18. díl

2. prosinec 2009 | 17.19 |

Izy... to není hra!

Snažila jsem se znovu udělat to spojení, mezi mnou a Izininým telefonem, ale už se mi to nepodařilo. V té neproniknutelné tmě jsem chvíli zuřila a v další chvíli se utápěla ve smutku.

Proč bych se vlastně JÁ měla omlouvat jí?! Vždyť to ona udělala chybu....

Já chci zemřít....

Mám žízeň....

Zabijte mě...

Izy, chci aby jsi se na mě usmála...

Hlavou mi táhly myšlenky, které s tímto okolo mě ani nesouvisely. Chvíli jsem na něco myslela, ale pak jsem ztratila nit souvislostí a začínala nanovo. Vlastně jsem několikrát zase počítala, ale to mě po druhé miliardě přestalo bavit. Dále jsem do země vyrývala různé čáry a pak po hmatu pozorovala, co jsem to vytvořila. Zatrnulo mi, když z toho vznikl blesk. Né proto, že bych se bála bouře, ale proto, že blesk je vlastně jiné zobrazení pro síťě....

,,Hej, má hlídko, co tím vším chce Aro dokázat?" zeptala jsem se. Začínala jsem být podrážděná, protože bolest krku začínala být nesnesitelná. Bála jsem se, že nedostanu krev tak dlouho, jako předtím. Že mě bolest ochromí, mé tělo mě přestane poslouchat a já se zblázním... přece jen... předtím jsem k tomu neměla daleko...

K mému překvapení se dveře po chvíli otevřeli a oni mi hodily bezvládného člověka. Byla bych se na něj vrhla, kdyby mi na něm něo nehrálo. Očichala jsem ho a ucítila to. Nějaká zvláštní látka. Plus Alecův pach. Že by Aro experimentoval na někom, kdo to už nikomu neřekne? pomyslela jsem si jízlivě, ale pak to nechala plavat. A zakousla se.

Když si to tak proberu... nebylo to to nejhorší, co jsem tehdy mohla udělat. Stanou se i věci horší, než se děli předtím. A udělám stokrát horší rozhodnutí, než to před chvílí. Ale žádné nebude tak nepochopitelně nelogicky špatně dobré...

 Lokala jsem krev toho chlapce a cítila se čím dál lépe... a ani jsem si neuvědomovala, jak jsem ospalejší a ospalejší... dopila jsem poslední kapku krve a spadla vedle vysátého člověka úplně v bezvědomí...

,,Tady mě máš Izy... nemůžu uvěřit, že jsem sem opravdu přišla... asi jsem pochytala něco z tvé sentimentality..." mlha okolo mě se pomalu ale jistě rozestupovala. Cítila jsem, jak se mé rty pohybují, jak můj hlas říká věci, kteřé bych nikdy Izy neřekla. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem se zatvářit vyděšeně, ale na tváři mi pohrával samolibí usměv. Mé oči se upíraly na mou stvořitelku.

Stála přede mnou klidně, jako nějaká bohyně a pobaveně se na mě dívala.

,,Slyšela jsem, že ti krutý život vzal milého... jakžese jmenoval? Erot?... Je mi to tak líto." řekla jsem hlasem, který měl do lítosti opravdu, opravdu hodně daleko. V Izyných očích se na zanedbatelnou dobu mihl záblesk bolesti. Pobavený úsměv z tváře jí zmizel. Nééééééé, to nechci říkat, mlč! Mlč ty debilní puso!!! Už ani slovo!!! a opravdu. Tělo, nebo ten, kdo jej ovládal chtěl něco dodat, ale rty se nepohnuly.

Dokonce se mírně přitiskly k sobě. Cítila jsem, že už pomalu... pomaloučku začínám ovládat své tělo... ještě chvíly a...

Něco uvnitř mě, co by tam určitě být nemělo, se vyděsilo. A začalo mě stahovat zpět dolů. Bylo to dost silné a brzy mě to zatlačilo až tak hluboko do mě, že jsem ani netušila, že takové místo existuje. Můj pohled se vyděšeně upřel na Ara, ale ten se na mě přísně podíval, tak jsem střelila pohledem na Izy.

Nedala na sobě nic znát, ale vycítila jsem, že ona poznala, že tu něco nehraje. A Izy je až moc dobrá pozorovatelka na to, aby si nevšimla letmého pohledu. Stejně ale hrála tuto hru dále. Začala tichounce povzlykávat a pak se vrhla do náruče Arovi.

,,Měl jsi pravdu otče, je to zrádkyně... sama jí chci roztrhat... ale chci to udělat sama... nechci, aby kdokoliv další viděl mé selhání..." šeptala mu zuřivě do ramene. Začala jsem se děsem třást. Chtělo se mi křičet. Cítila jsem se, jak jsem se odrazila od toho místa, kde jsem byla a byla jsem nadosah toho, abych ovládala své tělo. Aro se pousmál a střelil pohledem na mě. Nenápadně kývl.

,,Aleci... " řekl a mě zase obklopila tma.

Přišla jsem k sobě a zaslechla zaslechla křupnutí kostí. O asi miliardinu později se dostavila bolest.

,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁuuu!" vykřikla jsem překvapeně... hlas zastřen bolestí. Hlavou mi lítaly všelijaké myšlenky ohledně toho, co se děje. Byla jsem naprosto a úplně vyděšená.

 Další křupnutí a já už necítila nic od pasu dolů.... jen obří bolest kousek nad kostrčí...

,,ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!" oči se mi doširoka otevřeli a já spatřila toho, kdo mě tak mučil... zaraženě jsem zmlkla. Byla to Izy a podivně se usmívala. Dala si prst na pusu a v hlavě se mi objevil její hlas. Až ti zlomím další kost, křič tak jako do teď. Další křupnutí, ale žádná bolest. Pochopila jsem. Izy mi zlomila páteř, takže teď mě může udělat z nohou prášek a já to pravděpodobně neucítím. Vykřikla jsem a musela se držet, abych se samou radostí nerozesmála. Izy mi věří!!

Zdálo se mi, že se se mnou svět točí, jakou jsem měla šílenou radost. Další křupnutí a já se musela držet, abych nekřičela radostí. Až o chvilku později mi došlo, jak je to nesmysné... křičet radostí, když vám někdo dělá z dolních končetin kupičku třísek.

Chtěla jsem se natáhnout k Izy a pořádně jí sevřít v náručí. Chtělo se mi neuvěřitelně brečet štěstím. Izy se na mě zadívala a mírně zakroutila hlavou. Chtěla jsem křičet, jak jsem ráda, že mi věří, ale něž jsem cokoli řekla, Izy se na mě přísně podívala. Zarazila jsem se. Teď jsem nás málem prozradila. Štěstí se mi konečně aspoň trochu vykouřilo z hlavy a já začala zase racionálně myslet.

,,Myslím, že ti to stačilo, zrádkyně... už máš mé svolení umřít." ozval se Izyn hlas ledově. Kdybych neviděla její usmívající se oči, zřejmě bych opravdu věřila, že se mě chystá zabít. A i když jsem to věděla, otřásla jsem se najednou děsem a když se ke mě Izy sklonila, mírně jsem ucukla. Mou duši najednou zachvátil děs. Co když to Izy jen hrála, aby prohloubila mé mučení i na psychickou hliubku?

Místo toho mě ale vzala do náručí a posadila mě na invalidní vozíček. Pak mi hodila klíč a potichoučku ukázala ke zdi. Když jsem nic neviděla, vzala mi klíč z ruky a zasunula ho do dokonale zamaskovaného otvoru mezi stěnou a obložením z dřeva...

Skrytá deska potichu lupla a mírně se odsunula. Pochopila jsem. Otevřela jsem tu desku natolik, aby vozíček projel, ale najednou mě povalila upírka, která se z chodby vyřítila. Izy mě i s vozíkem, nemohla jsem totiž chodit, postavila do správné polohy a postrčila mě směr chodba. Pak za mnou dveře zabouchla.

I přes dveře jsem najednou uslyšela, jak se upírka rozkřičela. Její hlas mi byl dokonale známí... byl totiž můj. A ta postava... jako by mi z oka vypadla. Opět jsem pochopila. Toto je mé dvojiče, Zelga. Rozmazlený, nesnesitelný fracek, co mě šikanoval. Ani mi není líto toho, že zemře místo mě. uvědomila jsem si lhostejně. A to mi nebylo podobné. Já si totiž vážila života, to mě Izy naučila i když ona sama zacházela s lidským životem, s lidským bytím jako s lacinou věcí. Posouvala jsem se na vozíčku dál chodbou.

Po nějaké te chvilce jsem narazila na další dveře... byly na digitální ovládání. Na kódu byl papírek se vzkazem:

To co nás spojuje, rozděluje a co nenávidíme a zároveň se jí bojíme.

Kód byl pětimístný. A číselný. Natáhla jsem ke krabičce s čísly ruku, ale místo, aby se nic nestalo, stalo se. To je podivně formulovaná věta.

Numery začali v malém displeji šílet a pak se to zkratlo. Dveře se znenadání otevřely...  s pokrčením ramen jsem strhla lístek, nechtěla jsem, aby i někdo jiný znal heslo. Izy asi doufala, že to vyluštím. Nevyluštila jsem. Naštěstí jsem to, pravděpodobně otevřela svou mocí.

Přemýšlela jsem... v cele jsem si se svou mocí dost zahrálava... teď jsem jí trochu uměla používat... a nevím co s ní. Až se příště dostanu k elektronice, tak si budu muset dávat pozor, protože má moc jí zřejmě zkratuje... pomyslela jsem si a posunula vozíček směrem dopředu.

Projela jsem dveřmi a koutkem oka si všimla, že displej se zase uklidnil a bylo tam zase jen prázdné místo pro pět číslic. Pokrčila jsem rameny a zabouchla za sebou dveře. Ty se za mnou hlučně zavřely.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 18. díl mája 02. 12. 2009 - 18:34