Padlá 2

27. březen 2010 | 12.01 |

Nechci se přeceňovat, proto hned upozorňuji, že je to celkem nudná kapitola... ale nějaký popis taky musí být!! :) m.

2. kapitola: Co si vzít boty?

Probudil mě hrubý mužský hlas. Neochotně jsem otevřela oči a v duchu prosila, ať se mi vše, o čem si myslím, že se mi před omdlením stalo, jen zdálo. K mé nelibosti ne. Zahrála jsem chudinku a svezla se do sedu. Postel se prohnula a hebký samet se mi otřel o kůži. Potlačila jsem zachvění.

Přehodila jsem nohy lehce přes okraj postele a zakomíhala jimi ve vzduchu. K zemi mi zbýval asi takový dobrý metr.

,,Převleč se sakra! Kdybych tě znásilnil, jsem mrtvej!" ozval se nepříjemný, jako padající kamení znějící hlas. S téměř nehraným nezájmem jsem se otočila k tomu, kdo promluvil. Ruka mi spíše instinktivně než vědomně vystřelila dopředu před obličej a blokovala ránu pěstí. Je dobře, že jsem jako člověk chodila do šesti různých bojových sportů. Vzpomínala jsem si, že každý den byl jeden, místo poslední vyučovací hodiny. Proto, i přes můj malý vzrůst a dětský vzhled, který jsem maskovala tunami líčidel, jsem se udržela i v těch nejhorších bandách, co v okolích byly.

,,Nesahej na mě!" odvětila jsem klidně. ,,Jinak ti tvý přirození narvu do prdele, zmetku!" štěkla jsem nakonec, po velice krátkém, ale vážném promyšlení. Pak jsem se co nejroztomileji se usmála a rukou, kterou jsem blokovala ránu, si elegantně zastrčila za ucho uvolněný pramen vlasů. Doufala jsem, že není vidět, jak se mi ta ruka třese slabostí. Stálo mě téměř všechny síly, abych vyblokovala. Stejně silnou ránu bych už určitě nestačila ani odklonit.

,,Obleč se!" odvětil už klidně, ale stále rozkazovačně muž. ,,Takové ponížení! V mé třídě jsou jen ti nejlepší!!" dodal si spíše pro sebe. Předpokládala jsem, že dohadovat se s ním nemá smysl, zřejmě byl od Gaba a proto jsem se rozhlédla a pohledem našla hromádku věcí. Nechala jsem na ni chvilku pohled a pak, když jsem se ujistila, že se nějakým zázrakem nedonese sama ke mě, jsem se k ní doploužila. Koukla jsem se na ty věci.

Korzet? bylo první, co jsem poznala. Podvazkové pásy, síťované podkolenky, sametové rukavičky.... objala jsem si ramena a zimořivě se zachvěla. Tentokrát ani nevím proč! Přejela jsem si rukou po ramenech a pak si odhákla ramínka. Košilka po mém těle tiše sklouzla dolů, až k mím kotníkům. Vyšla jsem z té hromádky a natáhla se po korzetu. Spodní prádlo naštěstí ladilo se zbytkem oblečení, takže jsem si ho nemusela zatím vyměňovat. I když... za nové kalhotky bych možná i zabíjela! Tyto se mi až nepříjemně zařezávali do mých sedacích partií a navíc už jsem je jeden den měla.

Najednou mě ze zadu cosi povalilo a já na chvilku ztuhla šokem. Pak, když jsem si uvědomila, že je to ten muž, tiše jsem vyčkávala na to, co se stane. Nějak jsem vytušila, že slova: Jestli tě znásilním, jsem mrtvej! znamenají, že mě nesmí znásilnit, jinak to schytá.

Logicky, ne?

A navíc... kdybych se začala bránit, poznal by, jak jsem slabá... a to jsem nechtěla. Instinktivně jsem vicítila, že bych se tím úplně zhodila. Zato, když jsem se nebránila a klidně jsem vyčkávala, mohl by znejistět! V to jsem vlastně i doufala.

Něco jemně cinkl, jak něco z kapsy vytáhl. Zvědavě jsem se na to podívala a pak nato zvědavě povytáhla obočí a neubránila se mírnému úsměvu. Znala jsem to docela dobře. Otázka zněla jen, jestli to je dobře pro mě a kam mi to chce dát.

,,Chceš mi udělat pearcing?" zeptala jsem se. Pearcing jsem měla. V prvním životě. V jazyce, pupíku a jednou dokonce i obočí a v nose dva. I tetování, pokud si dobře vzpomínám, jsem si nechala udělat. Bylo to, když jsem byla úplně namol. Ale sem, do posmrtného života, jsem si nic nedonesla. Teď jsem pochopila ten výřez korzetu, který mi odhaluje břicho.

Mužovy ruce mi přejely po bocích na můj vkus až moc dychtivě a pak jsem ucítila na břiše známý pocit mrazení, to když se chladný kov pearcingové jehly dotkl mé kůže a pak jí s jemným píchnutím projel. Potom rychlá a krátká bolest a pach krve. Muž téměř odnikud vytáhl kapesníček a otřel jak jehlu, tak mé bříško a pak nechal kapesník odlevitovat do krbu, ve kterém se po jeho zběžném pohlédnutí objevil plápolající oheň. Zachvěla jsem se a málem mnou lomcovala zimnice. Ale né strachem nebo bolestí, ale...

,,Líbí se ti to." konstatoval muž. Neodporovala jsem, ale koukala jsem na něj skrz labužnicky přivřených víček. Stačila jsem si pomyslet, že jsem divná, než mě zaujalo něco jiného.

,,Dárek od našeho pána." odvětil muž na můj zvědavý pohled. Byl to stříbrný pearcing. Místo kuličky, kterou se pearcing přivíral na vrchním konci, měl rudý kamínek... červený diamant! Nevěděla jsem, že takto sytě rudý existuje. Pokud to tedy není do briliantu vybroušený jiný, diamantu podobný kamínek. Na druhém konci z tyčinky splívalo pět jemně zpracovaných také stříbrných copánků, vyvedených tak umně, že šly ohnout přes sebe. Na koncích copánků byly čtyři kamínky a jedna kovová kulička. Kov, i přes mé docela rozsáhlé znalosti, jsem nerozeznala. Snad nějaká slitina, kterou dnešní ,,vševědoucí,, věda nezná. Když tak o tom uvažuju, to stříbro taky není zas až tak obyčejné. Možná až moc... to je jedno.

Znovu jsem svou pozornost zaměřila na kamínky na koncích copánků. Nechci to přeceňovat, ale tipla bych, že to jsou diamanty. Diamant s jemně modrým nádechem, lehce zeleným odleskem, čirý a diamant se náznakem černé barvy (takový existuje?). Krása toho všeho mě ohromila, ale můj mozek přece jen pracoval, i přes mé ohromení.

Muž najednou copánky upustil a ty se dotkly mé kůže. To, co jsem uviděla jsem vlastně ani neviděla. Stalo se to moc rychle. Celým tělem mi proběhl ohromující žár, díky kterému jsem zřejmě zavřela oči a pak, když jsem je otevřela, jsem viděla syté barvy diamantů.

,,Co to znamená?" zeptala jsem se podezřívavě. Ptala jsem se na pearcing jako takový, né na tu změnu barvy. I když... ta změna mě vyvedla z míry a také zárověň fascinovala.To si mě Gab chce označkovat jako nějakou krávu? bylo první, co mě napadlo, když jsem se dokázala přimět přestat myslet na zářivé barvy. No a co, že je hezký! Je to stejně ponižujicí, jako kdybych měla vysačku! No vlastně... zas tak moc né, ale příjemné to není. Muž si rozzuřeně odfrkl a pak se zatvářil unaveně.

,,Modrý znamená nadpřirozenou moc. Čirý duši, zelený to, že cítíš... pociťuješ emoce, jako lásku a nenávist a, zvláště, když je démant tak sytý, že máš vzpomínky. Čím sytější, tím silnější je to, co barva představuje. Černý znamená ochranu, takže se tě v podstatě nesmí nikdo dotknout, jinak si to s ním náš pán vyřídí." muž se odmlčel.

,,A rudý a ta železná kulička?" zeptala jsem se.

,,Rudý je svoboda." vydechl muž a zase vypadal rozzuřeně. Nevěřícně jsem na něj koukala. Svoboda? Takže nejsem Gabův otrok?

,,Svoboda?" vydechla jsem nevědomky nahlas.

,,Ano, svoboda!" odsekl muž a pak si začal mnout spánky. Uviděla jsem, jak mu začínají černout okraje bělma a jak mu na čele raší dva výstupky. Rohy? pomyslela jsem si ohromeně a zároveň pobaveně. Vlatně jsem něco takového i čekala... možná. Muž chvilku pravidelně dýchal a pak se vše vrátilo do normálu. Ale mě nezmrazila ta podívaná, ale... to, co jsem z toho muže cítila, když se to stalo. Žár. Cítila jsem, jak se okolo toho muže shromažďuje se podivná, divoká energie, jak se okolo něj tvoří horko. Ale né tělesné teplo, takové, které vycítíme přes kůži. Byl to žár, který jsem vycítila, vím, že to bude znít hloupě, ale... myslí? ... duší?

Muž trhl hlavou a já zahlédla v jeho uchu kamínek.  Byl sytě modrý, téměř jako ten můj. Vlastně, všechny mé kamínky byly tak syté, že to snad ani více nešlo. Koukla jsem se na muže pozorněji a uviděla na jeho levé ruce prsten s poměrně sytým zeleným kamínkem, na pravé ruce měl prsten se sytě černým kamínkem. Na řetízku měl plíšek z toho neznámého kovu. Všimla jsem si, že byla kovově šedá. Ta má byla spíše šedobílá. Myslím, že v tomto mě muž překonal. Ale pak jsem si všimla něčeho jiného. Muž neměl čirý diamant a ten rudý... neměl duši a svobodu.

,,Co znamená ta železná?" zeptala jsem se a donutila jsem přestat nechat svůj pohled bloudit po mužově těle, kde hledal poslední dva kamínky.

,,To znamená zlou moc, křídla, vampýrskou nesmrtelnost, démonské růžky a ocas... vlastně nechápu, proč to máš, když jsi nebyla ani zasvědcená... ale můžeš se jí dotknout, což znamená, že nějakou moc mít budeš... ale kulička se nijak nepřizpůsobila tvé osobnosti, což znamená, že nevíme, co se z tebe stane." podotk zamyšleně muž.

,,Jestli budu démona nebo vampýra." uhodla jsem. Muž se na mě podíval, ale nenamáhal se odpovědět. Konečně ode mě odstoupil a já se snažila působit co nejvíce klidně, když jsem se oblékala. Když jsem skončila, otočila jsem se k muži, který mě celou dobu nepokrytě pozoroval.

,,Co teď?" nadhodila jsem s vyčítavým pohledem.

,,Co tak si obout boty?" nadhodil kysele. ,,Mimochodem, jsem Igor, tvůj učitěl magie, Chaosu a všeho, co se týká věcí nad lidské chápání..." dodal jako by nic. Šlehla jsem po něm pohledem a pak se zarazila. Můj učitel? Zatímco jsem tu informaci zpracovávala, hledala jsem své boty

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře