Epilog

Ekathe seděla u stolu v nějakém malém, zapadlém hostinci u cesty a usrkávala horkou polévku. S povzdechem si promnula bedra. Chvilku nato ucítila přítomnost svého druha. Sedl si vedle ní a jeho ruce sklouzly po jejích zádech, něžnými doteky ji začal masírovat.

"Bolí?"

Probodla ho pohledem. Chtěla by vidět jeho záda, kdyby den co den musela podepírat její velké břicho. Bylo monstrózní. Pouze se rozpačitě zasmál a podal jí malý hrníček s medem, který pro ni koupil. Druhý přisunul k tichému ílšku, které jí sedělo po druhém boku.

Než úplně opustili Teritoria, Tigan jim prozradil, že Ekathe něco zanechala její zesnulá přítelkyně. Jelikož do té chvíle netušila, že byla Rimaera mrtvá ani že ji Jael zabil, přirozeně netušila, že půjde o ty dva.

Tigan ji přenesl do areálu, ve kterém schovávali novou Školu. Její zjevení nevzbudilo poplach, právě naopak, všichni vypadali, že na ni čekali. Dovedli ji do soukromé místnosti a to mládě stálo uprostřed. Samotné, ostatní od něj stáli pořádný kus dál. Mohlo mít tak dva, tři roky.

"Kapitánka Ekathe?"

"To jsem já. Čí je to mládě?"

"Vaše."

Tázavě si je prohlédla a kněžka jí podala dopis. Když poznala to písmo a uvědomila si, jaký dopis to byl, něco uvnitř ní umřelo.

Donutila se ho otevřít a číst.

"Ty mrcho. Ty temnými a šílenými prokletá děvko," zasyčela a plakala. Nakonec opatrně dopis složila a schovala ho do svých šátků. Došla k mláděti.

Sledoval ji chladným pohledem. Měl zvláštně povědomý úsměv a lesk v očích. Bez přemýšlení se pro mládě otevřela a ílško, protože to bylo mládě, se nedokázalo bránit jejím emocím a oči se mu překvapeně rozšířily. Zaťal své malé pěstičky.

"Jak se jmenuješ?"

Mlčel a třásl se.

"Jak se jmenuje?"

"Nikdo neví. Říkáme mu Had."

"Ah," Ekathe si je přeměřila zvláštním pohledem. Škola nebyla nejlaskavější místo, ale toto bylo příliš i na ni. Jméno toho maličkého bylo napsáno vznešeně, ale podtón, který neslo, byla urážka s příměsí nenávisti. "Kiri'se, pojď sem."

Nehnul se. Zrychleně dýchal, když mu poslala emoci klidu a důvěry.

"Podívej, ílško, znala jsem tvou matku. Rimaera byla úžasná elfka a nikdy nebyla mateřský typ, proto tě poslala do Školy. Já jsem jiná. Já se o svá mláďata starám." Otočila se ke kněžkám a uvažovala, proč se ho chtěli tak rychle zbavit.

"Znala jsi mého otce?" poprvé promluvil a měl ochraptělý hlas. Ne ochraptělý. Něco se mu stalo s hrdlem a měl poškozené hlasivky, usoudila, když sledovala jizvy na jeho krku.

"Tvá matka nenapsala, kdo byl. Ale znám tvou rodinu z její strany a můžu tě k nim zavést."

Mládě se nepěkně usmálo. "Nebudou mě chtít."

"Proč?" Ekathe si ílško zamyšleně prohlédla.

"Proto," mládě po ní skočilo a Ekathe ho mimoděk objala.

Položilo jí ruku a krk.

"Daay," zalapala po dechu. Ale znala Jaela příliš dlouho, měla za sebou příliš mnoho. I když už nebyla elfka a nedokázala své tělo měnit dle své vůle, roky výcviku a částečná imunita, kterou u ní Jael vypěstoval, zneutralizovala jedy, které jí to mládě poslalo skrz kůži.

ĺlško ji překvapeně sledovalo.

Už věděla, po kom má ten zlý úsměšek, a ten lesk v očích byl jak z části kvůli jedům, tam počínajícím šílenstvím, s kterým museli všichni Jedoví bojovat.

"Ty jsi Jaelovo mládě," hlesla. Nemohl to vědět, ani on by nezabil matku svého ílška. Nebo ano? Nebo ji zabil právě proto? Jak se to mohlo stát?

"Neotrávil vás?" zeptala se jedna z kněžek překvapeně. Ekathe k nim zvedla pohled.

"Pokusil se. Ale na svého otce mu ještě mnoho chybí. Jedy má slabé. Znala jsem jeho otce velmi době a ubránila se i jemu," odvětila Ekathe měkce. Zaváhala, protože si nebyla jistá současnou politickou situací. "Ví Královská rodina o tom, že máme dalšího Jedového?"

"Ví."

"Proč nešel do učení?"

"Celá linie Jaela Zrádce byla popravena. I tento by byl, ale byla mu dána milost, jelikož Zrádce nikdy nepoznal. Osobně jsem to vždy brala za chybu,"

Ekathe pocítila zuřivost a nedokázala se distancovat od ílška dost rychle, aby mu ji neposlala.

ĺlško sebou nepatrně trhlo a Ekathe zaťala zuby a pevněji ho sevřela.

"Opatrně. Vyhrožujete smrtí mému mláděti?"

"Iš," kněžka se překvapeně zarazila. "Ale... není to vaše..."

"On, ne to. A je mé mládě. Příště, až mu budete vyhrožovat, se podle toho také zařídím," odvětila chladně. Rozhostilo se tíživé ticho.

"Takže neexistuje nikdo, kdo by ho učil?"

"Ne. Rodinný strom Jedových i s jeho knihovou padly za oběť válce,"

"Oběť," sykla Ekathe a znechuceně potřásla hlavou. "Jael byl divoký, ale takový osud si jeho krev nezasloužila. Tisíce let sloužil, a sloužil Teritoriím velmi dobře. Nakonec ho dohnalo šílenství, jak se tak často děje jeho rodné linii, a místo pomoci jste mu bodli nůž do zad. Takový se z nás stal národ?"

"Odvažujete se bránit zrádce?"

"Byl to můj přítel," zasyčela. "Nikdo ho nechápal a nenabídl mu pomoc." Ekathe křečovitě polkla. Měla podezření, že to ona byla důvodem, proč Jael nakonec padl. Stejně jako Rew, jeho příčetnost podlehla, když ji ztratil. Měla vysoké závazky, povinnosti, a když padla, stáhla sebou až příliš zraněných duší.

"Byl. Už není. A je to dobře."

"Malý jde se mnou," prohlásila Ekathe po krátké, ledové odmlce.

"Bylo to poslední přání matky," souhlasily kněžky až příliš rychle. Ekathe si povzdechla. Hádala, že to asi nebyla jejich chyba. Žít s Jedovým, i tím, který už se "ovládal", bylo složité.

Odcházela a uvažovala, kdy si je Tigan vyzvedne a vrátí je k jejímu druhovi. Cítila se nesvá, když nebyla u něj a nemohla ho chránit.

"Mají pravdu. Jsem zlý," zašeptalo mládě v jejím náručí. Nedokázala už ovládat své tělo a tak, přestože měla částečnou imunitu vůči jedům, i tak slabý jako ten jeho se s velkou dávkou stával fatálním. Ale tiskl se k ní tak zoufale, nejspíše ho nikdo nikdy neobjal. Ani Rimaera nemohla. Nebyla Jedová a nikdy se neobtěžovala naučit imunitě vůči Jaelovi.

Milovala jeho jedy. Jeho.

Dodnes netušila, že natolik, aby pod srdcem nesla jeho mládě.

Rimo, ty hloupá, pošetilá samičko, povzdechla si v duchu.

"Nejsi zlý. Jsi jiný. Jsi Jedový, a to je těžký dar. Ale nejsi zlý. Jsi jedinečný. Až vyrosteš, budeš mocný elf, pokud se naučíš ovládat."

Malý se rozplakal a Ekathe ho překvapeně sevřela.

Tak se stalo, že se členem jejich skupinky stalo i Rimaeřino a Jaelovo mládě.

Už skoro rok cestovali na sever. Dar jí nikdy neřekl plné znění jeho dohody s Tiganem. Její součástí však bylo, aby jistého elfa odvedli do země, která pod patronát Ducha změny také patřila.

Ekathe loupla pohledem po Laquevaem, který seděl na druhé straně stolu a ignoroval je.

Nebyla si jistá rozsahem intrik svého druha. Na cestách, kdy ztratili titul Zie a Matriarchy, kdy byl náhle Laquevae z jejich skupiny nejmocnější – alespoň co se týkalo magie – zjistili, že se jejich temperament podstatně změnil.

Dariae byl klidnější. Aby je uživil, vloudil se do přízně jednoho obchodníka a teď byl v jeho učení, zatímco pomalu putovali ke svému cíli.

Ekathe byla těhotná. Elfská těhotenství trvala poměrně dlouhou dobu, především, pokud se nenacházeli blízko nějakého mocného magického zdroje. Byla v poslední fázi těhotenství, ale...

Byla sice prvorodičkou, stejně ale věděla, že na jejich ílškách bylo něco zvláštního. Nejen, že byli tři, což bylo pro elfku prakticky neslýchané. Necítila z nich duchy. Byly to tři prosté duše a magie, kterou u nich dokázali všichni detekovat, se nepodobala žádné, na kterou kdy narazili. Trochu Ekathe připomínala Výra, šamana při přeměně.

Nevěděla, co si o tom myslet.

Laquevae z nich měl nejtragičtější osud. Dariae se mstil za ukradenou Růži. Intrikou ho poštval proti Pavoukovi, ale přišel na to příliš pozdě. I kdyby chtěli společně s Pavoukem ustoupit, neměli už na výběr. Laquevae se mohl pouze hnát za Žezlem a doufat, že jeho získáním dokáže vyplatit životy jeho rodiny, které společně s ním padly také. Při posednutí šamanů se jeho družka a blízká rodina nacházeli na nešťastném místě. Nikdo z nich nepřežil. Ztratil tehdy vůli bojovat.

I když pak Illiaeran dokázala zabít Pavouka – další intrika Dara, kdy však pouze předal informace ohledně jedné prastaré tragédie, ve které měl Lord Narivae prsty a rudovlasá elfka tak ztratila to nejcennější – se Laquevae nedokázal vzpamatovat. Když ho tedy Dar chtěl použít jako spouštěč, který rozvíří energetické hladiny a pomůže Žezlu získat více síly, nezaváhal, když její druh slíbil chránit zbytek jeho krve.

Tigan s ním však měl jiné plány. Se všemi čtyřmi. Tedy, spíše sedmi.

A hele. Šťastné číslo.

Občas uvažovala, co se dělo v Teritoriích. Jak se změnila společnost elfů. Měli přeci jen náhle dva bohy. Elfy muselo čekat další bouřlivé období. Jen doufala, že to dokážou přestát. Ta nekonečná válka jim vzala až tak příliš.

Také se jí stýskalo po jejích teritoriích. Bolelo na ně vzpomínat jako na opuštěné... kdyby jen ze svých tří mláďat necítila podivné ozvěny. Jako by v nich cítila ie'jes, rodinné duchy.

Bonifáce Matčina teritoria.

Psa Noreaeho teritoria.

A Šu Darova Ibysen.

Naslouchala podrážděné konverzaci mezi dvěma samci a mírně se usmívala, zatímco jemně hladila své břicho.

"Já, sama samotinká, budu se bít za tvou čest, a až slunce zapadne, a až země změní se v prach, budu tu stát a stále já, já, sama samotinká, budu bohy vyzývat," zabroukala a poté pevně sevřela desku stolu. Přes tvář jí krátce přeběhl výraz bolesti, ale okamžitě se ovládla. Po stehnech jí tekla voda.

"Dare, lásko," zasyčela.

Oba samci se k ní podrážděně otočili a Rijael přestal vylízávat hrneček s medem.

"Mláďata už chtějí ven," blýskla po nich ošklivým úsměvem a udělalo jí zákeřnou radost, když postřehla paniku v očích dvou dospělých samců.

Válka skončila. Staré patřilo do minulosti a nastal čas udělat místo pro nové... jako začít budovat a chovat v rukou jejich budoucnost.

64, kapitola | Úvod | Dovětek | Vsuvka 63.5