Začátek cesty / 12. kapitola

30. říjen 2009 | 17.02 |

Konec zkoušky

Nadzdvihla jsem mírně překvapeně obočí, když jsem zahlédla známého. Byl to ten, co mě uvítal v druhé místnosti. Neubránila jsem se úsměvu, když jsem na něj pohlédla. A když on se na mě zamračil, tak jsem se usmála ještě více. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem se zeptat, co tu dělá, když mlčky ukázal k nějakým dveřím. Ukázalo se, že to byly ty, na které ukázal předtím operátor. S pokrčením ramen jsem se tím směrem vydala.

Cestou další místností jsem přemýšlela, jestli jsem udělala dobře, že jsem se zastavila a pomohla tomu operátorovi... určitě by se za chvíly vrátil... a Lovci by to moje zdržení a pomoc mohly považovat za nespolehlivost. Mohly by si domyslet, že při úkolu budu plnit to, co nemám.... Ta místnost měla něco otestovat a já měla nepříjemný pocit, že testovali mou spolehlivost.

V této místnosti jsem se moc nezdržela. Měla jsem rozluštit nějaký rébus a to jsem stihla za chvilku... tentokrát mi mé IQ docela dost pomohlo. Davidovy jsem sice řekla, že mám 186, ale to jen proto, protože jsem se nechtěla vychloubat... Doopravdy jsem měla IQ přes 200.  Když jsem si na to vzpoměla, znovu se mi zobrazila docela dávná vzpomínka:


Maminko, proč je tatínek tak zklamaný, proč jsem tak hloupá? Bylo mi 6 let a IQ 200 zřejmě mého otce zklamalo. Jako vše na mě. Nejsem kluk, nejsem tak silná, jak by si přál, nejsem v přírodě tak obratná (i když ve skautu jsem vždy nejlepší) a ani nemám ráda to, co má rád můj otec.
,,Zlatíčko, ty jsi chytrá, ale tvůj otec to neumí ocenit.." šeptla maminka něžně a skousla si zlobně dolní ret.
,,Kolik máte IQ vy s tatínkem?" zeptala jsem se.
Mamka zaváhala: ,,160.." řekla nakonec. Rozplakala jsem se tehdy.
,,Vy jste tak chytří... já chci mít také IQ 160... zjístila jsem, že průměr je 100.... já mám o 100 jiný průměr než ostatní!!" tehdy jsem byla tak zklamaná, že jsem o své inteligenci nikomu neřekla a proto jsem se dozvěděla až o mnoho později, že 200 je až moc na tak mladé dítě jako já...


Nikdo kromě rodičů neví, že jsem supergénius, podle vědců jsem geniální dítě. Dorazila jsem k posledním dveřím, které mě v tomto testu čekaly, ale něco mě varovalo... něco mi říkalo, že je to past. Rozhlédla jsem se a zpozorovala to... nenápadná světýlka. Zřejmě poplach, ale proč? Snažila jsem se alarmem projít tak, aby se mě žádný paprsek nedotkl. Vzpoměla jsem si, jak to dělali různí agenti ve filmech s pomocí zrcátek a prášku... já jsem prášek nepotřebovala. Samael viděl i to, co by normální oči nepostřehly a byla jsem natolik pružná, že i tou nejspletitější pavučinou jsem se protáhla. Nebo se jí vyhla.

Dostala jsem se na druhý konec místností a už jsem žádnou zradu necítila. Otevřela jsem proto opatrně dveře a zaslechla konec nějakého rozhovoru:

,,... dobře, můžeš na ní být pyšná." pak hlasy zmlkly. Zřejmě se už nic nedozvím, proto jsem dveře otevřela a čelila svým porotcům.

 Dva se na mě překvapeně podívali a něco pošeptali svým sousedům... nenápadně jsem se prohlédla, ale kromě trošku umazaného trička, dvou krvavých skvrn na ramenech a roztrhnutých kalhot jsem vypadala (snad) v pořádku.

,,Vidím, že jsi test zvládla vcelku rychle... i když na rekord nemáš..." začal hned Vlk a blýskl po mě úsměvem... došlo mi, že to byl on kdo ten rekord udělal.

Na oplátku jsem se na něj také zazubila.

,,Mno, chvilka zdržení... Nejsem robot a odpočívat potřebuju i já..." zamumlala jsem skromě. Skvělá nálada od setkání s Davidem mě neopustila. A ostatní si toho zřejmě všimli.

,,Něco zajímavého se stalo?" blýskl po mě dalším úsměvem Vlk. A já poznala, že tentokrát to hraje. Nevinně jsem se uculila:

,,Já jen tak miluju rébusy a vy jste mě s tím, co tam byl zklamali." nasadila jsem masku: Jsem otrávená, ale chci se tvářit jako blbec (nadšeně). Možná to zabralo, možná né, ale stejně se jeden Lovec zvedl a ukázal na mě.

,,To byl ten nejlehčí rébus, jaký jsme měli, tak si nestěžuj. Jestli chceš, tak si jdi zpátky a já ti tam pošlu hlavolamů, že to nedoděláš ani za týden." řekl a posadil se. Přemýšlela jsem, jak bych na to měla reagovat. Nakonec jsem došla k závěru, že bych se měla stydět. Sklopila jsem oči k zemi a prkenně jsem si stoupla.

,,Promiňte.." pípla jsem nesměle. Ten, který na mě tak vyjel (mimochodem mám pocit, že to byl ten, co zastupuje mou mamku) si povzdechl.

,,To nic, jen že jsi ještě mladá... s takovou to sice daleko dotáhneš, ale věřím, že svého učitele budeš dost štvát.." řekl. Koutkem oka jsem se koukla na ostatní a uvědomila jsem si, že se smějí. Intuitivně jsem vycítila, že se nesmějí mě, takže jsem se znovu narovnala a koukla se na Vlka pohledem: A co budem dělat teď?

Vlk si povzdechl, vytáhl nějakou složku a zalistoval jí. Pak ji podal vedle sebe a nepřítomně si mnul bradu. Pak se rozhlédl. Všichni se na něj dívali. Povzdechl si a postavil se. Okolo žaludku se mi rozšířil podivný pocit... očekávání.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 12. kapitola zulík 30. 10. 2009 - 18:28