SL: Kapitola 9

Lady Millien byla drahoušek. Tři hodiny v pekle by nebyly delší a více nervy drásající. Ivor jí utrhne hlavu, až se tedy dostane k němu na byt. Naomi zrovna procházela Žermíšskou ulici a uvažovala, jak celý ten bordel vysvětlí. Minula odbočku a zarazila se. Huh, zkratka. Pokud to vezme přes slumy, bude u Ivora se zpožděním pouze pár minutek...

"Ne. Máš přání smrti, Naomi?" zabručela si pro sebe. Pokoušet se o něco tak stupidního, když bylo ve zprávách každý druhý den, že se Krvavá pěst utrhla z řetězu? Nebyla pitomá. Udělala krok po dobře osvětlené, bezpečné ulici. Zaváhala.

Ivor měl už pár dnů příšernou náladu. Bude nesnesitelný, jestli přijde pozdě.

Ale procházet večer slumy. Plus – ten náladový idiot byl ve čtení jejích myšlenek s postupující dobou pouze čím dál lepší. Většinu času se už ani neobtěžovala stavět štíty, za což se na ni paradoxně zlobil o to více, jelikož byl ohledně její bezpečnosti trochu paranoidní. A cholerický. Bude se zlobit více, než kdyby došla pozdě.

Naomi si nadhodila bágl na rameni a odfrkla si. Jako by gangy chtěli mít něco společného s ní. Příliš problémů za příliš nízký výdělek. Přestože se to přiznávalo těžce, všichni věděli, že byla Ivorova. I když nevěděla, nebo spíše nechtěla vědět proč přesně, viděla strach v očích těch, kteří jej osobně nemohli znát a kteří měli přímé spojení s podsvětím.

Brunetka se ošila a promnula si paže. Měla pocit, že se ochladilo. Zrychlila krok a očima nervózně propátrávala stíny. Nějakou chvíli šla ztracená v myšlenkách, ale jak si teď začala více všímat okolí, svět jí našeptával... nedokázala přesně zachytit co, ale měla z toho špatný pocit. Zdálo se jí to, nebo za sebou slyšela nějaký zvuk? Ohlédla se a, překvapení, nikdo tam nebyl. Pevně stiskla rty a už teď litovala, že sešla z hlavní ulice. Pohlédla k nebi, tomu kousku, který byl v úzké uličce vidět, a tiše zaklela, když šlápla do... raději to nezkoumala.

Už nikdy takovou pitomost neudělá.

Nocí se rozlehlo dlouhé, metalické zaskřípění přímo za ní! Po zádech jí přeběhl mráz a prudce se otočila.

Nikdo tam nebyl. Když se odvážila magickými smysly natáhnout do okolí, žádnou přítomnost nevycítila, což ale nemuselo nic neznamenat. Její obor bylo léčitelství, ne špionáž a ochrana. Stála na místě, klepala se zimou a se zatajeným dechem naslouchala.

Ticho. Žádné zvuky, dokonce ani ruch života jako každodenní práce, než se lidé uloží a jdou do postelí, zvuky hlasů nebo televize. Pocit nesprávnosti v ní narůstal.

Něco ji sledovalo. Někdo. A mělo to s ní zlé záměry.

Otřásla se, panika jí málem bránila racionálně myslet. Nenáviděla tmu. Když nebyla Ivorova, opravdu ji nedokázala snést. Horečnatě zvažovala, zda to bylo na hlavní ulici blíže cestou zpět, nebo dopředu.

Ozval se krátký výkřik.

Vyjekla a obrátila se, její magie vyšlehla do okolí. Naslouchala, ale nic dalšího neslyšela, nic nevnímala. Cítila ledový pot na zádech a viděla, že se jí lehce třásly ruce. Panicky se rozhlížela, ale nikde nic nebylo.

Jen tma. A ta zatracená zima.

Nadechla se, dlouze vydechla a nějak se to podobalo vzlyku.

Ivore! zavolala mentálně a čekala.

Nereagoval a Naomi nějak věděla, že to tak bude. Někdo na ni čekal. Tak lehce ji utéct nenechá.

Znovu se ozval výkřik, tentokrát blíže. Byl plný bolesti. Cizí emoce do ní vrazily málem jako fyzická rána, na chvilku nemohla popadnout dech a zlomila se v pase, popadala dech. Okamžitě to přešlo a Naomi se pomalu vyrovnala, vliv cizího strachu jí přestal zamlžovat úsudek.

Někdo někoho mučil.

Sevřela ruce v pěsti a cítila v hrudi rodící se zuřivost. Proč, proč to lidé dělali? Proč si ubližovali? Proč?!

Neudělala to vědomě. Prostě najednou kráčela k místu, kde je cítila. Poté utíkala.

Byla bílá. Co jiného mohla udělat?

*

Oh, Ivor ji zabije. Pokud ne, nejspíše se neovládne a zbije ji jako psa. Nikdy na ni nevztáhl ruku a nemyslela si, že to udělá. V jeho rodině však bylo normou, aby manžel svou ženu usměrnil a donutil k poslušnosti. Jakýmikoliv prostředky. V jejich kultuře byl hlavou rodiny muž a ten o všem rozhodoval. Mělo to něco společného s tím, že ženy černokněžníků byly během své menstruace zranitelné, a kdyby je muži nechránili, dopadlo by to s nimi zle.

Ivor jí nikdy vědomě neublížil. Ale s některými instinkty se čarodějové rodí. Jestli se její snoubenec někdy dozví, co se právě dělo, nemusel by se udržet. Kdyby byly jejich role obrácené, popravdě si nebyla jistá ani u sebe.

Sama si chtěla vrazit facku za to, jak byla pitomá.

Nehybně stála a sledovala vůdce gangu, který ji obklíčil. Nikdo nebyl zraněný. Netušila, jak obelstili její smysly, ale vběhla jim do náruče přesně podle jejich plánů a zahnali ji do kouta.

"Co nám dáš, holubičko?"

"Nic nemám. Jmenuji se Naomi Verner. Nedostanete za mne moc. Jsem Ivorova. Ivora Tarase."

Pár mužů se zavrtělo, ale jejich vůdce je zpražil pohledem a oni opět znehybněli.

"Mělo by to něco znamenat, holubičko?" zeptal se muž pobaveně. Čarodějka od něj odvrátila pohled a stejně měla pocit, jako by se dotkla něčeho slizkého a odporného. Proto ještě stále svým lidem nedovolila kontakt s ostatními teritorii. Představa, že by měla něco takového na svém území, byla odporná.

Gangster k ní udělal krok a Naomi se napjala. Donutila se nehýbat, když jí s nechutným úsměvem přejel rukou po tváři, krku, pomalu sklouzával dolů k dekoltu a vulgárně jí sevřel ňadro.

"Jsem Ivora Tarase," zopakovala rozzuřeně a muž s úšklebkem ruku stáhl.

"Bohužel ano." Rozpřáhl se a nečekaně ji udeřil. Překvapeně vykřikla a spadla na zem, nevěřícně se držela za tvář, zatímco kolem ní vykvetl mléčně bílý štít. Muž se ušklíbl a prsty přejel po průsvitné kupoli, jeho pohled škodolibý. Takřka hravě na něj klepl. "To neznamená, že mi malá, rozmazlená čubka jako ty bude štěkat do ksichtu. Sklapni, nebo tě naučím tvé místo."

Mlčela, lehce se třásla a zoufale se snažila přijít s nějakým plánem. Okamžitě po jejím objevení se pokusila mentálně dosáhnout na kohokoli známého. Ale buď v panice nedokázala mysl usměrnit dostatečně, aby mentální věda fungovala – o čemž pochybovala, jelikož měla perfektně vytrénovanou mysl – nebo všichni byli všichni příliš daleko. Ale to taky nedávalo smysl. Měli s Ivorem spojení, vždy ji slyšel. Proč neodpovídal? A magie...

Byla bílá. Neznala způsoby, jak ublížit ostatním. Ihned po ráně vztyčila štít, ale to bylo vše. Faktem navíc zůstávalo, že ona byla jedna a jich bylo pět. Všichni na ní měli dobrých třicet kilo. Pokud budou do štítu bušit dost dlouho...

Byla mimo své teritorium. Bez jeho srdce se k němu z takové dálky nejspíše nenatáhne a její magie nebude ani zdaleka tak silná, jak by potřebovala. Hlavou jí probleskla myšlenka, modifikovaná, do té chvíle neškodná kouzla užívaná v léčitelství. Prudce potřásla hlavou. Nemohla, to bylo proti všem principům bílé cesty, které uznávala. Kdyby chránila ostatní, možná, ale ze sobectví... pokud by jim ublížila dostatečně, mohla o svou magii i přijít.

Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Byla tak pitomá a naivní. Věděla už pár dekád, že by měla přehodnotit názor na násilí, minimálně pro svou sebeobranu. Ivor to do ní hustil minimálně jednou ročně. Ale vždy na to měla dost času. Vyžadovalo by to intenzivní sezení s psychologem, který by pozměnil její myšlenkové vzorce a stále to odkládala... proč byla tak hloupá?

Ivore!

"Holubičko."

Odvážila se podívat do očí ostatních, jestli neuvidí soucit nebo cokoli lidského a decentního. Neměla se dívat. Zoufale se snažila nemyslet na to, co by se mohlo stát.

"Tak je to lepší." Vůdcův pohled přejel po jejích holých nohách, při pádu se jí vyhrnula sukně, a čarodějka rychle stáhla lem dolů. Gangster se nepěkně usmál. "Tolik věcí, které bych s tebou dělal." Jeho pohled padl na její dekolt.

"Zruš to," rozkázal.

Naomi se třásla a zírala do země, stále se snažila kohokoli zavolat. Ale celý blok byl prázdný, nikde ani živáčka.

"Tak ty ses nepoučila?" Muž ustoupil a sáhl do kapsy. Když vytáhl nůž, napjala se. S šokem sledovala, jak vůdce bodl do muže vedle sebe. S chladným úsměvem a očima stále upřenýma na ni začal něco šeptat. Čarodějka strnula, jelikož ucítila magii.

"Co... co to děláte?"

Široce se usmál a ve vzduchu byl čím dál znatelnější nějaký druh odporné magie. "Stop... zastavte to! Co to..." Stáhla veškerou svou magii těsně do svého nitra. Bála se, že ji cokoli venku infikuje. "Jak je to možné?" zašeptala. Před chvilkou necítila ani z jednoho z gangsterů ani kapku moci. Kdyby to bylo jinak, nepokoušela by se jim čelit, ale otočila by se na patě a utekla by. V první řadě by se k nim ani nepřiblížila, i kdyby měla odvahu tří stovek svých rybářů!

"Myslíte si, jak jste na výši, čubky. Nikdy nemusely dřít až vám ruce a nohy krvácely. Nikdy se nezamyslely nad tím, co vaše činy způsobují ostatním." Švihl rukou a Naomi vykřikla, jako první ji zasáhly kapky krve z nože a pak... prudce se hrabala na nohy, když její štít prostě... zmizel. Reflexně se jej snažila znovu postavit, ale hlavou jí prošlehla obludná bolest pokaždé, když začala.

"Nedotýkejte se mě!" zaječela, když ji zezadu popadly paže.

"Ale my vás naučíme. I tebe, až pro nás uděláš malou službičku." Vůdce k ní došel, jeho výraz soustředěný. Myslela si, že zírá na její prsa, ale pak se natáhl a sevřel stříbrnou slzu na řetízku, tak nevinně vypadající, taková drobnost.

"Ne, ne, ne!" Tmavovláska sebou začala trhat. Musela spát a mít noční můru. Nebylo to možné, nikdo nemohl vidět duši bez svolení. Bylo to jedno ze základních kouzel, které ani černí čarodějové nedokázali prolomit. Ne přímo.

"Taková pěkná cetka. Myslím, že se mé holčičce bude líbit."

"Ne, prosím,"

Muž zvedl ruku a Naomi s trhnutím zmlkla, zavřela oči a čekala ránu. Neudeřil ji, ale škubnutí na krku jí prozradilo, že přišla o svůj řetízek. Další nelogičnost. Nic tak prostého jako fyzická síla by nemělo být schopno řetěz duše zničit.

"To není možné," zachraptěla zoufale.

"Holubičko, naučíš se, že já jsem zde zákon a všechno se mi podřizuje. Tohle. Je to pouze obyčejná cetka?" Když neodpovídala, popadl její culík a bolestivě jí zvrátil hlavu. "Na něco jsem se ptal," procedil chladně.

"Amulet po mé babičce, rodinné dědictví. Prosím, je to to jediné, co po ní mám,"

"Sklapni. Co ten amulet dělá?"

"Hledá pravou lásku," plácla první věc, která ji napadla. Chtěla něco neškodného, co by gangsterovi bylo k ničemu, ale výraz muže byl zamyšlený.

"Rozhodně dobrý dárek pro mou holčičku..." mumlal, "je sice teror a vše rozbíjí, tahle cetka nejspíše taky skončí v harampádí nebo zničená..."

Naomi se chtělo zvracet.

"Možná z toho nechám udělat náušnice. Roztavím to a nechám odlít..." Muž se lstivě usmál a čarodějka si uvědomila, že na něj zděšeně zírá. "Pokud to však není něco jiného, že? Myslíš si, že mi můžeš lhát, čubko?" Praštil ji pěstí do břicha a brunetka zalapala po dechu. Ruce ji pustily a spadla na zem, schoulila se do klubíčka a plakala. Jelikož cítila drsné, špatností prolezlé prsty všude na sobě, v sobě, její duše byla v držení někoho jiného. Zlého.

Muž něco zamumlal, zkrvavenými prsty přejel po její duši a čarodějka se prohnula v křeči, zachycena v zákeřném kouzlu.

Bolest.

Agónie, která byla věčnost. Její společnice a věrný stín, prolézala jí jako rakovina a zabraňovala jí myslet. Lámala její vůli, pronikala až k její...

Zalapala po dechu a tvrdě dopadla na zem. Dlouhou chvíli jen tupě zírala před sebe a cítila se lehounká, slabá a podivně prázdná. Třásla se v mimovolných křečích, neschopná ovládat své tělo.

Pak si uvědomila, že vnímá světlo. Poznala objekt před sebou – nohy. Přetočila se na bok a sledovala, komu patřily... po tvářích jí začaly kanout slzy, jelikož si vzpomněla. Křečovitě zavřela oči a vzlykala, cítila mezi nohama tekuté horko.

"Už jsi připravena poslouchat, že ano?" Po vlasech ji hladila ruka, neměla sílu se ani odtáhnout. Muž klepl na její duši, byla to pouze ozvěna Toho, ale Naomi vykřikla a roztřásla se. Vůdce gangu se usmál, v jeho očích potěšené světlo. "Teď poslouchej. Ty jsi pro mě bezcenná a hněv Tarase zbytečně vyprovokovat nechci. Ale mohla bys mít jiné využití. Chceš tuhle věcičku zpátky? No tak chceš, mrcho?" vycenil na ni zuby, když na něj pouze zírala.

"A-ano."

"Máš jeden hovor. Přilákej sem někoho, kdo bude mít cenu vás obou, jinak špatně skončíš, čubko." Hodil jí z její tašky mobil. Naomi na něj zírala. Zírala na něj tak dlouho, že k ní vůdce udělal varovný krok. Přestože se čarodějka třásla děsem, nedokázala se donutit.

"Bude to?"

"Ne. Nemůžu. Ne!" vyjekla, když ji popadl za vlasy.

"Máš deset sekund, abys vzala ten zasraný mobil a někomu zavolala. Jinak z tvé pěkné tvářičky udělám parodii na ksicht. Udělám z tebe kripla. Nechám své chlapce, ať si s tebou užijí. Pak tvé tělo skopnu přes konec teritoria a nikdo nikdy nic nezjistí. Tak si vyber, čubko. Bude to?" Hrubě s ní zatřásl a Naomi brečela, její vzlyky byly jediným zvukem v mrtvolně tiché uličce.

Vzala telefon. Skrze slzy takřka neviděla. Pak tam jen seděla a třásla se. "Já nemůžu," zašeptala zlomeně. "Ne!" Rozpřáhla se, chtěla telefon rozbít o zem, ale zápěstí ji sevřela cizí ruka a přístroj jí vytrhla.

"Ta mrcha je k ničemu." Vůdce ji kopl, pro míru dupl na zápěstí a Naomi vykřikla, když v něm něco křuplo. "Heslo," zavrčel na ni. Schoulila se a vydala podivný, kňučivý zvuk, když s její duší udělal něco... a s děsem cítila, jak ztrácí vládu nad svým tělem. Její ústa recitovala číslice, i když sama nic takového nedovolila.

"Hm." Po chvilce jí hodil mobil zpátky. "Až ta čubka zavolá, dostaneš ji sem, samotnou. Rozumíš?"

Mobil začal zvonit a objevilo se...

"Ne. Nenene!"

Vůdce gangu ji znechuceně sledoval, poté přijal hovor.

"Nam-nam? Jsi tam?"

Vůdce sevřel její duši a čarodějčino tělo se uzamklo v křeči. Panicky bojovala, vzdorovala tak dlouho, že se vůdce gangu zamračil a něco zamumlal. Naomi se na zemi zkroutila bolestí, jemu se na čele objevil pot a ruce se mu třásly, snažila se, tak se snažila...

Ale nedokázala vzdorovat.

"Přijď na Bachorskou 50/1c. Potřebuju tě."

"Nao –"

Vůdce hovor ukončil. Byl zadýchaný a po skráních mu tekl pot. Jeho ruce, před chvílí ještě karmínové, na sobě neměly ani kapku krve. "No, možná z toho fakt něco kápne," uculil se a kopl do ní. Jeho výraz byl plný potěšení, ale v pohledu měl čirou zuřivost. Chtěl k ní udělat krok a málem spadl. "Kvůli tobě jsem to musel použít. Ty bezcenná děvko," zasyčel a začal ji mlátit.

*

Naomi tiše zasténala, když vycítila známou stopu magie. Pohlédla na ostatní, ale ti nereagovali. Ať měli přístup k magii odkudkoli, nebyli pravými čaroději, jelikož Alexandra zářila jako malé slunce. Přehlédnout by ji mohl jen slepý. Srdce se jí rozbušilo šílenou rychlostí. Nadechla se a začala křičet:

"Je to past! Utí –"

Ocitla se ve tmě. Cítila své tělo, ale nic neslyšela ani neviděla, nemohla se pohnout. Než se mohla dostavit panika, smysly se jí navrátily.

Bylo pozdě.

"Kde jste, hajzlové? Kde je Naomi?" vyjeknutí a mužské zaklení. "Ještě krok, a použiju to na tebe. Kde je Naomi?!"

Vůdce, který stál nad ní, něco znechuceně zavrčel. Popadl ji za paži a surově ji vytáhl na nohy. Když zakopla a málem spadla, výhružně ji oznámil, že Saši uřízne jeden prst pokaždé, když jej rozzlobí.

Ze všech sil se snažila jej následovat, i když byla zraněná a každý nádech a krok byly čiré utrpění. Vyšli na ulici. Alexandra stála zády k lampě. Svírala v ruce pistoli a velmi klidně mířila na skupinu mužů před ní. Okamžitě si jich všimla a oči se jí rozšířily šokem, poté se naplnily hněvem.

"Proč jste ji zmlátili?! Vždyť je neškodná, vy špíny!"

"Sklapni, mrcho. Chceš ji? Budeš nám muset dát něco na výměnu."

"Zapomeň, hajzle. Tys ji ubližoval, že?"

"A kdyby ano?" posmíval se vůdce.

Saša udělala gesto rukou, míra magie ve vzduchu na okamžik byla nesnesitelná... a zmateně udělala krok zpět. Hned na to ale zaťala zuby a změnila terč. Naomi cítila srdce v hrdle, když viděla svou nejlepší kamarádku na ni mířit zbraní. Uličkou se rozlehl výstřel.

Brunetka omámeně stála. Zvonilo jí v uších a viděla pouze černé stíny. Zapotácela se a spadla do kolen, točil se s ní svět. Opřela se rukama o zem, nebo alespoň chtěla, ale na něco sáhla. Mžourala a rozeznala tvar... horká tekutina na všem, čeho se dotkla. Cítila pod prsty mokré oblečení.

Byl to ten muž. Ležel a měl nevěřícně výraz, zatímco si svíral hruď. Mezi prsty mu děsivě rychle protékala rudá. Mimoděk se natáhla a chtěla jej začít léčit.

Žádná magie však nefungovala.

"Utíkej, Naomi!"

Čarodějka se ohlédla ke zdroji hlasu. Alexandra klečela na jednom koleni, klidně střílela. Naomi sledovala linii její střelby ke zbytku gangu. Schovávali se za rohem ulice.

"Naomi! Běž, zatraceně. Teď! Krucinál, jak to... co uděláš s umírajícím? Se střelným zraněním?!" štěkla.

Brunetka sebou trhla. Její zmatené myšlenky se uspořádaly a svět do ní jakoby narazil. Zvuky, pachy a momentální situace se staly výraznější a jasnější, vše bylo podivně ostré a začalo dávat smysl. Couvla od umírajícího muže, jehož zranění ji přese vše volalo. Poté se dala na útěk. Zběsile prchala ulicemi. Po nějaké době zakopla a spadla, když uslyšela Sašin bolestivý výkřik.

Vyplašeně se ohlédla a nejistě se postavila a naslouchala. Slyšela pouze zoufalé zvolání: "Libore!"

To bylo vše. Nic nenásledovalo.

Noc se opět stala tichou a klidnou a i atmosféra, která ji celou dobu sužovala, to zlo a tíseň, vše vymizelo. Měla pocit, že z dálky zaslechla tichou hudbu z rádia.

"Ne," zašeptala. Zvedla s a poté se stejně rychle začala vracet směrem, z kterého vyběhla.

Nikdo tam nebyl. Jen na místě, kde Saša zasáhla vůdce, byla louže krve. Vedle ležel papír se zprávou:

Mlč, čubko. Jinak tvou cetku prodáme někomu, kdo o ní bude mít velmi velký zájem. Sledujeme tě.

Naomi svírala papír v třesoucích se prstech a zoufale se rozhlížela po stínech. Nikde ani stopa po gangu nebo její nejlepší přítelkyni.

Byla sama.

*

Čarodějka si uvědomila, že zvoní telefon. Zvedla se a došla k němu. "Ano?"

"Stíny, Naomi! Jsi v pořádku? Proč mě blokuješ?"

Zmateně se rozhlédla. Jak se dostala do svého bytu? Nepamatovala si cestu sem. Pohlédla na sebe. Špinavé, potrhané a zakrvácené oblečení. Saša!

"Ivore! Já," Naomi se prudce zarazila, když za oknem viděla stát muže. Couvla a málem převrhla stolek. Muž se přátelsky usmál, když si všiml jejího pohledu. Prstem si pomalu přejel po krku.

"Naomi?"

"Já... omlouvám se. Saša," zlomil se jí hlas, "má problém. Úplně jsem zapomněla ti zavolat. Promiň."

Dlouhé ticho. "Bál jsem se o tebe," odvětil nakonec. "Proč jsi nezvedala mobil? Proč mě blokuješ?"

"Stíny, omlouvám se. Já... ztratila jsem jej po cestě k tobě. Myslím k Saši. Zavolala mi a ve spěchu jsem jej nejspíše vytratila. Saša... nemá ráda, když si čteš o jejích... stíny. Můžeme to vyřešit zítra? Musím pomoct Saši."

"Mám se stavit?" zeptal se Ivor neutrálně a Naomi se hystericky zasmála. Musela znít ještě hůře, než se cítila, když to její milenec navrhl.

"To nebude dobrý nápad," řekla nakonec s pohledem upřeným na spokojeně se usmívajícího muže za oknem. Oči se jí šokovaně rozšířily, když ten parchant zvedl ruce a ukázal jí vztyčené palce. Cítila v očích slzy a musela hovor ukončit dříve, než si něco uvědomí i Ivor. "Musím končit. Miluju tě," odvětila zoufale a zavěsila.

Zírala na telefon.

Řekla mu, že jej miluje. Poprvé. Přes telefon.

Pokud v něm toto nevzbudí podezření, tak už nic jiného.

Znovu mu zavolala. Zvedl to okamžitě. "Nechoď sem. Myslím to vážně."

"Děje se něco?"

"Věříš mi?"

"Ano," odvětil po chvíli.

"Tak mi věř i teď. Prosím?"

Dlouhé ticho. "Zítra budeš mít co vysvětlovat, Naomi. Řekneš mi vše." V jeho hlase nebyla ani stopa váhání nebo kompromisu. Byl si jistý, že udělá přesně to, co jí nakázal. Zoufale sevřela telefon a otírala si z tváří slzy. Neuvažovala o tom nakonec před... před tou uličkou? Tak rozkazovační temní.

Miluju tě, zašeptala její mysl a ta myšlenka nejspíše prolomila jakoukoli bariéru, která mezi nimi byla. Okamžitě cítila jeho přítomnost a bylo tak lákavé se v něm ztratit.

Nemohla, ne teď. Uzavřela před ním své povrchové myšlenky a zanechala pouze tolik, aby neměl nutkání jí za pár minut klepat na dveře. Co ale udělá zítra? Netušila, zda bude mít sílu mu lhát. Zda vůbec bude chtít. Ale měli její duši. Nejspíše mohli sledovat každý její krok.

Už nepatřila sobě. Mohla Ivorovi ublížit.

"Naomi?"

"Dej mi trochu času."

"Miluji tě, světluško. Víš to, že ano?" odvětil jemněji. Ptal se, zda může pomoct. Tak zoufale doufala, že neslyší, jak pláče. S každým dalším jeho slovem bylo těžší se ovládat.

"Dobrou noc," zašeptala.

Nepříjemná odmlka. "Zítra."

Položila telefon a zírala na muže za oknem. Uculil se a zapálil si cigaretu.

Nenáviděla jej a doufala, že se tím zadusí. Když pocítila záchvěv ve své magii a pocit slabosti, pochmurně se usmála. A nenáviděla o to více.

Kapitola 8 | Kapitola 10