#33.5

#33.5

Vešel jsem do pokoje a strnul. Naprostá tma, místnost vypadala prázdně, ale všechny mé instinkty na mne křičely, že jsem v nebezpečí. Uvědomil jsem si, že mám v ruce plasmový nůž, jeho modré světlo vrhalo v temné místnosti dlouhé stíny.
Ale... ta přítomnost...
Aurální zrak se aktivoval tak přirozeně, jako bych se s ním narodil. Nebo to možná bylo známostí aury, která byla v mém pokoji přítomná.
"Zukyo?" zeptal jsem se váhavě.
Ze stínů se vynořila postava.
"Máš deset sekund. Co. Je to. Projekt Genesis?"
Dech se mi zadrhl v hrdle. Jak kurva věděla o Genesis? Kdo?! "Liško, ať jsi zaslechla cokoliv –"
Uskočil jsem a instinktivně vykryl brutální útok. Do masa se mi zakousla ocel a já reagoval automaticky, udeřil zpět. Ale odtancovala mi z dosahu jako vánek.
"Nejsem monstrum," zavrčel jsem.
"Ano?" plivla. Stála tam a její pohled byl mrtvý. Cítil jsem na patře chuť popela, jelikož jsem ten pohled nenáviděl. Kurevsky bolelo, že se na mě zrovna liška dívala takto. Kdokoli nechal informaci uniknout, stáhnu ho z jeho zkurvené kůže a hodím do oceánu pro Sharpedy. A ujistím se, že bude chcípat hodiny.
"Nečekal jsem, že budete tak povrchní, slečno Nanoci," ucedil jsem ledově.
Očima jí probleskla zuřivost a pohla se jako stín, vražedný, nádherný fantom. Reagoval jsem instinktivně, jinak se s ní bojovat nedalo. Ne v tomto stavu. Nedokázal jsem se jí dotknout, zatímco ran na mém těle přibývalo.
Hlubino, byla tak nádherná a já ji tak miloval. Bylo to směšné.
Netušil jsem, zda jsem v tu chvíli svou slabost pro tyhle specifické ženy zbožňoval, nebo ji hořce nenáviděl.
Dostali jsme se do pozice, kdy bych ji musel brutálně zmrzačit, abych ji zarazil. Nedokázal jsem to. Vše ve mně křičelo, abych ji chránil a rozmazloval, vše ve mně se protivilo idee jí ublížit. Mrštila se mnou proti zemi, její nůž na mém krku horký krví.
Ucítil jsem, jak mi na tvář něco kaplo. Zukyin výraz byla nehybná grimasa, ale z očí jí kanuly obrovské slzy.
"Liško?"
Přestože mě udeřila do obličeje se surovostí a jedovatostí, která mě omráčila nejen doslova, ale i metaforicky, i když mě bodla do ramene a zatočila nožem, druhou rukou jsem ji objal a přitiskl k sobě blíže.
Ležela na mě, její šaty nasávaly mou krev a její dech byl trhaný. Vzlykala.
"Nejsem člověk. Je to tak špatné?" zeptal jsem se ochraptěle.
Zukya strnula. "Cože?"
Chtěl jsem ji pohladit po vlasech, než mě rána v rameni upozornila, že je to sakra špatný nápad. Začínalo mi být chladno a uvědomil jsem si, že liška mířila velmi precizně. Šla po tepně. Krvácel jsem život.
"Jsi tak nádherná. Možná je dobře, že... ve svém životě nechceš monstrum... plíží ve stínech..."
"Uri?" pohlédla na mě a uslyšel jsem nadávku. "Ty nejsi jeho součástí? Nebyl jsi poslaný, abys mě svedl?" šeptala.
Ne. Nešeptala. Její obličej byl zkřivený, křičela na mě, ale zněla tak daleko.
Mé instinkty mě zabily, uvědomil jsem si ohromeně. Jedna z žen, kterým bych ze sebe dal vše, mě doslova bodla a donutila krvácet.
"Uri!"
Unaveně jsem zavřel oči. Jen na chvíli. Bolest odeznívala a zůstával pouze pocit jejího těla blízko mého. Rána v rameni pálila a můj organismus byl jako šílený, snažil se bojovat s čímkoli, co měla na čepeli.
Snažila se mě zabít a byla naprosto vážná. Tak se pojistila jedem.
Lstivá liška...

Bylo mi zle. Bylo mi tak zle jako už dlouho ne. Když jsem otevřel oči, uvítal mě pohled na toho zrzavého strážce mé lišky. Měl netypicky vážný výraz. Jakmile zaregistroval, že jsem vzhůru, otočil se na patě a takřka vyběhl z pokoje. Chvíli na to se dostavil Anselm Blackwater, šéf ochranky lišky.
Liška...
Zukya se mě snažila zabít.
Mysl se mi na chvíli vyprázdnila, jelikož jsem netušil, co cítím. Nebo jsem možná cítil až příliš.
"Pane Romaresi. Jménem slečny Zukyi bychom –"
"Kde je?"
Muž přimhouřil oči. "Došlo k politováníhodné události a byli bychom vám velmi zavázání –"
"Kde. Kurva. Je?"
Muž se rozkročil a založil si ruce na prsou. Ne snad že se snažil mě zastrašit, sledoval jsem lehce překvapeně. Spíše to byl postoj, který jsem ho viděl zaujímat tak často před jeho šéfovou – připravoval se na bitvu a nemínil prohrát. Nebo mínil být tak velkou osinou v zadku, že za to vítězství takřka nestálo.
"Co si pamatujete?"
"Nedorozumění."
Blackwater jednou mrkl. "Tak je to?"
"Oh. Někdo zemře. Ale o svou klientku se bát nemusíte."
Muž si mě dlouho prohlížel. "Myslíte to vážně."
A jelikož to byl muž, který mi na podvědomé úrovni imponoval a měl integritu, která jej nejspíše jednoho dne zabije, dodal jsem i poslední část: "Lišku zbožňuju."
Muž si mě dlouho prohlížel. Někdy během našeho přeměřování pohledy se do místnosti vrátil i zrzek a ten si mě prohlížel stejným pohledem.
Povzdechl jsem si a zavřel oči. "Kde je?" Zaváhal jsem. "Nenávidí mě?"
Anselm si povzdechl a promnul si kořen nosu. "Idioti. Oba dva," vrčel si pod vousy.
"Málem se zabila vyčerpáním, když seděla vedle vaší postele, pane Romaresi, a snažila se najít lék na jed bez antidotu. Myslela si, že patříte do stejné organizace, která zničila život její matce a nakonec ji dohnala k sebevraždě... a že se to stejné snažíte udělat jí," nabídl informaci nějak příliš ochotně zrzek. "Navíc... má problémy se svým snoubencem."
Upřel jsem na něj ostrý pohled a Torny Aeres se vyrovnal, jeho pohled náhle ostražitý. Donutil jsem se zavřít oči, ovládat se. Zranění nebyla omluva proto, abych ze sebe vysypal všechna svá špinavá tajemství. "Použila na mě Sevření hlubiny?"
"Ano."
Chmurně jsem se pousmál. Opravdu se mě snažila zabít. Neexistoval na to žádný protilék a zabíjel do hodiny, málokdy déle i na medicínské podpoře. Po pár minutách vyváděl v těle nevratné škody. To nejzákeřnější, co svět mohl assasínovi nabídnout. Systematicky jsem začal kontrolovat všechny svalové skupiny, které jsem ovládal, a zdálo se, že k žádné přetrvávající nervové újmě nedošlo. Stejně tak jsem věděl, že jsem mentálně v pořádku.
"Jak mě vyléčila?"
Anselm na mě podezíravě pohlédl. "Jak víte, že vás vyléčila?"
"Neexistuje technologie, která by mne zachránila. Musela najít zázrak."
"Celebi," odvěti tiše Aeres.
Můj výraz byl stále stejný, ale tušil jsem, že mi v očích plápolá triumf. Pro koho jiného žena vykoná zázrak než pro muže, který je pro ni vším? Na konci dne, jakkoli se na to člověk podíval, z části byla moje. Fakt, že dokázala nemožné... nečekal jsem nic menšího. V mysli jsem se vrátil do jisté jeskyně, Zukya, v rukou pokéball se Suicunem. Bylo tak překapivé, že našla Celebiho dost rychle, aby mě zachránila?

https://cz.pinterest.com/pin/296182112964161835/

Sakra. Ano, bylo to impresivní.
Ale, nakonec, také mě v první řadě otrávila, aniž by počkala na vysvětlení.
Tady jsem to cítil. Tu zuřivost. I vůči lišce, kterou jsem zbožňoval.
Lehl jsem si a zíral do stropu.
"Pane Romaresi?"
"Ano?"
"Jaké budou vaše další kroky?"
"Chci vidět lišku. Že je v pořádku. Muselo se jí něco stát, aby takhle zešílela."
Zrzek se nadechl ke slovu. Přestože na něj jeho šéf vrhl ostrý pohled, prozradil mi důvod jejího amoku.
Unaveně jsem zavřel oči. Ubohá, ubohá Zukya. Osud si s ní zahrál zákeřnou hru. Donutil jsem se myslet, chtěl plánovat...
A když příště otevřel oči, byl jasný den a místo Zukyiných strážců na mě čekali lidé mého otce.
Typické. Přišli, až když si uvědomili, že přežiju. Předtím jsem byl pouze slabost.
Zdálo se, že jsem Anselmovi dlužil mnohem více, než jsem si uvědomoval. Jelikož jsem v průběhu svého života posbíral mnoho nepřátel. A otec se mezi ně počítal také.

Ležel jsem ve své posteli a zíral do stropu, zatímco zvažoval veškerá fakta, která jsem zatím znal.
Na popředí mysli jsem měl Zukyu. Bylo to nejbolestivější téma, ale zároveň lehce řešitelné. Jakmile jsem uvedl věci do pohybu a ujistil se, že vše bude v pořádku, dokázal jsem se soustředit na ostatní věci.
Zejména genocidu Kaloenského podsvětí.
Nezbylo moc z nastrčených panáčků vyšší společnosti a skrze starou krev se jako epidemie šířila řada podivuhodných nešťastných událostí. I ti, kteří se dlouho považovali za nedotkntelné, náhle byli lovná.
Pak zde byl útok, který mě doslova zahnal do jeskyně. Kde mě do rohu dostali legendárky.
Legendárky, které se raději nechaly chytit, než být zneužívány svými bývalými Mistry.
Mimo nelegální pokébally jsem věděl pouze o jednom případu, kdy se již chycený pokémon dal znovu ulovit. Bylo to v tajných spisech... Ein files se to nazývalo? Ein... Ein... nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem to zaslechl. Nikdy to na můj stůl nepřistálo, tudíž to muselo být mimo náš region. Nejspíše mimo obchody, jak mé, tak otcovy.
PMobil vedle postele se rozsvítil a když jsem mávl rukou, začal přehrávat zprávu.
"Uri! Neuhádneš, co se děje! Hlubino, přijede sem Lady Venus!" Mareep vypadal stejně nadšeně, jako cáklá třináctka. Zvedl jsem obočí a zadal příkaz do vyhledávače. Vedle Mareepovy zprávy vyjela složka se základními informacemi: pop zpěvačka, kráska Venus. Spustil jsem jeden z jejích rozhovorů.
"...miluji tě, Růženínské město! Jste skvělí... čest tu být s vámi, miluji vás! ... jsem vaše Venuše!" smála se zvonivě, když končila rozhovor. Zašklebil jsem se, hrála to trochu příliš tvrdě, ale fanoušci ji přesto zbožňovali. Měla šarm. Nějaká malá hvězdička z regionu, o kterém jsem nikdy neslyšel, Orre...
Strnul jsem.
Orre, maličká zemička blízko regionů Johto a Hoenn. Ein Files. Cipher Admin, ach ano! Ten starosta Phenac City, Es Cade. Nebo spíše pravým jménem Evice, který měl pod palcem skupinu nazývanou Cipher Admins. Jejich experimenty s psychikou pokémonů a jejich honba za dokonalým pokémonem, který byl poslušný jako stroj... zněl velmi podobně tomu, na co jsem při svém útěku o život zažil. Pokémoni se zavřenými dveřmi k jejich srdcím, jo, to by sedělo. Zašklebil jsem se. Rodina Nolan je chtěla nějakou dobu naverbovat, ale zjistili, že jsou jejich produkty nestabní. Spokojili se s přebíráním jejich expertů a výzkumem v podobném, ale troch odlišném směru.
Lady Venus v hologramu udělala piruetu a elegantně se uklonila. Kdybych nevěděl, že na mě pravděpodobně poslala vražedné komando, nahlížel bych na ni jako na hloupou bábiku. Teď jsem si vzpomínal, i ona byla jednou z Chipher Adminů.
Zatímco na pozadí Mareep ještě stále zpíval ódy na tu vražednou mrchu, pod hologramem jejího vystoupení vyskočila urgentní zpráva. Po jejím otevření se ukázal přímý přenost s malou hvězdičkou.
"Zdá se, že nám zde pobíhají myši," odvětila a znělo to rozhodně povýšeně. Její fanoušci na pozadí přesto šíleli a vyvolávali jí lásku. Hvězdička na svém malém písečku, oblasti jménem The Under, se rozhodla hrát si ve velkém, zkaženém světě. Ušklíbl jsem se, když jsem poslouchal její fabulování.
Manipulaci s médii měla v malíku. Musela si s sebou přivést tak dva tisíce fanoušků, někteří prodali celé své živobytí, aby ji mohli následovat. Veškerý svůj um momentálně zaměřovala na Turnaj a jak jej zcela jistě vyhraje... a jak se jí stala příšerná nehoda a někdo jí okradl o půlku jejích pokémonů a nemá tak své nejsilnější. Dokonce i slzička ukápla. Její chihotání mi už lezlo na nervy.
Absenci svého proslulého Suicuna, kterého měla momentálně v držení Zukya, vysvětlila dokonale. Pokud by liška třeba jen uvažovala, že jej použije, její fandové a nejspíše celý svět se na ni slétne jako hejno rozzuřených Beedrill.
Mohlo to být tak jednoduché? Kaloeny se pletly do obchodu Orre a ti se tak mstili, nejspíše s novou technologií, kterou vyvinuli?
Zdálo se to... pravděpodobné. Přesto mi na tom stále něco nesedělo. Jelikož po návratu z jeskyně jsem našel naše sídlo ve stavu intenzivních oprav. Bylo přímo napadeno a i otec se musel ohánět, aby se ubránil. Přesto, když jsem došel do své ložnice, ležel na mé posteli pokéball, i když tam dle ochranky před několika minutami nebyl.
A v tom pokéballu byli mí Cosmogové.

cz.pinterest.com pin 523754631648841696

cz.pinterest.com pin 523754631648841639

Zaťal jsem ruku v pěst a povzdechl si. Rumělka a Indigo byli prvními pokémony, které jsem kdy spatřil a kteří se mnou byli po celičký můj život. Rumělka, vždy tak zvídavá a nevinná, Indigo, přehnaně mazlivý a přítulný. Když jsem jejich pokébally otevřel, oba byli na pokraji smrti. Otec se o ně vůbec nestaral. Něžně jsem je vzal do náruče a oba dva, tak hloupí, mě nadšeně vítali, i když byli na pokraji smrti z vyčerpání. Půl dne jsem je opatrně křísil zpět k životu, až mi nadšeně padli do náruče.

cz.pinterest.com pin 564709240768381625

A vyvinuli se ve své druhé evoluce: Cosmoemy.

cz.pinterest.com pin 257338566188090902

S povzdechem jsem jejich nehybné formy nechal přesunout do svého bezpečného domu a tam je, nu, nechal se slunit. To bylo to, co jejich druh většinu času dělal. Sbíral energii, aby se mohli vyvinout ve svou další evoluci.
Ne že by to někdo věděl jistě. Nikomu se ještě nepodařilo je do jejich druhé formy evolvovat. Jaká ironie, že Cosmogové drženi v zajetí a mučeni mým otcem takového stavu dosáhli. Směšná, nespravedlivá ironie. Ale bylo to tak.
Pohled mi potemněl, když jsem se opět vrátil myšlenkami zpět do přítomnosti. Cipher Adminové mohli být příčinou části situace v podsvětí – ale rozhodně ne všeho. Někdo si hrál s naší Rodinou a dělalo mu to zvrácené potěšení. Někdo nás a naše tajetsví znal až příliš dobře. Natolik, že nechali vitálně důležité informace uniknout i k lišce.
Nenáviděl jsem, když jsem neznal podmořské proudy.
Ale ještě více mi v žaludku seděl fakt, že s námi někdo manipuloval do míry, že se mě Zukya snažila zabít – a povedlo by se jí to, kdyby si to nerozmyslela. Bylo to ponaučení – jakkoli jsem ji zbožňoval, musel jsem si na své místo zasadit strategie, které příští takový útok ošetří. Neplánoval jsem ji rozčílit do míry, kdy mi bude chtít podříznout krk. Ale jeden nikdy nemohl být příliš připravený.
Strnul jsem.
Zase? V obličeji mi cukl sval a tiše jsem se svezl vedle postele, nahmatal chladnou ocel svého nože. Sotva jsem se vyléčil, někdo se rozhodl mě dorazit? Jelikož jsem vnímal cizí auru a stopy krvežíznivosti v ní byly nezaměnitelné.
Vklouzl jsem za stín postavy, která bez pohnutky namířila zbraň na mou postel. Bez zaváhání zmasakrovala projekci mé postavy. Strnula, ale bylo pozdě, bodl jsem přesně do místa, které z postavy udělalo mrzáka, ale ještě nezabilo. Jako další jsem do něj – byla to mužska postava – vpravil pořádnou dávku drog. Muž se se zaduněním svezl na zem. Z jeho těla se začala šířit podivná, narůžovělá hmota...
Strnul jsem.
Tak, jak jsem z lišky vždy cítil, nu, Eevee, tak jsem z tohoto muže vycítil... Ditta.

https://cz.pinterest.com/pin/711428072361159133/

Tvář jsem měl jako z kamene.
Když mě neodrovnala Zukya, někdo se rozhodl, že si potřebuji zaplavat břichem vzhůru v jednom z kanálů. A poslali na mě další z jejich genetických projektů. Založil jsem si ruce na hrudi a sardonicky se usmál. Ať to bylo jakkoli, alespoň jsem si konečně mohl být jistý, že se mě doopravdy snažili zabít.
Zdálo se, že dlužím Rodině Nolan návštěvu. Jelikož genetické projekty měla všechny na vodítku ona.