mu rysovaly svaly a  obrys pouzdra pistole. Navíc jsem měla pocit, že na jeho noze vidím další takovou vybouleninu. Ale viděsilo mě spíše něco jiného. Vyděsilo? To je slabé slovo. Byla jsem děsem bez sebe a ruce se mi zřetelně třásly. V rukou měl pistoly a mířil jí na zámek. Pak se ke dveřím přiblížil a po chvilce mi zmizel z dohledu. Tipovala jsem, že asi přiložil ucho ke dveřím a pečlivě poslouchá.

,,Vím že tam jsi, maličká. Otevři. Jsem strýček Jarry, Cia mě poslala, protože si myslí že to všechno zvoráš nebo si celá podělaná někam utekla... v horším případě k fízlům. Dělej, pokud nás čapnou, tak jedem všichni do chládku na nepěknou dobu. I ty, děvenko." zopakoval nepřesně Jarry Luciina slova. Zaváhala jsem. Pak jsem se ale odhodlala a začala odemykat. V Luciině světě se nevyznám. Ale ona je tam známá pod přezdívkou Cia a pokud je ten chlápek od ní...

,,Hodná holka." pochválil mě Jarry. Měl hrubý hlas, ale to ostatně všichni, koho si Lucie brala jako nenápadnou ochranu. Tento chlápek byl ale teprve třetí, kterého jsem si všimla, i když jsem tipovala, že bude jen jeden z mnoha.

Odemkla jsem poslední zámek a hmátla po klice. V tom jsem uslyšela žuchnutí a přiskočila ke kukátku. Co v něm vidím jsem rozeznala až po chvilce. Hlaveň pistole. S výkřikem jsem sebou hodila na zem a přikryla si ruce hlavou. Nenastaly žádné ohlušujicí rány... alespoň né z výstřelu. Pistol měla tlumič. Zato kulky narážely do dveří s hlasitostí hromu, která se na chodbě ještě zesilovala. Křičela jsem. Křičela jsem dlouho potom, co výstřely dozněly. Křičela jsem děsem do ochrapění. Pak jsem asi omdlela.

......

Vzbudila jsem se a byla mi hrozná kosa. Sedla jsem si a pode mnou to nepříjemně čvachtalo. S hrůzou jsem se podívala dolů a...

,,Kurva, já se pochcala!!" vyjekla jsem. Byl to vysoký vyděšený jek, ale vycházel zárověň z ochrapělého hrdla. Rychle jsem si stoupla a mířila si to ke koupelně. Hlava mi pracovala jak neusilovněji mohla. Ovanul mě studený vítr a já přemýšlela, proč jsem nechala otevřené okno. Koukla jsem se tím směrem a překvapeně koukala na okno, v němž byl dokonalý kruh. Pak jsem se vrhla k Luciiným dveřím. Byly pootevřené. Chtěla jsem se tam podívat, ale už jsem nedokázala na sobě snášet počůrané oblečení. rozhodla jsem se nejdříve vyrazit směr koupelna.

.....

Byla jsem v Luciině pokoji. Nebyl tam kámen na kameni. Stejně tak obývák, koupelna, můj pokoj...

Na chodbě nebyla žádná krev ani tělo. Jarry, tím pádem nebyl zabit. To jsem si alespoň namlouvala. Došla jsem pro mobil a dala zpětné volání.

,,Dobrý večer, tady pobočka policie České republiky, přeje te si?" ozval se ledový hlas. Měla jsem pocit, že moc dobře vědí, kdo volá. A hned na to mě napadlo, proč Luciin mobil zvedá oficiálně policie České republiky. A samozřejmě tato hloupá myšlenka byla následovaná jednoduchou odpovědí... No proto, protože je Lucie zatčená. Ale proč se do telefonu někdo od policistů nepředstavil jako Luciin spolupracovník? Asi si mysleli, že... dost! Uvědomovala jsem si prodlužující ticho, které zabraly mé zmatené a podezíravé myšlenky.

,,Chtěla bych mluvit s Lucií Holubovou, prosím." pípla jsem. Čekala jsem, že mě odmítnou, ale kupodivu mě paní za telefonem požádala o chviličku strpení. Po chvilce se ozval Luciin nakřáplý hlas.

,,Jsi blbá? Proč mi tu voláš. Vsadím vlasy na to, že nás odposlouchávají." zavrčela Lucie.

,,Někdo mě napadl. Já... bojím se Lucie!! Nejdříve někdo střílel do dveří a když jsem se probrala z šoku, už byla v okně díra. Než jsem stihla cokoli udělat, ti chlápkové nám pročesaly celý byt a mě někdo omráčil. Lucie! Co se děje!" vyhrkla jsem vyděšeným tónem, který jsem ani moc nemusela hrát. Uvědomila jsem si, že nás odpolouchávají, proto jsem na sebe neřekla nic, co by mě s čímkoliv, co Lucie udělala, mohlo spojovat.

,,Nejdříve přišel nějaký strejda Jarry a říkal, že jsi ve vězení a postará se o mě. Pak ale jsem uslyšela žuchnutí a pak nám někdo pálil do dveří... " ke konci mi už nebylo rozumnět. Nevydržela jsem to a rozvzlykala se.

,,Jaký strejda Jarry?" zamumlal mi do ucha Luciin hlas a já ztuhla. Takže nebyl od Lucie?Někdo mě málem oblafnul, ale sejmul ho další, kterému se dařilo krapet lépe? Znovu se o mě pokoušely mdloby. Lucie zavěsila. Šokovaně jsem telefon svírala. Co teď?! Co sakra teď! Kéž bych tu obálku prostě nějakou šťastnou náhodou našla, kdyby jí ti vrahové zapomněly...

,,Nemůžu tady zůstat." odvětila jsem tiše. Kdo ví, kdo se sem ještě chystá?! Také mě napadlo, že kdybychom bydleli v lepším, byl by tam i dokonalejší alarm a také by byla větší pravděpodobnost, že se nic nestane. Také jsem pochopila, proč Lucie zavěsila. Mohla už jen říct to, co by naznačovalo, že s ní spolupracuju. Vzdala to. napadlo mě. Spoléhala na mě a já... Nechtěla jsem na to myslet. Rychle jsem začala balit vše, co by se mi mohlo ještě hodit.

.....

Asi po hodině jsem stála s krosnou na chodbě a nevěřícně se dívala na obálku na rohožce. Byla pocákána krví. Muž, který obálku svíral, se držel za ruce a z ucha a nosu mu tekla krev. Šokovaně jsem na to zírala. Mrtví člověk... pomyslela jsem si. Roztřásla mnou zimnice a začal se se mnou točit svět. Né! Teď nesmíš odpadnout! Né tady! Vem tu obálku a padej odtud co nejdále!! křičela jsem na sebe v duchu. Ale tělo ztuhlé šokem se ani nepohlo. Po zádech mi stékal ledový pot, srdce mi rychle, ale nějk mdle bilo jako splašené. Před očima se mi začaly dělat černé tečky.

Jako robot jsem si vrazila facku. Vtřeštila jsem oči a zalápala po dechu. Chvilku jsem se neveřícně dívala před sebe. Pak jsem donutila pohled stočit dolů a zhoupl se mi žaludek. Sklonila jsem se pro obálku a vyhýbala se pohledem i rukou kapiček krve na ní. Spěchala jsem co nejrychleji, ale zároveň dost pomalu, aby to nevypadalo podezřele, pryč.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře