Moira | HNS: 2. kapitola

2. Maelström

"Deni!" zarazila jsem se a zírala na drobné stvoření před mým vchodem. Sice mi volala a přísahala, že tu bude, ale vidět ji... Stála tam, moje drobná přítelkyně, krátké černé vlasy jí trčely do všech stran a barevná šála ji málem zametala zem. A její oči, šikmé, malé, ale tak černé a plné života. Měla krásná ústa, namalovaná rudou rtěnkou, a já na ni chvíli jen zírala. Deniska se mírně usmála a pak nasadila hraně naštvaný výraz a poklepala na hodinky, které nikdy nenosila.

"Čekám na tebe už deset minut a musela jsem za tu dobu odhánět tucet nápadnic. Víš, jak mi to trhá srdce?"

"Jistě, jistě..." zamumlala jsem a protáhla jsem se kolem ní, abych odemkla vchod. Snažila jsem se sebrat. Dělala, jako by to bylo před pár dny, kdy odešla. "Omlouvám se. Lady Carrion posunula pár termínů, na které jsem měla ještě pár dnů čas," zamumlala jsem a neohlížela se ze strachu, aby mi Deniska nepřečetla v obličeji nic z emocí, které jsem cítila. Štěstí, lásku. Strach a bolest. Touhu. V tomto pořadí.

"Lady Carrion?"

"Nemá cenu kazit ovzduší." Zabrblala jsem. "Navíc ty peníze potřebuju,"

"Zas tolik ne, zlato, nezapomeň. Dělala jsem ti ty nepříjemné sloupce číselek a tajemných znamének, a pokud jsi rapidně nezměnila životní styl, nemůžeš na tom být vůbec zle."

"Nikdo neví, co se stane. Navíc chci auto, a to je nákladná hračka."

"Jen chlapci nazývají své auta hračkami, zlatíčko, my ženy nazýváme ty plechové krabice mnohem sofistikovanějším výrazem "broučínek"," opravila mě. Něco v jejím hlase mě přimělo se otočit se a Deni mě zachytila do svého pohledu, delikátního pohledu zešikmených očí, pro zdůraznění obtažených černou. Do pohledu, z kterého se mi zrychlil tep. Mělo, a přesto nic nebylo jinak než před čtyřmi lety.

Opřela jsem se o dveře svého bytu a potměšile na svou přítelkyni pohlédla.

"Nejen ženy nazývají své broučínky hračkami, miláčku. Ale normální žena nazývá auto autem."

"Být normální je únavné a nudné," mávla rukou a naklonila se ke mně pro rychlý polibek. Ucítila jsem cigarety a zašklebila se na ni.

"Vyčisti si zuby, Deni, pak teprve začnu o něčem zajímavějším uvažovat." Odemkla jsem a pozvala svou milenku dovnitř. Fy Deni radostně přivítala. Pamatovala si ji. Jak by taky ne.

**

Denisa Phing mi do života vtrhla jako uragán. Tři čtyři roky zpátky jsem šla po ulici a narazila na skupinu opilých žen. Deni si mě všimla jako první, vrhla se na mě a začala mě líbat. Byla jsem unavená po práci, v té době jsem sehnala jen mizerné místo v krachující firmě, byla jsem po hádce s kolegyněmi, taky měla jisté problémy s nadřízeným, s Radkem, byla rozmrzelá z něčeho, co si už ani nepamatuju, a toužila jen po tom se dostat rychle domů. Odstrčila jsem Deni tak nešikovně, že klopýtla a udělala si něco s kotníkem. A tak jsem s ní jela na pohotovost.

Tam jsme se spřátelili.

O pouhých pět dnů poté už jsem byla Denisinou milenkou. Sladkých čtyřiadvacet, tehdy jsem ještě byla mladá a plná naivního elánu a energie, zrovna vyšla školu. O dva dny později jsem se seznámila i se zbytkem jejích přítelkyň. Řekněme, že jsem ten týden přestala mít, co se týče homosexuality, jakékoliv předsudky. Sice po velké dávce alkoholu, ale...

Deni byla drobný človíček, ale dokázala způsobit stejné katastrofy jako jakýkoliv jiný přírodní živel. Byla veselá, pro pro všechny hlouposti, a když jsem se vracela domů, k ní, opadávala ze mě unavená role právničky. Vlastně ona mi přes známosti sehnala to úžasné místo, které doteď mám. Užívala jsem si, co jsem mohla. Obdivovala jsem svou drobnou kamarádku s chutí do života a energií pro deset lidí. Milovala jsem ji, šíleně, nešťastně, bezhlavě.

A pak šla Deni zase dále. A zlomila mi srdce.

**

Seděly jsme v mé kuchyňce a beze slova srkaly horký čaj.

"Tři roky," začala Deniska a zněla nevěřícně. Překvapilo mě to. Denisa byla tím typem člověka, který vše hodí za hlavu a žije přítomností.

"Tři roky," souhlasila jsem tiše. Rozloučení, kdy mě beze slova opustila. Přišla jsem do bytu a její věci byly prostě pryč. Zdálo se to tak dávno. Po dvou měsících od jejího odchodu pak zavolala. Pohádaly jsme se a já se bála, že už spolu nikdy nepromluvíme. Do včerejška jsem si i myslela, že to tak bude. A pak zavolala včera večer. A obě jsme hrály, jako by vše bylo v úplném pořádku.

Ale... nebylo snad?

Když tu Deni tak seděla, jen v tílku a kalhotkách, cukala prsty ke krabičce cigaret, kterou neotevřela, protože věděla, jak to nesnáším, vše se zdálo normální. Vzala do rukou hrnek s čajem.

"Měla jsem se vrátit dříve," zamyšleně broukla a kroužila zbytkem čaje v hrníčku. Opatrně jsem se na ni podívala a mlčela. Denisa nesnášela, když ji někdo do něčeho nutil.

Znala jsem ji tak krátce. A přesto o ní věděla vše. Taková Deniska byla, přišla, dala ze sebe vše, a pak běžela dále. Nechápala jsem to. Muselo to strašně bolet. Prohlížela jsem si svou přítelkyni a kromě vrásek, které nikdy neměla, se vůbec nezměnila. I účes, nakrátko sestříhaný rozcuch, byl stejný. I tři náušnice v levém uchu. Jedna byla ode mě. Deniska ji nosila za mě. Další dvě byly za další dvě její ženy jejího srdce. Nikdy jsem se na ně neptala. Raději.

Drobná míšenka na mě pohlédla a v očích se jí zaleskly slzy. Linky pod očima měla mírně rozmazané, rtěnka se držela jen v koutcích. Sevřelo se mi hrdlo a zatoužila jsem ji obejmout.

"Víš, hodně krát jsem měla možnost najít si práci v Praze, hodně krát už jsem naťukala tvé číslo, ale bála se ti zavolat. Jsi jediná, kterou upřímně miluju, Liz. A to mě děsí."

Mlčela jsem. Co jiného.

"Zůstanu tu tři měsíce, na tak dlouhou dobu mám podepsanou zkušební smlouvu. A pak půjdu dále," řekla to skoro útočně. Vzhlédla jsem a pak se ihned odvrátila, protože Denisce stékaly po tváři slzy. Byla jako vítr, nenáviděla, když ji někdo omezoval. Potřásla jsem hlavou a zavřela oči, pevněji sevřela hrníček.

"Ale ty tři měsíce tady budeš. A pak se vrátíš, a to dříve než za tři roky. Dříve než za rok. A ozveš se. A pak znova." Měla to být otázka, ale já to oznamovala. Protože bych už nesnesla, kdyby mi Deni zmizela ze života. Už ne.

"Liz," začala a já uslyšela tvrdý tón, kterým bojovala proti celému světu.

"Já tě neomezuju, Deni," něžně jsem na ni pohlédla. "Dobrá, nebudeš se muset hlásit. Ale pošli mi aspoň pohlednici. Cokoliv. Deni, ani netušíš, jak jsem ty tři roky žila. Nevěděla, co se s tebou stalo. Ty jsi člověk, kterého nehoda potká i na pískovišti pro batolata. Mohla jsi umřít a já bych nic nevěděla..." neplakala jsem, ne, ale slzy jsem měla na krajíčku a hlas se mi lámal. Deniska vztekle vykřikla a prudce vstala, křehký hrníček, který jsme jednoho odpoledne našly v jednom krámku se starožitnostmi, její milovaný hrníček, hodila proti stěně a on se rozbil. Trhla jsem sebou a Fy vyskočila a zaštěkala.

"Proto tě nenávidím! Protože nechci ani já, ani ty, a přesto jsme se dobrovolně spoutaly!" vřískala na mě. Došla k lednici a vzala rámeček, který na ní byl. Vztekle hleděla na jednu z mnoha společných fotek, které jsem po bytě měla, a pak ji s výkřikem hodila proti stěně taky.

"Ticho!" okřikla jsem psa. Pak položila svůj hrníček na stůl a postavila se. Deni na mě zuřivě hleděla. Chvíli jsem ji pozorovala, pak si beze slova začala rozepínat blůzku.

"Co to děláš?! Nemůžeš se začít svlékat, když se s tebou hádám!" vřískla a byl v tom strach.

"Můžu." Odvětila jsem. "A ten nepořádek uklidíš." Upozornila jsem ji. Nahá jsem k ní pak přistoupila a přitiskla se k ní. Bránila se, ale já její tělo znala snad lépe než ona sama. Uměla jsem ho rozehrát. Nebyla jsem tak dobrá milenka. Prostě jsem ji jen milovala. A ona mě. Nakonec se začala vztekle svlékat sama. A přivítaly jsme se tak, jak jsme měly hned na začátku.

**

"Záříš. Je v tom chlap. Povídej." Udeřila na mě třetí den po Denisině příjezdu Tereza. Líně jsem na ni pohlédla a Teri hvízdla. Pár lidí se po nás ohlédlo a já se ani nezačervenala. Byla jsem prostě spokojená.

"Asiat Evropan, vtipný charakter, energická a šarmantní povaha, stará se o sebe, práce na volné noze, takže moc nevydělává, ale v posteli umí zázraky." Protáhla jsem. Teri mi visela na rtech.

"Kdes ho potkala?"

"Setkali jsme se už čtyři roky zpátky, ale pak odešla. Ale zase je zpět."

"Ježíši, to je tak... počkat, odešla? Nechceš říct, že je to..." Tereza na mě hleděla s pusou dokořán. Mrkla jsem na ni a má nejlepší přítelkyně na mě jen šokovaně hleděla.

"Ty jsi lesbička?!" zašeptala zuřivě. "Znám tě tři roky a tys mi to nikdy neřekla?!" syčela. Zasmála jsem se.

"Bisexuálka. Dávám přednost mužům, ale ani ženská mi nevadí," mrkla jsem na ni. Zírala na mě.

"A já..." začala opatrně.

"Jsi kamarádka," ujistila jsem ji. Nejistě na mě pohlédla. Skoro jsem viděla, jak si rychle přehrává všechny situace, kdy jsem ji mohla vidět nahou. Potlačila jsem povzdech. Málem jsem zapomněla. Předsudky jsou děsná svině.

**

"Zlato, jsem doma!" zatrylkovala sžíravě Deni. Zakroutila jsem hlavou a poslouchala zvuky vítání své lásky s mým psem.

"Mám návštěvu, díváme se na film. Přidáš se nebo jdeš ven?" křikla jsem na ni.

"Návštěvu? Něco, o co se podělíš?" zeptala se Deni zvědavě. Zahlédla jsem Terezin vyděšený pohled. Celý večer probíhal divně a mně se docela ulevilo, když jsem slyšela zarachocení Deniných klíčů. Chvíli potom jsem viděla Denisinu hlavu ve dveřích.

"Nechoď v botách po celé předsíni! Pršelo!"

"No jo, no jo, furt. Jsi horší než můj otec," odfrkla si Denisa. Skopla boty, nechala je tam, kde spadly, a připlula do obýváku. Asi je tam nechám, ať si je Fy vezme. Možná to Deni naučí.

Cože? No way. Spíše bude sněžit v pekle, než že se Deniska změní. A já ji tak milovala.

Deni k nám přiklusal a ihned začala Terezu zkoumat.

"Stoprocentní heterosexuál. Promiň zlato, ale tahle ne," broukla pak ke mně. Tereze zaskočilo. Já se zasmála.

"Nesnažím se ji dostat do postele. Jsme přítelkyně."

"Jistě, jistě..." pokývala hlavou a mě zahřálo, když jsem v tom rozpoznala své gesto. Denisa se usmála na Terezu. "Jsem Denisa Phing, dobrovolná oběť systému a zuřivý bojovník za spravedlnost. Ty budeš Tereza, že?"

"Jo. Ráda tě..."

"Jistě, ráda mě poznáváš, já tebe taky a tak dále. Stará věc," usekla Deni v polovině Terezu a koukla na televizi. Chvíli se mračila, než film poznala, a hned se znechuceně ušklíbla.

"Tyhle ptákoviny z tebe udělají smažku rychleji než herák, lásko. Jdu ven. Tady bych zešílela." Zaplula do naší ložnice. Tereza za ní překvapeně hleděla, pak se na mě podívala.

"Je jiná, než jsem čekala."

"Je to Denisa," pokrčila jsem rameny.

"Slyším vás!" křikla Deni, po chvíli kompletně převlečená vyplula z ložnice. Vždy jsem chtěla mít její dar bleskového převlékání. Dotáhla si svou kosmetickou taštičku k zrcadlu v obýváku a nesoustředěně se malovala.

"Kdybych se nevrátila do čtvrté ráno, vzkaž holkám, že jsem je milovala. Všechen můj majetek připadne tobě – sakra!" štěkla a zamrkala, naslinila si prst a začala mazat špatnou linku. Pak se ke mně s úsměvem otočila. "Však víš, ve Vltavě mi k ničemu nebude." Zasmála se vlastnímu vtipu a políbila mě. Teprve pak si nanesla rtěnku a s mávnutím popadla kabelku. Hned za ní zaklaply dveře a zůstala po ní jen ozvěna jejího smíchu a stopa parfému. A její kosmetická taštička u zrcadla. Nejsem chorobně čistotná. Ale žít s Deni si to někdy vyžadovalo, jinak bychom se do tří dnů nemohli pohnout z místa. Zavalené odpadky.

"Panebože," vydechla Tereza. Pohlédla na mě, zatvářila se zvláštně... a začala se smát. Ulehčeně jsem se pousmála a po chvíli se začala smát s ní.

**

Došla jsem domů, v náruč nákup, takže jsem se málem přerazila o něco na zemi, co tam být nemělo.

"What the hell..."

Květináč.

Květináč?

"Deniso!" zakřičela jsem, když jsem si všimla, že je pár listů ožužlaných. Jestli jsou jedovaté a Fy se něco stane, já ji zaškrtím.

Složila jsem nákup na kuchyňský stůl a překvapeně koukala na záplavu zelené, která se v mém bytě objevila. Deni zase nakoupila plno rostlin, o které se samozřejmě budu starat já. Povzdechla jsem si.

**

Bylo to hezké. Tak hezké. A najednou... jesus, najednou za námi byly dva měsíce.

Bála jsem se. Vážně ano.

A, což bylo ještě horší, viděla jsem dneska v práci Michaela. Je to pitomé, ale zrovna jsem uvažovala nad Deni, sama pro sebe se smála... a on si toho všiml. A flirtoval se mnou tak, že se mi zatraceně zapalovala lýtka.

Chovala jsem se naprosto pitomě, ale on to s ženskými uměl a v tu chvíli jsem si připadala jako jedinečná. Zafuněla jsem a promnula si oči. Musela jsem vypadat jako prvotřídní idiot. A navíc se mi vrátila ta moje zaláskovanost.

Povzdechla jsem si. Za chvíli mi Deni zmizí a já budu zase na začátku, vzdychat po svém nedosažitelném snu.

"Co se děje?" zeptala se Deniska podrážděně a já se k ní překvapeně otočila.

"Hm?"

"Celou dobu tu vzdycháš a máš pohled nakopnutýho štěněte. Vyprávěj, lásko, však víš, mě můžeš říct všechno. Noták, svěř se Denisce, mě už nic nepřekvapí."

Zírala jsem na ni.

A pak všechno vysypala. Pavla, Michaela, to, jak se cítím osamělá... A Deniska tam seděla a vypadala klidně a mírně a mě poprvé v životě došlo, proč je tak skvělá sociální pracovnice.

**

"Dobře, takže miluješ hezounka, který běží za každou sukní, chápu to dobře?"

"V podstatě jo." Odvětila jsem váhavě. Denisa na mě hleděla neproniknutelným pohledem.

"Tak kde je problém? Obleč se vyzývavě, namaluj se, a pak na něj mávni. Poběží za tebou jako nadržený pes. Mohla bys být nádherná, kdyby ses snažila." Deni na mě hleděla a zdálo se, že to opravdu nechápe.

"Tím chceš říct, že teď hezká nejsem?" odvětila jsem vyhýbavě.

"Víš, jak to myslím," odbyla mě. Povzdechla jsem si.

"Jde o to, že já s ním nechci jen spát. Já... já s ním chci žít." Povzdechla jsem si. Deni ztuhla.

"Nevíš, jaký je. Z toho, co jsi mi řekla, o něm nevíš ani ň. Je to čistě platonická láska. Ještě hůře – školské pobláznění..." odvětila tiše. Chvíli jsem mlčela. "Pamatuješ snad na Radka, ne?" zeptala se. Trhla jsem sebou.

"A přesto si nemůžu pomoct a toužím, aby... aby... všechno. Byl jen můj, byl vedle mě, když se probudím, smál se mým vtipům..."

"Ty ses zamilovala do své představy." Zakroutila hlavou Denisa. Zarazila jsem se... a pak kývla. Nešťastně jsem na ni pohlédla, protože takto vyslovené mi to přišlo trapné a dětinské. Odvrátila jsem pohled a cítila, že mi hoří tváře. Deniska frustrovaně zasyčela. Přeměřila si mě a mlaskla.

"Za dva týdny odcházím. Do té doby mám čas z tebe udělat jiného člověka."

"Jiného člověka proč?" zeptala jsem se podezíravě.

"Potřebuješ se zbavit těch naivních představ. On takový není, žádný z chlapů jako on není na rodinný život, pokud nemá víc než čtyřicet. Takového chlapa chytíš do chomoutu buď parchantem, nebo vydíráním. Nebo kombinací obojího. Nebo kariérním postupem – jeho samozřejmě. Láska v jejich slovníku neexistuje," odvětila Deni a já se nad tím zamyslela. Věděla jsem to. Věděla. Ale opečovávala jsem si tu svou představu a tragickou lásku tak dlouho, že jsem se jí najednou nemohla zbavit.

Nechtěla.

Zamračila jsem se. Deni mi pomohla hodně věcí vyjasnit. To, co bylo nejasné, se ukázalo do jasných obrysů – a ukázalo se hloupé. Zrudla jsem a odvrátila jsem. Jesus, já jsem pitomá.

"Hej, miláčku, posloucháš mě?" netrpělivě podotkla Deni. Zamrkala jsem.

"Sorry?"

"Myslím, že stačí se s ním vyspat. Uvidíš, že na rande s tebou ani jít chtít nebude. Proč ta námaha, když má dvacet dalších ochotných rozhoďnožek, které poslušně stojí ve frontě?" Deni se zamyslela. "Možná pokud si neužívá i samotné svedení ženy... ale ne." Potřásla hlavou. "Nebude to těžké. Sama poznáš, jaký je." Dodala pak tiše. Vzala mou tvář do dlaní a něžně mě políbila. Pak se otočila a odešla do ložnice.

1. kapitola | 3. kapitola