VV: Dovětek/Deníčkování/Vykecávání

Tento příběh jsem psala dlouho. Začala jsem ho stavět jako holčina v těžké životní situaci. Ne snad materiální nebo familiární, v obou případech jsem nestrádala. Ale dospívala jsem a prošla si situacemi, které mě nenávratně poznamenaly. Asi můžu říct, že jsem se ocitla v tom nejnižších bodě svého života. :) Když se ohlédnu, jsem ráda, že jsem se posunula dále a popravdě? Asi té ubohé holčiny i docela lituji.

Tohle vše se ve Věčné válce projevuje. Není to tak extrémní jako v jiné mé povídce/příběhu, který není nikde zveřejněný. Ale narazíte během čtení na nejednu vyloženě brutální nebo velmi bolestivou situaci. Je to svým způsobem příběh, do kterého jsem projektovala své vlastní pocity: nejistotu, bolest a zoufalství.

Byla jsem teatrální dospívající plný nepochopení a rozedranosti. I když jsem nejspíše měla mnohem lepší důvod než jiní.

Příběh si prošel několika pauzami. Někdy pár měsíců, jindy dokonce i roky. Nevyhnutelně jsem se v životě někam posouvala. A stejně tak se mnou rostl i tento příběh.

První jeho verze byla jednoduchá. Byl to nápad, který se vyrojil při hraní WOWka (elfové a Brázda? Hm? :D). Byla tady Ekathe, tahle dokonalá Mary Sue s tragickou minulostí. Byl tady princ Dariae, tenhle dokonalý Gary Stue a protagonista bez chyby. Společný nepřítel, lidé s Císařem v čele. Ani nevím, jak to mělo skončit. Kdybych však příběh dopsala do roka, nejspíše by to byla tragédie, kde bychom v Epilogu oplakávali oba naše hlavní hrdiny.

--

Vždy jsem měla problém s dopisováním příběhů. To mě tak do obličeje praští inspirace, pár týdnů se od toho nápadu nemůžu odtrhnout, a pak mě to pomalu opouští...

Asi je to ta špinavá, opravdová dřina, která doprovází reálnou situaci pisálka. Přepisování, editace, pečlivé plánování a pročesávání dílka pro všechny ty malé chybičky a logické boty. Tohle vše mě vždycky dokázalo dokonale odradit.

Věčná válka se mě držela.

I přes tyhle překážky jsem se k ní vracela.

--

Hm. Je to delší blok textu, než jsem chtěla napsat. Ekathe s Darem mě doprovázeli dlouho, tak jsem se s nimi chtěla rozloučit i takto. Zdá se mi, že s posledními řádky uzavírám i celé jedno období mého života. Možná je to tím, jaká je teď situace na internetu. Blogová sféra se pomalu posouvá a mění v něco jiného - třeba zrušení domény blog.cz, což pro mě osobně byla docela rána, kterou jsem nečekala. Moje dětsví, zatraceně. Všichni ti autoři, u kterých jsem doufala, že se někdy vrátí... ale nestalo se tak.

Povídkáři, zdá se, v blogových hájích vyhynuli. Posunuli se na jiné domény. Nechávají své fantazii puštěnou uzdu na jiných písečcích. Jsem odhodlaná je najít. Ale nejprve musím řádně uzavřít všechny ty nedokončené příběhy, které mám stále v rukou.

--

Věčná válka byla první krok. Myslím, že to byla první má opravdová, originální tvorba. (A teď už i oficiálně dokončená. :)) Ne nějaký příběh jako přes kopírák na Eragona nebo Stmívání. Nevěřili byste, kolik stránek textu mám k historii, zvykům, jazyku tohoto světa a podobným.

Je živější a vím o něm více, než o našem opravdovém světě, a proto svět Věčné války beru jako mou první originální tvorbu. Dala jsem do toho duši, potila pro to krev a ronila slzy.

Možná proto se teď cítím tak... prázdně, když to uzavírám, a píšu stále další a další řádky, které nejsou potřeba. Nechci se s nimi doopravdy rozloučit, ha, přišla jsem na to!

Nu, je to seriálový typ příběhu. Povídka postovaná po kapitolách. A jako všechny takové - jsou tam chyby, jsou tam charaktery a scény vytvořené buď na popud aktuální nálady, nebo pro potěšení čtenářů. Není to dílko, které napíše pisálek, který seriózně svůj příběh bere jako ucelený příběh. Má mnoho chyb.

Miluju ji tak, jak je.

Jak jsem psala už v úvodu - hodně z těch chyb jsem si vědoma.

Hodně tam nechávám záměrně, jako takové rozloučení s dobou, která už je pryč. S mým dětsvím, de facto.

Ale jsou tam i místa, která jsem přehlédla. Nemám betaře, jelikož jsem kdysi dávno tak arogantně ohrnula nad něčím podobným nos a druhou šanci si už pro sebe nevytvořila. Dodnes si pamatuji jeden komentář/mail/zprávu jedné své čtenářky, která mi to nabízela, a já ji odpálkovala. V některých ohledech jsem byla strašně hloupá, a ani netuším proč.

Asi jsem jen byla příliš velký introvert, i přes internet, heh.

--

Myslím, že to byla eipois.

Všichni mí čtenáři, dali jste mi tolik. Ani netušíte, jak jsem za to ráda. Věčná válka především je jak můj, tak váš příběh. Ráda bych si myslela, že se k vám někdy tahle poslední slova příběhu dostanou. Že dočtete i epilog a příběh tak konečně uvidí konec i ve vašich vzpomínkách. Ale vím, že stejně jako mnoho dalších jste se nejspíše posunuli dále.

I mně se to několikrát málem stalo. Hádám však, že moje láska k psaní je pořád silnější. Tak se vracím.

Ale zpět k eipois a proč si pamatuji zrovna ji. Zachovala jsem se tehdy hloupě, ale když jsem si to konečně uvědomila, nestihla jsem k tomu nic říct. Jako obvykle jsem měla jednu ze svých delších přestávek... a po této jsem ztratila i své čtenáře.

Byla jsem prostě hloupá. :)

Je podivné, že tyhle okamžiky si pak ale pamatuji nejdéle. No, na lítost žádný lék neexistuje, co více říct.

--

Ráda si o sobě myslím, že jsem se od té nešťastné holčiny posunula někam dál. Že jsem se stala veselou, sebevědomou ženou.

Jsem ráda i pro Ekathe a Dariaeho, jelikož dnes už neholduji nešťastným příběhům s tragickými konci. A tenhle příběh mého dětství a dospívání tak dostal svůj happy end.

Je to také první krok. V dokončování příběhů. VV byla první.

Na poličce mi ještě sedí Děti krvavé stopy. Co se ale tohoto příběhu týče, čeká ho kardinální přepracovní. Jelikož nemá hlavu a patu. Což je pro povídku zveřejňovanou po kapitolách v pořádku. Jenže to už je věc minulosti, že? Navíc, zjistila jsem, že jsem klidnější, když mám příběh dopsaný předtím, než ho zveřejňuji. Dokážu pak průběžně vychytat ty největší boty.

Trošku si hraji i s myšlenkou, že napíšu krátké pokračování Entity. Skončilo to dost... otevřeně. A tragicky. Dnes se mi to už tak nelíbí. *smích* Ale je to jen myšlenka, ke které se možná vrátím. Až Děti krvavé stopy uzavřu.

Ale spíše ne. Jelikož je v mé hlavě tolik dalších příběhů, které čekají na dopsání. Jeden život, především s mým lenivým přístupek ke psaní, na to nestačí.

--

Dobře. Už to ukončím. Jen se motám v kruzích.

Děkuji, že jste se mnou došli až sem. Vy, kteří jste tu od začátku. Věřím, že se tu jeden nebo dva tiší čtenáři najdou.

I vy, kteří jste o to zakopli náhodou.

Takhle byla a je psaná pro vás.

A kdo ví, třeba mě nedostatky ve Věčné válce budouž užírat natolik, že stejně jako ke Hře na schovávanou napíšu pár vsuvek. ^^

m.