Moira | SL: Kapitola 7

Bylo veřejným tajemstvím, že se Krvavá pěst neobtěžovala lovit nikoho bez magie v krvi. Už se to ani nesnažili skrýt. Každý, kdo měl do třetí generace v krevní linii čaroděje, se musel mít na pozoru. Nebylo to tak, že by bylo nebezpečné se pohybovat bez doprovodu. Zcela jistě ne v centrálních teritoriích – Krvavá pěst stále lovila v satelitních oblastech a většinou zapomenutých, málo navštěvovaných částech sektorů.

Ale jejich pověst se začala rozšiřovat. Což způsobovalo nepokoje.

Naomi obvykle své teritorium oficiálně nenavštěvovala více než jednou ročně. Z části k němu nechtěla přitahovat pozornost svého Patrona, ale nikdy tam nepotřebovala být tak často. Její území se dokázalo dokonale spravovat samo. V těch málo případech, kdy se něco vyskytlo, ji prostě kontaktovali.

Další a další napadení gangu jí dělalo starosti a přistihla se, že někdy další krok udělala už na svém území. Častěji než naopak to bylo minimálně jednou týdně.

Milovala své teritorium. A proto pro ni tato hodina byla tak příšerná. Byla bledá, zda zlostí, nebo možná protože jí bylo fyzicky zle, tím si nebyla jistá. Slyšela křik, takřka vnímala smrt, která si přicházela pro lidi pod vedením jejího spolužáka. Ten znuděně seděl v křesle a sledoval, jak se to dělo.

Točila se jí hlava. Vzpomínka na katastrofu, která nastala při převzetí jejího teritoria, byla příliš živá. Co se dělo v jeho virtuální realitě byla její opravdová skutečnost.

"Nuže? Můžete mi vysvětlit, co se stalo, Petře?" Hlas jejich lektora byl mírný a Naomi z něj cítila stopy rezignace. Měla pana Rajku ráda, vždy jí pomohl a o správě města věděl první poslední. Snažil se svým studentům upřímně ukázat, jak se práce správně dělala. Bohužel netušil, jak zkrotit aristokratickou nebo prostě jen bohatou krev a ti se po něm vezli.

"Nevyšel mi projekt."

Naomi zavřela oči a objala se.

"Ti lidé byli pod tvým vedením. Povraždil jsi je." Lektor pronesl slovo "povraždil" jako ten největší přestupek proti lidskosti a Petr se pobaveně usmíval. Pohodlně se opřel do židle, ve tváři aroganci a vědomí jeho zdánlivé nadřazenosti.

"No a? Nejsou opravdoví."

"Jak plánuješ vést své teritorium, když nezvládáš tuto jednoduchou hru, Suriane?"

"Nepotřebuji jej vést osobně. Na to si najmu jiné," protáhl s líným úsměvem.

Čarodějka se odvrátila, když slyšela smích zbytku třídy. Bylo špatné, že tak Petr vůbec uvažoval. V hloubi duše ale byla vděčná, že se do správy svého teritoria nebude sám vměšovat. To nemohlo dopadnout jinak než katastrofálně.

Chtěla už odtud odejít, i když měla další hodinu strávit v Nemocnici. I když to byla péče o lidi, kteří se zranili, a nejčastěji proto, že jim jejich Správci nevložili do podstaty ani dost intelektu pro pitomou ovci. Byl to další deprimující aspekt jejich reality, ale tento konkrétní se naučila ignorovat. Milovala místo toho své lidi, i když ji většinu času doháněli k šílenství.

Pan Rajka se k ní obrátil, jeho frustrace jasně zřetelná. Usmála se na něj, snad povzbudivým způsobem, ale odvrátila pohled. Mohl by jí opět dát Petra na doučování.

Ale jak donutit někoho, kdo nechtěl vidět, aby prozřel?

Čarodějové si vytvořili kousek své země. Z jádra svého teritoria, ze srdce, poté stvořili své lidi. Někteří je vychovali jako Naomi: inteligentní, schopné, v ničem méně než čarodějové. Snad kromě absence magie, kterou ale jejich potomci mohli bez problémů zdědit.

Jiní byli jako Surian. Vytvořili prázdné loutky, jen natolik inteligentní, aby jej mohli uctívat jako boha a z té víry se poté živili, ne nepodobní parazitům. Jelikož lidi ještě pořád nebyli považováni za nic více než věci. Kdyby měla být upřímná, výtvory některých Správců by se stěží daly klasifikovat jako myslící bytosti. S každou další generací to bylo horší – byl to dokonce momentální trend mladých, kteří se zcela oddali lenosti. Jelikož byli na svém území doslova zákonem, nic se s tím ani dělat nedalo.

Naomi často uvažovala, jak čarodějové jako Surian mohli žít, jejich existence tak příšerně... prázdná. Nejen, že přežíval ze dne na den s jediným cílem: uspokojit vlastní potřeby. Dokonce nenásledoval žádnou Stezku a neviděl v tom nic špatného. A proč ne? Bohatý, s jistým svazkem do mocné rodiny, která mu zajistí dostatečnou ochranu. Měl před sebou dlouhý a osamělý život zaměřený pouze na naplnění svých potřeb, bez ohledu na cenu, kterou to bude stát ostatní. Ale on nikdy nesnil o ničem více, tak proč by namítal?

Naomi slyšela lidi ve VR křičet a zavřela oči. Snažila se ignorovat neodbytnou myšlenku, fakt, popravdě, že takto lidé křičeli v tom stejném okamžiku i na jiných teritoriích, pod vládou Správců podobných Petrovi, pro které lidi nebyli ničím víc něž věcmi.

*

"Ivore," zašeptala. Objímala svého milence v nejtemnější noci, když se jeho stíny tiskly k její kůži tak těsně, že je místy cítila i ve svém těle. Třásl se a sténal ze spánku, což ji probudilo. A jakmile vnímala jeho chladné, znepokojivé emoce, okamžitě se probrala. "Ivore," pronesla hlasitěji.

Strnul a probral se. Jeho pohled našel její, jeho magie se zároveň natáhla do okolí a kontrolovala štíty. "Naomi?"

"Co se děje, Ivo?" mumlala a hladila jej po vlasech, prsty projížděla prameny slepené ledovým potem. Oknem do pokoje svítila pouliční lampa a čarodějka mimoděk pohledem sledovala modřiny na svých zápěstích, když se natáhla, že sevře jeho tvář v dlaních.

Večer se se svým přítelem milovala, nebyla si však jistá, že i on byl zcela přítomný. Zda se s ní miloval nazpátek, nebo se pouze ztratil v jejím těle. Nikdy by ji neublížil, ale chvílemi ji svíral tak pevně, že zápěstí nebudou jediná místa, kde po noci najde výmluvné známky.

"Omlouvám se," zachraptěl a posadil se, jemně vzal její ruce do svých a zkoumal modřiny.

"Co se stalo?"

Byli spolu už takřka rok. Zlomek času v životě čaroděje, ale v ten jediný rok se poznali, stali se pro toho druhého neodmyslitelnou součástí. Poté, co Naomi přetlumočila slova Lady Kalisii, byl Ivor dlouhou dobu nehybný. Nerušila jej, když se zahloubal a něco ve své paměti lovil. V dalších měsících došlo v jeho chování k radikálnímu obratu a ujistil ji, že už je v pořádku. Jeho temná magie, pokud zrovna nesílila, ani neslábla.

Čarodějka v některých chvílích sedávala a přetáčela slova Lady ve své mysli. Pokoušela se v nich najít poselství, která nesla pro Ivora. Zrnko pravdy, které mu dovolilo, aby mohl konat dobré skutky, a přitom následoval svou cestu. Nedokázala najít uspokojivou odpověď a po čase se ani nesnažila. Chtěla být pouze šťastná.

A to také byla. Alexandra, po takřka deseti měsících bolestivého odstupu, nakonec povolila. Snad jediný kompromis v jejím životě, se stíny v očích na ni po jedné hodině čekala. Naomi ji objala a pevně k sobě přitiskla – a její přítelkyně se zlomila, tmavovláska cítila vlhko ve vlasech a sevřela ji o to pevněji.

Čím jen to bylo, že když byla nejšťastnější, sbírala slzy svých milovaných?

Ivor se pohnul, vytrhlo ji to z přejímání. Sklonil hlavu, rysy skryté ve stínech. "Ne všechny rodiny jsou šťastné, jejich setkání naplněná dychtivostí. Vlastně zcela naopak, když jeden pochází ze stinných teritorií."

"Je mi to líto. Cokoli se stalo, je mi to líto, Ivo." Vzala jeho ruku a políbila jej do dlaně. Uvolnila se, když jí palcem přejel po tváři.

"Tobě nemá být proč, světluško. Nikdy se nediv, proč tě nebudu chtít představit svému otci. Pro nic v tobě, a kvůli všemu, co představuje on."

Naomi se zachvěla a její podvědomí jí našeptávalo: Strašlivý Rautog. Maralig Pohledný. Bezcitný vojevůdce Davariel. Řezník z Miránie. Učitel Pěti set devadesáti Karmínu. Sadista.

"Nech mě pomoct ti."

Ivor neodpověděl, ale zabořil jí ruku do vlasů a opatrně, ale nesmlouvavě ji svalil zpátky do peřin. "Nechci volat temnotu do naší postele. O tom špatném můžeme mluvit, když nejsme v ní. Jsi zde ty, a světlo, a bezpečí. Pamatuj, to je vše, co od tebe potřebuju." Políbil ji na stranu prsa.

"Dobře."

"Hodná," zasmály se stíny ložnice a Naomi beze slova přijala jeho váhu na svém těle, i přes ošklivý podtón emocí, které vířily těsně pod povrchem.

"Buď pro mě poslušná, tuhle noc."

"Budu."

"Neovládám své instinkty. Omlouvám se." Cítila prsty, které nebyly něžné, tiskly se k její pokožce a zanechávaly zarudlé stopy. "Ale je v tom pro mě svoboda. Ty jsi má svoboda."

"Jsi Ivor. Jsi můj. Nejsi monstrum."

Strnul, poté si povzdechl. "Čteš mi myšlenky, čarodějnice?"

"Ne, ale nelíbí se mi, kam toto vše vede. Nechováš se jako normálně."

"Nebo možná pouze shazuji masky." Kousl ji do ňadra a Naomi vykřikla. "Budeš poslušná?"

"Ivore, ovládej se."

"Kde je v tom volnost? My temní jsme celí žhaví pro svobodu. Tu naši."

Poprvé po velmi dlouhé době cítila náznaky paniky. Jelikož teď nejen slova, ale i jeho hlas nezněl jako Ivor. Objala jej nohama, když se bezhlesně zeptal, bez zaváhání, i když měla ruce na jeho ramenou a odstrkovala jej. Potřeboval ji. Jeho emoce ji volaly. Ale jeho činy... její hlava bojovala, byla zmatená.

"Jsi můj Ivor?"

"Je zde snad nějaký jiný?"

"Jsi?"

"Jsem."

Naomi jej objala kolem krku a přitiskla k sobě, jelikož za jeho slovy byla absolutní pravda. Jeho stíny se kolem ní majetnicky obtáčely, další známka, že cokoli se dělo, byli to démoni v něm, ne on. Jelikož ze stínů cítila známou píseň něhy, oddanosti a lásky. A stopy strachu.

Jeho stíny, na rozdíl od jeho lidské mysli, nemohly lhát. Vložil do nich kousek sebe. Ten byl neměnný, nezávislý na čemkoli, co se mu stalo při návštěvě rodiny, ze které se toto ráno vrátil. Byla to jeho nejpravdivější část, nijak neskrývaná, jelikož je v tento moment neovládal.

Ivor byl Pán Stínů, schopnost, kterou obvykle nikomu neukazoval. Skrýval to tajemství, pro důvody, které by dávaly smysl temnému. Byl jejich pánem, a přesto s nimi nebyl ve spojení. Poprvé od chvíle, kdy nad nimi získal nadvládu.

"Ivo, co se stalo?"

"Tiše." Přitiskl ji k sobě blíže.

"Prosím, bojím se o tebe."

"Nic, co by se nestalo už dříve. Tiše, zaryjaška. Nechej mě zapomenout. Smýt ze sebe špínu rodiny v tvém něžném, štědrém objetí světla."

"Zníš podivně."

"Zním?" Políbil ji a nenechal mluvit dál, jeho pohyby naléhavé, jeho emoce stále volatilní. "Řekni ano. Čarodějnice, řekni ano." Vydechl v poslední chvíli takřka s bolestí, jeho ruce svíraly její jako okovy.

Naomi se uvolnila. Jelikož kdyby řekla ne, okamžitě by přestal. To byl její Ivor.

Málem se rozbrečela úlevou. A pocítila příšernou, dusící vlnu potřeby. Milovat jej. Více. Dát mu vše, co potřeboval. "Ano." Nechej mě pomoct ti, jakkoli můžu. "Prosím. Ano ano ano."

*

Zprvu netušila, co ji vytrhlo ze spánku. Probrala se v rozkopaných přikrývkách, schoulená do klubíčka a s Ivorovým polštářem v objetí. Chvilku jí trvalo, než se zorientovala v okolí. Poté ji to zasáhlo.

Za oknem svítilo slunce, slyšela vzdálené zvuky života venku, ale v pokoji bylo šero, jako by se snesla noc. Naprosté ticho. Po zádech jí přeběhl ne úplně příjemný pocit a uvědomila si, že má magii na kůži, tenká vrstvička síly, která ji chránila před atmosférou okolo. Automatická obrana.

"Ivore?" Posadila se a zamžourala do tmy.

"Tady."

Přitáhla si přikrývku k tělu a vysoukala se z postele, pomalu, takřka poslepu šla k místu, z kterého svého milence slyšela.

"Opatrně."

Naomi strnula, když došlápla ne na hladké dřevo, ale jemnou substanci. "Zlato? Co je to? Prosím, řekni, že něco neškodného."

Místo odpovědi se kousek od ní rozhořel plamen a Naomi, přestože věděla, že to byl její společník, instinktivně strnula. Rozumná reakce na oheň temné magie, řekla by. Sledovala indigové plameny a pak se jí zadrhl dech, když se náhle světýlka rozlila všude po zemi a...

Otáčela se na místě a beze slova sledovala ornament, který plamen vykreslil. "Co je to?"

"I temní čarodějové potřebují trénovat, především soustředění. Jak jinak by dokázali velké věci? Alespoň ti dobří to dělají. Jedno z cvičení, které mne Strýc naučil."

"Vypadá to jako menší verze Slavnosti Stromu světla," podotkla. Zavřela oči a nechala pocit z okolí, aby ji naplnil.

"Má magie je uvolněná, poklidná. Neotevírej se úplně, nemám ji zcela pod kontrolou."

Souhlasně zabručela a klekla si, dotkla se ne plamene, ale substance, na kterém tancoval. "Je to písek?"

"Černý písek. Mlhovinový křišťál očarovaný pro skladování energie, rozdrcený na nejjemnější prachové částice, naladěný na temnou magii. Kdybych jej neovládal, udusili bychom se."

"Musí to být těžké." Naomi vzala trochu písku do rukou a nechala jej protéct mezi svými prsty. Ohromeně sledovala, jak po tekoucí substanci tančí Ivorovy plameny. "Ovládáš všechen písek? Každou částici všude, kde je plamen?"

"Jsem velmi dobrý student."

"Pamatuji si jiného Ivora. Takového, který by něco podobného nedokázal."

"Je pravda, že mnoho z trpělivosti a soustředění jsi mne naučila ty, ani jsem si to neuvědomil."

Došla k němu, v krocích jí vybuchovaly malé fontánky temného světla a s úsměvem se stočila do klína stínu temnějšímu, než byly ty okolo. "Myslíš, že něco podobného mohu udělat s bílou magií?"

"Nejsem si jistý. Je to nevinné cvičení, ale vaše magie reaguje podivně na nejzvláštnější podněty. Nebyl by to sobecký záměr? Nedalo by se to interpretovat jako zneužití písku?" Ivor zněl, k jeho cti, jen trochu jízlivě.

"Co tak pomoc? Pomůžu ti s cvičením."

"Velmi dobře. Pracovala jsi někdy s Mlhovinovým křišťálem?"

"Kdo na Univerzitě ne? Dokonce jsem jeden i vytvořila. Slabý a s mnoha kazy, ale teorii ovládám."

"Takže víš, jak jej naplnit. Představ si, že takto naplňuješ postupně jedno zrníčko písku po druhém."

"Je jich tolik," zašeptala po chvíli.

"Vás bílé k preciznosti nevedou, jen co je pravda. Ale, abych byl spravedlivý, to ani nás temné, ne obvykle. Pokus se o dvacítku zrníček. Zvládneš to?"

"Naplnit je magií dokážu, ale nejsem si jistá, zda jsem energii prostě hodila do prostoru, nebo je pohltil písek."

"Je to kvalitní křišťál. Ještě jsem žádné rozbití necítil. Jsi opatrná, nedáváš mnoho. Přistupuješ k tomu chytřeji, než když jsem začínal já. První svůj písek jsem v podstatě odrovnal při jediném pokusu jej ovládnout."

"Jsou to maličké částečky. I ten nejkvalitnější křišťál nemůže mít v tak malém rozsahu velkou kapacitu."

Ivor si odfrkl, cítila horký dech na zadní straně jejího krku. Jeho rty. Zatracený černokněžník, jak se měla soustředit?

"Cítíš svou energii?"

"Cítím tebe," odvětila mimoděk a cítila vibrace jeho tichého smíchu. Nevesele našpulila rty a Ivor si odkašlal.

"Pro nás je ovládání okolí přirozené jako dýchání. Pokusím se to vysvětlit, ale pokud nebudeš rozumět, zastav mě hned, ano?"

"Máš mé slovo."

"Každá kapka energie je naší součástí, je námi. Stejně jako když vyplním místnost svou aurou, stále je to součást mne."

"Počkat. Chceš mi říct, že na vše toto užíváš svou osobní energii?"

"Ne na všechna kouzla. Ale k ovládání okolí ano."

"Možná je to méně bolestivé, když jste zvyklí esenci z okolí přijímat nebo ji odevzdávat volně," odvětila pochybovačně. Jelikož představa, že svou niterní energii nechá v prostoru, kde na ni může kdokoli sáhnout, a pak ji stáhnou zpátky do sebe...

Ivor ji začal hladit po zádech. "Možná. Nebo jsme možná vůči bolesti duše znecitlivěli, kdo ví?"

"Nechce se mi svou osobní energii vystavit okolí." Naomi věděla, že zní trucovitě a dětinsky, ale nemohla si pomoct.

"Ani když jsem všude okolo pouze já?"

Čarodějka se zarazila. "Ne že bych ti nevěřila. Ale budu si připadat jako nahá."

"A teď nejsi?" zamumlal, jeho ruka vklouzla mezi přikrývku a jemně jí sevřela ňadro. Zčervenala, i když předchozí noc dělali mnohem intimnější věci. Místo odpovědi se začala váhavě otevírat. Což bylo mnohem složitější, než předpokládala. Musela sáhnout na část sebe, která byla její vrozená energie, a vytáhnout ji ven. Zároveň nechat uzavřenou svou nejniternější esenci, jak ji Ivor varoval. Která se chtěla dostat na povrch mnohem nadšeněji než energie, které roky cirkulovaly jistými stezkami a jen neochotně měnily svůj proud.

"Pust energii, kterou jsi nasbírala v okolí, a vyplň písek svou vlastní."

Několikrát se o to pokusila. Po chvíli se začala cítit provinile, jelikož kdykoli se jí to skoro povedlo, instinktivně sebou škubla nazpátek a energii stáhla. Ivor nic neříkal, pouze ji hladil po paži a neuvěřitelně z něj cítila tichou podporu.

"Ou. Omlouvám se." Čarodějka překvapeně sledovala písek, který jedním ze svých cuknutí rozsypala všude po zemi a zničila tak Ivorovy ornamenty. Její společník se tiše zasmál.

"Jak jsem říkal, tvá niterní energie je součástí tebe a reaguje jako ty. Tvá malá písečná bouře byla krokem správným směrem. Teď už se jen naučit, jak ji ovládat záměrně."

"Ehm..."

"Dnes už ne, jsi unavená," zarazil ji.

"Zvládají to temní čarodějové snadněji?" zeptala se rozmrzele, jelikož opravdu byla vyčerpaná.

"Z podstaty ovládáme okolí ve chvíli, kdy se odřízneme od Studny magie. Je to naše instinktivní reakce na absenci kotvy, která nás do té chvíle jistě uzemnila. Ujištění, že stále někam patříme, i když je to pouze kousek reality, který sami ovládáme. Nedá se to porovnávat. Jak bys ty zhodnotila náročnost léčení pro ty z temné magie? Někteří bílí se nad tím nemusí ani zamyslet. Přitom je to jedna z nejobtížnějších disciplín, které si temný čaroděj může vybrat."

"I bílých," zamručela Naomi tiše. "A je to vůbec možné? Není to antiteze vaší magie? Vím, že na léčitelství nereagujete tak špatně jako na jiné druhy bílé magie, ale přeci jen... léčit a pomáhat ostatním musí být proti zásadám temné stezky. Ne?"

"Když v průběhu způsobíš dostatek bolesti..." pokrčil Ivor rameny. "To je krása naší cesty. Dokážeme si zdůvodnit cokoli," zabroukal, jeho hlas nezněl zcela vesele, nebo aspoň spokojeně. Spíše unaveně.

"Děkuji," políbila jej na tvář.

"Za co?"

"Že mě učíš. Že se mnou máš trpělivost. Že jsi."

Ivor strnul, na chvíli nedokázal skrýt bouřlivé emoce, které především její poslední slova způsobila.

"Čarodějnice, ty zákeřné, lstivé stvoření. Jednoho dne zcela jistě budeš můj konec," zašeptal a políbil ji do vlasů.

*

Leo byl bledý, když kolem nich procházel. Takřka lezl po protější stěně, poté nešikovně zakopl o koš a málem si ublížil, tak horlivě se chtěl od Ivora vzdálit. Jejímu příteli po rtech přeběhl chladný úsměv, v jeho očích hluboká, znepokojující spokojenost.

Naomi měla pro Ivora slabost. Říká se, že láska je slepá a hory přenáší, nebo tak nějak to četla. Ano. Svého přítele opravdu milovala. Nic jiného nemohlo vysvětlit fakt, že sledovala, jak ničil jednoho z jejích spolužáků, ne fyzicky, ale mentálně, krok po kroku jej psychicky deptal... a ona nic nedělala.

Začal takřka neškodně, malé naschvály v hodinách, kdy mu zlomyslně a zvláštním způsobem nevystopovatelně ničil poznámky, zaměňoval odpovědi v testech. A ona jej omlouvala.

Poté sáhl i do jeho osobního života, začal mu komplikovat jeho každodenní organizaci a Leo začal být zmatený, nestíhal. Stával se z celku zručného byrokrata, na kterého aspiroval a kterým byl, v nekompetentní uzlíček nervů. I to přešla.

A Ivor si pobaveně hrál dál, obracel proti jejímu spolužákovi okolí, nějak dokázal, že Lea jeho přítelkyně podvedla, i když jí to nikdy nepřiznal, jelikož věděl, že natolik by jeho chování nikdy neschválila. Její přítel ale byl, nakonec, krví a výchovou skrz naskrz temný. Něco podobného jeho lidé dělali každé ráno jako rozcvičku.

Nemohla vyčítat štírovi, že bodne, když má příležitost. Nebo temnému, že čeká na okamžik, kdy se pomstí.

Leo nebyl nejlepším představitelem čarodějů. Vlastně patřil mezi ty horší a zcela jistě si zasloužil, cokoli jej čekalo. Bezpochyby stejně týral Ivora, když se ještě nemohl bránit. Ale bílá cesta kázala, že pomsta není správná cesta a spravedlnost má přicházet z rukou těch, kteří tím byli pověření. Nikoli z osobních důvodů, jelikož to dokáže jednoho pozřít zaživa.

Byl tu i ten drobný fakt, že ona byla také čarodějka. Vše, čemu se její temný přítel vysmíval, byly věci, které držela blízké svému srdci i ona.

Stála v altánku, den byl mírumilovný, ptáci zpívali, po obloze pluly nadýchané mráčky, vše kolem ní kvetlo. Naomi se nedokázala uvolnit. Dnes jí slova Ivora zasáhla více než obvykle. S tím byla spojena bolest, kterou ani netušila, že její přítel dokáže způsobit.

Láska dokáže překonat tolik překážek. A jak se ukázalo, řezala hlouběji, než si bílá kdy dokázala představit.

"Co se děje, Nam-nam?" Neslyšela ji přijít, ale když se kolem ní omotala paže Saši, bylo naprosto logické, že ji našla a byla jí po boku.

"Cítím se dneska podivně," pronesla Naomi pravdivě.

"Musela bych být pořádně mizerná Správkyně, abych nevnímala tvou bolest. O to horší přítelkyně. Probudila mě ze spánku a dovedla až k tobě. Co se děje? Co se stalo?"

Brunetka vzhlédla k nebi a cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Nechápala proč, nic ten den nebylo jiné než ty předchozí. Přesto nedokázala volně dýchat a Ivorova slova a činy pálily jako nejhorší zrada. Se zprávou o tom, že jednu její spolužačku, která dělala na svém projektu na satelitních teritoriích, s kterou se před pár dny smála, našli brutálně umučenou k smrti... prostě toho bylo moc. Příliš.

"Miluji temného," zašeptala nakonec. Tak jednoduché to bylo.

A Saša, jelikož byla její nejdražší přítelkyně a přes veškeré její chyby bílá, si pouze tiše povzdechla a pevněji ji objala. "Ano. Naneštěstí ano."

*

"Hm?" Naomi vzhlédla, když vycítila Ivorův pohled. Míchala si kávu, v hlavě měla tisíc věcí, které musela udělat, ale stíny kolem nich se celý den chovaly podivně a stejně tak jejich pán. "Děje se něco?"

Lokty se opřel o stolek, prsty ve stříšce podpíraly jeho bradu, oči měl pozorné. Zkoumal ji, jako by ji nikdy předtím neviděl. Lehce nervózně se zasmála a nenápadně v odrazu zkontrolovala, zda nemá nic na obličeji. "Ivo, chováš se podivně."

"Naučil jsem se míru, světluško."

"Hm?" Upila kávy a spokojeně přimhouřila oči. Byla výborná. Nejdříve nevěřila Sašiným slibům, že přestože to byla studentská kavárna, měli zde dobrou kávu, ale její kamarádka opravdu nepřeháněla. Takřka to konkurovalo její vlastní odrůdě.

Její společník pohlédl do strany, jeho rysy napjaté. "Nechal jsem jej utéct ze své pavučiny."

"Tvá slova, o velký temný, této nehodné nedávají smysl. Zkus být méně tajemný, zlato."

"Leo Zvoníček. Už se ode mne nemusí ničeho obávat. Poučil se. Poslední měsíce... už byly krutá, ne nezbytná hra."

Temný sledoval svět za oknem výlohy a Naomi byla strnulá.

"Řekla Saša něco?" pronesla nakonec.

Na tváři temného zahrál trpký rys. "Jaký úžasný jsem měl den, když mi kázala svatouškovská bílá a já jsem byl nucen jí naslouchat." Upřel na ni pohled. "Nic jsi mi neřekla, Naomi." V Ivorových slovech nebylo obvinění nebo zlost, a přesto na ni ta slova těžce dopadla a brunetka sklopila pohled. Zrůžověla, když jí jeho prsty zvedly bradu, donutil ji dívat se mu do očí. "Nikdy jsem neměl v úmyslu ti ublížit. Pokud bych si měl vybrat mezi pomstou a tebou, vybral bych si tebe, ty pošetilé, hloupé stvoření. Už jsem se jednou poučil. Jsi pro mne příliš důležitá, abych tě tak zbytečně zahodil. O to více pro nesmyslnou hru, kterou jsem si krátil čas."

Naomi sebou trhla a prsty na její bradě ji sevřely pevněji, nedovolily jí odvrátit tvář, skrýt emoce, které v ní jeho slova vyvolala. Ivor to četl, pil ty informace jako příliš dlouho vyprahlá poušť první deště. "Tady je to. Jak jen jsi to přede mnou tak dlouho skrývala?" zašeptal. Tentokrát tam byl vztek a obvinění. Ale i, podivně, zvědavost a zájem. Řekla by radost, takřka hravost. Cítila z něj, že se mu líbí, že něco skrývala. Měl rád lov. Rád zjišťoval její tajemství.

"Jsi můj Ivor. Jsi temný," zašeptala.

"Ano," souhlasil a nemohl vědět, že v tu chvíli nikdy nezněl více jako Saša minulé poledne. "Jsem temný. Ty jsi moje družka, bílá partnerka. Naučila jsi mě vše o vztazích, důvěře a lásce. Ty nejlépe víš, jak tajemství a absence upřímnosti ubližuje. Rozkládá a požírá zevnitř. Ty jsi mi ukázala, že to není jen zbraň, kterou můžeme využít, ale i věc, které se vždy musíme vyhnout, ne pokoušet se skrýt to. Preferovat partnerství."

"Tak to bolí, Ivore. Já jsem také bílá. A ty se vyžíváš v tom nás srážet k zemi, shazovat do našeho vlastního bahna arogance a povýšenosti."

"Ano."

"Ničíš mě."

"Ano." Zvedl se a nedbal na pohledy ostatních v kavárně, klekl si vedle její židle a jemně vzal její ruce do svých. "Ale zapomněla jsi, že tě miluji. Udělal bych pro tebe vše."

"Nechci tě měnit. Nechci zabít to, co tě dělá tebou. To nikdy nechci."

"Jelikož jsi dobrá bílá a dala bys ze sebe vše dříve, než ublížila. Teď nastal čas, abych se postaral já o tebe, není to tak?" I v kleče byl stejně vysoký jako ona vsedě. Stačilo tak, aby pootočil její tvář a lehce ji mohl políbit do koutku.

Cítila, že pláče, ale na rozdíl od beznadějných slz, které včera padaly do hlíny zahrady a nechaly růst pokřiveným, temným rostlinám, tyto byly slzami úlevy. Objala jej kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Věděla, že miluje temného.

Teď si však také uvědomila, že byl přesně tou osobou, která jí byla souzena. A tak to mělo být.

Kapitola 6 | Kapitola 8