HNS: 1. kapitola

14. duben 2014 | 15.38 |

1. When grey is greyer

Sledovala jsem ho ze své kanceláře, jak nenuceně flirtuje s novou sekretářkou, a cítila podivné svírání v hrudi. Dětinské, zamilovat se do oblíbeného, charismatického spolupracovníka, obzvláště když jste pilně nudná právnička jedné středně úspěšné firmy. Naprosto nezajímavá. Ale nastoupila jsem, on nastoupil chvíli po mně, ještě jsem nikoho neznala a on se mi tak líbil. Mluvili jsme spolu chvíli v kanceláři a on se mnou flirtoval. Doopravdy. He flirted. Ale nic jsem neudělala, protože jsem nechtěla dělat stejné chyby jako v minulosti. Povzdechla jsem si.

Zatímco já jsem se tedy stále aklimatizovala na nové prostředí, Michael už randil. A pak už byl tak oblíbený, že neztrácel čas s nějakou malou šedou kancelářskou myškou.

Vtipné, když pracuju, umím být sebevědomá. Ale k čemu mi to je, když jsem sebevědomá jen v oblasti hádání se nad právnickými kličkami? Samozřejmě, mám ještě tancování, které jsem sice pověsila na hřebík, ale ve volném čase učím děti a vypomáhám s kurzy pro dospělé. Ale...

Ta divná anglánka. To jsem pro ostatní já. Když Denisa odešla a s Pavlem začaly ty problémy, rozuměno našel si přítelkyni, prostě jsem přestala žít.

Zoufalé.

A od doby, kdy k nám před třemi lety Michael nastoupil, jsem do toho spadla po hlavě.

Ještě smutnější.

Kéž bych jej nějak dokázala ulovit. Napadlo mě a stočila jsem pohled k notebooku. Chvíli jsem snila nad tím, že by mě Michael potřeboval, byl součástí mého života. Probouzel se vedle mě po ránu, nejlépe po náročné noci, miloval mě, byla bych pro něj to nejdůležitější. Ráda jsem se takto mučila, obzvláště od chvíle, kdy jsem pochopila, že se to nikdy nestane. A dnes vypadal v tom novém obleku so handsome.

S dalším povzdechem jsem dodělala poslední úpravy nad rozdělanou prací a vytiskla to. Unaveně jsem shrábla papíry do své aktovky a dopila hnusné kafe. Proč jen jsem se chtěla stát právničkou? Nepředstavovala jsem si to tak. Nikdy jsem si nic takového nepředstavovala. Viděla jsem se na mezinárodních soutěžích ve světlech reflektorů, tančila bych s Pavlem a ohromili bychom svět. Nebo bych se stala... něčím, čímkoliv, a udělala něco nezapomenutelného, co mě zapíše do dějin. Něco, co ze mě udělá jméno, no a co, že to bude jen jméno, aspoň nebudu jen jedna ze sloupce čísel, kterým se mapuje populace.

A kde jsem skončila? U průměrné firmy, kde sepisuju smlouvy v češtině a angličtině, přičemž pobírám plat za překladatele jen poloviční. Řeším stále dokola stejné, hloupé chybky a žaloby, kterými jedna firma chce okrást druhou. A bydlím sama. Se psem, abych to upřesnila. A nedostávám k tomu ani dobrý kafe.

Už jsem chtěla odejít, když jsem si vzpomněla na šéfčinu diskrétní žádost. Ve skutečnosti chtěla svého syna dostat bez větších důsledků z potíží ve škole. Uvažovala jsem, zda to je tak nutné, jak se to Lady Carrion, Lady Mrcha, uráčila nastínit, a nespokojeně usoudila, že nejspíše ano. Lady Carrion by jinak nikdy nedopustila, abych se k něčemu tak "ožehavému" dostala na míň než deset metrů. Její syn byl hrozný spratek. A ona ho přirozeně milovala.

Svůj noťas už jsem zapínat nechtěla, tak jsem sešla o patro níže a mířila k jedné z kójí. Nenáviděla jsem tohle akvárkové uspořádání a byla ráda, že jsem pro sebe měla vyhrazenou sice malinkou, ale uzavřenou kancelář. Sezení a lá sardinka? No, thanks. "Něco si od tebe vytisknu, Teri!" křikla jsem, jen kdyby náhodou byla má přítelkyně někde okolo. S největší pravděpodobností nadbíhá tomu sexy ajťákovi, co nám zavádí nový systém. Jako by byl ten starý špatný. Myslím, systém, ne programátor.

Loudala jsem se k tiskárně a uvažovala, co po cestě domů budu muset koupit. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem Fy stihla koupit nové granule, nebo jsem to odložila na dnešek. Došla jsem k tiskárně a upřela pohled na dvojici u ní.

"Damn!" sykla jsem a potlačila nutkání se odvrátit, hraně chladně jsem pozorovala docela zaměstnanou dvojici na zcela veřejném místě. Nebyli sakra ještě před chvílí o patro výše?!

"Neruším?" utrousila jsem suše.

"Jo," zavrčel Michael, ale pochybovala jsem, že zaregistroval, kdo vůbec jsem, právě pilně zkoumal sekretářčinu dutinu ústní. Je vhodné rozepínat kolegyni halenku na pracovišti? Samozřejmě, že ne, jsem právník, vím to celkem jistě. Tohle bylo proti firemní kultuře. S čistě ženským zájmem jsem zkoumala bledě modrou halenku, která je částí povinného kostýmku všech veřejných zaměstnanců firmy. Nebylo fér, že nové sekretářce tak sedla. A když už jsme u toho, co komu přistane, sekretářčina podprsenka byla taky vážně pěkný kousek. Luxusní prádélko. Tak nějak jsem tušila, že stála více než vše, co mám na sobě. Dohromady. Když jsem tak ale slečnu pozorovala, snad ani tu podprsenku nepotřebovala. A vypadalo to na čistě přírodní kouzlo. Šťastná žena.

Sekretářka na mě omámeně pohlédla. Pak na mě vytřeštila oči, načež si mě přeměřila nepřátelsky. Mám já tohle zapotřebí? Ale co vím. Kdyby ona mě vyrušila při něčem zajímavém, možná bych byla i horší. Možná.

Hm.

Asi ne.

"Tak se omlouvám," sykla jsem možná trochu ostře a opřela se o stěnu vedle tiskárny. "Tuším ještě dva papíry a zase vám tu nechám soukromí, turtledoves, možná při odchodu pustím na nejbližším počítači něco romantického k podtrhnutí atmosféry," blábolila jsem. Donutila jsem se zmlknout. Jesus. Zamilovala jsem se do největšího kurevníka v okruhu sta mil. Jo, jsem idiot a tohle je můj trest.

V nepřátelském tichu jsem vzala papíry a odcházela. Hrdinsky jsem odolávala nutkání se schoulit nebo ohlédnout.

"Pěkný nohy," utrousil Michael. Asi pět kroků jsem šla klidně dál, až když jsem zatáčela za roh, uvědomila jsem si, že to patřilo mně. Otočila jsem se a málem se zřítila na svých nebezpečně nízkých podpatcích. Michael to naštěstí nepostřehl, už zase zkoumal mandle té peroxidové hlavě, ale...

"Really?" řekla jsem si pro sebe. Pak se proti své vůli pousmála. Michael mi složil poklonu. Možná bych si to měla napsat do svého deníčku.

Dělám si legraci. Deníček nemám.

Napíšu si to do kalendáře.

 **

"Fluffyno," usmála jsem se na svou fenku německého ovčáka. Tvrdili mi, že je čistokrevná. Tvrdili mi to v útulku, abychom si rozuměli. Nevěřila jsem jim. Fy byla celá... chundelatá, podle čehož jsem ji pojmenovala. Jistě, možná má jen trochu více srsti, ale na fenku je taky moc velká. Možná je křížená s pasteveckým vlčákem. Nebo s vlkem, ani by mě to nepřekvapilo. Když jsem si ji přivedla, nezáleželo na tom, že měla tři roky, dělala loužičky a nechávala i větší dárečky, rozkousala, na co přišla, a když jsem ji jednou nechala přes noc samotnou, vrátila jsem se do místa, na kterém se vyřádila nejspíše partička demoličních chlápků. Nejspíše úplně na mraky. Trvalo mi dlouho ji zkrotit, a výsledek je pořád tak trochu nejistý.

Nakoukla jsem do kuchyně. Jistě, granule tam nebyly. Věděla jsem, že jsem je nekoupila. Přesto se do obchodu nezastavila. Why me? Why?! Jsem idiot.

Skopla jsem boty a za chůze shazovala vršky. Mrštila jsem jimi do koše s prádlem a protančila do kuchyně. Docela úspěšně ignorovala kupící se hromadu prádla na vyžehlení, které vyčítavě stálo na žehlicím prkně, nachystaném v malém obýváčku, a na neslyšitelnou hudbu jsem protančila k lednici a hledala v ní něco k snědku. Nic tam nebylo. Zdálo se, že jsem nezapomněla jen na žrádlo pro Fy. "Damn," zamumlala jsem tiše. Jít nalačno učit není nejlepší nápad, bývám pak podrážděná. Můj žaludek na to měl podobný názor a hlasitě zakručel. Neochotně jsem došla do ložnice a začala se znovu oblékat, pak popadla brašnu s věcmi do tanečních. "Fy, jdem." Mlaskla jsem na svou fenku. Když vezmu psa sebou, můžu jít i do toho pochybného bistra asi pět minut chůze, okolo kterého se pohybují divné existence. Fy nic nevyvede a můžu to vzít rovnou do tanečního centra, psa tam mají rádi a pohlídají mi ji. Hm.

 **

"Alice!" Prudce jsem zvedla hlavu.

"Cože?" zamumlala jsem.

"Ty jsi vážně usla." Sledovala mě Tereza. Vypadala jako malá nadržená školačka před stipbarem. Chci říct nadšeně, Chvíli jsem na ni mžourala, než jsem si uvědomila, kde jsem. Odlepila jsem si od tváře lepící papírek. Usla jsem na stole. Funny. Chytit mě šéfová...

"Blbej den." Zívla jsem. "Šla jsem spát ve čtyři ráno. Dala jsem Fy sežrat jídlo z bistra, do kterého jsem z nouze šla. Bylo jí tak špatně, že jsem musela na veterinu. Pěkně to dokresluje představu o fastfoodech," zamrmlala jsem. Veterinář zjistil jen to, že jídlo Fy nesedělo a donutil ji vyvrátit to. Pokud se do čtyřiadvaceti hodin neprojeví vedlejší účinky, je vše v pohodě. Aspoň tak jsem to včera pochopila. Pokud se však něco posere... zamračila jsem se. "Nešla jsem spát, ale rovnou sepsala žalobu. Nějak mě to úplně vyčerpalo." Broukla jsem temně. Pak překvapeně zamrkala na hodiny. Bylo dvanáct.

"Jedla jsi včera vůbec?" podívala se na mě Tera soucitně. Zamyslela jsem se.

"Ani ne." To znamenalo ranní hrnek kafe, müsli tyčinku, kterou jsem náhodou našla v kabelce, a jeden z těch blafů z bistra, který jsem ani nedojedla.

"Nemůžeš se divit, že jsi pak vyčerpaná. Energie, zlato, energie je podstatou vesmíru. Něco tak nicotného jako slepá větev evoluce opic si nemůže nárokovat více, než co má vesmír."

"Cože?" tupě jsem na Terezu hleděla. Šklebila se.

"Miluju ty chvíle, kdy jsem chytřejší než ty."

"Bullshit." Zavrčela jsem a protáhla se. "Co jsi chtěla?"

"Polední přestávka. Neviděla jsem tě odcházet, tak jsem si řekla, že by bylo milé s mou nejlepší přítelkyní zajít na oběd," zamrkala nevinně Tereza.

"Co chceš?" zavrčela jsem znova. Sice mi to nemyslelo, ale tohle bylo podezřelé až příliš. Tera rezignovala se špatně skrývanou úlevou a nervozitou. Příliš rychle.

"Můj objev chce nějakou romantickou chvilku, napadla mě Zelená víla, ta restaurace dva bloky odtud, ale,"

"Nemáš peníze." Odhadla jsem. Tera jen trhla rameny. "Nemá platit chlap?" zeptala jsem se se zamračením.

"Jsi v jednadvacátém století, Alenko, tohle už není v módě," zašklebila se Tereza.

"To není móda, to je slušnost," zabručela jsem si pro sebe. Feministka jsem jen, když se mi to hodí. Jop, Wollstonecraftová si ze mě trhá vlasy z hlavy.

"Říkala jsi něco? Ale to je jedno, platím, protože... no protože..."

"Jesus, neříkej, že ses zase zapletla s GP." Zaúpěla jsem. Guilty pleasure, hezké na pohled, ale zakázané. Nejlepe zamčené v tajném šuplíčku.

"Ne! Nepije ani nekouří! Není ani gambler. Nemá žádnou úchylku! Jen..."

"Jen?" dívala jsem se na ni podezíravě.

"Při rozvodu ho jeho bejvalka oškubala o všechno a výživný na jeho tři děti je krutý, Alice. Nemá peněz nazbyt," trhla Tereza rozpačitě rameny. Zírala jsem na ni.

"Kolik že má let?" zeptala jsem se. Tereza uhla pohledem.

"Dvacet tři." Zdvihla jsem obočí. Byl o šest let mladší než Tereza.

"A to už si stihl udělat tři parchanty a rozvést se?" Sakra, nemyslelo to tu mně, nebo mé kamarádce? "Vážně mi chceš říct, že hodláš vydržovat mladého zajíčka, který se tě drží nejspíše jen kvůli penězům?" Trhla sebou a zamračila se na mě. Ups. Tohle jsem možná trochu přepískla. Ale spala jsem jen tři hodiny!

"Hele, já ti taky nekecám do výběru tvých partnerů," Tereza zachytila můj pohled a zašklebila se. Neměla jsem štěstí na chlapy. Byla jsem hloupá a ty opravdu hodné a milé sama odháněla. Ne úmyslně, ale tak nějak... mě omrzeli. Moje psycholožka, když jsem k ní ještě chodila, tvrdila, že je to následek mého dětství. Co udělal otec...

"Však víš, jak to myslím." Přerušila Tereza mé myšlenky. Naštěstí. "Navíc to byla ta mrcha, jeho bývalá, která ho dohnala ke svatbě jen kvůli těhotenství – schválně. Ušila to na něj. Chápeš? Prosím, prosím, půjčíš mi? Po výplatě ti to vrátím..." Zírala jsem na Terezu a smutně uvažovala, proč si to moje přítelkyně dělá. Má na víc, mnohem.

"Ter, veterina ze mě vyždímala dost peněz," snažila jsem se odmítnout. Tera sevřela rty a ztraceně se ohlédla. Byla to má jediná dobrá přítelkyně, která nebydlela dále než deset kilometrů. Povzdechla jsem si. Jsou to jenom boty.

"Já na ty peníze taky těžce dřu," zamumlala jsem, ale už sahala pro peněženku. Zcela nekřesťansky, za což se určitě dostanu do pekla, a to i přes fakt, že od svého dětství nejsem praktikující, jsem doufala, že u sebe hotovost nemám. Damn, měla jsem. Včera jsem vlastně vybírala hotovost, protože jsem musela doplatit veterinu.

"Bude ti pět stovek stačit?" zeptala jsem se unaveně.

"Alice," ozvala se nervózně Tera. "Jsme dva." Dodala pak. Nevěřícně jsem se na ni podívala.

"Ty snad nemáš nic odložené?" zeptala jsem se.

"Al," zaškemrala má kamarádka.

"Terezo," začala jsem.

"Alice! Prosím!" usekla mě rychle. Povzdechla jsem ji a vytáhla tisícovku. Jen boty, ty krásný boty, které jsem si chtěla pořídit na taneční, jen boty. Můžou se koupit až příští měsíc.

 **

Firemní večírek.

Nenávidím firemní večírky.

Buď musíme přijít v něčem, co se nějakému idiotovi zvrhlo v hlavě, nebo musíme být formálně oblečení. A na večírky se samozřejmě zvou partneři, což s mou nechutí k večírkům nemá nic společného. Absolutely nothing.

Pavel se mnou byl jednou a pak mi klidně, ale důrazně sdělil, že, cituji: "S takovou sortou sebestředných kokotů už nikdy nebudu dýchat stejný vzduch." Konec citátu. Když vezmeme v potaz, jak sebestřední kokoti jsou samotní tanečníci...

Navíc, ač se tak možná slovo večírek tváří, pořád je před ním přívěsek firemní. Takže ať se kdokoli jakkoli sníží, nikdy to není uvolněný, přátelský večer. Vždy si jde někdo po krku, vždy si každý musí dávat pozor na svá záda. A telefony zvoní samozřejmě i tady. Je životně důležité, aby vše klapalo jako po drátkách a chyby se neodpouštějí. Kolik firemních večírků se náhle změnilo ve válečnou poradu?

Čtyři. Možná pět a to jen za těch pár let, co tu pracuju. Je to velká firma. Žralok mezi uměním. Děsivé.

Děsivější byl ale Richard.

Byl to nelítostný ředitel celé společnosti, hlava nad hlavami našich hlav, fantom a noční můra. Měl skoro šedesát a měl brzy odejít do důchodu. A taky strašně rád naháněl mladé slečny a dělal sprosté vtípky. Pokuste se řediteli svých šéfů odseknout, že je šovinistické, sexistické hovado. A když už my o vlku...

"Ááá, naše Alenka," mířil si to ke mně jmenovaný. Povzdechla jsem si a nasadila zdvořilý výraz. Čekal mě dlouhý večer.

 **

Ležela jsem na pohovce a znuděně sledovala strop. Fy mi ležela na nohou a spala. Kulisu dělala ztlumená televize, jinak byla v celém bytě tma. Pavel právě odešel, měl sice přítelkyni, ale byl taky mým pravidelným milencem. Neměla jsem špatné svědomí. Pavel mě ve skutečnost nemiloval, a já jeho asi taky ne. Jakmile mu přítelkyně začne dávat, chtěla sex až po svatbě, takoví lidé vážně ještě existují, věděla jsem, že mě Pavel pošle ke všem čertům, a bude to bolet. Ale zatím byl ještě pořád tady. V podstatě jsem nechápala, co na Marii vidí, byla naprosto jeho netyp, oddaná křesťanka s potrhlými rodiči...

Well, možná nebyla úplně jeho netyp, jelikož jsme měly pár věcí společných, ale stále to byla nudná patrona. Ale proti gustu...

Nechala jsem myšlenky líně plynout, uvažovala nad svým životem a ptala se sama sebe, jestli náhodou není něco špatně. Protože, popravdě, nic se nezdálo v pořádku.

Mám klidný, normální život, žádné přílišné vzrušení, ale mám své jistoty. Dělám, co mě baví, a dělám i to, co mě nebaví, ale co dělat musím. Mám pravidelný sex, který začíná být až stereotypní. Stále dokola. Někomu by to možná ke spokojenosti stačilo, ale já cítila, jak mě to začíná užírat.

Za očima se mi mihla Michaelova tvář a já pochopila, co mi chybí. Ne, není to cestování a Michel se mi za očima nezjevil proto, že je Francouz. Nebo to alespoň tvrdí.

Chyběla mi láska.

Dodnes jsem si to pořádně neuvědomila, ale od doby, kdy zemřela matka, se mnou nikdo delší dobu nebydlel. Pavel občas přespí, ale je to jen, hm, sex. Táhne mi na třicet a jsem pořád sama. Vlastně až na...

Zazvonil mi telefon. Zkoumavě jsem se na něj podívala. Že by Lady Carrion? To by ji bylo podobné. Když jsem se ale na telefon podívala, číslo bylo neznámé. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že to nezvednu, ale odpovědnost převážila nad touhami. Ha, já mám tak silnou vůli!

"Prosím?"

Prolog | 2. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: HNS: 1. kapitola chuckyna 15. 04. 2014 - 11:46
RE(2x): HNS: 1. kapitola moira 20. 04. 2014 - 15:59