Moira | Vše bude dobrý

Vše bude dobrý

(3.11.13)
 

Kamil se smál a chlastal a tančil a měl pocit, že dneska opravdu žije, poprvé pořádně dýchá a vše mu patří. Vše mu leží u nohou. Nic ho nemůže porazit. Ani zastavit.

Dospělost. Sladká dospělost s pořádnou sumičkou na kontě. A žádné starosti. Dnes ne.

Pařil s přáteli, nestaral se o okolí, dnes byl jeho den a nic mu ho nezkazí.

Možná právě proto kroužil kolem té sexy brunetky, kupoval jí jeden drink za druhým, a pak ji zatáhl na záchody.

Možná právě proto řekl: "Mlč!", když vyjekla, že mu musí něco říct, a pak se jen opilecky smála, oba se smáli. Oba pak tiše sténali a byli si blízko, blíž a...

Možná proto Kamil další den ani nevěděl, jak se ta bruneta jmenuje.

Možná proto po nějakém čase zjistil, že je něco špatně.

A možná proto se choval jako arogantní vůl a vše šlo do háje.

Možná proto pak bylo moc pozdě.

**

Byl HIV pozitivní.

**

Lea měla perfektní den. Udělala si řidičák, v optimistickém duchu ji odpověděli na žádost o brigádu, její přítel Filip dokázal skousnout, že je pro ni škola důležitější než jeho poflakování po barech a přes týden prostě obrážet kluby nebude. A odpustil jí to. Chápal ji. Konečně se taky zbavila rýmy... člověk by ani neřekl, jak je život krásný, když nemusel každých deset minut smrkat. Pořádně se zhluboka nadechnout...

Vracela se pozdě od Marcely, slavily její úspěchy, byla prostě a jednoduše spokojená. Před nosem jí ujel autobus, ale přestože byla Lea docela unavená, pořád se usmívala a trpělivě čekala na další, který naštěstí jel už za pár minut. Uvažovala nad svým životem, uvažovala nad budoucností a vše vypadalo pěkně. Prostě hezky.

Perfektně.

Zamyšleně nastoupila do autobusu a rozhlédla se. Bylo kolem jedenácté a Lea si překvapeně uvědomila, že je středa, protože byl autobus i tak pozdě doslova narvaný. V kostele jedna starší paní pořádala nějaké seance a bylo to oblíbené, navštěvovalo to dost důchodců... což znamenalo, že Lea je unavená a utahaná, ale má dalších dvacet minut stát, protože si neměla kam sednout. Šla uličkou dozadu a poprvé za den se zamračila. Pro volné sedadlo by zabíjela. Opřela se vzadu o tyč a zavřela oči, uvažovala o Filipovi, co mu koupí k narozeninám...

"Hej!" ozvalo se vedle ní a Lea si uvědomila, že to asi nebylo poprvé. Zmateně se otočila a viděla, že se na ni nějaký kluk kření. Díval se jí zpříma do očí, měl pěkné oříškové oči. Byl hezký, takový hezounek, za kterým se otočíte. Ale, všimla si po pozornějším pohledu, měl mastné vlasy, byl pobledlý a zároveň se potil. Taky z něj táhl chlast a cigarety. Leu letmo napadlo, že je možná nemocný, pak si stáhl kapuci více do obličeje.

"Budu vystupovat a raději sedačku nechám tobě než tomu debilovi tam," trhnul hlavou vedle, kde kluk s dredy poslouchal svůj iPod a nevnímal svět.

"Aha... díky," Lea se pousmála. Kluk něco zabrblal a zvedl se, mířil k otevírajícím se dveřím.

"Užij si to, čubko," zamumlal, když kolem ní procházel. Lea se na něj zaraženě podívala a ucítila, že si na něco sedla. Trochu se nadzdvihla a koukla se pod sebe.

V první chvíli nevěřila tomu, co vidí. Sáhla si na zadek a všechno se v ní sevřelo, když si uvědomila, že to bolelo.

Pak se neovládla a zaječela.

Sedla si na stříkačku. Podle všeho použitou.

**

Lea unaveně, ale přesto úlevně vyšla z ordinace a ani neposlouchala bezpředmětné tlachání doktora, který se na ni usmíval.

Nemá to. Pane bože, nic z té podělané stříkačky nechytila, i když se zjistilo, že ji používal někdo s HIV. Neměla to. Neměla.

"Pane bože..." Lee se náhle roztřásla kolena a padla na nejbližší sedátko, rozbrečela se úlevou. "Nemám to, pane bože, nemám to..." chtělo se jí smát, ale dokázala jen rozklepaně sedět a brečet.

"Nemáš HIV, co?" ozval se vedle ní mužský hlas trochu trpce. Lea zvedla pohled a viděla, že se spletla, nebyl to muž, ale kluk jejího věku. Strhaný, unavený, vypadal úplně zničeně.

"Já... jo. Nemám to. Díky bohu, nemám to," poposedla, když si znovu vybavila ten pocit, kdy na injekci v autobuse sedla. "Ty?"

Kluk chvíli mlčel a vypadalo to, že neodpoví. Nakonec trhl rameny a odvrátil pohled, jemně zavrtěl hlavou. A dívka si byla jistá, že on takové štěstí neměl. Mlčela a nevěděla, co říct. Kluk si nervózně hrál s klíčky auta. BMW, sakra, ten kluk musel být boháč. Zastyděla se, když si uvědomila, že mu na chvíli záviděla. Ale nemoc si nevybírá. Prostě bere. I kluka jako on, se všemi jeho penězi.

Její společník byl docela vysoký a byl by hezký, kdyby nebyl tak vyčerpaný a zničený. Bylo jí ho líto. Sledoval ji koutkem oka, měl hezké oříškové oči, a pak jí zpříma pohlédl do obličeje, jako by ji zkoumal.

"Doprdele," hlesl nakonec a úplně zbledl.

"Je ti zle?" vyskočila Lea, ale kluk na ni jen uhranutě zíral.

"Do háje, já," kluk vyskočil taky, ale ustoupil. "Sakra. Já se omlouvám," vysoukal ze sebe a pohlédl na ni očima, které jí byly povědomé. A ten hlas...

Strnula, když jí to došlo.

"To jsi byl ty!" zasyčela na něj a bez rozmýšlení k němu přikročila, asi by ho uhodila, kdyby se náhle neotevřely dveře do ordinace a doktor nezavolal nějakého Kadlečka.

"Omlouvám se, sakra, tak strašně se ti omlouvám. Bylo mi straně zle, hned, jak jsem měl čistou hlavu, jsem si chtěl... bylo to poprvé, co jsem si nějaký podělané drogy vzal, je mi to tak líto..." kluk na ni zoufale zíral. Lea si překvapeně uvědomila, že má v očích slzy. "Všechno se to posralo. Všechno šlo do háje. Kdyby ta zatracená děvka řekla jen půl slova... varovala mě..."

"Pane Kadleček? Kamil Kadleček?" ozvala se sestra ze dveří. Kluk sestru ignoroval, sledoval Leu. Ta chtěla něco odseknout, ale pohled v očích Kamila ji připravil o slova. Zoufalý by byl hezký eufemismus, byl úplně v háji. Když nic neříkala, ramena mu poklesla a prohrábl si vlasy.

"Omlouvám se, hezká neznámá. A jsem rád, že to nemáš. Prostě... prostě rád." Řekl to tak tiše, tak strašně tiše. Všimla si, že má značkové oblečení, viselo na něm, a viděla náhle kluka, který obráží bary. Kluka, který je vždy středem pozornosti, kluka, který měl vše... a náhle nemá to nejdůležitější. Zdraví. Ví jen, že má nemoc, která nejde vyléčit. Zatracený vir, kterého se už nikdy nezbaví. Který ho může jednoho dne zabít. A nejspíše i zabije.

Když Lea tehdy hystericky řekla Marcele, že je možná HIV pozitivní, její kamarádka, nejlepšíkamarádka, vyskočila a nechtěla se jí dotknout. Brečela, ona brečela, a prosila ji, aby odešla. A Filip, který tvrdil, že ji miluje, se s ní po týdnu rozešel. Nezvládl to. Lea byla zničená. Náhle neměla žádnou skvělou budoucnost a vše bylo zničené.

Ale přežila to. Ustála to. A nakonec to nemá.

Ale tenhle kluk, tenhle kluk...

Procházel kolem ní a jí ho bylo náhle líto. Tenhle kluk ztratil vše a nedokázal se s tím vypořádat. Nikdo mu nepomáhal.

"Hej... Kamile, jsi Kamil, že? Počkej..." Zhluboka se nadechla, ale nakonec jej chytila za loket. Kamil se zarazil a nevěřícně pohlédl na její ruku, pak na ni. Lea se na něj nervózně usmála a pak potřásla hlavou.

"Vím, jaké... jaké to je. Když se všichni odtahují," trochu křečovitě se usmála. Neměla to. Neměla, a proto mohla být velkorysá k někomu, kdo takové štěstí neměl. "Jestli chceš, počkám tu na tebe a můžem si pak zajít do čajky. Můžem si povídat... prostě povídat. Ne o tom svinstvu, ale prostě... jako dva lidi. Jako lidi." Ne jako nemocní. Malomocní. Ne jako věci, kterým je dobré se vyhýbat.

Kamil na ni zíral, všimla si, že svírá klíčky auta tak silně, až mu zbělaly klouby.

"Ty bys... po tom, co jsem udělal... když víš, že mám..." hlas se mu zlomil a oči se mu podezřele leskly. A nakonec plakal. Z těch hezkých oříškových očí tekly slzy, když jí zoufale svíral ruku, za kterou ho držela za loket. Lea odvrátila pohled, vybavila si okamžik, kdy rodičům řekla, že má možná HIV, že možná... ten děs v jejich očích...

Náhle nemohla dýchat. Proč oni? Proč zrovna on? Vždyť má ještě celý život před sebou...

"Ježiši, jsi hezký kluk. Proč bych nešla?" dostala ze sebe přiškrceně a uvědomila si, že horečnatě mrká, aby se nerozbulela taky. Pak sebrala odvahu a přistoupila k němu, spontánně jej objala. To si přála, když to zjistila. Aby ji někdo objal. A všichni se odtahovali.

Kamilovi unikl tichý zvuk. A pak už se neovládal, objímal ji a vzlykal a Lea mumlala nějaká tichá slovíčka a hladila ho po zádech.

"Dá se to oddálit, a Němci prý přišli na způsob, jak se toho i zbavit, není to konec světa, máš naději, šanci, není to tak zlé, můžeš žít ještě dlouho, noták..."

Nevypadalo to, že by ji Kamil poslouchal. Prostě se jí pořád omlouval a děkoval a omlouval...

Nakonec jej Lea jen objímala, nechala, aby ji plakal do vlasů, protože slzy nebyly až tak nebezpečné, a on to potřeboval, zatraceně to potřeboval.

"Počkáš?" ptal se pak se strachem, když šel do ordinace.

"Počkám." Slabě se usmívala. Zavřel oči, ve kterých byla nejistota a bolest, nejistě jí úsměv vrátil, jako by tomu nechtěl věřit. "Počkám, slibuju," zopakovala ještě jednou, důrazněji. Kývl a vešel odhodlaným krokem do ordinace. Dveře za ním zaklaply. Dívka odolala náhlému nutkání utéct pryč, z tohoto prokletého místa, od Kamilova unaveného, poraženeckého pohledu.

Lea seděla v čekárně a uvědomila si, že se třese. Cítila vlhko ve vlasech a znechutilo ji, jak moc si je přála umýt. Byla nervózní, ale čekala na Kamila. A doufala, že mu pomůže nemít už v očích ten zatracený uštvaný pohled. A doufala, že to zvládne, že to celé zvládne. Protože ona to neměla. HIV.

A on neměl nikoho, kdo by ho objal a řekl mu, že vše bude dobrý.