VST: Část 8.

21. srpen 2010 | 21.01 |

Jsem tu a nesu na křídlech múzy další kapitolu... :D Teď vážně, máte tu další kapitolu, která se (doufám) zalíbí a "splní" očekávání ohledně toho, jaká je trestní "spravedlnost" na pražské Základně... :D m.

Kárné řízení

Mohla jsem očekávat nějaký jiný výsledek než ten, který nakonec vyšel. Ne. Ale přesto mě naštvalo, že Rada mě nepozvala na Kárné řízení ale rovnou na rozsudek mé viny a sdělení mi mého trestu.

,,Marie Černá, varovali jsme vás před výtržností a rvačkami mezi Lovci..." začal jeden seschlý stařík, jenž si říkal Představená rady. Ve Phoenixu by se neprobil ani do Rady jako takové.

,,Varovali jste mě před vraždou, pane, ne před bojem." odvětila jsem sladce a nevinně.

,,Máte pravdu. Ale určitě jste natolik inteligentní, že vám mělo dojít, že nemáte nikoho napadat..." začal znova ten seschlý stařík. Byl to Aleš Schmid, pocházel z německého Stanoviště a pokud vím, držel s Romanovým otcem za jedno. Už cesto sem jsem se rozhodla, jaký modul chování použiju. Budu hrát neviňátko, které potřebuje ochranu, ne trest. Možná to dokonce i vyjde... ?

,,Ale já jsem to nebyla! To Roman na mě poštval svého přítele..." hlas se mi zlomil a do očí mě tlačily hrané slzy. Rozechvělou rukou jsem ukázala na Romana, který se na mě mračil. ,,On mě kouzlem zaklel a já se pak chovala jako nějaké... jako... jako zvíře!" vzlykla jsem a schovala si tvář do dlaní. Skrz švíry mezi prsty jsem sledovala reakci Rady. Byly ohromení a zmatení. Myslím, že dobrý začátek...

,,Prosím, já to nechtěla udělat! Netrestejte mě, maminka by se na mě zlobila!!" vyhrkla jsem a očima plnýma slz jsem se na všechny srdceryvně podívala. Kuj železo, dokud je horké... Rada do jednoho znejistěla. Před sebou sice měli složku s mým spisem, ale o to, co jsem předváděla tam určitě nebylo ani slovo. Fajn, možná si vyhraju i spravedlivé souzení... napadlo mě bláhově. Zahrála jsem, že jsem se zastyděla a rychkle si otřela slzy.

,,Promiňte." pípla jsem a celá rudá sklopila pohled k mým botám. Zahambeně jsem si utírala oči. ,,Já..." brada se mi roztřásla v přesné imitaci zadržovaného pláče. ,,Já se jen strašně bojím..." šeptla jsem velice tiše. Nejraději bych si zatleskala. Tak mistrovsky jsem snad ještě na nikoho boudu nehrála. Byla jsem na sebe pyšná, škoda jen, že se tímto vystoupením nebudu moct pochlubit. Roman pukal zlostí. Koutkem oka jsem viděla, že mé divadélko zabralo. Rada si mezi sebou šeptala a já zaslechla něco jako: Roman by byl schopný ji očarovat. Ale bohužel si toho všiml i dotyčný, který byl se mnou v místnosti a jen tak to nenechal.

,,Ona to hraje, strýčku! Je to malá prolhaná děv..." zasyčel blonďák a byl ihned přerušen.

,,Ovládej se!" zahřměl Představený a přísně se na Romana podíval. Já se choulila, jako bych se Romana bála a nejistě od něj udělala dva maličké krůčky.

Ale Romanova slova měla bohužel drtivý účinek. Schmid už se na mě díval střízlivýma očima a pár dalších (naštěstí méně něž polovina Rady) se na mě dívalo podezíravě. Smutně jsem se pod jejich pohledem schoulila ještě více. Sakra, debilní hajzlík! V duchu jsem na Romana zuřila.

,,Napadení tří nováčků..." začal Schmid hlasem oproštěným o emoce, ale tentokrát ho přerušil někdo jiný, než já.

,,Chceš mi tvrdil, Ale, že tenhle drobek napadl Romana, Pavla a Vladimíra?" zeptala se pochybovačně jediná žena v Radě. Neznala jsem jí, ale rezavé vlasy jí prokvétaly stříbrem, nazelenalé oči seděly v příjemné tváři s vráskami od smíchu. Byla to mohutná žena, rozsochatá, ale vedle mužů stejně vypadala drobná. Snad až na Představeného, ten byl vyhublý jak vyžle. Neřekla bych, že nemá co jíst, spíše už ho chuť k jídlu přešla a smrt mu klepe na dveře. Stejně se na Lovce dožil až neuctivého věku. Celkem jsem ho litovala. Lovec má skončit život na válečném poli, ne ve své posteli.

,,Ano Agneszko. Použila k tomu magii." odvětil Představený klidně a já vypískla.

,,Ale to bylo to kouzlo! Jak bych uměla kouzlit? Nikdy jsem se to, až na Plamen moci, neučila!" vyhrkla jsem ze sebe způsobem, jako bych se chytala každého stébla. Snad by podle toho mohli usoudit, že jsem naprosto vyděšená a mírnit trest na snesitelnou úroveň. Po mých slovech se začala Rada hádat. Schmid, ten parchant, mě chtěl na dva měsíce vyloučit. Agneszka zase chtěla potrestat Romana za "nepřiměřený vtípek". Aspoň není celá Rada úplně zkorumpovaná... pomyslela jsem si suše. Nakonec došli k závěru, který mě vyvedl z míry.

,,Na dobu neurčitou budeš vyučovat Přírodní vědy (matematika, fyzika, chemie, biologie...), jelikož stará učitelka padla při nějaké misi. Inteligenci i znalosti na to máš, takže v tom nevidím problém." odvětil Představený nerudně a já na všechny okolo stolu koukala jak vyoraná myš.

,,Já?!" vypískla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala a zpět vklouzla do role. ,,A to budu učit všechny... bohyně Hell, to nejde! Vždyť já se stydím mluvit i před vámi... teda teď už ne, ale já... to nemůžu!" vyjekla jsem a tak docela to zděšení nehrála. Tohle vážně bylo padlé na hlavu. Ale Rada vypadala spokojeně. Zabila dvě mouchy jednou ranou.

,,Vždyť jsem mladší než polovina ostatních! Nebudou mě brát vážně! To už jste tam rovnou mohli poslat nějakého pro vyučování naprosto nevhodného adepta! Vyšlo by to nastejno, nedokážu je něco, cokoliv naučit!! Ostatní, počínaje tady panem Císařem se na mě vyserou a já budu moct učit tak nanejvýš mouchy na oknech!!" vyhrkla jsem a cítila, jak se třesu. Role nevinné křivě obviněné ať jde k čertu, toto jim musím rozmluvit. Přece něco takového nemohou myslet vážně?! Tohle je volovina. Tohle je blbost... Rada se však na mě vážně podívala a já pochopila něco, co mi mělo dojít hned při tom, kdy mi tu zprávu sdělili. Oni nechtějí učitele, který něco vážně naučí. Oni jen chtějí obětního beránka, na kterého potom tu vinu za nedotažené vzdělání budou moct shodit. Chtějí mít čistý štít, co se týče toho, že ve skutečnosti vzdělání svým "ovečkám" poskytli. Pokud se Mezinárodní komise Lovců rozhodne tuto věc prošetřovat, všechno shodí na mě. Co na tom, že v podstatě takový úkol není možný splnění. Hlavně, že oni pak na koberečku nadřízených mohou zapřísahat, že se o vzdělání postarali. Udělalo se mi zle.

Pak mě napadlo něco jiného. Už jsem nic nehrála. Hlas jsem měla ledový a tón hlasu nevěstil nic dobrého.

,,Co mé vlastní vyučování, Český jazyk, literatura, dějepis, cizí jazyky, etiketa, informatika..." vysypala jsem ze sebe jedním dechem a nebyla vůbec vyděšená. Jen lhostejná a smířená. Věděla jsem, jaká bude odpověď. Rada se už přece rozhodla. Členové mého Kárného řízení si mě přelétla pohledem, jenž jsem vážně nedokázala identifikovat.

,,Jem si jistý, že tak inteligentní dítě jako ty, to nějak zvládne naučit se to samo. Učitelé ti koneckonců mohou vysvětlit vše, co nebudete chápat." odvětil Schmid vlažně a zvedl se k odchodu. Propalovala jsem ho pohledem, dokud nezmizel za rohem. Tohle byla naprostá volovina. To snad nemyslí vážně. Ale dobrá. Nechtějí výsledky a ani je neočekávají. Ale budou je mít. Já jim dokážu, že ze mě si obětního beránka dělat nebudou! No a co, že tím jim vůbec neuškodím, právě naopak je zachráním, chci jim jen vymazat ten samolibý pohled z obličeje, chci jim tam vtisknout výraz překvapení a ohromení. Výraz úcty. Aby věděli, že Meye Dark není jen tak někdo.

Vyšla jsem ze dveří, následována Romanem. Na toho ale zavolala Agneszka (všimla si vražedného pohledu, který na mě upíral a nevěštil nic dobrého... tudíž mě zachránila, nebo prostě od Romana vážně něco potřebovala?) a to mi dalo dost času na to zdrhnout a nepošramotit si tím svou čest. Toho jsem ještě stále zmatená a vyvedená z míry využila. Přesto ve mě narůstala nová emoce. Tichý, ledový vztek a opovržení.

..........

Nějak jsem se dokázala dostat k východu ze Základny, ale příliš pozdě jsem si všimla jednoho hlídače. Tudíž jsem nemohla jít si zaběhat do lesa, když už se to tak nakrásno nabízelo. Namluvila jsem hlídači něco o tom, že jsem se jen šla nadýchat čerstvého vzduchu, ujištovala jsem ho, že nikam se utéct nechytám a demonstrativně jsem si sedla na schody přede dveřmi. Pod přísným dohledem toho Lovce jsem se sice necítila nejlépe, ale zpátky se mi zatím nechtělo. Díky Kárnému řízení (tady se drby roznášejí ještě rychleji, než ve Phoenixu!!) jsem měla nálepku průšvihářky. Docela mě to štvalo.

,,Marie." ozval se hlas, který jsem rozhodně slyšet nechtěla. Gabriela si ke mě přisedla a něco mi podávala. Byl to prsten. Překvapeně jsem se na něj dívala, ale pak jsem si ho vazal a prohlížela si ho. Obyčejný kroužek, na němž byly vyrytí démoni mých rodičů.

,,Co to je? Vlajka příměří?" zeptala jsem se ale prsten si zkoušela. Nepasoval mi na žádný prst na pravé ruce, což mě zmátlo. Pak jsem si prstýnek vyskoušela na levé ruce... a pasoval mi na prsteníčku. Nenosí se na tomto prstě jen tak náhodou svatební prstýnek? pomyslela jsem si jak pobaveně, tak trochu zmateně. Byla jsem si jistá, že problém nebyl v tom, že mám divné prsty, ale prsten chtěl jen na určitý prst. Snad ho Gabriela nějak nezaklela?! Příliš pozdě jsem si uvědomila, že mohla ten prstýnek zaklít tak, aby mě pomocí něj mohla sledovat. Snažila jsem se prsten sundat, ale nešlo to. Donutila jsem se v panice na Gabrielu ani nepodívat a nedopřát jí tak toho potěšení. V myšlenkách jsem ihned byla v jídelně a přemýšlela, jestli by bylo moc divné, kdybych požádala o kousek roztátého másla. Pak mě ale napadlo, že by k tomuto stačilo i obyčejné mýdlo.

,,No... viděla jsem, že ten prstýnek budeš nosit. Přišla jsem do tvého pokoje, (mám klíč, pamatuješ?), a uviděla jsem ho. Hned na to jsem měla vizi, že ho nosíš a tak jsem ho dala spravit, abych si to u tebe trochu vyžehlila. Možná jsi na to pozapomněla, ale jsem tvoje ochránkyně, neměli bychom na sebe být jako vzteklé kočky. A jelikož jsem tvá ochránkyn, tak mi ten tvůj přítel vážně leze na nervy. Nemůžeš mi to vyčítat..." přerušila jsem Gabrielinu řeč.

,,COŽE je to za prsten?" vyjekla jsem. Prosim, ne, prosím, ne, prosím ne!

,,Ten, co ti ležel na stolku." odvětila Gabriela váhavě. ,,Byl zlomený, tak jsem ho přinesla ke Kováři. Řekl, že spravit by ho už neuměl, ale že ho tenoučkou vrstvičkou dokáže zalít a udělat z něj téměř úplně stejný..." vysvětlovala zmateně Gabriela a já se držela, abych na ní nezačala řvát. Myslela to dobře. Chce se usmířit, tak to nepokaž! K čertu s příměřím, co mi vůbec leze do pokoje! Ale uklidnila jsem se natolik, abych na Věštkyni nekřičela.

,,To nebyl můj prsten." odvětila jsem ledově. Gabriela zamrkala.

,,Viděla jsem, jak ho nosíš. Pokud ještě tvůj nebyl, tak v nejbližší době by svého majitele na tebe změnil, takže je to jedno." odvětila Gabriela jakoby nic a zřejmě si nevšimla, jak mnou cloumá vztek. Počítala jsem dvakrát do deseti a pak vzdala snahu o to se uklidnit.

,,Děkuju!" dokázala jsem ze sebe vysoukat. Doufala jsem, že toto na příměří stačí a Gabrielu to neurazí. Také jsem doufala, že to neznělo tak naštvaně, jak jsem se cítila, jelikož pak by to nebylo poděkování, ale urážka či výsměch. Co nejrychleji jsem šla pryč. Ještě chvíli a asi bych se po Věštkyni vrhla. Bohyně Hell, jak se mohlo všechno tak zamotat?! Co mi to Gabriela udělala?!

Tak a má oblíbená otázka: Co řeknu Erikovi?!

..........

,,Marie?" ozval se Erik a já sebou leknutím trhla. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ho nevšimla.

,,Co je?!" zavrčela jsem nepříjemně. Pak jsem se ale na Erika podívala a omluvně se pousmála. ,,Vyděsil jsi mě..." odvětila jsem unaveně.

,,Kárné řízení?" zeptal se chápavě Erik a divně si mě prohlížel. Nejenom... pomyslela jsem si.

,,Jo. Mám být učtelka." zavrčela jsem naštvaně. Erik zvedl pohled k mému obličeji a zadíval se mi do očí. Nemusel položit otázku, věděla jsem, že to chce vysvětit, ale já jen zakroutila hlavou. Začala jsem si mnou prsten na prsteníčku a nervózně se vyhýbala Erikovu pohledu. Už jsem se chystala, že mu to řeknu (na mysli mám prsten), když se mi slova zadrhla v hrdle. Nedokázala jsem mu to říct. Nedokázala jsem se přiznat, že jsem mu nejenom zničila prsten, ale navíc si ho nasadila a nemůžu ho sundat. Raději bych se propadla hanbou.

,,Proč jsi mě hledal?" zeptala jsem se, abych přerušila trapné ticho. Tedy... já se cítila nejistě, Erik byl poklidně opřený o zeď a vypadal stejně klidně, jako jindy. Sice jsem ho dlouho neznala, ale že toto je jeho obvyklý postoj nebylo zas tak těžké rozpoznat.

,,Máme volný den. Chtěl jsem tě vzít na procházku po Praze. Budeš potřebovat znát aspoň její hlavní orientační body, až budeš mít příští týden Lov." odvětil Erik a podmanivě se usmíval. Zachvěla jsem se. Erikův pohled mě znepokojoval. Byl... divoký. A hladový. Křečovitě jsem polkla a pevně sevřela pravou rukou levou ruku s prstenem. Zdálo se mi, že Erikův prsten pálil, přímo mi na prstě sálal horkem, stejně jako se mi začala hnát krev do tváří. Ucítila jsem první příznaky fyzického vzrušení. Prudce jsem po Erikovy zatoužila a ten, jako by si to uvědomoval, se ke mě pomalu vydal. Lehce našlapoval a jeho pohyby byly steně ladné, jako pohyby kočky. Stejně ladné a stejně smrtonosné. Obezřetně jsem pozorovala každý jeho pohyb, až mi pohled sklouzl na jeho obličej. Chlácholivě se usmíval a ruce měl tak, abych na ně viděla. Celým tělem dával najevo, že se ničeho nemusím bát.

Polkla jsem na prázdno a váhavě k Erikovi natahla ruku. Když byl však Erik téměř u mě, vzpamatovala jsem se. Ruku jsem prudce stáhla ve chvíli, když jsem se konečky prstů dotkla Erikovy tváře. V ten okamžik jako by mnou projela vlna horka a já se téměř zapotácela. Ruka mě svrběla jako zasažená elektrickým proudem a chvěla se. Erik se vítězně usmíval.

,,Já... já se musím připravit na vyučování!" téměř jsem vyjekla a na patě se otočila. Rychlím krokem jsem pak zamířila pryč. Nevšimla jsem si Erikova pobaveného pohledu, který se po chvíli změnil v zmatený a hned nato v ohromený. Vnímala jsem jen své šíleně splašené srdce a zrychlená dech. Erik mě dohnal k útěku ne proto, že by mě děsil. Ne, on mě dohnal k útěku proto, že mě jeho tělo přitahovalo natolik, že bych se co nevidět přestala ovládat. A to nemůžu. Co by se pak se mnou stalo?!

..........

Musela jsem si dát ledovou sprchu. A to doslova. To je tím, že mě Rada vyděsila postem učitelky. Proto jsem byla tak... emocionálně nevyrovnaná... přesvědčovala jsem se. A navíc Gabriela s tím prstenem...

Vlézt do ledového proudu vody pro mě byla zkouška vůle, nevyskočit při prvním setkání s vodou ještě větší, ale po minutě už se to dalo vydržet. Stála jsem pod proudem ledové vody a tělo pomalu začínalo ztrácet cit. Po chvilce mi začaly drkotat zuby a já vzdala snahu vytěsnit Erika z mysli. Jeho prsten mě hřál jakoby v příslibu toho, co by se mohlo stát. Ignorovala jsem to a pokoušela se ho sundat. Nešlo to, ani s mýdlem. Budu muset sehnat něco kluzčího. Vylila jsem si na hlavu snad půl láhve šampónu a trocha mi z té roztržitosti natekla do očí. Zaklela jsem a cítila jak se mi proudem spustily slzy. Nastavila jsem obličej sprše a nechávala si šampón vymýt z očí.

Roztřásla jsem se, jelikož ledová voda mě zbavila téměř posledního kouska tepla v těle. Přepla jsem vodu na teplejší a rychle se umyla.

Vyskočila jsem ze sprchového koutku a nepřítomně se utírala, když mě vyrušil neznámí hlas. Věděla jsem, že se mnou v koupelně někdo je a neumývá se, ale nemyslela jsem si, že by čekal na mě. Zvedla jsem k dívce pohled a tázavě se na ní podívala.

,,Ahoj, jsem Daniela Puchovcová, Darina mi říkala, že bych se s tebou měla seznámit..." usmála se na mě plavovláska s modrýma očima. Prohlížela jsem si jí a pak se jí zkoumavě zadívala do očí, dokud neuhla pohledem. Daniela... to je ta jejich... vůdkyně, ne? pomyslelal jsem si a v duchu zasténala. Pokud po mě bude chtít klubové členství, jak jí mám šetrně říct, ať jde do háje?

,,Hi! Jsem Marie Černá, vaše Mystička." zamumlala jsem nezřetelně, jelikož jsem si sušila vlasy a byla předkloněná. ,,Ale to už víš, hm?" zeptala jsem se, když jsem si udělala turban a soukala se do svého županu.

,,Jo, máš pravdu." pousmála se Daniela. ,,Deniska mě poslal vyřídit ti," Tak Deniska? Myslí to děvče Denise? pomyslela jsem si pobaveně. ,,Že Darina ti podstrčila pode dveřmi mapu se svými poznámkami a doufá, že na večerním srazu už budeš mít něco vymyšleného. Je to vůl, to mi nemusíš říkat, ale myslí to dobře. Chce si být jistý, že s Romanovou skupinou budeme přinejmenším držet krok." odfrkla si. Když si všimla mého nechápavého pohledu, dala se do vysvětlování.

,,Lov není jen proto, aby se město vyčistilo od Temných. Lov je také zkouška znalostí a dalo by se říct, že takový týdenní test. Dost přísně se boduje a Roman až doteď vyhrával. Vždy vyhrával. Ale to ještě měli jako Mystika Erika. Doufáme, že když budou bez Erika, tak..." rozklepala jsem se zimou.

,,Promiň mi to, Daniele, ale vysvětlíš mi to až večer, i tak už mám dost práce, nevadí to? Večer si všichni popovídáme a vše vyřídíme." odvětila jsem chlácholivě. Daniela zrudla, když si uvědomila, že tu stojím jen v promočeném županu, celá vyklepaná zimou, omluvila se a už byla pryč. Chvilku jsem se tupě koukala na místo, kde stála, ale pak jsem zakroutila hlavou a vydala se do pokoje.

..........

Začínám si dělat dost velké starosti o české školství, aspoň co se Lovců týče. Už se ani nedivím, že Základna vychovala takové tupce jako Pavla a Vladimíra, když prostě žádné školství v jistém slovasmyslu ani neexistuje!! Právě jsem zjístila, co mám své "drahé žáky" učit. Konkrétně se mi do ruky dostala učebnice matematiky, z niž se nováčci ve věku od patnácti do osmnácti učí. Bohyně Hell... měla jsem v ruce učebnici matematiky pro šestý ročník!! A ne, nebylo to určené pro žádná gymnázia. Koukala jsem na to jak slepice na volské oko. Vlastně jsem se ani nedivila, že Rada se tu katastrofu nesnaží napravit. Ono to ani nešlo!!

Ihned jsem se samozřejmě vydala k nějaké kvalifikované osobě, a nakonec jsem se dopátrala (musela jsem se minimálně hodinu vyptávat!) k učitely českého jazyka. Ten se na mě s klidem v duši podíval a řekl mi, že Radu už dávno varoval před tím, že Alena vyučování vůbec nezvládala (,,Samozřejmě nechci mrtvou osočovat!" dodal tónem, jenž dokazoval opak). Hned nato se ptal, proč mě to zajímá a když se dozvěděl, že mám být nová učitelka, jen naštvaně zrudl a cestou ode mě si mumlal něco ve smyslu: Ta Rada je vážně padlá na hlavu... s čímž jsem naprosto souhlasila. Ale to neměnilo nic na tom, že jsem měla učit svou třídu (to zní blbě), v níž je polovina starší než já a navíc jsem je měla zvládnou naučit látku od polovinu základní školy do střední i více. A ty starší jsem měla doučit učivo brané na vysoké. To přibližně za méně než za rok. Asi se půjdu zastřelit. Což mi připomíná, že Letka mi dal nějaký formulář, na který si mám vyzvednout svou osobní střelnou zbraň, se kterou v pondělí mám začít cvičit.

Ukázalo se, že podobné zpoždění je jak v chemii, tak ve fyzice a v přírodopisu (biologie tomu vážně říkat nemíním). A to jsem zapomněla zmínit to, že učebnice byly naprosto zastaralé (lepší výraz by snad byl: nepoužitelné!) a v chemii jsem našla něco, co už minimálně pět let neplatilo.  Kde najdu náboje? Musím se totiž odstřelit co nejdříve. Jak mám sakra s takovou katastrofou něco udělat? Když jsem si navíc představila třídu plnou adolescentnách hajzlíků a hus, bylo mi na zvracení. Chtěla jsem, aby mě někdo politoval. Chtěla jsem, aby mě někdo zabil. Ani jedno však nebylo možné. Ne v nejbližší době. Protože jsem sis nad něco slíbila ne? A pokud to snad nedokážu, musím se o to minimálně pokusit...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 8. faire 23. 08. 2010 - 15:10
RE(2x): VST: Část 8. moira 24. 08. 2010 - 09:52
RE: VST: Část 8. ronnie 08. 10. 2011 - 13:47