Nováček 9

16. leden 2010 | 21.51 |

9. kapitola: Já jsem umřela!!

Začalo se mi špatně dýchat, před očima se mi dělali černé tečky, které bláznivě vířily vzduchem a zamotávaly mi hlavu. V mysli se mi nesmyslně vybavilo to, že ředitelka řekla špatně mé jméno. Já nejsem:  Paolin, Thei Huong, Moira, Žofie, Šarlota, Otýlie, Adriana, Izabela, Monika, Edita Eleonora, Antonie, Laura, Simona, Sylva Zoja Leesleyová, Tranová, Teo van Covon.

Já se jmenuji Moira, pak Paolin, to je mé jméno mé matky. Pak Thei Huong, jméno, které mi daroval otec. Pak jsem Edita Eleanora po babičce z matčiny strany, Sylva Zoja po babičce z otcovy strany. Antonia Laura Otýlie po prababičce z matčiny strany její matky a Adriana po prababičce z matčiny strany, ale po matce dědy. Ještě Žofie po sestře matky mojí matky a Šarlota po sestře otce. A nakonec Simona, Adriana, Monika a Izabela po nějaký tetičkách z nějaké vzdálenější větve, ale po kterých mám dědit. Ták, to bych měla jména. Pak jsem Leesleyová po matce, Tranová po otci a Teo van Covon po těch zmiňovaných tetách...

Bolest mě probrala z přemítání.

,,Umíráš..." ten exot přišel až ke mě a teď přede mnou klečí.

,,Hovno umírám! O tom si nech zdát!" zamumlala jsem a vykašlala krev. Malinké kapičky krve se rozletěly vzduchem a mě se zdálo, že se v tom vzduchu zasekly. Ale po chvilce se opět, sice pomalu, ale zase začaly pohybovat. Pomalu mi dopadaly na tričko a tvořily tam děsivý obrazec.

Přelila se přese mě bolest, rána začala tepat a s každým i sebemenším pohybem, jenž většinou způsobovalo mé přerývavé lapání po dechu, se bolest zvětšovala. Na chvilku se mi před očima zatmělo a když jsem znovu nabyla vědomí, slyšela jsem se, jak křičím bolestí...

Ten démon mě zaujatě pozoroval.

,,Zdávalo se mi o tom padesát let, ale vidět to na vlastné oči... nevím, jestli jsem zklamaný nebo překvapený." ozval se. Neměla jsem tucha, o čem mluví. Po chvilce se mi ale vybavilo, jak jsem mu řekla, že nezemřu, ať si o tom nechá zdát. Dostal mě, na to jsem neměla argument. Počkat, padesát let? Vypadá tak na pětatřicet.

,,Hele, zlato, zavolej záchranku a mí rodiče se ti bohatě odmění... " zamumlala jsem, hlas zhrublý bolestí. Šeptala jsem, ale přece jen se to mé ráně nelíbilo a já přidušeně vyjekla. Slábla jsem. Ano, cítila jsem, že umírám, ale nehodlala jsem si to připustit. Zatím to můj velmi mladý život sveřepně odmítal....

,,Nechci peníze..." odvětil zřetelně, téměř pobaveně démon.

,,Rodiče ti koupí vše do určitého peněžního limitu, od vily až po děvky, když na to přijde..." mlela jsem z posledního. Bolest ustupovala, od rány se začal šířit chlad, ale přesto mi bylo podivně teplo. Svět se mi začal rozmazávat, viděla jsem jen démovy rty.

,,Já... víte... mí rodiče..." jestli jsem něco říkala dále, tak jsem jen pohybovala rty. Žádný zvuk mi z hrdla nevycházel. Svět se se mnou začal točit a já cítila, jak ze mě trn z plotu vyjíždí ven.

Také jsem cítila, jak se mi po zádech a přiše plazí něco vlažného a mokrého. Krev? pomylela jsem si překvapivě lhostejně.

,,Jenže... Já... Chci... Tvou... Moc..." hlas zněl vzáleně a já slovům démona nerozumněla.

..........

Démon se spokojeně díval do umírajících očí své oběti a když zemřela, docela zklamaně si pomyslel, že na to, jak je pro Nebe důležitá, jí chránili mizerně. Postavil se a odstrčil tělo, které na něj spadlo. Byl celý od Paolininy krve, ale to mu nevadilo. Ještě než se otočil, zjistil, že jeho podezření se potvrdilo.

,,Tentokrát jsi nebral Duši?" otázal se hlas jeho nepřítele. Zrodil se ve stejný den jako on (to si aspoň myslel), byl stejně mocný (to si také domyslel, nevěděl to určitě) a vždy mu kazil zábavu (to si nedomyslel, to byl holý, nepříjemný fakt)...

,,Ále snad jsem ti nezabil svěřenkyni?" otázal se démon nepříjemně. Snažil se. Opravdu se snažil a z části se mu to málem i povedlo, ale než stihl duši toho anděla pojmout, tak zemřela a vzala si i ten kousek, který tak pracně získal. Ale to si on, velký Démon a sám Prává ruka Pána pekla, samozřejmě nepřipouštěl. Takže zbylo to, že její duši nechtěl. Mohl mít přece tisíce jiných!!! Co na tom, že tato duše byla los, který by vyhrál první cenu...

,,Vlástně jsi mi prokázal laskavost, kterou ti mimochodem nemíním splácet, protože jsem to sám udělat nemohl..." přerušil Anděl jeho přemítání a Démon sebou trhl. Výhružně stočil bič, ale než mohl cokoliv udělat, Anděl zmizel. Nechal zmateného démona stát u mrtvé dívky a po chvíly dorazili ti Andělé, s kterými měl bojovat. Hrdě stáli s meči tasenými, bělostná křídla s jejímiž perutěmi si hrál vítr, démona téměř oslepovaly. Démon rozevřel svá obří kožnatá křídla, jednou větší než křídla nejsilnějšího z andělů tak rychle, až to vydalo zvuk, podobající se plesknutí plachty u lodě. Jeho křídla nezářila, spíše, jako by světlo pohlcovaly. Vítr se mu do nich opřel a Démon se odrazil a s máchnutím křídel vzlétl. Zrůdně (jinak to vlastně ani neuměl) se pousmál.

,,Tak si trošku pohrajem..." odvětil s dětinským nadšením a stočil zápěstí. Bič mocně přetáhl jednoho anděla přes hřbet, až anděl spadl na jedno koleno a démon se začal pobaveně smát...

.........

Probudila jsem se a myslela, že chci umřít. Počkat, probudila?Já jsem spala? Zdá se mi, že jsem tady byla vždy, ale také vím, že jsem předtím byla někde jinde. Ale kdy předtím? Stála (Ležela? Seděla? Točila se, létala?) jsem uprostřed ničeho, okolo mě plály modré, černé, rudé, žluté a já nevím jaké plameny. Nevšímala jsem si jich. Pálily mě, donutily si vzpoměnout na to, co jsem kdy komu udělala. Plameny ale nemučily mé tělo... to by bylo přechodné... plameny drásala mou duši. Duši? Asi ano... mou duši. To, co jsem já, to, co přechovává to, co dříve chovala ta tělesná schránka, tělo... Duše! Moje duše!!!

Jazyky ohně mi tančily po těle a vsákly se do mě. Pálili mě a přitom mě uzdravovaly. Ničily i léčily. Chtěla jsem křičet, brečet nebo se smát... ale nemohla jsem se hýbat a ani hrdlo neposlouchalo mé příkazy. Byla jsem vězněm ve svém vlastním těle, nucená pociťovat bolest a nemoct se ani před tou bolestí stočit do klubíčka, i když by to zřejmě nepomohlo. Byla jsem nahá, ruce upažené, nohy mírně roztažené. Hlavu zvrácenou a tak jsem se oddávala plamenům... a bolesti. Zvrácené obcovaní s plamenem, který nepálil mé tělo, ale mou duši. Což bylo tisíckrát horší. Byla jsem vyděšená, ale zároveň tak nějak smířená se svým osudem.

Chtěla jsem se bránit té bolesti plamenů, ale nemohla jsem. Nemohla jsem dělat nic.

A asi bych, kdybych se mohla hýbat, ani nic nedělala. Nedělala, protože bych se bála, že pak by se na mě plameny ještě více rozzlobily a já bych ještě více trpěla... byla jsem ztuhlá bázní a už jsem nemohla ani pomyslet na to, že bych se pohla.

Asi jsem se z toho zbláznila.

Trvalo to dny. Myslím. Mučení plameny ohně mě ničily, chtěla jsem prosit o milost, ale plameny mě i hladily, jemně kolébaly a uzdravovaly... a já nechtěla více.

Měla jsem pocit, že to trvá roky, ale moje vnitřní hodiny pomaloučku odpočítávali líné vteřiny. Na konci každé minuty, hodiny, dne... jsem doufala v to, že bolest konečně zkončí.

Nevěděla jsem, co se to děje, ale asi bych si pomyslela, kdybych mohla (plameny mě připravily o racionální myšlení... což je asi dobře, protože bych se z toho, co se dělo, mohla zbláznit), že toto je Očistec. A měla bych pravdu.

Ale mou mysl naplňovaly jen plameny barvy duhy (jak může být něco tak krásné a kruté... to bych si zřejmě také pomyslela) a bolest. Bolest bylo jediné, co jsem si plnně uvědomovala. I plameny Očistce vedle bolesti vypadaly jako vzdálený sen... protože plameny přece byly tak krásné a nic krásného nemůže působit takovou bolest... to né plameny, to sirová bolest mě mučila, plameny byly jen dekorace, něco, na co můžeme myslet, když nás už bolest dohání k šílenství... nebo né?

Plameny okolo mě tančily a při každém jejich doteku se ve mě probudil další z mých hříchů... a hned na to další obludná bolest. Napadlo mě (kdybych samozřejmě mohla myslet. Ale pokud nemohu myslet, jak mě to mohlo napadnout? Takže myslím, ale mé myšlenky se omezují jen na bolest a plameny? Ale potom v tom případě musím být šílená... jsem šílená? Ne!), že vlastně plameny mi zpoůsobují tu bolest. To plameny za vše mohou.

Zjístila jsem totiž, že plameny nejsou jen doplněk, ony jsou původcem bolesti. Ale né tak, jak si myslíte vy (Ke komu mluvím?Ke komu sakra mluvím?! Prosím, že nejsem šílená... ozvěte se někdo, prosím!!), ale tak, že plameny hledají mé hříchy a bolest je pak trestá. Je to tak. Musí to být tak. Ale kde je pak něco, k čemu bych utekla od bolesti a od plamenů? Kde je něco, co mě zachrání?!

Dost!! Já už nechci, dost! Prosím!!

Sama bych klidně odklusala k oprátce, jen kdybych věděla, že ta bolest zkončí. Sama bych si dobrovolně navlékla smyčku kolem krku a potom zatáhla za páku...

Bolest byla nesnesitelná, ale daleko horší bylo, že jsem věděla, za co jí mám. Tahle bolest, která mi trhá plíce je za to utopené štěně... tato bolest, jenž mi drásala krk je za toho psa, který mi chcípl, když jsem ho doslova dokopala k rvačce a on mi zemřel před očima... jiná bolest v noze je za toho pána, kterého jsem schválně / omilem hodila ze schodů...

Konečně se bolest formovala v podobě těch svinstev, které jsem udělala nedávno. Z očí mi vyhrkly slzy a přitom žádné nebyly. Fantomové slzy?Slzy, o kterých vím jenom já? napadlo by mě, kdybych mohla myslet. Ale ono mě to napadlo! Já myslela!A bolest mě doháněla k šílenství, stejně jako smršť a změť barev plamenů, ty barvy duhy mě vlastně doháněly k šílenství možná více, než ta zatracená bolest! Srdce mi bylo rychle a zběsile, ale ve skutečnosti téměř stálo. Chtěla jsem křičet, ale šeptala jsem.

,,Prosím, dost..." prosila jsem už po tisícáté. Ale tentokrát né jen v duchu, ale i nahlas. Já mohla mluvit, Já mohla ovládat své tělo? Využila jsem toho a ihned se stočila do klubíčka. Proti bolesti to nepomohlo, vlastně jí to znásobilo, ale paradoxe jsem se cítila lépe.

,,Prosím... už né..." škemrala jsem dále. To je něco, co ode mě nikdo (pokud jsem nebyla spitá pod obraz nebo sfetovaná jako... nechme toho) nikdy neslyšel. Ale i tak... plameny dále hledaly v mé minulosti zákeřnosti a vše mi znázorňoval na mé duši... křehké duši... dušičce...

......

A když to zkončilo, nečekala jsem to. Bylo to tak náhlé, až mě to překvapilo. Absence bolesti mi připadalo, jako by to bylo špatně. Barvy duhy, jediné stálice v tom mém pokání, mi chybělo tolik, až mě to dohánělo k šílenství... vlastně k šílenství jsem měla celkem blízko, hodně nahnuto celou dobu. Ochable jsem ležela na zemi, ano zemi, už jsem nebyla nikde. Byla jsem v šedé místnosti a dívaly se na mě dva úchyláci. Po chvilce mi došlo, že už nejsem nahá a že mám na sobě své věci.

,,Škoda, tentokrát jsi byla moc hodná... zklamala jsi mě..." odvětil ten démon - exot, který mě přišpendlil na plot. Ten, který mě zabil... zabil? Pokud mě zabil, proč je tu se mnou? Co se to děje? Zajímalo by mě, kde to jsem. Pokud v nemocnici, tak si budu stěžovat na zdejší služby. /Pokud jsem v nemocnici, tak nejsem... mrtvá... že by ten oligofrenik opravdu někoho zavolal?

Druhý muž... no muž, kluk mírně starší než já, se na mě díval... soucitně nebo zhnuseně nebo netečně... nemohla jsem si vybrat. Odvrátila jsem od něj pohled. Připadala jsem si trapně. A také nepochopitelně jsem si před ním připadala špinavá... nečistá... nevím, jak to mám popsat... Radši jsem se otočila k tomu prvnímu.

,,No... až budu silnější tak ti narvu tyč do prdele, hajzle...." zaskřehotala jsem směrem k Démonovy a on se zplna hrdla zasmál. Tak, že se chvílemi zakláněl, chvílemi předkláněl a držel se za břicho. Také si bouchal pěstmi do stehen a celou dobu na mě upíral pohled, ve kterém jsem viděla jen málo veselí z toho, které předváděl.

,,Zkazil jsi jí, Gabe..." ozval se ten, který nebyl Démon. Jak logické, když tu jsou jen dva, že? Pomalu, jakobych se bála, že se při pohybu bolest vrátí, jsem se posadila. Nic. Bolest i plameny byly pryč. Doufám, že už navždy.

,,Já? Takovou hodnou holčičku už dostal ten váš Bůh pod svá ochranná křídla, měla jen tu smůlu, že se blbě ,narodila, nebo pokud chceme být přesnější, tak ve špatnou dobu jako jediná zemřela, že?" ošklíbal se Démon, ale měla jsem pocit, že ho to mrzí. Ale co ho mrzí? O čem si to povídají? Už jsem otevírala pusu, abych se zeptala, když démon pokračoval:

,,A že se trefí hned dvakrát, to má prostě štěstí... i když bych se vsadil, že ta by radši do Pekla..." dodal po chvíly dusivého ticha. Peklo? Do čeho se asi já strefím... počkat, zemřela? Narodila? Peklo? Co se to sakra děje?

,,Sakra!" zaklela jsem mírně, když už mi z mých myšlenek třeštila hlava.

,,Kurva! Do píče!!" nemohla jsem se udržet.

,,Ty krávo..." začínala jsem se uklidňovat.

,,Sakra!!" už jsem byla dokonce i slušná!!

,,To snad..." něco mi došlo. Tohle prostě nemůže být realita. Tohle je nějaká zkurvená smyšlenka mé chorobné mysli. Musí být!!

,,Myslím, že s tím jejím bezpředmětným monologem zkončila.." uchechtl se Démon.

,,Nemáš ty náhodou trhat duše tam někde u Bludiště?" zavrčel ten druhý. Druhý znaméná ten, který není Gab - ten co mě zabil - Démon. To jen vysvětluji pro ty, co mají místo mozku vaječinu a mohli se v tom zamotat...

,,No... asi ano, ale v Pekle něco jako dochvilnost neexistuje..." zamručel Démon. Vypadal, že je z přítomnosti druhého muže nesvý, ale zároveň jako by po ní dychtil. Co to se mnou je? Proč si všímám takových blbostí? JAK si všímám takových blbostí?

,,Bože, mě asi fakt přeskočilo nebo že bych si dala dávku a ani o tom nevím.. no to je docela pravděpodobný..." došla jsem k tomu neDémonovy a přiblížila ruku k jeho hrudi. Zaváhala jsem, pohled pro jistotu sklopený k zemi. Ale muž mě nezadržel. Takže jsem pokračovala a položila mu ruku na hruď. Zachvátil mě mírně příjemný pocit. Zamračila jsem se.

,,No tak halucinace můžeme vyloučit, takže ještě spím... zajímalo by mě, jestli jsem se aspoň dostala do postele nebo jsem odpadla už na cestě..." přemýšlela jsem dále. Ruku stále na tom Andělovy.

Jo, andělovy, protože se mu právě objevily křídla. Přesněji řečeno hned po mém dotyku. A né jeden pár, ale hned tři. Páni, šest bělostných křídel.. to už patří k serafínům nebo archandělům či čemu, ne? Prostě svatá trojka: Gabriel, Michael a Rafael.

,,Gabriel..." šeptla jsem. Najednou jsem jistě věděla, kdo to je. Levá ruka boha... tu pravou už si zabral Michael. Měla jsem sto chutí s klením uskočit (tím myslím můj rozum), ale tělo ani duše nechtěly. Stáhlo se mi hrdlo a zamlžily se mi oči. V břiše jsem měla podivný pocit. Jen silou vůle jsem se nerozbrečela. Cítila jsem se... jako by on, Anděl mou potrhanou duši, kterou ty ohně spálily (ano, také ji léčily, ale jen do té míry, abych přežila další mučení), uzdravoval, hladil jí a já se cítila skvěle.

,,No tak u tohoto být nemusím.." ozval se znechuceně Démon. ,,Taková povolná jsi minule nebyla..." ozvalo se ještě. Otočila jsem se k němu, ale už zmizel. O čem to mluvil? Co se to sakra zase děje? Uvědomila jsem si, že jsem v objetí toho anděla, pochopila a rychle couvla.

,,Pro..." začala jsem se omlouvat. Omlouvat? Já? Tohle vážně musí být halucinace. Anděl ke mě rychle přistoupil a políbil mě. Ztuhla jsem šokem možná jen na jednu miliontinu sekundy a pak jsem polibek oplácela.

Nevěděla jsem, že to není milostný polibek, ale polibek, jenž krade vzpomínky...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.75 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Nováček 9 ela 31. 10. 2010 - 11:30
RE(2x): Nováček 9 moira 31. 10. 2010 - 11:55
RE: Nováček 9 bičik 08. 01. 2011 - 14:34