9. kapitola

1. březen 2010 | 11.25 |

Fylozofování

Nemohla jsm si pomoct a cestou jsem si pískala. Čímž jsem strašně lezla na nervy Lukášovy, takže jsem pískala o to hlasitěji.

,,Můžeš toho proboha nechat?" nevydržel to už chudinka Lukášek.

,,Čeho?" zeptala jsem se nevinně.

,,Toho otravnýho pískání!! Já si taky celou cestu nezpívám!" cedil skrz zuby.

,,No.... pokud se ale chystáš, tak to můžem zsynchronizovat!" řekla jsem vesele. ,,Zsynchronizovat? Kde mě to napadlo:" dodala jsem po chvíly.

,,Dobře. Co chceš. Dám ti téměř vše, jen abys přestala pískat." slíbil Lukáš na pokraji zhroucení. Zamyslela jsem se.

,,Hmmm... toho, co bych chtěla je... Ale myslím, že nic mi ty nemůžeš dát." rozhodla jsem nakonec.

,,A přestaneš aspoň pískat?" zeptal se s nadějí Lukáš.

,,Kdo tu píská?" zeptala jsem se překvapeně. Svižně jsme kráčeli na východ, do nějakého městečka, který byl úplně jiným směrem, než Pojaen. Ale nenamítala jsem nic, proti směru, kudy jdeme. A navíc... cestovat s dvěma muži je a) výhodnější a b) bezpečnější... no a za c) je to i zábavnější.

,,Sorun, vzácná slečinko, buďte tak laskava a nedělejte ze mne tupce, osla nejvyššího, ano?" zahláholil Lukáš. Ho snad to dvorní chování neopustí ani po měsíci stráveném v divočině... pomyslela jsem si ani né tak úžasle, jako netečně. Už jsem si na něj pomalu zvykala.

,,Víš Lukáši, asi tě lituju." podotkla jsem po chvíly. ,,Ty jsi přímo ukázkový zbytečný člověk, pokud se nepletu." dodala jsem.

,,He?" koukl na mě tázavě Lukáš.

,,No, zbytečný člověk. Možná ti křivdím, ale připadáš mi jako ten typ zazobanýho dvořana, který jen vymetá večírky a baví společnost. Jenže ty jsi musel odejít  teď se tu s Erikem trmácíš po venkově, kde ti to určitě vůbec nevoní a v duchu nadáváš na všechno, kromě své dokonalé maličkosti. Jak říkám, možná ti křivdím, možná takového hraješ před ostatníma, ale já takové typy lidí nikdy neměla ráda... Takže, buď se přestaň chovat jako blbec, přestaň hrát blbce nebo hraj.. nebo se chovej přirozeně a počítej s tím, že večer budeš mít hezkou broučí... no broučí, proč broučí, pavoučí nebo třeba mravenščí společnost... né, to je moc kruté... pro ty zvířata" přemýšlelajsem nahlas.

,,Já nejsem blbec a ani zazobaný dvořen." namítl rozhožřčeně Lukáš a já na chvilku zalitovala toho, že jsem se neudržela a řekla, co si o Lukášovi myslím. No ale... už to musím dotáhnout do konce. Buď si to teď vyjasníme nebo se budeme celou cestu otravovat... teď nesmím ustoupit jako zbaběla... holka.

,,Podivéj se na mou ruku a na tvou ruku. Myslím, že rozdíl mezi mou pracující a tvou jemnou ručkou je víc než patrný. Potom žluté skvrny na prstech, které tam máš. Kouříš nebo jsi kouřil a to si asi obyčejný ,,buran z venkova,, dovolit nemůže, he? Dále tvé vlasy. Tohle ber jako poklonu: Máš nádherný vlasy, krásně jemné, svědčící o přípravcích speciálně pro ně a o pravidelném pečlivé česání.

Chceš ještě jiné maličkosti, které podporují mou teorii? Jen nechápu, proč se jako dvořan chováš i tady na venkově?

Jediné vysvětlení, které dává smysl, je že to hraješ. Hraješ, protože skrýváš, co jsi doopravdy. Masový vrah? Zbabělec nebo jen obyčejný člověk, který si zvykl na obdiv a vzhlížení a obyčejný prostě být nechce. Nebo jsem úplně vedle a ty vůbec nejsi obyčejný, ale hraješ to tak, abych si myslela, že jsi obyčejný, ale hraješ neobyčejného, aby jsi skryl to, že jsi neobyčejně... jaký? Na to já nemám odpověď. Na to máš odpověď jen ty a tu mi asi neposkytneš, takže se chovej jako obyčejný cestující a nebudem si lézt na nervy... možná, ano?" ukončila jsem svůj monolog.

Lukáš mě propaloval pohledem a konečně mu z obličeje zmizel ten neuvěřitelně mě na nervy lezoucí úšklebek, který byl krásný jenom první tři hodiny, kdy jsem ho v jednom kuse viděla. Ale možná to byla křeč a konečně se jí Lukáš zbavil.... tomu nevěřím ani já.

,,Ty nevíš, jaké to je vyrůstat doslova ve zlatě a na stará kolena skončit ve špíně a výkalech... nemůžeš vědět, jaké to je." řekl mrazivě.

,,Stará kolena? Nechtěj mě rozesmát! A ještě... kdyby ty jsi věděl, co je to špína a výkali, ve kterých vyrůstá více než... ve které vyrůstají více než dvě třetiny obyvatelskta Mírska, tak by jsi nebyl tak veselí, to k tvému slovu. Ty nevíš, co je to špína, kterou ty tak opovrhuješ. Myslíš si, že jídlo se ti do pokoje doneslo samo? Že šaty se kouzlem samy vypraly? Že pole se zoraly, dobytek vyhnal, skolil, očesal... víš Lukáši, ty jsi nezažil opravdouvou špínu, kterou je obyčejný člověk krmen. Ani já ne. Já jsem vyrůstala obyčejný život.

Ti, kteří vyrůstali ve špíně jsou ale stokrát lepří, než vy čisťounký a kultivovaní dvořané. Ti, kteří vyrůstaly ve stínu těch bohatých totiž mají správně seřezené priority a ... proč se o něčem takovém vůbec bavím s někým, kdo tomu nikdy nemůže rozumět? Víš co? Nech to plavat. Jsem jen malá cácora, co si myslí, že zná svět. Co si myslí, že si něco zažila i když je ještě pořád jen malý výrostek s nevymáchanou hubou. Já se přeci do věcí dvořanů nemůžu plést, protože bych nepochopiola tu složitou ,,duchaplnost,, těch neobyčejně obyčejných a bezduchých řečí a konverzací. Jsme každý jiný... jen vy, dvořané nevidíte, že ten rozdíl není tak velký, jak si myslíte... ale ty už vlastně nejsi dvořen!

Ale stejně jsi nic nepochopil. Protože peníze ničí slabý charakter. A každý, kdo se narodí s penězi pod polštářem, téměř žádný charakter nemá. Pravda, až na vyjímky, ale těch je proklatě málo... moc málo." zakončila jsem smutně a vydechla. Lhostějně jsem se koukala na zem, pozorovala mizející kamínky na prašné cestě, na výmoli a prohlubně a v duchu se sama sebe ptala: Co to bylo? Byla jsem tak zapálená do své řeči, že jsem nevnímala téměř nic jiného. A co více... já tomu opravdu věřila. Poprvé, za celý svůj krátký život jsem věřila tomu, co jsem říkala. Nebyla to lež. A to mě z nějakého důvodu děsilo. Přemýšlela jsem, jestli mě třeba něco neovládlo a nerozvázalo mi jazyk, ale to jsem vyloučila. Kdo by mě ovládal jen proto, aby znal můj hloupý názor?

,,Promiň, omlouvám, se. Neměla jsem na tebe takhle vyjet." omluvila jsem se svému společníkovy v modrém plášti. Mlčel. Od mé malé pednášky byl zamlklý a jakoby ztratil tu jiskru, kterou mě bavil minulý večer u ohně. Mrzelo mě, že jsem ho takhle přiskřípla a to tak silně, že jsem mu možná způsobila duševní trauma... no dobře, to si moc fandím, ale že jsem na něj přenesla svůj pochmurný pohled na svět. Už dávno jsem ho neviděla růžově ani černobíle. Svět byl totiž až nudně a nespravedlivě šedý. Šedý a to mi vadilo tak, že... DOST FYLOZOFICKÝCH UVAH! NEMĚLA JSI JICH NA JEDEN DEN AŽ MOC!? okřikla jsem se přísně.

,,Lukáši?" zeptala jsem se opatrně. Neodpovídal. Nejistě jsem se na něj podívala, ale koukal se na nebe. Na tváři měl lehký úsměv a v očích zasněný výraz.

,,Nech ho, vzpomíná na porcelánovou vanu, horkou vodu, pod hostinou zatížené tabule a voňavá prostěradla. To je jeho způsob, jak utíká před problémi." poradil mi Erik. Poslechla jsem ho. Snažila jsem se nemyslet na to, co vše jsem svou řečí na sebe prozradila. Dodatečně mi došlo, že jsem se právě odhalila. Že jsem zkušenému kouzelníkovy na chvilku odhalila svou duši. Také mi došlo něco jiného, to, kdo to udělal.

,,Proč Eriku? Co jsi hledal?" zeptala jsem se.

,,Jen... ani jsem nedoufal, že na světě existují mladí, kteří jsou tak.. neumím to popsat slovy, né v obecné řeči. Jsi jedinečná a jedinečných je, stejně jako bohatých se správně seřezenými prioritami, moc málo." podotkl Erik. Šokovaně jsem na něj zírala. On ospravedlnil to, že mi pohlédl do duše tím, že jsem ... jak to řekl... jedinečná?!

,,Jestli si myslíš, že si to lichotkami u mě vyžehlíš, tak to jsi na omilu!!!" křikla jsem na vzdalující se dvojici. Zastavila jsem se totiž a zírala na jeho odcházející záda. Pak jsem se za ním rozběhla, s mírným úsměvem na rtech. Má přece mé věci! ospravedlnila jsem si své chování a nepřipouštěla to, že by v tom bylo něco jiného.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 9. kapitola Šílenej 04. 04. 2010 - 11:10