#26

"Co myslíš, Sane?" zamumlala jsem.

Hagen, přes veškeré chyby, které by mohl mít, byl pečlivý. Když jsem jej poprosila o místo, kde teoreticky budu bydlet, vzal to jako výmluvu zapomenout na veškeré hranice. A jednou z věcí, které mi zatím nedokázal vnutit, byla ochranka.

Tedy, až do tohoto okamžiku.

Projížděla jsem složky ohledně personel, které jsem si měla nechávat za zadkem. Můj snoubenec byl tak nápomocný, že mi je při jednom poslal. Popravdě, bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. Hagenova ochranka nakonec nepřišla na snipera, který jej musel sledovat minimálně týden, aby tak dobře znal jeho harmonogram. Nebo si jej koupili, ať tak či onak, v mém pohledu nesplnili svou práci dostatečně ve chvíli, kdy se jeho hlava ocitla za hledáčkem nájemného vraha a moje Eevee museli fakticky muže napadnut, aby jeho pozornost odvrátili. Batair stále ještě kulhal.

Hagen nešetřil. Netušila jsem, jak rozšířená informace to doopravdy byla, ale rodina Romaresů držela otěže armády pevně ve svých rukách. Cokoli ostrovy potřebovaly, šlo to skrze ně. A nikdo jim neodporoval, jelikož, nu, bylo už pozdě. Mezi Romaresovy muže patřil i Major a naučil mě ohledně tohoto tajného světa mnoho.

Machary si najal Žlutou. Což byli špičkoví vojáci, co se otevřeného trhu týkalo.

Hagen však dostal své prsty, nějak, na Rudou.

A ti byli nejlepší z nejlepších.

Prohlížela jsem si složky a věděla, že pokud je opravdu začlením do svého týmu, budu v bezpečí, jak jen to půjde. Více, jelikož budou mé uši a oči tam, kde já být nemohu.

Ale ve stejnou chvíli mě to přivázalo řetězy k Hagenovi způsobem, s kterým jsem nebyla zcela v pohodě. Protože kdyby se tato má ochranka obrátila proti mně, nebudu moct udělat nic.

"Sane."

"Eev?"

"Půjdeme se projít," pronesla jsem napjatě.

Do míst, která jsem dlouho, dlouho nenavštívila. A jakmile vyloudím, uplatím a vytluču informace, které chci, poté se rozhodnu, jak k celé věci přistoupím.

*

Hlavní problém, který vystrčil svou ošklivou hlavu – měla jsem své budoucí ochrance svěřit do rukou svůj život, bezpečnost. Musela jsem jim bezpodmínečně důvěřovat. A momentálně jsem nevěřila ani svému snoubenci, ne způsobem, kterým jsem potřebovala se svou ochrankou. A to byl Hagen osoba, která se tomu stavu blížila asi nejvíce. Pokud jsem však plánovala se kolem zdržet, měla bych začít pracovat na své základně.

Ochranka byla zatraceně důležitý prvek.

Hagen vybral excelentní firmu. Ale přemýšlel omezeně. Nebo možná netušil, co doopravdy potřebuji. Možná jsem byla já lehce na megalomaniacké straně linie.

Hm. To byla myšlenka.

Zkontrolovala jsem svůj osobní počítač. Žádná zpráva byla dobrá zpráva. Zkontrolovala jsem ulici a poté vklouzla do baru. Za barem bylo zrcadlo, tak jsem se rozhodla si sednout k němu. Uvidím na lokál za sebou. A Malena bude klidnější také. Ne tak dobré jako stolek v rohu, ale v téhle části města tyto už byly zabrané.

Upíjela jsem pivo, jediný nápoj, o kterém jsem si byla jistá, že byl dobré kvality a nejspíše mě neotráví. Takřka jsem Malenu nepostřehla. Byla prostě tak dobrá.

"Flareo... nebo spíše Zukyo? Dlouho jsme se neviděly."

"Zukya. Stále naživu, jak vidím. Neměla bys."

Žena mě probodla pohledem a kopla do sebe panáka.

"Stále se snažíš upít k smrti?"

"Co chceš."

"Potřebuju velitele své ochranky."

Malena si mě ironicky přeměřila. Obrátila se na barmana a gestem mu naznačila panáka.

"Na cestě, krásko," houkl naším směrem.

"Tihle mladí zajíčci. Líbí se mi tu," uculila se. V takových chvílích mě depresivně napadlo, že nevypadala o moc starší než já. Což bylo zatraceně lichotivé na její straně a skličující z mé.

"Můžeš nahánět zajíčky s noži a pistolemi. Budu mít plno mladých zajdů s vypracovanými břišáky. Však víš, ve své ochrance. Budeš je mít na starosti. Všechny. Nechám ti totální autonomii, co se jich týká." Ano, ani podplácení nebylo pod mou úroveň.

"Tohle... skoro zabralo." Zasalutovala mi sklenicí. Zamrkala jsem, pohlédla na prázdnou sklenku před ní a další v její ruce. Ani jsem ji neviděla to vypít.

"Vážně se raději upiješ k smrti než dělat to, pro co žiješ? Pro co ses narodila?"

Obrátila se ke mně, její výraz temný. Odmítala jsem uhnout pohledem.

"Nevrátím se do toho. Už nemůžu. Ptala jsem se na tebe. Hraješ velkou hru. Zatáhneš mě hlouběji, než jsem byla kdy předtím. Už na to nemám."

"Kecy."

"Velmi dobře. Už nechci. Spokojená?"

Prohlížela jsem si ji. "Ochranku se mi snaží vnutit můj snoubenec. Ale chci ji koupit sama. A nechci pouze jeden tým, chci celou Anselmovu firmu."

Malena strnula. "Anselmovu... myslíš BlackWater?"

Kývla jsem. "Plánuji je koupit celé. Jsou malá, ale elitní skupina. A chci je věrné. Mně a pouze mně. Ale potřebuju, aby na ně někdo dohlédl."

"Pokud je koupíš, jejich slovo je vše. V této branži je pověst všechno. Anselm je stará škola. Dívej se na něj jako Majora, jen s méně pojebanou minulostí a bez magnetu na každou zkurvenou událost v okolí. Na rozdíl od toho starého bastarda, Anselm to nakonec po válce někam dotáhl. Nenechal se otrávit Kaloeny, dokázal dosáhnout kompromisu s Romaresovými noži. Jeho lidé, většina z nich jsou spratci z ulice, které si sám vychoval. Získej si jeho loajalitu a jeho lidé pro tebe položí život. Kurva dobří vojáci."

"Zní to jako rodina," pronesla jsem měkce.

"Ty vypočítavá mrcho," zavrčela. Povzdechla si, ramena jí poklesla. "Můžu se podívat, zda nepatří někomu jinému. Tolik ti dlužím."

"Nic víc nežádám."

"Zatím. Machary dokázal pouze, že tvé krvelačné instinkty vypadají více civilizovaně. Major je vybrousil k vražedné dokonalosti. Budeš chtít více. Nemůžeš si pomoct. Máš Kaloeny v krvi."

"A ty nenávidíš všechny, kteří jsou jako já."

"Kdybych tě nenáviděla, květinko, nesedíš tu vedle mě." Vypadala unavená. "Ale jsi Majorovo děvče. Musí v tobě být více než v těch zkurvysynech."

Malena se postavila. Přestože už několik let pila a ničila své tělo, jak jen mohla, byla stále v dokonalé kondici. Člověk by řekl přitažlivá třicítka. Nikdo by ani ve snu netipoval, že tato žena má na krku šedesátku a dokáže vyvraždit celý bar pod pět minut. I v této čtvrti, kde každý nosí na těle nějakou zbraň a jejich pokémoni jsou trénovaní jít po hrdle a mrzačit.

"Budu v kontaktu."

Pokývala jsem hlavou.

"Netlač na mě. Výsledek se ti nebude líbit," varovala. Odešla bez zaplacení, ale věděla, že si to mohla dovolit. Zaplatila bych zatraceně více než pár panáků, abych ji měla zpátky ve službě. Jelikož toto jsem Majorovi dlužila já. Nenechat jeho nevlastní sestru zhnít v nekonečném kruhu sebenenávisti, do kterého se propadla.

Měla jsem šanci konečně něco udělat. Pomoct. A neodpustila bych si, kdybych té šance nevyužila. Jelikož dluhy se mají platit. Především ty nepříjemné.