Moira | Začátek cesty / 10. kapitola

Jubilejní desátá kapitola!! Slavme!! Chtěla bych podat věnování pár milý osůbkám, jenž si je zaslouží, mezi něž patří: myska, lela, Alice C., wampýrka1107, mischa a chuckyna!! Díky moc za to, že jste to se mnou vydrželi... :)) m.

Mám to!

S Davidem jsem se jaksi zapovídala a až po chvíli jsem si uvědomila, proč tady jsem.

,,Ehm, Davide a co ta rada? Víš... teď tam asi má porota zařezává a diví se, kde jsem..." řekla jsem, ale při tom jsem se musela uchychtnout nad tím, jak tam na mě čekají. David mě bohužel zklamal.

,,Nikdo nedokončil přijímací zkoušku za méně než za den." prohodil jen tak mimochodem David.

,,Vědí, že za dvě hodiny se asi neobjevíš a určitě si zašli domů nebo tam, kde minule zkončili.... měli tě jen přivítat. Nejtěší je první místnost, potom třetí a čtvrtá místnost... ostatní je brnkačka... Jestli si pohneš kostrou, tak možná trhneš rekord. Máš docela dobrý čas... zažil jsem jen dva Lovce, co to profrčely tak rychle.. i když je to teprv začátek...

A k té radě: 

Věříš v boha? Obrať se k němu.."

Chvíli jsem na něj koukala jako na zjevení, než mi došlo, že to myslel vážně.

,,Není to nic v tom smyslu, že jsem se měla dát ke křesťanství, že ne?" zeptala jsem se po krátké úvaze. Byla jsem zmatená... pokud jsem si vzpomínala, tak na Základně nebyly žádné kříže s umučením Krista a jediná bible byla ta v knihovně... a ta se nepoužívala moc často. Jedině, když jsme obdržely šifrovanou zprávu ke které je bible klíčem.

,,Jen tato pomůcka... víc ti prozradit nemůžu" řekl David a vyčkávavě na mě hleděl. Jako by čekal, že s výskotem vyskočím a hned se k východu vrhnu. Začala jsem urputně přemýšlet. Šla jsem si sednout zpět ke stoličce (kterou jsme s jejím veškerým příslušenstvým postavily do správné polohy) a vzala jsem do ruky průpisku. Začala jsem si črtat nákres místnosti. Nejdříve půdorys, potom pohled ze čtyř protiúhlých stran a nakonec jsem si ho začala črtat jen tak pro radost. U posledního jsem na stěnu nakreslila kříž na stěně proti dveřím, stočený koberec, o který se opíral David.

Jako malou ze mě taťka doslova vychoval kluka a máma se snažila jakkoliv mi vštípit alespoň nějaké ženské vlastnosti. Proto jsem uměla zpívat, hrát na klavír, trochu se ochomítat v domácnosti, ale hlavně jsem uměla bravurně kreslit. Nejlépe mi to šlo s úhlem. A také tanec. To byla taková moje tajná vášeň, které jsem se kvůli Lovcům nemohla věnovat. Matka mě samozřejmě dala na taneční, učit se waltz či valčík, slow foxtrot nebo quickstep. Já si však našla vlastní cestičku k tancům, které mě bavili. Tance jako samba, rumba, tango, salsa a flamenko, které matka neschvalovala. Které jsem se nějak dokázala naučit v klubech (nejsem tak naivní, abych si myslela, že v tom jsem dobrá) a díky kterým mé tělo získalo jakýsi rytmus a lásku k hudbě. Napadlo mě, jak dlouho už jsem netančila a přišlo mi to líto.

Nevědomky jsem se začala místo kreslení místnosti věnovat kreslení detailů Davidových rysů. Začala jsem prohlubovat obrázek tím, že jsem improvizovaně stínovala, naznačila jsem, jak lampička září, jak má nedomalovaná osoba stojí uprostřed místnosti a pěstí hrozí Bohu (v kterého jsem sice nevěřila, ale stejně jsem to s potěšením nakreslila). Najednou mi na mysl vyplula jedna vzpomínka. Byla jsem kdysy s tátou v přírodě a taťka mě učil základy lovení a stopování zvěře.

,,Musíš si dávat pozor na to, aby jsi ty stopy nezničila... vidíš... zlomená větvička, mírná prohlubeň v trávě...A take vždy dávej pozor na své okolí. Dívej se všude... nikdy nevíš, odkud na tebe mohou zaútočit."

Tehdy jsem se otočila od prohlubně v trávě, kterou jsem spíše vycítila, než viděla, ale taťku jsem nezahlédla. Nezačala jsem panikařit, toto dělal táta pořád. Začala jsem zrakem bystře prohledávat okolí, ale tatínek nikde. Začala jsem mírně panikařit a proto jsem se mírně lekla, když za mnou zašramotilo něco ve křoví.. ale byl to jenom zajíc, co už pelášil pryč.

,,Jsi stejně nepozorná, jako mí žáci!" řekl mírně zlobně můj táta někde nade mnou. Ozval se skoro až po 15- ti minutách, kdy jsem z panikaření přecházela na vyděšení k smrti. Vylekaně jsem nadskočila a stočila zrak nahoru, kde si přímo nade mnou hověl táta na větvi. Nebral vůbec v úvahu to, že já mám teprve sedm a jeho žáci jsou minimálně 16-ti letí.. (ano, táta mě i přes zákaz matky tajně občas cvičil), ale to jsem něvěděla a tehdy jsem se cítila strašně mizerně. Ale nerozbrečela jsem se... tohle můj táta nesnášel... chtěla jsem, ne prahla jsem po tom, aby na mě byl otec pyšný.

Nevesele jsem se nad tou vzpomínkou ušklíbla, ale pak jsem se srdečně rozchechtala, když jsem si uvědomila souvislosti k tomu, abych rozluštila, kde ten východ je.

,,Tak obrátit se k Bohu!!" dostala jsem ze zebe mezi záchvaty smíchu. I David se mírně usmíval, ale to jsem zatím nezaregistrovala.

,,Sakra, na to, jaké mám IQ mi to trvalo moc dlouho!!" řekla jsem, když jsem se poměrně uklidnila. Bylo to tak jednoduché, když jsem věděla odpověď. Bylo to až dětinsky přímé. Znovu jsem se uchychtla, když jsem si vzpoměla, jak jsem probírala mé skromné znalosti okolo křesťanství. Pohled mi padl na obrázek a já se na něj překvapeně podívala.

,,Měla bych více důvěřovat svým instinktům.." řekla jsem si pro sebe. Na obrázku jsem na první pohled hrozila neznámé síle nade mnou. Přitom jsem ale pěstí také ukazovala nahoru. Ucítila jsem za sebou Davida. Neslyšně se za mě přesunul. Uvědomila jsem si, že předtím svou hlučnou chůzi hrál.

,,To je pravda... podvědomí, náš šestý smysl, instinkt nebo takzvaná ženská intuice nám někdy řeknou více než jen mozek... a jak jsi to myslela s tím IQ?" zeptal se David zvědavě.

,,Ehm. " začala jsem a zarděla jsem se. Nechtěla jsem se moc vychloubat mým inteligenčním kvocientem, ale nakonec jsem trochu neochotně odpověděla.

,,Když mi naposled rodiče měřily IQ, tak jsem měla hodnotu mého intelektu něco okolo 186.." pípla jsem skromě. Skoro jsem slyšela, jak se Davit prudce nadechl.

,,A kdy ti to měřili?" zeptal se a já s potěšením zaznamenala, že se o to asi opravdu zajímá.

,,Byla jsem malá... asi v osmi nebo devíti letech." zamumlala jsem rozpačitě. Tentokrát David překvapení neutajil a překvapeně vydechl.

,,Páni, ty jsi génius.." řekl tiše a pak se zase sebral: ,,Tak proto ti to vše tak rychle došlo... už jsem tě podezíral z toho, že jsi někde získala to, jak to tu bez broblému projít..." řekl a já ráda zaslechla v jeho hlase smích. Nechala jsem papír dopadnout zpět na stolek a otočila jsem se ke stropu. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb, ale nebyl namířen ke mě, tak jsem to ignorovala. Proto jsem si neuvědomila, že obrázek na stolku už není a že si ho David s nerozluštitelným výrazem vkládá do kapsy.

Zkoumala jsem strop a nic jsem neviděla... tak jsem si lokla Samaelu a vyskočila jsem si na zeď. Soustředila jsem veškerou sílu do konečků prstů a snažila jsem je rozložit po stěnách tak, aby mě udržely. V tom bylo to kouzlo.. žádné svaly nebyly za potřebí, když jsem měla silné prsty. Zůstala jsem vyset v rohu místnosti a překonávala gravitaci.

,,Tvoje změněná podoba je nějaká ještěrka?" zeptal se se smíchem David.

,,Ne." odvětila jsem jednoduše a opatrně se posouval ke stropu. David se zatvářil zmateně.

,,Tak jak...?" zeptal se mě se zdviženým obočím. Věděla jsem že se mě ptá, jak to, že lezu po stěně... musela jsem uznat, že když jsem to viděla poprvé udělat mamku, tak jsem byla moc ...překvapená? ...nebo jen nadšená? Možná i krapet vyděšená.

,,To je tajemství." řekla jsem s mrknutím oka a znovu se soustředila na levou ruku, která mi začínala nepříjemně podkluzávat. ,,A navíc muži postavou jako ty jsou moc těžcí, aby toto umění zvládli. " dodala jsem. Začala jsem strop zkoumat z blízka a pak jsem s úsměvem bouchla na jednu část stropu. Ta se s jemným žuchnutím vymrštila jednou polovinou nahoru a kvůli druhé půlce, která byla připevněná k zemi, udělala dvířka ve stropu oblouk a  mě otevřela dveře do další místnosti.

Ještě jsem naposledy vesele mrkla na Davida a vyhoupla jsem se do další zkoušky.

.............. 

V další místnosti jsem instinktivně vycítila, že se mám nepozorovaně dostat celou úzkou místností až ke dveřím na druhé straně. Byly ode mě asi tak 60 metrů. Vyběhla jsem a pak jsem se jen tak tak zastavila před pavučinou tenkých ocelových nití, které byly v šeru téměř neviditelné. Kruci, ještě krok a bylo by ze mě maso do guláše.. dokonce i nakrájené! pomyslela jsem si mírně roztřeseně. Opatrně jsem pavučinku obešla a nenápadně jsem běžela dále. Šestkrát jsem narazila na Lovce, kteří se skrývali v křoví nebo někde jinde a buď si mě nevšimli, nebo mě ignorovali. Spíše to první a to se nepodceňuju! Donutila jsem se našlapovat ještě tišeji a stal se ze mě skoro duch. Tím myslím tichý, nenápadný člověk ne opravdový duch. Brzy jsem se přes hojné množstvý překážek, které jsem musela přeskočit, přelézt nebo podlézt dostala ke dveřím.

Přímo před nimi stál nějaký Lovec a bedlivě zkoumal okolí. Zamračeně jsem ho pozorovala  uvažovala, co teď. Dokázala bych do omráčit kamenem? zkoumala jsem Lovce a uvědomila si, že ne. Kamenu by se ještě v letu vyhnul. Přesto jsem jeden oblázek ze země vzala a obracela ho v rukou. Pak... Mrskla jsem kamenem do křoví na opačné straně než já a když po tom místě hodil Lovec očkem, tak jsem dalším kamínkem hodila kousek ode mě a když se tentokrát Lovec už znepokojeně otočil mým směrem, tak jsem nakonec hodila kamenem zpět na stranu, která mi byla nejvzdálenější. Pak jsem rychle vyskočila a zatímco Lovec zkoumal křoví na opačné straně, tak jsem za ním proklouzla a rychle jsem běžela dále. Vyšlo mi to! Vážně mi to vyšlo! pomyslela jsem si mírně ohromeně. Stále jsem čekala křik toho, jak na mě někdo volá, že utíkám. Když jsem míjela Lovce, téměř jsem cítila prsty ovinující se mi okolo zápěstí. Donutila jsem zklidnit zběsile bušící srdce a potlačit úsměv deroucí se mi na rty. Na oslavu vítězství je ještě brzo.

 ..................

Lovec ucítil, že je někdo blízko něj, ale když se prudce otočil, tak nikde nic nebylo. Jen okamžik Lovci trvalo, než mu došlo, co se stalo. Uvědomil si, že to se šustěním byla jen past na odpoutání jeho pozornosti a když se před ním objevil Lovec, který na celou zkoušku dával pozor, uvědomil si, že je asi v průšvihu.

,,Pane?!" trochu rozpačitě zasalutoval okatě mladšímu mladíkovy, než byl on.

,,Co se stalo?" zeptal se a Lovec z lesku očí jeho nadřízeného poznal, že už to ví.

,,Někdo rychle postupoval z jedné strany na druhou a pak se zřejmě zastavil..." řekl Lovec nejistě, ale jeho nadřízený se na něj přísně podíval.

,,Adept, kterého jsi měl zastavit ti proklouzl doslova před nosem, už spěchá chodbou dále..." řekl a pak beze slova šel chodbou také. Lovec se rozpačitě podíval do země a byl zmatený. Cože se stalo? Cítil, jak mu hoří tváře. Uslyšel pohyb a uviděl, jak k němu míří ostatní Lovci. Někteří se tváří soucitně, jiní posměšně. Měl jsem nejjednodušší stanoviště, na kterém jsem prostě musel adepta vidět. A já ho neviděl. zahambeně jsem se otočil a odcházel.

 .................

Dostala jsem se do rozlehlé místnosti, z kterého se vyklubalo bludiště. Instinktivně jsem procházela chodbamy a zaplétala jsem se stále hlouběji do toho spletence chodeb. Snažila jsem se důvěřovat svému instinktu, ale začal se mě zmocňovat strach. Zatočila jsem tolikrát vlevo, vpravo nebo šla jen vpřed, že jsem nad tím úplně ztratila přehled. Prudce jsem zabořila doleva a snažila jsem se zklidnit nohy, které se chtěly tryskem rozběhnou... cítila jsem, že jsou tu nastražené pasti.

A najednou se přede mnou vynořila chodba, která byla přetnutá modrou clonou. Nápadně mi to připomínalo clonu, kterou předtím vytvořila Věštkyně...